Co nedovede kapitalismus?

Autor: Josef Heller

Vznik a nástup kapitalismu, byl výrazným krokem na cestě lidského pokroku. Na jedné straně svou úrovní výrobních sil a vědy snížil závislost lidstva na rozmarech a limitech okolní přírody, na druhé straně odstranil všechny složité, nepřehledné a nedokonalé formy vzájemné osobní a neekonomické závislosti lidí.které by nebyly věcně zprostředkovány,neměly ekonomický charakter (tedy nebyly dány závislostí člověka na nahromadění a pohybu věcí, především výrobních prostředků). Základní a prvotní závislostí celých velkých mas lidí byla dána tím, že malá část společnosti disponovala výrobními prostředky a tím i všemi prostředky obživy a velká většina společnosti byla naopak dokonale od výrobních prostředků oddělena a disponovala pouze vlastní živou pracovní silou přeměněnou ve zboží na trhu. Proces vykořisťování se zjednodušil, ale kontrolu nad ním de facto ztratili nejen vykořisťovaní nevlastnící, ale i vykořisťující vlastnická menšina, protože tento proces nadále probíhal živelným pohybem zboží (věcí i věcně vyjádřené pracovní síly) na trhu.

Oproti předkapitalistickým formacím založeným na nedokonalé osobní závislosti doplněné někde částečně i věcnou závislostí, dokázal kapitalismus mnohem účinněji ždímat z člověka-vykořisťovaného (který byl popoháněn nejen prostou nutností obživy, ale i vzájemnou konkurencí na trhu pracovních sil) jeho výkon i tvořivé potence. Např. za feudalismu, kde vykořisťovací proces ztěžovala a komplikovala na příbuznosti založená právní-stavovská diferenciace (nešlechtic byl vystaven takovým formám diskriminace, že talenty skryté v mase vykořisťovaných nepřinášely vlastníkům dostatečný ziskový efekt, kdežto kapitál dokázal využít i samotné atraktivnosti určitých druhů práce, přirozené lidské snahy se seberealizovat – v tvořivé a duševní práci – věda, umění). Kapitál přeměnil proces vykořisťování věcnou nerovností v univerzální proces zasahující všechny oblasti lidské činnosti – v tomto smyslu ještě i dnes má řadu nenaplněných možností, hlavně ve vědě a službách (včetně zdravotnictví a školství, ale i umění).

Kapitalismus díky všeobecnému zvěcnění vytvořil stále ještě nejlépe z možných způsobů fungující způsob poměřování společenské nutnosti, užitečnosti vynaložené živé i mrtvé práce – přes pohyb věcí na trhu.(Dnes dokonce toto poměřování trhem zahrnuje i již zmíněné služby a práci vědce a umělce – jejím produktem nemusí být přímo klasicky pojímaná věc přeměněná ve zboží, ale i jakési „vylepšení“ živého člověka např. léčením nemoci, výukou a výchovou, uměleckým prožitkem,údržbou fyzickou (fyzioterapeut, holič, manikérka,pedikérka,estetická chirurgie, asistent hubnutí), ale i duševní (psycholog.psychiatr, sexuolog atd.). Tato schopnost kapitálu proniknout v honbě za ziskem do všech oblastí lidské činnosti a objektivizovat tak tlak na aktivitu i tvořivost člověka je velkým přínosem kapitalismu k rozvoji člověka i celého lidstva, k zmnožení jeho potencí a radikálnímu pozvednutí jeho role v dialektickém vztahu s přírodou.

Za všechno je však nutné platit, v každém přínosu je skryt moment zničení, překážky, nuceného odstranění jako časem nežádoucího limitu. Je tu totiž jedno velké „ALE“. Kapitalismus je schopen účinně motivovat a podněcovat rozvoj lidských činností, ale jen v rámci logiky kapitalistického vztahu. Co mimo jest, od ďábla jest a kapitalismus to tvrdě potlačí nebo si toho alespoň nevšímá, což vede k témuž konci. Základem kapitálové logiky je fakt, že vykořisťovaný pracovník vlastnící jen svou pracovní sílu a nepodílející se nijak na stanovování společenských pravidel akceptuje takovou logiku zbožní směny, kde se automaticky od hodnoty produktu práce, kterou v zásadě stanovuje trh, odečítá určitá hodnota – nadhodnota (zisk jako její přeměněná forma) a pracovník dostává pouze to, co kapitál uzná jako hodnotu pracovní síly. Jejím jádrem musí být hodnota věcných produktů a služeb nutných pro obnovu hodnoty pracovní síly a její schopnosti pracovat. Co to konkrétně znamená pro pracovníka je dáno konkrétními historickými podmínkami, mezi které významně vstupuje schopnost námezdních pracovníků vynutit si určitou výši. Při rostoucí produkční schopnosti pracovníka vzdělaného a relativně saturovaného v základních potřebách je na jistém stupni vývoje pro kapitalistu zanedbatelnou nebo dokonce i výhodnou položkou zvýšení ceny pracovní síly o takové položky, jako jsou náklady na vzdělání a zdravotní péči, dokonce i určitou kulturu a rekreaci. I zvýšení hodnoty pracovní síly dovede kapitál využít pro svůj zisk, příp. na něm nějak ušetřit (náklady na vzdělání i jiné si přes daně zaplatí sami dělníci, případně maloburžoasie, a kapitál má lepší a výkonnější pracovní sílu, navíc větší mzda znamená odbyt na trhu).

