Fašismus rovná se komunismus?

Autor: PhDr. Josef Heller CSc

I. Převrat nebo kontrarevoluce?

Každou velkou společenskou změnu, v níž účinkují třídy a politický charakter – ať již jde o změnu progresivní až revoluční nebo regresivní až kontrarevoluční – můžeme vyjádřit jakýmsi ideologickým koncentrátem, heslem, praporem či symbolem. V říších asijsko-orientálního typu bývá změna spojena s přemalováním zbožštěného vládce – nějakého toho Kima nebo Čchina, Atahualpy nebo Achnatona – z Boha na ďábla (za doprovodu liturgických změn). Nosným symbolem však může být i třeba kalich jako za husitství, opojné heslo „Volnost, rovnost, bratrství“ (ale taky „přirozené právo na soukromé vlastnictví“) jako na počátku buržoasní revoluce ve Francii 1789, kniha Beecher-Stoweové „Chaloupka strýčka Toma“ jako v protiotrokářské dokončované buržoasní revoluci v USA, dualita pekla a ráje po smrti pod patronací nejvrchnějšího Boha (oproti těm mnoha starým, kmenovým, rodovým apod.) při likvidaci prvobytně pospolného řádu nebo antické polis. Tímto symbolem může být i rudý prapor a vize „My ničím nejsme, buďme vším“ (bohužel i s dodatkem „A potom budem soudit my!“,příp. „Nastane nám nový den- pomsty den!“.A – milionkrát bohužel – může to být taky řvaní „Juden heraus!“ či „Nic než národ.!“,“Migranti domů“ ale taky třeba „ Pravda a láska zvítězí“ a „Havel na Hrad“ za situace, kdy zahraniční i domácí lupičsky kapitál vykrádá národní bohatství, devastuje sice poněkud problematickou, ale přece jen dosti zaběhanou morálku a formuje patřičně odpornou lupičskou elitu a kamarilu jejích „učených lokajů“.ideologů, propagandistů. Není přitom důležité, zda to, co o sobě a těch druhých v době zlomu ideologové režimu říkají – zda je to alespoň trochu pravda nebo totální lež. Vždycky je však tento zjednodušený symbol výstižný, pokud jde o podstatu systému, vždy idealizuje systém nastupující a do určité míru ostouzí systém předcházející a snaží se ho zdiskreditovat jednou provždy a sám sebe jednou provždy zvěčnit.

I my jsme prožili velkou společenskou změnu, kterou je i rozvinutou marxistickou terminologií těžké pojmenovat. Hovořit o ní jen jako o „převratu“ je zase jen ideologické zkreslování, až lhaní, ve službách minulé vládnoucí třídy řídícího aparátu. Podstatou této přeměny je samozřejmě kontrarevoluce, dočasné zablokování a vrácení zpět linie pokrokové lidské aktivity. Zablokována (samozřejmě dočasně) byla linie hledání společnosti založené na postupně se rozvíjejícím a sílícím společenském vlastnictví výrobních prostředků a zrušení vlastnických rozdílů mezi skupinami lidí a výhledově i rozdílů ve společenské fixaci jednotlivých druhů staré společenské dělby práce. Přitom zdaleka nešlo jen o politicko-mocenské „roll back“ (vrácení zpět), ale o regresivní změny v celém komplexu společenské formace. Je až s podivem, jak tato přeměna uspěla v oblasti, která se mění velmi pomalu – v oblasti hodnot duchovních a vědeckých, mravních, právních i estetických.

Kdo charakterizuje tuto změnu jako bezesporu kontrarevoluční (a tento rys získala časově velmi rychle!!!!) narazí brzy na neprostupnou bariéru – na mýtus, který vytvořila ideologická fronta vítězů (velkého zahraničního kapitálu a od jeho moci odvozených kolaborujících skupin rekonstruovné domácí buržoasie, složené do značné míry z bývalých příslušníků řídícího aparátu a polokriminálních i přímo kriminálních skupin, pro které se brzy ujal termín „lumpenburžoasie“). Jako častokrát v dějinách tu své neblahé dílo vykonaly skupiny a struktury dezorientovaných vědců, umělců aj. intelekuálských skupiny neschopných pochopit pronikavý bod obratu, kdy se pokrokové stalo reakčním a naopak a kdy se statečný odpor proti potlačovatelům úderem blesku změnil na slouhovství těm nejreakčnějším silám, výsměch bývalým vládcům na trapné šaškování vládcům novým. Kontrarevoluční charakter listopadu (opět asi stokrát bohužel) nezaznamenala celá řada solidních vědců – seniorů, kteří ještě před rokem 1968 ještě významně rozvíjeli marxismus ,jako je např. prof. František Šamalík, který svou podmínkou spolupráce s komunisty (že de facto jednostranně odmítnou kontrarevolučnost listopadu) velmi politicky pomohl těm nejreakčnějším složkám vládnoucí třídy a její politické elity (s ohledem na minulé zásluhy mu to budiž odpuštěno, vždyť v celé věci se dost plácají i nejlepší mozky KSČM – Ransdorf a Dolejš). Nesmíme ovšem zapomenout, že listopad měl i svou druhou stránku – (přiznávám, že se mi příčí ji označit jako progresivní, ale vzhledem ke svým polistopadovým zkušenostem se stalinismem a vlivu stalinismu na buržoasii a její manažerské aparáty, jsem k tomu nucen) – a to je fakt, že převrat smetl z dějinné cesty systém vzniklý na historicky první, leč nikoli té pravé a udržitelné cestě, neúspěšné alternativě zřejmě skutečného socialismu a komunismu, rozhodně takového socialismu a komunismu, jehož projekt vytvořili Marx a Engels a jen částečně ho pomohl zdeformovat Lenin. Mám na mysli systém, o jehož pojmenování se vedou tvrdé boje mezi ideologiemi, zejména mezi stalinismem, který odmítá, že by to nebyl socialismus, a některými roztříštěnými marxistickými skupinami, které ho za skutečný socialismus nepovažují. K těm patřím i já a moji přátelé, kteří za optimální považujeme – nikoli námi vymyšlený- pojem protosocialismus. Podle našeho názoru vyjadřuje jak spojení minulého systému se socialismem, ale zároveň i jeho odlišnost. Podle nás je to jedna vedlejší, ale nutná a v lecčems přínosná varianta hledání socialismu. Ale o tom někdy jindy.

