Allendeho vnuci v Chile, Pinochetovi vnuci v ČR

0
126

Autor: Prokop Haken
Zdroj: Levá Perspektiva

jeden-svet-allendeV rámci „festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět“ byl ve středu 4. března v Praze promítán film s českým názvem „Škola v obležení“ s následnou diskuzí s jeho režisérem. Předně musíme mít na paměti, že festival je plně režimním počinem a „lidská práva“ podporuje pouze v jejich pojetí stanoveném našimi vládci z Washingtonu, Berlína či Bruselu. Proto si nemůže odpustit útoky proti odpůrcům tohoto pojetí, resp. proti odpůrcům snahy o světovládu USA, v současné vyhrocené mezinárodní situaci hrozící vypuknutím třetí světové války především proti Číně (tituly „Škola disentu“, „Ujgurové: vězni absurdistánu“) a Rusku („MPR – kudy dál?“ – dokument o Podněstří; „Dominový efekt“ – o Abcházii). Přesto lze v programu festivalu nalézt i díla s protikapitalistickým podtextem, byť ten nemůže být prezentován otevřeně.

Ať tak či tak, lidská práva u nás zjevně nevzrušují velkou část společnosti ani v případě jejich režimně-washingtonského, ani v případě protikapitalisticky-marxistického pojetí. Klausovo heslo „ať se každý stará sám o sebe“ se náramně ujalo. Do sálu kina Ponrepo v Bartolomějské ulici, určeného pro asi 150 diváků, se totiž dostavilo ani ne 40 lidí, takže tento zel prázdnotou. Možná k tomu přispěla i výše vstupného – 90,- Kč.

Dokument mladého režiséra Felixe Schwarze o délce 43 a půl minuty byl uváděn ve španělštině s anglickými a českými titulky. Příznačnou pro české prostředí se státní ideologií vyhroceného antikomunismu je změna názvu filmu „Allendeho vnuci“ (německy „Allendes Enkel“, anglicky „Allende’s grandchildren“). Pro „Člověka v tísni“ zjevně nebylo po chuti jméno Salvadora Allendeho Gossense (1908 – 1973), chilského socialistického prezidenta v l. 1970 – 1973, zabitého během Pinochetova fašistického převratu. Při souběžném promítání titulků „Allende’s grandchildren“ a „Škola v obležení“ jsem se zřejmě nejen já nemohl zbavit dojmu, že někdo dělá z diváků blbce.

Dokument není žhavou novinkou, vznikl už v r. 2013 ze záběrů pořízených o rok dříve, nicméně v ČR je uváděn poprvé. Natočené záběry ze studentských protestů a ostatního dění souvisejícího s okupací školy nebyly doprovázeny žádnými komentáři kromě úvodních a závěrečných titulek. Ty v úvodu zmiňují, že v r. 2012 byly již chilské masivní protesty proti privatizaci školství a za jeho bezplatnost v úpadku, přesto skupina mladých lidí nadále blokovala jednu školu a v policejním obležení se dožadovala splnění svých požadavků, mezi které patřilo znovupřijetí studentů, vyloučených za organizaci předchozích protestů (za bezplatné školství) nebo odchod učitele, který patřil k tajným policistům Pinochetovy fašistické diktatury.

