„Mírotvorce“ v NATO

Autor: Veronika Sušová-Salminen

Veronika Sušová-Salminen o dnešním prvním Trumpově summitu NATO v Bruselu. Bude to summit kontinuity, nebo změny kurzu?

Je velkou ironii, že Donald Trump zamířil po včerejší setkáním s papežem Františkem do centrály NATO v Bruselu. František si přál, aby se stal Trump mírotvorcem. Trumpa dnes čeká jednání v rámci vojenské aliance, kterou ještě před časem označil za „zastaralou“.

Poslední vydání Foreign Affairs (květen/červen 2017) popisuje v jednom z článků příčiny populistické revolty v USA a na Západě. Vedle už notoricky známých příčin jako jsou pokles příjmů domácností středních a nižších vrstev, nerovnoměrné dopady globalizace a deindustrializace (a podobně) Jeff D. Cogan a Robert O. Keohane píší také o opomenutém mezinárodním kontextu.

Podle nich po celou studenou válku hrál významnou roli pro utváření solidarity Západu i sociální soudružnosti v americké společnosti SSSR a jeho obraz jako hrozby. Tato solidarita se spolu se ztrátou tohoto hlavního nepřítele postupně rozpadala. Poslední roky nicméně ukazují na intenzivní hledání či utváření nepřítele, které ale nepadá na úrodnou půdu. Jeho konstruovaní totiž posiluje fragmentaci společností a více je polarizuje.

Nová dělba práce

Donald Trump nepřišel do Bílého domu s programem, který by znamenal konec velmocenské politiky USA. Jeho jádrem je mnohem spíš „nová dělba práce“ a omezení některých výdajů USA v zahraniční politice. USA tak má mít ze svého jedinečného postavení globální velmoci co nejvíce výhod. Imperialismus je ostatně vždy záležitost obchodní a USA a jeho kapitál na americkém postavení a politice od počátku vydělával. Proč nezačít chytře „externalizovat“ rostoucí náklady?

Hlavní obrysy už jsou jasnější: Trump podle hesla Amerika na první místě prosazuje novou formu vztahů s plným vědomím významu země. Už jsme viděli, že v případě Japonska i Číny dosáhl Trump ústupků. Trump také požaduje větší podíl členských států NATO na bezpečnostních výdajích v rámci NATO a převzetí větší míry zodpovědnosti za vlastní bezpečnost. Zároveň už nyní víme, že Trumpovou prioritou je zvýšení výdajů na zbrojení doma a nemá problém s intervencemi pomocí vojenských nástrojů (jako byl útok na syrskou vojenskou základnu), i když zatím jen divadelně a primárně k posílení domácí pozice.

Saúdská cesta měla obchodní ráz, jak se patří. Americký prezident při ní udělal „deal“ v hodnotě 350 miliard dolarů, z toho jde na zbraně 100 miliard. Takové dohody se dnes vydávají za vytváření pracovních míst pro USA. Blízký východ je vůbec vděčným zákazníkem – zbraně se zde prodávají ve velkém a zákazníci jsou různí, bez ohledu na ideologie a strany konfliktu.

Rozděl a panuj

Další, co blízkovýchodní návštěva Trumpa ukázala, je skutečnost, že jeho politice nebude cizí staré dobré „rozděl a panuj“. Svojí rétorikou proti Íránu se Trump vydal cestou, která staví sunnitské země regionu a šíitský Írán proti sobě, a dokonce přitom hledá podporu u Izraele jako třetí strany místního konfliktního trojúhelníku. Americký specialista na mezinárodní vztahy John Mearsheimer už před časem napsal, že základní zahraničněpolitickou strategii USA v různých regionech (mimo západní hemisféru, kde dosáhly regionální hegemonie) je nedopustit vznik regionálních hegemonů jinde. Zdá se, že Trump v tomto trendu na Blízkém východě i se všemi riziky pokračuje. Vůbec to neznamená, že by USA snad byly přímou příčinou těchto rozdílů. Jde jen o to je prostě dobře využít.

Jak je to s NATO? Dnes už je více méně jasné, že je rozdíl mezi Donaldem Trumpem kandidátem a prezidentem, který netrpí potřebou konzistence a mění pozice pod tlakem okolností. Dokonce bychom mohli vidět Trumpa jako strhnutí masky. Nový návrh státního rozpočtu už demaskuje jeho volební populismus, který je v kontrastu s asociálními škrty, které navrhuje a s daňovou reformou ve prospěch těch nejbohatších. Jeho heslo „America First“ pro mnohé nevítaně a nepříjemně demaskuje velmocenské sobectví, které se doposud schovávalo za liberální fasádou, sice nekonzistentních, ale dobře znějících frází.

Je asi těžko představitelné, že by při dnešním setkání, pro které NATO zvolilo slavnostní formu, padla znovu slova o tom, že NATO je zastaralé. Otazníkem je, jak a zda bude Trump artikulovat postoje k současnému Rusku? Náznaky détente doprovází masivní kampaň odporu v rámci amerických politických lobby a frakcí. Zkrátka, USA může dělat „dealy“ se sunnitskými autokraciemi, ale „autokrat Putin“ je mimo morální rámce…Všichni po šavlovém tanci a Trumpově projevu v Rijádu už musíme tušit, že o hodnoty tu ve skutečnosti nejde. Jde o zájmy USA.

Trump zdědil v oblasti vztahů mezi NATO a Ruskem kupu problémů, které se hromadily od roku 1991. Východní soused Evropské unie má roli nepřítele, ve kterém se jako vždy mísí oprávněné obavy s méně racionálním fobiemi, nerozuměními, ideologiemi a kulturním vnímáním. A platí to i na straně Ruska, které NATO vnímá nepřátelsky. Jeho cílem je zastavit další rozšiřování aliance, které by v případě Ukrajiny a Gruzie Rusko objektivně strategicky znevýhodnilo. O což z hlediska geopolitických součtů a zájmů samozřejmě jde na první místě.

Boj proti IS i další posílení v Evropě

Západní aliance zažila díky ukrajinské krizi a anexi Krymu určitou „renesanci“ a spolu s ní vzrostla také americká vojenská přítomnost v Evropě. Především na její militarizované východní hranici, kde by někteří rádi viděli nová opevnění a stěny (titíž potom zajisté hranice jako takové odmítají jako neliberální přežitek). Pravda, letošní priority jsou jiné a patří k nim oficiální vstup NATO do boje proti Islámskému státu. Nicméně Trumpovy USA zatím nadále posilují svojí vojenskou přítomnost v Evropě jako pokračování už započatého trendu. Jen za to budou možná očekávat jiné projevy „vděčnosti“. Ostatně, Trump dokončil vstupní proces balkánské Černé hory do aliance, což v Moskvě zajisté nepřivítali.

Na to, jaký bude první summit NATO s Donaldem Trumpem v čele si musíme počkat až po jeho závěrech. Nicméně otázkou, které se nejde zbavit je, zda bude americký prezident pokračovat v kurzu započatém v Rijádu. Írán tu byl, dost pokrytecky, prohlášen za hlavní regionální hrozbu a protipól sunnitské aliance in spes. Nelze si potom nevšimnout, že a) Írán je spojencem Ruska v syrském konfliktu a b) podobně jako Rusko je ve svém regionu pretendentem na regionální hegemonii. A návdavkem c) je Rusko oslabujícím faktorem Trumpovi domácí politické pozice.