II. Chceš porazit komunismus? Přirovnej ho k fašismu!!!

Vraťme se k jádru ideologického doprovodu příslušné společenské změny. Staronový kapitalismus našel optimální prostředek jak masově ovlivnit vědomí lidí otrávených nedostatky protosocialismu a jeho vládnoucí třídy, zejména politické elity spojené s komunistickou stranou. Tímto prostředkem bylo halasně vykřikované a do školních osnov promítnuté ztotožnění fašismu s komunismem, případně, pro liberálnější intelektuály s dodatkem, že jde o různé varianty „totalitarismů“, což přece jen činí hořkou pilulku poznání, že by mezi fašisty a komunisty obětavě a účinně bojujícími komunistickými antifašisty nebylo rozdílu, snesitelnější. Ale ve školních učebnicích je ztotožňování fašismu a komunismu zakotveno přímo neotřesitelně a musí proniknout i k nezbednému a tupému žáku 8. třídy, který jinak nemá o dějinných událostech ani ponětí a marně si týrá mozek nad otázkou, ze které země byl diktátor Stalin. (I pro tohoto žáka je to problém, tak odpoví „Z Německa“ – uvádím doložitelný příklad z praxe kamaráda – ředitele školy) Z tohoto ztotožnění fašismu a komunismu lze pak už jednoznačně odvodit doprovodnou logickou linii, že osvobozovací mise Rudé armády i komunistického odboje byla jen naplňováním mocenských choutek Stalina a spol. a její hrdiny i oběti není třeba slavit.

III. Srovnávání – poctivé i lživé

III/1.Jak nesrovnávat jablka a hrušky. Marxistická kategorie společensko-ekonomické formace

Ale vraťme se k chladné vědě a pokusme se oba systémy nějak uchopit marxisticky – snad to postačí k vyvrácení falešnosti antikomunistické argumentace. Především tedy znovu připomínám, že v solidní literatuře, ze které se ještě nevytratil (ale pomalu vytrácí!) marxismus, že v buržoasním pojetí je komunismus něco velmi širokého, zahrnujícího teorii i praxi, projekt i skutečnost, všechno, co se hlásilo či hlásí ke komunismu nebo čemu byla tato nálepka přilepena i neoprávněně – nebudeme tu ztrácet čas polpotismem, ani polemikou se zastánci názoru, že „NSDAP“ byla dělnická a socialistická strana). Naproti tomu komunistické pojetí významně rozlišuje mezi teoretickým projektem socialistické revoluce a komunistické společensko-ekonomické formace. Rozlišuje i mezi teoretickým projektem u klasiků a případně jeho dalším nestalinským rozvíjením a mezi teoretickým doprovodem a ideologickým ospravedlňováním reálně existujícího systému – ať už sovětského či jiného modelu. Nejsem, marx žel (abych se pořád jen nedovolával boha) takovým znalcem buržoasních (včetně neomarxistických) teorií totalitarismu (např. Hannah Arendtové), které sehrály i docela pozitivní roli v kritice stalinismu, takže vyslovuji jen hypotézu, že nelze ztotožnit komunismus v teorii klasiků a nás, jejich následovníků, s tím, co kritizovala solidní buržoasní teorie totalitarismu. Někteří čeští antikomunističtí autoři to činí s velkým zápalem a minimálními znalostmi a schopnostmi – viz např. Jindřich Kabát v objemné a drahé knize Psychologie komunismu.

Již jsme podotkli, že nehodláme při srovnávání akceptovat subjektivistická přičlenění se ke komunismu či typu polpotismu nebo národního, případně nábožensky pojímaného socialismu (křesťanský socialismus, islámský či africký socialismus v určité době). Velkou snahu zachovat v povědomí lidí na celém světě, naprosto v rozporu s realitou a s naším pojetím, svou jakoby příslušnost ke komunismu a socialismu, vyvíjejí dnes také stalinské, tedy protosocialistické elity („socialismus s čínskými či vietnamskými rysy“, „kubánský“ apod.). Vůdcům a ideologům těchto zemí musíme ovšem přiznat polehčující okolnost – procesy rekapitalizace, které u nich probíhají tak nějak potichu a nenápadně, je nutí se přímým charakteristikám vyhnout

Fašistické systémy ovšem bezostyšně nazývaly samy sebe nejrůznějšími názvy, při nichž využívaly buď překroucených a přepsaných národních či náboženských tradic nebo i autority jistých sociálních hnutí v určité době (vrcholem byla snaha uloupit autoritu dělnického a socialistického hnutí takovými nepřáteli tohoto hnutí, jako byl Adolf Hitler či Benito Mussolini). Názvy, rétorika, ba i programové body o charakteru stran nic neříkají. To pochopitelně není ochotna přijmout buržoasní ideologie, zvláště ta militantně pravicová, s až fašistickými konotacemi (u nás např. obdivovatelé chilského fašismu – Benda senior i junior), kteří se zoufale snaží zachránit před opovržením rozumných lidí italský a iberský a také chilský fašismus a zdůrazňují rozdíly mezi nacismem a italským fašismem.