Ovšem – podstatou sociální role kapitalisty je zhodnocování kapitálu, které se měří mírou nadhodnoty (resp. zisku) – konkrétně se vypočítává jako poměr masy zisku k celému vloženému kapitálu. Jen na tom záleží, jaké užitné hodnoty či druhy služeb se produkují, není vůbec důležité,jestliže míra zisku neroste při výrobě chleba, ale roste při výrobě zbraní, drog či pornoprůmyslu a obchodu bílým masem kapitalistu nezajímá,dnes dokonce spíše platí, že antihumánní produkce je pro kapitalisty mnohem zajímavější než výroba běžného konsumního zboží. Při uspokojování pozitivních potřeb člověka totiž výrazněji působí základní limit plynoucí z podstaty kapitalistického vlastnictví. Hovořili jsme o jeho silných stránkách, ale ono má v sobě i zárodek rakovinného nádoru. Tím je systémový nepoměr mezi souhrnem zisků jako příjmovým zdrojem buržoasie a souhrnem hodnot pracovní síly – resp. mezd.

Pro přežití kapitalisty v jeho roli při zhodnocení kapitálu a dosažení maximální míry zisku je nutné, aby investoval kapitál (jak konstantní – na věci, tak variabilní – na mzdy) a potom prodal vyrobené zboží či služby za cenu, která mu přinese v daných podmínkách alespoň obvyklý zisk (dnes už jsou výrazné rozdíly mezi tím, co je za obvyklý zisk považováno v podmínkách monopolních podniků – nemusí to být ty největší- a u tzv. střední či malé buržoasie). Výše zmíněný nepoměr příjmů však zákonitě vytváří situaci, kdy poptávka nedosahuje nabídky a ve skladech se hromadí nepotřebné zboží, ve kterém váznou prostředky nutné pro investice. Kapitalista omezuje výrobu, propouští zaměstnance a snaží se všemožně snížit náklady – což nejsnáze může dělat u ceny pracovní síly – mzdy. Kapitál si sice vytváří různé mechanismy úvěrování a obchodu s poukázkami na peníze budoucí,což však občasné krize ještě znásobuje. Naším úkolem není ovšem tento problém zkoumat. Stačí si jen uvědomit, že nepoměr v příjmech, dnes výrazně rostoucí, vytváří určitý limit pro velikost kapitálu a tím nejen pro jeho schopnost produkovat věci a služby podle potřeb rostoucího lidstva dostupné pro každého, ale především jeho schopnost zaměstnat lidi a dát jim tak potřebný základ pro život v kapitalistické společnosti. Problém se ještě znásobuje s nástupem VTR, která vytváří krátkodobě nepřekonatelné zábrany v rekvalifikaci a tak umožňuje vyřazení značného počtu bývalých fyzických či obslužných pracovníků.

Jestliže si to tedy shrneme – kapitál dovede popohánět a motivovat k práci v rámci své logiky, ale nedovede zajistit racionální poměřování užitečnosti vynakládaných lidských i věcných zdrojů. Nedovede také zajistit, aby tyto zdroje byly vynakládány k rozvoji člověka, lidstva i prostředí, ve kterém žije, pokud to není spojeno s růstem míry zisku. Jak se ukazuje, nedovede stále většímu procentu lidí zajistit nikoli jen pouhou základní obživu (i to je však problém – v třetím světě masový a ve vyspělých zemích, včetně USA, nezanedbatelný!!!!), ale především důstojnou existenci a seberealizaci. A přitom – rozvoj výrobních sil a civilizace vytváří základ pro masovost této potřeby a tlačí na společenské vztahy. Ne náhodou hodně nezaměstnaných lidí, kterým tato potřeba není zajištěna, ztrácí i další kulturně-civilizační potřeby a degeneruje, naopak celá řada lidí si tuto potřebu uspokojuje bez ohledu na v penězích vyjádřené obvyklé konsumní potřeby. Příznačné je, že i u tak privilegované skupiny, jako jsou vědci, u kterých tato potřeba existuje, vystupuje logika kapitálu různými způsoby jako blok jejího uspokojování. Kapitál stále ještě nepochopil, že po určitou dobu by mohl existovat i při dovedném vykořisťování kvalifikované a tvořivé práce, kde by mu sama potřeba seberealizace pomáhala vytvořit motivaci pro výkon pracovníků a to pro výkon nesouměřitelný s výkonem motivovaným klasickými mechanismy – zjednodušeně řečeno, „diktátem hladu“. Jen tudy vede taková cesta k zvýšení míry zisku, která nevede k ohrožení lidstva a planety.

