Co se ukradlo, musí se vrátit

Autor: Pavel Janíčko

Motto:Je jasné, že jednání o nápravě křivd mohlo začít až po Listopadu 1989. Parlamentem i veřejností znělo jediné heslo: co bylo ukradeno, musí být vráceno“ (z internetu)

Není mnoho častěji používaných slovních obratů v naší „polistopadové“ historii než je toto tvrzení. Dokonce bych řekl, že tento slogan patří k těm, které v určité zdeformované podobě vystihují do určité míry smysl celého převratu. Dává totiž jasně najevo, o co vlastně v tom našem (a nejen našem) „boji za svobodu a demokracii“ ve skutečnosti šlo, a jde. Totiž o soukromé majetky, jejich obnovení a následnou maximalizaci. Vzpomínám na jednu svou známou, v roce 1989 už starší paní, pocházející z majetné prvorepublikové pražské rodiny, která v době, kdy všichni freneticky vykřikovali něco o svobodě, demokracii a morálce, hned 20. listopadu 1989 běžela tehdy na národní výbor s požadavkem na vrácení činžáků jejího otce. Tomu já říkám „třídní instinkt“, paní okamžitě pochopila, o co jde.

Nechme teď stranou úvahy na téma, do jaké míry jsou svoboda a demokracie slučitelné s evidentně totalitní a diktátorskou podstatou soukromého vlastnictví výrobních prostředků, kdy mají velcí oligarchové téměř neomezenou moc nad existenčními podmínkami miliónů lidí. Zkusme se zamyslet nad pojmy krást a navracet, pokud jde právě o tyto typy majetků.

Co je legální?

Obecně pojem „krást“ je vykládán jako nelegální převzetí a užívání nějakého majetku od původního legálního vlastníka. V této souvislosti jak patrno už může povstat řada výkladových problémů, neboť pojem „legální“ je možné vykládat různě, buď s ohledem na aktuální situaci v daných společnostech v době vzniku těchto vlastnických práv, nebo retroaktivně v duchu soudobého pojetí pojmů „legalita“ a „vlastnictví“ s jakýmsi zpětným dosahem. Tragikomické ovšem je, když se tyto dva přístupy používají účelově a podle potřeby vedle sebe. Tak nám různí ideologové současně říkají, že socialistický režim byl z dnešního hlediska nelegální, a je tedy možné provádět takové kroky jako jsou restituce, neboli navracení majetku tzv. ukradeného v podobě znárodnění (zestátnění či združstevnění) výrobních prostředků v té době, a zase se v tomtéž okamžiku dozvídáme, že majetkové poměry vzniklé v období feudalismu (viz církevní restituce a restituce různých šlechtických majetků) byly zřejmě i z dnešního hlediska zcela legální.

Představuji si celou řadu historických křivd na „původních“ vlastnících, která začala už někdy v dobách přechodu od otrokářských systémů k méně represivním, a také ekonomicky efektivnějším formám feudálního vlastnictví, a představuji si, jak moc trpěli vlastníci otroků, když byl tento jejich majetkový nárok zrušen. Koneckonců nemusíme chodit až do starověku. V USA se tato otázka řešila ještě v druhé polovině 19. století. Až přijde do USA naše obdoba „vyrovnávání se s minulostí“ na základě hesla „co se ukradlo, musí se vrátit“, jistě se potomci vlastníků otroků ozvou o svá lidská práva a vyberou si mezi černošským obyvatelstvem nějaké zdravé potomky svých bývalých otroků, aby mohli konečně obnovit své rozkradené soukromé vlastnictví. Stejně tak prošli neuvěřitelným utrpením všichni feudální vlastníci, kteří přišli, buď radikálně (viz Francouzská revoluce, ale i první Československá republika), nebo postupně o své majetky a svá privilegia.

Na začátku devadesátých let minulého století jsem byl na jakési akci v irském Dublinu a v některých rozhovorech jsem vykládal o tehdy módní vlně vracení majetků bývalým feudálním vlastníkům. Místní posluchači nevěřícně pokyvovali hlavami, asi si představovali, jak se v Irsku v rámci restitucí vrací veškerá půda do rukou anglických landlordů, kterým kdysi patřila většina irské půdy a přírodních zdrojů, a uvědomili se, že tímto aktem by vlastně Irská republika zanikla.

Církevní restituce

A to se tehdy ještě nejednalo o největší restituční položku, kterou se staly tzv. církevní majetky, jejichž „navracení“ nastalo od počátku roku 2013. Církvím v nich má být „navrácen“ majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun, a dále jim má být během 30 let postupně vyplaceno cca 59 miliard korun jako náhrada za majetek, jenž nemůže, nebo z různých důvodů nebude v naturální podobě vrácen.