A tím se dostáváme k závažné otázce. V čem vidí buržoasní a přidružená (neomarxistická aj.) ideologie rozdíly uvnitř fašismu? Z toho plyne ale daleko závažnější otázka, v čem vidí jeho podstatu? Podrobný popis tohoto srovnávání by až příliš zatížil tuto stať. Pro naše účely úplně stačí, když budeme konstatovat, že jde většinou o znaky z oblasti společenské nadstavby, nanejvýše ze sféry rozdělování spotřebních statků a životní úrovně či o přehnané spojování fašismu s určitými společenskými vrstvami, které se v některých zemích a určité době stávaly pro fašistické hnutí a jeho dirigenty a sponzory v pozadí vítaným podhoubím pro získávání konkrétních jednotlivců jako „kanonenfutru“. O nejpodstatnějších otázkách vlastnictví výrobních prostředků a jím daným třídním rozdělením se nehovoří. Fašismus i jeho jednotlivé odrůdy je tedy chápán jen jako politický či ideologický směr a stejně abstraktně je pojímána i kritika komunismu a otázky totalitarismu.

Kouzelný je přístup již zmíněného J.Kabáta, pro kterého je vlastně hlavním znakem komunismu to, že o sobě nevypovídá pravdivě. Autor se přitom navíc ještě dopouští takové nekorektnosti, že apriori předpokládá, že jakákoli pozitivní hodnocení komunismu jsou subjektivistická, záměrně či podvědomě lživá, daná osobními výhodami jednotlivce. Tato logika připomínající „uhlířskou víru“ svazáků z 50 let ovšem vede realistického pozorovatele společenského dění k závěru, že soudobý globální kapitalismus je vlastně komunismus a všichni, kdo ho oceňují a chválí, z něj mají prospěch a lžou, případně se nevědomky mýlí. Protože soudný člověk se musí nutně zasmát nad floskulemi typu „pravda vítězí“,“demokracie je a spravedlnost je pro všechny“, „občané jsou si rovni“,ti bohatí, jsou ti úspěšní a přínosní a když se oni mají dobře, tak se má dobře celá společnost“ atd.

Pokud jde o další charakteristiky, stačí prý jen sledovat, co o sobě komunismus vypráví a obracet to naruby – také pozoruhodná metoda. Klíčová je prý každodenní zkušenost lidí, tedy vlastně jejich pocity – jak může zkoumající autor tyto hodnoty poznat a případně i kvantifikovat a oddělit od běžný stresů moderní společnosti? V podstatě nijak jinak než zjevením božím, nějakými vlastními zkušenostmi (je roč. 1953 a postnormalizační období strávil na západě), možná dodatečným brainwashingem v prostředí disidentů, kde se J.K. pohyboval na podzemní universitě, event. z polistopadového přívalu dobové literatury a vzpomínek, který má z hlediska poctivého badatele jen jeden malý nedostatek – ovlivněnost dobovou mocenskou i neformální atmosférou, kterou vždy diriguje vládnoucí třída.

Aby nedošlo k nedorozumění: Nehodlám zcela znehodnotit badatelské výsledky J.Kabáta, které jsou nepochybně ovlivněné i poznatky teorií totalitarismu. V určité míře, v určité době a v určitém prostředí korespondují i se zkušenostmi mými a mých známých různého věku. Jsme schopen uznat, že některé dramatické rysy údajného komunismu v pojetí pana Kabáta pravdivě odrážejí např. nálady v SSSR ve třicátých i 50 letech a trochu i u nás na poč. 50 let, ale jindy působí až humorně. V dospělém věku jsem zažil jedině normalizační léta (jsem ročník 1947), ale když si podle citace z J.Kabáta představím ten údajně významný znak normalizačního komunismu – to pronikání režimem vzbuzeného všudypřítomného strachu „jako součásti automatické obavy při návštěvě úřadu, lékaře, cestě do školy, přechodu do domova důchodců, při otvírání neznámého dopisu ve schránce, při setkání se sousedem, kontrole dopravním policistou, legálním přejezdu hranic, čekání, jestli na mne ve frontě vyjde chléb a doma nebude problém, stejně jako při výchově dětí i představě o jejich budoucnosti.“ , musím se smát a nejen té frontě na chleba (kde zůstaly banány,vložky a toaletní papír?).