Opět shrnuto – kapitál nedovede cíleně a systémově kultivovat člověka a pěstovat v něm progresivní, člověkatvorné hodnoty a aktivity a v tomto smyslu od svých počátků hluboce deformuje lidské vztahy.

Není, myslím tak dalece třeba rozvádět i další závažný limit kapitalismu, kterým je jeho neschopnost žít v souladu s životním prostředím a neničit ho. Nelze přirozeně věci vidět schematicky, logika kapitalismu nevylučuje úplně pozitivní vliv na životní prostředí – dosahovat odpovídající míry zisku je možné i v tzv. ekologickém průmyslu – např. při výrobě biozboží či při čištění vzduchu a vody, ekologické výuce či dopravě. Zkušenosti však dávají dost informací o notorické tendenci kapitalismu ekologickou stránku jeho podnikání všelijak falšovat upozaďovat, šetřit na ni apod. Kapitalismus jednající přes zprostředkování pohybem věci nemůže být zárukou odpovědného vztahu k přírodě a jeho ničivé účinky narůstají tím více, čím větší problém má s růstem míry zisku v ostatních odvětvích. Podotýkám ovšem, že by byla iluze se domnívat, že je možné vytvořit alternativní systém vzájemně prospěšného soužití lidí s přírodou a jejich životním prostředím, ve kterém by významnou roli nesehrávaly vlastnické vztahy, kalkulace s určitým ziskem hodnotové a cenové mechanismy a trh, který, jak již bylo v minulosti dokázáno, nemusí být nutně trhem kapitalistickým.

Posledním, rovněž notoricky známým limitem kapitalismu je jeho neschopnost vyloučit ze života společnosti válku jako násilné ozbrojené pokračování politiky – tedy klíčové sféry vztahu mezi třídami. Politika a tím více válka vyjadřuje logiku kapitálu (honba za mírou zisku) zvláště koncentrovaně. Všude tam, kde je ohrožena míra zisku a odvozeně mocenské pozice některé skupiny buržoasie, může nastoupit ozbrojené násilí, a to i mimo takový nástroj buržoasie jakým je stát. Ozbrojené násilí nemusíme pojmout jen v tradičním vymezení války, ale dnes výrazně zahrnuje i terorismus. Jen zisková neefektivnost a jistá rovnováha sil působí jako zábrana proti této tendenci, ale jen velmi globálně (např. blokoval dosud světovou nukleární válku, nikoli ovšem obrovské zbrojení a řadu dílčích konfliktů). Problém zde násobí skutečnost, že i když se nejmocnějším skupinám buržoasie nějaký globální konflikt nehodí vytváření přípravných struktur a celková živelnost mechanismů vyjadřování a slaďování zájmů skupin jejich převod z ekonomiky do politiky za součinnosti silné kriminality, jmenovitě organizovaného zločinu, vytváří značný prostor pro nahodilost a prosazování dílčích, krátkodobých zájmů a spouštění automatismu zahájení války. Bez takového překonání kapitalismu, které je v projektu komunismu, nemůže být válka totálně zažehnána. Naopak máme zkušenost, že i v nedokonalém překonání kapitalismu, jakým byl protosocialismus, existovaly určité objektivní příčiny války či ozbrojeného násilí.

Závěr: Kapitalismus ze své podstaty (menšina vlastníků si přisvojuje nadpráci většiny nevlastníků a hybným motorem vládnoucí a vlastnící třídy je honba za vyšší mírou zisku) nedovede zajistit:

1. Rovný podíl občanů na rozhodování o společenských výrobních prostředcích a tím i spravedlivý (nikoli nutně rovnostářský!!!!!) podíl na spotřebních předmětech a službách.

2. Hladký chod a rozvoj společenské ekonomiky odpovídající skutečným potřebám lidí a rozvoj těchto potřeb v souladu s možnostmi civilizace, naopak kapitalistická ekonomika vyřazuje stále větší část lidí ze společnosti a bere jim nejen možnost seberealizace a života v kvalitních vztazích, ale i základní obživu a dokonce i životní prostředí pro biologické přežití.

3. Není s to, trvale a s jistotou zajistit životní prostředí nutné pro přežití a kultivaci člověka

4. .Není s to, překonávat procesy ozbrojeného násilí a válek a tím hrozí samotné biologické podstatě člověka a lidstva

5. Není s to dlouhodobě harmonizovat lidské vztahy a odstraňovat příčiny konfliktů

6. Svou politikou a ozbrojeným násilím znovu vnáší do společnosti prvky osobní závislosti a subjektivismu při rozhodování, včetně rozhodování o lidských životech a osudech samotného lidstva a planety.