Pro ilustraci uvádím jeden z řady komentářů, které chtějí tuto záležitost zdůvodnit a podpořit:

„Někdo Vám ukradne kolo. Po nějaké době jej okolnosti donutí vám ho vrátit. Zloděj mezitím kolo poničil a nakonec se ho zbavil, takže troska má nového majitele. Co teď? Když se kolo vrátí okradenému, bude poškozena další osoba. Dohoda nakonec zní: ten, kdo kolo odcizil, vyplatí postiženému částečnou finanční náhradu, navíc v několika splátkách“

Signifikantní je ono slovo „ukradne“. Je totiž podle mého názoru docela důležité rozebrat, kdy se tato krádež vlastně stala. Hlavní argumentační linka odpůrců toho, čemu se říká církevní restituce, by měla vycházet ze zdůraznění faktu, že tyto tzv.církevní majetky vznikly v podmínkách feudálních diktatur a naprosto nedemokratickým způsobem byly odňaty jejich skutečným tvůrcům, tj. tehdejším sedlákům a řemeslníkům a dalším pracujícím. Jaká je tedy z tohoto hlediska legitimita takových nároků? A je tedy proces jejich navracení do rukou soukromého subjektu (ve většině do rukou církve římskokatolické) možno označit jako oprávněné narovnávání křivd? Je křivdou odnětí polí, lesů, pivovarů, dolů a pil z rukou subjektu, který je v dřívějších dobách nelegitimně nashromáždil, do rukou společnosti?

Mám ale návrh na skutečně oprávněné restituce. Měli bychom začít s navracením majetku, který byl vytvořen v rámci převážně společenského vlastnictví v období socialismu a v uplynulém čtvrtstoletí byl různými způsoby převeden do soukromých rukou, neboli byl ukraden společnosti. A že je co navracet: Jak praví jeden z přehledů, objevujících se v diskusích na internetu:

„Faktem je, že při nástupu „totáče“ mělo Československo souhrnný majetek ve výši odpovídající asi 400 mld. Kč. Samozřejmě bez hodnoty pozemků, kulturního a historického dědictví (památek i jejich mobiliáře) a armádní výzbroje. Do konce roku 1989 tento majetek, čili národní jmění, vzrostl na zhruba 3 biliony Kč, tedy více než 7,5 krát (z toho v České republice 5,8 x, a na Slovensku 11,4 x), a to při pětinásobném zvýšení úrovně osobní spotřeby obyvatelstva. K tomu by bylo třeba ještě připočítat dalších asi za 200 mld. moderní armádní výzbroje (měli jsme třeba více než 400 bojových letadel). To vše je počítáno ve srovnatelných cenách (r. 1989) a po odpočtu opotřebení výrobních fondů. Tedy tyto hodnoty vyjadřují skutečný fyzický růst a stav celkového národního majetku. Reálně existující a využívané stavby, budovy, stroje a zařízení, žádné fiktivní burzovní bubliny. Z toho na veřejnoprávní (státní a komunální) vlastnictví v r. 1947 připadalo zhruba 55 až 58 %, v r. 1989 pak zhruba 65 až 70 %. Zbytek byl družstevním a hlavně osobním majetkem (většinou šlo o soukromé obytné domy). Toto národní jmění bylo stoprocentně v domácím vlastnictví, takže celý jeho růst byl pořízen výhradně a beze zbytku z výsledků vnitřní práce občanů. Pokud zahraniční vlastníci v těch dobách uplatnili pod záštitou svých států nároky za poválečné znárodnění jejich majetků, všechny tyto požadavky byly mezitím na základě mezistátních smluv plně vypořádány.“

Otočit obsah diskuzí jiným směrem

Z předchozího přehledu je zřejmá i falešnost propagandy, která se už od převratu snaží vnutit lidem představu, že za socialismu docházelo pouze k devastaci, rozkrádání, že vlastně Únor 1948 znamenal oloupení naprosté většiny národa o jejich právoplatné majetky. Ve skutečnosti šlo o proces, který měl navrátit bohatství této země do rukou jeho skutečných tvůrců a také alespoň do určité míry k tomuto transferu došlo, i když byl limitován zatím ještě neúplnou možností skutečně celospolečensky efektivního řízení.

V každém případě však platí, že naprostá většina společenského bohatství, které bylo předmětem různých forem privatizací, vznikla v době převahy společenského vlastnictví a nikdy žádného „původního soukromého vlastníka“ neměla. Myslím si, že by bylo velmi správné přetočit obsah diskusí na téma „co se ukradlo, musí se vrátit“ od pohledů do vzdálené minulosti, a od snah navracet z dnešního hlediska nelegitimně vzniklé majetky soukromých superboháčů k minulosti nedávné, kdy došlo v podobě privatizací a restitucí k masivní krádeži celospolečenského majetku.

Zdroj: Argument