Ale pozor! Ten smích je z pozic drtivé většiny tehdejších obyvatel, ale dobře vím, že jinak to bylo u nespravedlivě postižených obětí normalizace (a jistě i u těch, kteří z hlediska režimu byli postihováni oprávněně), ta fronta na chléb je pravdivější pro brežněvovskou stagnaci v SSSR, ty postihy za nějakou politickou nekorektnost zase v NDR atd. Je však tento strach srovnatelný se strachem průměrného občana v Chile či Argentině, s pocitem průměrného Čecha v protektorátu nebo levicově orientovaného intelektuála v Německu po nástupu Hitlera k moci či po požáru Říšského sněmu? A naopak – nezná snad tento strach občan v USA, třeba když jde v noci po ulici v New Yorku, černošská matka v místě rasových střetů, uprchlík v Německu při řádění neonacistů a třeba i ten slušný, pracovitý a přizpůsobivý Rom v severních Čechách? A to už nemluvím o atmosféře v podniku, kdy nad udřenou ženskou z výroby, která se bojí jít na záchod, či nad mizerně placenou pokladní v hypermarketu každý den visí Damoklův meč propouštění, které často závisí na nevypočitatelné milosti manažera?

A z jiného úhlu pohledu – když se antikomunistická literatura pohybuje v rovině vědomí a ideologie, neshledává nic antihumánního na obhajobě nerovnosti a nerovnoprávnosti v důsledku soukromého vlastnictví výrobních prostředků, přestože realita jasně ukazuje důsledky této nerovnosti a projevy nerovnoprávnosti. Naopak však obviňuje z antihumánnosti obsažené údajně již v samotném ideologickém projektu komunismu a socialismu to, že na tento problém upozorňuje a navrhuje jeho překonání. Antikomunisté neprojevují ani náznak solidnosti a klidně obelhávají neinformovaného posluchače či čtenáře tvrzením, že komunisté, potažmo marxisté, vymysleli, šíří a hodlají šířit třídní nenávist a jejich cílem je diktatura elity a perzekuce bývalé buržoasie přes perzekuci konkrétních osob, ve které je všechno dovoleno. Na základě této lži pak mohou klidně konstatovat, že komunismus je úplně stejný jako fašismus, který totéž činí v rovině rasové či nacionální.

Pokusme se tedy alespoň o nástin srovnání systémů překračující rozlišovací schopnost běžného vědomí a využijme přitom velké metodologické přednosti marxismu, umožňující objektivizovat kriteria a převrátit celý problém z hlavy na nohy. Touto předností marxismu je jeho materialistické pojetí dějin s prvotností ekonomického bytí a pro srovnání systémů nám poskytuje komplexní kategorii „společensko-ekonomická formace“. I když v marxismu je jádrem této kategorie subkategorie výrobní způsob, víme z praxe a útoků antikomunismu, že v popředí polemik jsou spíše druhotné, odvozené znaky obou formací, že lidé formace srovnávají především podle ideologií a z nich vyrostlých společenských projektů. Ne náhodou věnují antikomunisté a vůbec buržoasní ideologie tolik pozornosti tomu, aby dokázali, že komunismus je vybočením z dějín, tragickou nahodilostí, selháním lidstva v rozporu s jeho přirozeností, již ve své duchovní podobě, v v teorii a projektu. Není proto důvod, proč naše srovnávání nezačít v oblasti duchovních procesů, v oblasti ideologie.

III./2 Ideologie a teoretické projekty

III./2./1) Fašismus

V ideologické rovině není nikdy jednoduché podat ideologii jednoho či druhého systému v čisté podobě, vzhledem k tomu, že se ideologie vzájemně ovlivňují, prostupují, vypůjčují si prvky jiných ideologií, parazitují na oblibě a autoritě těchto jiných ideologií a zejména na omezenosti běžného vědomí. Ideologická polarizace fašismu na jedné straně a marxismem ovlivněných dílčích metodologií na straně druhé je nesporná a snadno identifikovatelná. Naproti tomu, tisíce nitek a kořenů propojujících fašistickou ideologii s ostatními variantami buržoasní ideologie před nás celkem jasně staví otázku míry samostatnosti fašismu jakožto systému a potvrzují ty hypotézy, které vidí ve fašismu jen určitou variantu buržoasní společnosti.

Z tohoto hlediska, hlediska ideologického porovnávání, se nelze nezastavit již u reflexe samotného pojmu „fašismus“,event. komunismus, ve které se střetávají nejrůznější odstíny ideologie buržoasní s prvky ideologie stalinské i skutečného marxismu jako opravdové ideologie neprivilegovaných vrstev. Odborníci, považující obecný pojem fašismu za užitečný, vedli dlouhá desetiletí spory o přesnou definici tohoto pojmu. Pro mnohé z nich vycházející z metodologie buržoasně ideologické tíhnoucí k výkladu společenských procesů jako procesů v psychice lidí, byla ústředním mobilizačním mýtem fašismu, ovlivňujícím jeho ideologii, propagandu, politický styl i činy, vize bezprostředně nastávajícího znovuzrození upadajícího národa. Někteří, jako Ernst Nolte, fašismus psychologizovali, ba démonizovali jako reakci na údajné hypnotické působení diktátorů, čímž ospravedlňovali jeho řadové přívržence a vydělovali fašismus z kontextu dějin evropské moderny.

Jiné teorie měly zase tendenci připsat fašismus na vrub levici, dělnictvu, komunismu, marxismu, aniž by znali marxistické pojetí a mohli nebo chtěli toto pojetí správně interpretovat, příp. odlišit od stalinismu a ideologie minulého systému.