Poklidnější část filmu zachycuje společné hospodaření studentů v obsazené škole (ohrazené mohutnou mřížovou ohradou zesílenou naházenými židlemi), kdy si musejí zajišťovat obranu, hlídky proti přepadení, ale i organizaci spaní, vaření a úklidu. Doplňkem jsou rozhovory se „stávkujícími“ studenty a studentkami, sdělujícími své názory na školství a celkovou sociální a politickou situaci v Chile. Jejich nejzásadnějším požadavkem je bezplatné školství, tedy to, co bylo v Československu po několik desítek let samozřejmé, čehož si ovšem nevážila a neváží zdejší „zlatá mládež“, oproštěná od existenčních problémů mimo jiné právě proto, že Československo šlo do značné míry tou cestou, kterou v Allendeho Chile brutálně zahradili fašističtí hrdlořezové. Chilští studenti poukazují rovněž na to, že v jejich zemi je demokracie pouze formální, jelikož veškerou moc mají bohatí a chudý člověk nemá žádná práva a nedomůže se žádné spravedlnosti. Tato konstatování byla při české premiéře filmu nikoli náhodou přejita mlčením. Ani několikrát v originále vyslovený výraz „třída“ (společenská, nikoli školní) nebyl v překladu do češtiny použit. Právě tak „companěro“ ve španělštině znamená spíše „soudruh“ než „kolega“ („colega“), nicméně některé výrazy jsou v naší polistopadové politické „kultuře“ zkrátka tabu. Ačkoli režisér Felix Schwarz v diskuzi s diváky řekl (anglicky), že chtěl znázornit, co způsobuje privatizace školství, tlumočnice to poněkud zamluvila. Rovněž konstatování jednoho z chilských mladíků na plátně, že „socialisté a komunisté jen slibují“, se našim pravičákům a asociálům jistě náramně hodilo do krámu, nicméně zvláště v chilském kontextu jej rozhodně nemůžeme chápat tak, že selhání tradičních „protirežimních“ stran znamená věčnou vládu kapitálu.

Působivé jsou záběry vyostřených pouličních střetů studentů s policií, jimž podobné z českého prostředí neznáme. Policie používá mj. granáty se slzným plynem a vodní děla. Hoří popelnice a barikády, v jednom případě i dům. Vzhledem k tomu, že záběry nejsou komentovány, může si je divák vyložit různě. Třeba i tak, že studenti prostě dělají nepořádek a policisté naopak pořádek. Režisér, ač jeho sympatie byly zjevně na straně studentů, chtěl dát slovo i profesorům a vedení školy, nicméně ředitel se choval naprosto arogantně a zůstal u konstatování, že problém je na straně studentů. Učitelé, ačkoli někteří dle režisérových slov vyjadřovali mimo kameru studentům sympatie, hovořit pro film nechtěli, jelikož škola s nimi uzavírá pouze roční smlouvy a pokud by se znelíbili, neprodloužila by je.

V diskuzi s diváky režisér Felix Schwarz hovořil o tom, že původně chtěl připravit film o studentské vůdkyni Camile Vallejové, člence vedení Komunistické mládeže Chile (což samozřejmě na „Jednom světě“ nezaznělo) a nejvýraznější postavě protestního hnutí v l. 2010 – 2011, kdy byla předsedkyní Studentské federace Univerzity Chile. Nicméně při své návštěvě Chile v r. 2012 se mu nepodařilo ji po dobu dvou týdnů zastihnout. Podařilo se mu však kontaktovat studenty blokující školu, o nichž nakonec dokument natočil. Tato škola byla blokována už asi pošesté a z toho nejdelší blokáda trvala osm měsíců. Dodejme, že ani poslední, filmově zachycená blokáda, nebyla úspěšná a její vůdci museli buďto odejít na jiné školy nebo se přizpůsobit.

V Chile dodnes platí Pinochetova ústava a 60 % případů „zmizení“ za Pinochetovy diktatury dosud nebylo objasněno (a sotva může být, dokud pinochetovští fašisté setrvávají u moci v „demokratické republice“). Státní vysoké školy mají nízkou úroveň a dokonce není možné si na nich vybrat studovaný obor – ten je uchazeči o studium přidělen. Proto je tak velký zájem o soukromé vysoké školy, na kterých je však školné vysoké a studenti i jejich rodiny se tak katastrofálně zadlužují. Chudší studenti kromě toho nemají dostatečnou přípravu ze střední školy a nemají proto šanci se na vysokou školu dostat.

Smutné je, že problémy chilských studentů je ochoten „lidskoprávní festival“ se zabývat, zatímco dnes už v mnohém podobné sociální obtíže studentů českých přehlíží. A prohlédneme-li si celý program festivalu „Jeden svět“, zjistíme, že lidská práva v České republice celkově nezohledňuje. Asi je s nimi vše v pořádku.

Jistě, je přece jen JEDEN SVĚT, takový svět, v němž bohatí vládnou a chudí se na ně dřou. Věřícím to vládnoucí třída a její ideologové vysvětlí tak, že „bůh to tak chce“. A nevěřícím…? Nu, třeba, že se s tím nedá nic dělat. Také argument.