O referendu

Autor: Jaromír Kohlíček, poslanec EP za KSČM

kohlicek_jaromirÚstava České republiky ve svém 2. odstavci předpokládá vznik ústavního zákona o referendu. Přes více než deset pokusů se nepodařilo ústavní zákon o referendu v parlamentu ČR přijmout. Máme zákon o obecním referendu i o referendu krajském, na úrovni celostátní se podařilo přijmout zákon o jednorázovém referendu o vstupu do EU.

V současné době jsou v poslanecké sněmovně dva návrhy zákona, rozprava v 1. čtení u jednoho z nich byla přerušena s poukazem na nutnost uspořádání semináře k danému tématu. Osobně chápu toto usnesení PSP jako důsledek určitého rozštěpení názorů. 2/3 poslanců dolní komory parlamentu jsou novými poslanci a je málo pravděpodobné, že kromě hesla „potřebujeme zákon o referendu“ jsou vybaveni širšími znalostmi o neúspěšných pokusech, které se odehrály ve Sněmovně nebo o zákonné úpravě referenda alespoň v okolních státech, jejichž ústavní systém je podobný našemu.

Vpodvečer MDŽ se na Novotného lávce rozpředla beseda na téma Obecné referendum před velmi slušně zaplněným sálem. Při zahájení akce evidentně chyběli dva velmi očekávaní řečníci. S přibližně 15. minutovým zpožděním však jak Petr Žantovský, tak Tomio Okamura dorazili. Vzhledem k tomu, že oba ještě na tento večer přislíbili účast na dalších akcích, dostali slovo jako první.

Tomio Okamura mluvil zajímavě, větší část jemu věnované půl hodiny i skutečně k tématu, ale ve druhé části se již věnoval iniciativám své strany ve Sněmovně. Tyto ovšem s tématem souvisí jen velmi volně. Petr Žantovský uvedl legislativní rámec debaty s tím, že jednak článek 21 Základní listiny práv a svobod tak i článek 2 odstavec 2 Ústavy ČR předpokládá vznik zákona o referendu.

Po prvních řečnících hovořil o historicky první, zato velmi zvláštní formě referenda – ostrakismu Jiří Bašta. Šlo v tomto případě o ochranu demokratického zřízení, kdy se sešli všichni svobodní občané na Áreově pahorku (Aeropagu) a kromě jiných otázek řešili, metodou zvanou ostrakismus, také otázku zásadní: Kdo je nebezpečný pro athénskou demokracii? Mechanismus byl jednoduchý, každý účastník napsal na jednu stranu střepiny jméno toho, kdo podle něj ohrožuje demokratické uspořádání ve státě a zároveň se podepsal. Byla stanovena minimální účast a minimální množství těch, kteří tímto způsobem museli vyhodnotit nepřítele státu. Takto vyhodnocený občan pak musel na 10 let Athény opustit. Osobně se domnívám, že tato forma v současné době není uplatněna v žádném státě světa. Přesto je zajímavá v několika aspektech. 1. stanovuje kdo je oprávněným účastníkem referenda, 2. určuje jednokolové provedení hlasování, 3. vymezuje minimální účast oprávněných občanů a za 4. určuje vyhodnocení výsledku včetně jasného stanovení, jak se výsledek uplatní v praxi. Dlužno podotknout, že se také jasně říká, co je předmětem hlasování.

Do diskuse ještě dále s též hodnotnými literárními příspěvky vstoupili Lenka Procházková a Radim Valenčík, poněkud neuspořádaným vystoupením pak příliš nezaujal Patrik Doležal.

Dnes je voličů řádově více než v dobách athénské demokracie, přesto návrh zákona nutně musí obsahovat některé zásadní náležitosti. 1. Kdo může referendum vyvolat (pouze občané daného státu, nebo i někdo jiný?) 2. Počet podpisů pod petici požadující vyhlášení referenda. 3. Závaznost či nezávaznost výsledků referenda pro parlament a vládu. 4. Kvórum účasti (procento voličů, kteří se musí zúčastnit), aby byl výsledek směrodatný. 5. V jaké minimální lhůtě se může referendum opakovat. 6. Vymezení šíře otázek, které lze referendem posoudit. Samozřejmě u některých z těchto otázek je nutné též stanovení lhůt (při sbíraní podpisů pro petici a při stanovení termínů pro činnost dalších orgánů pracujících s výsledky).

Z daného přehledu plyne řada otázek, které by měl zákonodárce řešit, pokud hodlá přijmout zákon ústavní, případně zákon prováděcí. Zajímavé je, že zákon o referendu o vstupu do EU neobsahoval žádné omezení minimální účasti, pro platnost výsledku. Budiž nám to určitým vodítkem v dalším průběhu diskuzí k danému tématu. Je jistě věcí dohody zákonodárců zda chtějí referendum spíše usnadnit, a to zejména rozumným počtem podpisů nutných pro jeho vyhlášení a zvolením maximální šíře možných otázek k posouzení. Nebo naopak bude snaha tyto podmínky pokud možno vymezit podobně přísně jako je tomu u tzv. Evropské iniciativy občanů. U Evropského referenda totiž jsou podmínky vymezeny dvoufázově a velmi restriktivně. Výsledkem je, že žádné takové se prakticky zatím neuskutečnilo. Když už se podařilo organizátorům nasbírat podpisy nutné pro vyhlášení, zaúřadovala Evropské komise jako Elegantiae arbiter a veškeré naděje vkládané do tohoto nástroje k prosazení přímé demokracie pohasly. Nepřipusťme proto podobný stav i v naší republice.

Zdroj: Mediální úsek ÚV KSČM