Probíhal i spor, nakolik fašismus je či není „nedílnou součástí dějin evropské kultury“ nebo zda se západní kultuře a způsobu myšlení vymyká, např.proto, že je založen na „opojení destrukcí“ a na tradice Západu nenavazuje. Zhruba od 90 let je zaznamenána tendence shrnout pod pojem fašismus revoluční, aktivistickou politiku a jí odpovídající ideologii na levici a mýtus záchrany a obnovy rasy či národa. V meziválečném období se tento proces určité obrany před modernou projevil především v podobě představy o elitou vedené ,ozbrojené straně‘, jež se – většinou neúspěšně – pokoušela vytvořit populistické masové hnutí pomocí liturgického stylu politiky a radikálního programu, slibujícího přemoci hrozbu mezinárodního socialismu, ukončit degeneraci postihující národ ovládaný liberalismem a uskutečnit radikální obnovu národního sociálního, kulturního a politického života.

Americký historik Robert Paxton jde do psychologizování ještě razantněji, přesto se však dostává více v podstatě věci: Fašismus je politické jednání vyznačující se obsesivními představami o rozkladu společenství, o národním potupení, o tom, že se národ stal obětí, a kompenzačními kulty sjednocení, síly a ryzosti, v nichž masová politická strana složená z militantních nacionalistů nepříliš spokojeně, ovšem výkonně spolupracující s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a za pomoci spásného násilí a bez jakýchkoli etických nebo zákonných omezení usiluje o vnitřní očistu a vnější expanzi. Na Paxtonově seznamu mobilizujících vášní jsou pocity krize, tradiční povinnosti a věrnosti skupině či hodnotám, odpor k hodnotám, jako je liberalismus,třídní přístup, cizincům a cizím vlivům, pocit, že moje skupina je obětí ,což ospravedlňuje použití všech prostředků vůči ostatním lidem, mýtus vyvoleného národa či skupiny,kult vůdců, deformovaný darwinismus apod.
Je přirozené, že psychologizující buržoasní pojetí fašismu v širokém pojetí nemohlo akceptovat zásadně odlišný přístup marxismu a některých jím ovlivněných myšlenkových proudů založený na analýze ekonomického bytí, zájmů a role tříd, při určující roli základny. Všeobecně možno konstatovat, že hlavní výtka buržoasních liberálů i konzervativců proti marxismu byla v přecenění role ekonomiky a tříd a v nedocenění levicových prvků a role dělnické třídy, komunistického hnutí a SSSR ve fašismu a jeho vzestupu. K tomuto tvrzení se podrobněji vyjádříme v dalším výkladu.

V souladu s metodologií klasiků vycházeli teoretikové a analytici komunistického hnutí při definování fašismu z analýzy vývoje kapitalismu vstupujícího do stadia imperialismu a zájmů buržoasie obecně a v druhé polovině 19.století vznikající a pronikavě sílící monopolistické a finanční velkoburžoasie. Přes počáteční chyby a zmatky v KI i jednotlivých stranách, na nichž se podílel zejména subjektivismus stalinistických politiků, zejména samotného J.V. Stalina a jeho neblaze proslulá teorie sociálfašismu dovedlo se hnutí, zejména díky osobnostem jako byl J.Dimitrov,ale i Maurice Thoréz a Palmiro Togliatti (podíl měl i K.Gottwald), propracovat k jádru problému a správně spojit fašismus a jeho bezprostřední vykonavatele s jeho hlavní sociální základnou a oporou –s monopolním kapitalismem, s jeho oligarchii.

Různé vědecké disciplíny (i na západě) už shromáždily dost důkazů pro to, co komunistické hnutí na VII. kongresu Komunistické internacionály v r.1935 ještě spíše jen tušilo a vyjádřilo ve své definici na níž zapracoval zejména Jiří Dimitrov:

„Za této situace hledá vládnoucí buržoasie stále více záchranu ve fašismu, v nastolení otevřené teroristické diktatury nejreakčnějších, nejšovinističtějších a nejimperialističtějších živlů finančního kapitálu pro uskutečnění mimořádných lupičských opatření proti pracujícím, pro přípravu nezaobleně imperialistické války, pro útok na SSSR, porobení a rozdělení Číny a základě toho všeho pro odvrácení revoluce. Finanční kapitál se snaží potlačit hněv maloburžoasních mas proti kapitalismu za pomoci své fašistické agentury, jež demagogicky přizpůsobuje tato hesla smýšlení těchto mas. Tím, že si fašismus takto vytváří masovou základnu a usměrňuje tyto vrstvy proti dělnické třídě, způsobuje ještě větší zotročení pracujících mas finančním kapitálem. Avšak růst fašismu a jeho vítězství svědčí nejen o slabosti dělnické třídy dezorganizované v důsledku rozštěpenecké politiky třídní spolupráce sociální demokracie s buržoasií, ale i o slabosti samotné buržoasie, jež se bojí jednotného boje dělnické třídy a revoluce a nemůže již udržet svou diktaturu starými metodami buržoasní demokracie.“

Tuto definici rozvíjí i jeden z prvních poválečných marxistů u nás, Arnošt Kolman:

„Pro hitlerovskou ideologii je příznačný její cynický, demagogický ráz. Je co ideologie fašismu, zjevu zplozeného imperialismem, a tedy ideologie imperialistická. Zároveň však musí tato ideologie počítat s maloměšťáky a rolnictvem, neboť bez této masové základny by byl fašismus nemožný. Proto má tato ideologie dvě tváře: v tlustých knihách, tam, kde se obrací ke svým pánům, říká něco zcela jiného, než když mluví v novinách, v brožurách a letácích k lidu. Tato dvojsmyslnost fašistické ideologie není náhodná. Odráží se v ní ta okolnost, že se fašismus dostal v Německu k moci jak následkem slabosti německé dělnické třídy a zrady spáchané německou sociální demokracií na dělnictvu, tak i následkem slabosti německé buržoasie, jež ve své vnitřní politice nebyla s to udržet nadále vládu starými metodami parlamentarismu a buržoasní demokracie, a jež ve své mezinárodní politice nemohla najít mírové východisko ze světové hospodářské a politické krize.“

A.Kolman ukazuje, proč používala hitlerovská ideologie, vyrostlá ne ze síly, ale ze slabosti, tak hojně nacionální a socialistické demagogie, proč vystupovala pod antikapitalistickou formou, proti „plutokratům“. Zejména nacismus využíval v období po první světové válce těžké materiální situace německého lidu a ideologického rozkladu, zavládnuvšího v Německu. Kolman hovoří o zklamání lidu kompromisní, zbabělou politikou německé sociální demokracie, dávno nakažené šosáckou omezeností, lokajstvím a tupostí prušáctví, jež zanechaly silné stopy i na mnohých progresivních jevech v dějinách německé myšlenky.

Proto nasliboval Hitler tak mnoho, když usiloval o moc: německé živnostníky že zbaví soutěže velkokapitálu a velkoobchodu, lichvy bank, německé rolnictvo útlaku velkostatkářů. Ovšem, žádný z těchto slibů potom nesplnil a ani splnit nemohl, neboť dávno ujistil své pány, s jichž podporou se stal kancléřem, že to jsou jen prázdná slova, potřebná pro volby, což vedlo k známé vzpouře Roehmově, vzpouře zklamaných, uvěřivších v německý socialismus maloměšťáků. Proto rozvraceli hitlerovci německý národ mravně, podlézali mu, podpláceli ho, činili ho účastníkem svých zločinů, svého loupežného výboje, činili ho spoluzodpovědným za hrozné bestiality jimi páchané, ničili v něm poslední zbytky odporu proti ideologii, kterou mu naočkovali.

Jiří Frajdl jakožto současný marxistický historik při své snaze o formulaci určité modernizované pracovní verze definice fašismu důsledně respektuje marxistický metodologický přístup, aniž by ho měnil v neživotné a zastaralé dogma. Ocitujme jeho úvahu podrobněji:
„V současné době platí poznatek, co historik, to jiná definice fašismu. Není to na škodu, objasňují se tím snad všechny stránky a tendence a lépe se také poznají místní a dobová specifika. Nejběžněji se upozorňuje, že fašismus je otevřená diktatura nejrea-kčnějších sil, opřená o manipulovanou část lidu, o pauperizovanou a deklasovanou vrstvu, lumpenburžoazii i lumpenproletariát. Vyznačuje se sociální demagogií, antise¬mitismem, netolerantností, likvidací parlamentního systému, destrukcí demokratických a občanských svobod, vysokou organizovaností mas využitím zkušeností z militarismu, kriminálního podsvětí, iracionalismem, využitím prvků sociálního darwinismu a plným podřízením jednotlivce absolutní moci státu a totalitní moci strany. Ideologickým prvkem je i mysticismus.“

Fašismus (bez rozlišování národních forem) mohl s výhodou těžit z nejen z dlouhodobé filosofické a politologické tradice reakčního, antihumánního myšlení (např. rasismu).V tomto smyslu ovšem, jak víme, těžily z příslušných linií tohoto myšlení i jiné směry a obzvláště marxismus). Fašismus ale mohl těžit ale z modernějších inspirací zrozených kapitalismem a kolonialismem ale z krize buržoasního myšlení s příchodem imperialismu na konci 19. a poč.20.století.

Není úkolem této práce většinu z těchto inspirací pro fašismus zkoumat, zvláště když řada autorů těchto inspirací fašismus odmítala někteří jím byli dokonce postiženi a pronásledováni. Tradičně je připomínán nadčlověk Friedricha Nietzscheho,jakkoli byla tato koncepce formulována v rámci jiného kontextu. Skutečnou inspirací byla teorie elit, darwinismus podvodně aplikovaný na společnost, nacionalismus, Le Bonovy poznatky o davu, překroucená genetika a eugenika,mikrobiologie apod. Fašismus zužitkoval veškeré kritiky racionálně uspořádané společnosti, veškerou iracionalitu, filosofii Bergsona,Spenglera, Michelse, Tönniese, psychoanalýzu Freuda, dokonce i anarchosyndikalismus Sorela útočící na „plutokraty“. V neněmeckých variantách (slovenský klerofašismus) přibíral různé národní mýty, prvky křesťanské ortodoxie a agresivity apod.
V Německu byl ovšem jádrem nacistické ideologie rasismus a nacionalismus s jeho bohatou tradicí sahající až do dob antiky a de facto obměňující starozákonní židovský mýtus vyvoleného národa.

Evropský nacionalismus se v zásadě vyvinul v 18. a 19. století, kdy lidé přestávali považovat za samozřejmý zdroj státnosti a autority Boha a šlechtu a v důsledku demokratizace a modernizace hledali původ moci v lidu.[32] Sdílený jazyk, kultura a tradice v jejich očích vytvářely „společenství osudu“, s nímž se mohli identifikovat a které se stalo klíčovou veličinou politiky. Moderní vědecký rasismus a antisemitismus, který chtěl doposud intuitivní či nábožensky odůvodňované předsudky povýšit na vědu, vznikl kolem poloviny 19. století. Arthur de Gobineau tehdy vydal Esej o nerovnosti lidských ras, v němž obhajoval přednost bílé „árijské“ rasy nad ostatními a kritizoval míšení ras.

Podle Arnošta Kolmana , „Francouzský hrabě Gobineau „objevil“ nového ducha této „teorie“. Prohlásil za vyšší rasu „arijce“, rasu nordickou či severní, lidi s plavými vlasy a modrýma očima, vysoké a krásné postavy. Tuto Gobineauovu „teorie“ dále rozvíjel Larouge, Gumplowicz a jiní (je zajímavé, že žádný z nich nebyl Němcem).“ 1

Podle O´Sullivana, fašismus ve srovnání se staršími politickými proudy postrádal jednotnou systematickou doktrínu.o se pracoval se velkou pružností a pragmatismem co do svých taktických cílů i prostředků. Ideje, které se tradičně používají pro definici fašismu, jako jsou nacionalismus, rasismus, korporativismus a iracionalismus, proto nikdy úplně necharakterizují všechna vývojová stadia všech fašistických hnutí.

Arnošt Kolman postihuje rovněž tuto spíše formální stránku fašistické ideologie, ale lépe vysvětluje její příčiny. Podle něj je nacismus opravdu divoká míchanina. Skládá se z řádné porce dobrodružného romantismu, „rekovného realismu“, mystického iracionalismu pro vábení a opíjení mládeže. Ze střízlivého ,,vědeckého“ uvažování ekonomického, sociologického, historického, filosofického a pod. rázu, které se opatrně vyhýbá jak matrialismu, tak i irracionalistickému blouznění. To má pro své pány, pro střízlivé magnáty, jimž hitlerovci sloužili jako lancknechti. Skládá se dále z antiidealistické kritiky (ovšem ze zpátečnických posic: duše a instinkt proti rozumu a úsudku), z kritiky, která míří k podchycení proletariátu a s ním jdoucí inteligence. Z náboženských idejí, které — přes všechen odpor k němu — přece jen nezavrhují křesťanství, aby tím neodpudily věřící měšťáky a maloměšťáky“.

Podle A.Kolmana se nacismus snažil sjednotit pod praporem s hákovým křížem všechny Němce bez rozdílu tříd a nakazit i všechny třídy a vrstvy všech ostatních národů. Proto musela nacistická ideologie být eklektickou, to znamená, musela bezzásadově sjednocovati nejméně sjednotitelné názory. Nemohla vycházet z jednotného principu, odpovídajícího skutečnému stavu věcí, nýbrž musela se přizpůsobovati všem chutím. A taktéž musela být pragmatickou v nejhorším slova smyslu, to znamená, že musela stále měniti své these, přizpůsobujíc je bezprincipiálně náhodné každodenní konjunktuře.“

Je nutno ocenit, jak A.Kolman dovedně spojuje psychologický ponor do duše jednotlivce,byť i determinovaného vývojem své národní kultury s reflexí zájmů tříd. „Nacisté vtloukali všem do hlavy, že jejich ideologie nepramení z rozvažování, ale z německé duše — ,,Gemut“, chápané citově, živelně, pudově. O ideji nacismu tvrdili, že ,,otcem jejím je vůle, matkou příroda a porodní babičkou nouze“. Tato these, souhlasná s jejich obecným mystickým antiintelektuálním hlediskem, měla ovšem svůj účel. Měla vysvětliti, proč nacistická ideologie se skládá z logicky nesouvislých a často protichůdných úlomků, které si němečtí fašisté „organisovali“ ze všech ideologických kloak všech věků a národů. Přitom však nacisté počítali s tím, že průměrný Němec je puntičkář, vydresurovaný v biflování učitelem a pastorem ve škole a kaprálským výcvikem na ,,placu“, a že proto potřebuje schéma, které by se mu mohlo vtloukat do hlavy.“

Právě z této skutečnosti lze vysvětlit jev působící v německém prostředí poznamenaném vysokou filosofickou kulturou i jistým profesorským školometstvím a byrokratickým škatulkováním jako kuriozita, „že v německé fašistické literatuře zaujímají systematické výklady nacistického světového názoru důstojné místo vedle spisů, jejichž krkolomný jazyk, stylisovaný starogermánsky (ovšem s příměsí slovíček a obratů kasařů a prostitutek berlínského Alexanderplatzu), jejich „vznešený“ mystický hysterický tón a absurdně nesmyslný obsah má působiti přímo, ,,vnitřně“ na německou duši.“

Soustavných výkladů nacistického světového názoru jak populárních, tak i těch, jež byly napsány s příslovečnou důkladností německých školometů a opatřeny s obvyklou německou ,,Gelehrsamkeit“ existuje bezpočet.

Ve své době parazitoval nacismus i italský fašismus na autoritě a logice marxismu či socialistických teorií vůbec. Není jistě náhodou, že německý fašismus sám sebe označil slovy „nacionální socialismus“ (termín ovšem poprvé použil již francouzský nacionalista Maurice Barrès roku 1896. Dodnes je toto parazitování a překrucování vítaným prvkem nejen fašistických, ale i buržoasně liberálních ideologických a politických proudů.
Obhájci fašismu a odpůrci socialistických řešení z řad stoupenců ortodoxního liberalismu se snaží zneužít socialistické rysy ekonomické a sociální politiky a přirovnat je k fašistické sociální politice a fašistické“péči o dělníky“.

Jisté je, že při svém startu se snažily dvě nejvýznamnější fašistické politické proudy – italský a německý – maximálně využít levicových programových prvků. Ve fašistické propagandě nechyběl silný slovní protikapitalistický prvek – v německé podobě útoky proti „plutokracii“ a monopolům,úrokovému otroctví,hrabivosti kapitálu,, sliby zestátnění trustů,vyvlastnění válečných zisků, podíl na zisku v podnicích a odstranění bezpracného příjmu. Třídní instinkt německé, ale i zahraniční buržoasie však se nedal zmást a nebral tyto Hitlerovy účelové úlety vážně.. Hitlerovo hnutí od počátku nacházelo bohaté přívržence a postupně se probil do přízně i těch nejvlivnějších organizačních struktur monopolního kapitálu. Podporu obdržel dokonce od Henryho Forda, zavilého antikomunisty, který později vydělával na výrobě aut pro wehrmacht. Ostatně – když prozkoumáme obsah Hitlerova a také Mussoliniho antiplutokratismu, vidíme, že se v podstatě neliší od dobových řešení krize kapitalismu prostřednictvím aktivní role státu a omezení liberalismu, jaké aplikoval např. Rooseveltův New Deal nebo švédská sociální demokracie. Skutečnost, že fašismus je pouze politická a ideologická forma navléknutá na měnící se zájmy finančního kapitálu nejnázorněji potvrzuje fakt, že chilský fašismus byl použit jako nástroj neoliberální politiky.Fašismus tedy svůj specifický a propracovaný teoreticko-metodologický základ v oblasti ekonomie nemá.
Arnošt Kolman ve své bezprostředně poválečné reflexi fašismu má výhodu i nevýhodu pamětníka. Kupodivu se mu podařilo vyhnout se jednostranně nekritické, fakta a aspekty překrucující,emocemi poznamenané pamětnické reflexi či soustředění pozornosti jen na jevovou formu společenských procesů. Mezi jinými neztrácí se zřetele smysl a cíl nacistického či fašistického „socialismu“ a „dělnické“ či „rolnické“politiky, „korporativismu“ apod. a vysoko tak přečnívá současné buržoasní politology. Můžeme mu proto odpustit i emocionálně podbarvenou rétoriku:

„Z týchž důvodů zničili hitlerovci veškeré svobody, jež si ve staletém boji vybojovala německá dělnická třída. Zničili svobodu slova, tisku, shromaždování, svědomí. Zničili dělnické politické strany a odbory dělníků i úředníků. Rozpustili volený parlament a nahradili jej komediantským, fašistickým sněmem. Zavedli v Německu nejukrutnější teror, popravili, utýrali ve vězeních, nechali shnít v koncentračních táborech tři a půl milionu nejlepších, nejpokrokovějších Němců. Vyhladili výkvět německého národa, všechny, kdo se tak či onak vzpírali fašismu. Za hitlerovců bylo celé Německo jediným žalářem, vykořisťování pracujícího lidu se závratně vystup:oválo a s ním závratně vzrostly i zisky německých velkokapitalistů. A mezi těmi byli i Hitler, Goring, Goebbels, Ribbentrop a jiní pohlaváři fašistické loupežnické bandy. Připravujíce výbojnou válku, nacisté dlouhé roky prováděli politiku vyhladovění lidu, politiku ,,děl místo másla“, autarkie (soběstačnosti), politiku takových cen zemědělských výrobků, že se jim německé rolnictvo vzpíralo hospodářskou stávkou, politiku ,,rolnického socialismu“.

Stačí jen připomenout krajně reakční ideologii a politiku „Blut und Boden“ (Krev a půda),kterýžto pojem popularizoval významný nacistický „odborník“ Richard Darré. Tato ideologie i politika akcentovala jednak rasovou příslušnost člověka, jednak míru jeho spojení s půdou. Prosazovala, aby vesnická hospodářství zdědil vždy jen jeden syn, ostatní byli odškodněni jen dle možností statku, takže, jak zdůrazňuje Kolman, tato politika posilovala kulaky a plodila nádeníky. Současně tato ideologie idealizovala život na venkově a rolnictvo a stavěla ho proti městskému obyvatelstvu – dělníkům a inteligenci.

„ Uskutečňovali politiku Leyovy ,,dělnické fronty“ se systémem špiclů v závodech a se společností ,,Radostí k síle“ (Kraft durch Freude), která měla uchlácholit nespokojenost dělnictva a zneužít aktivnosti zejména dělnické mládeže pro své hnusné cíle. Ve své zahraniční politice lámal hitlerovský stát věrolomně mírové smlouvy, slavnostně jím uzavírané. Používaje zrady vlád některých evropských států jako Francie a jiných, zaměřoval veškeru svou mezinárodní působnost na válku, právě tak, jako to dělal v politice vnitřní.“

Poctivý badatel, i když nesdílí marxistický třídní přístup a analyzuje německý nacismus hlavně z politologického, formálně komparativního hlediska nemůže nakonec nedojít k závěru, že halasně proklamovaná politika sociální solidarity (mezi Němci,pochopitelně) projevující se např. ve stmelování zaměstnanců a zaměstnavatelů v jednotných a státem dirigovaných organizacích,není vlastně nic jiného než způsob, jak zlikvidovat i ty nedostatečné formy třídního boje, které jsou obsahem ekonomického boje a tedy nová forma třídního boje buržoasie (té velké) rasismus je pláštík, který odvádí pozornost a věci zamlžuje, že celý fašismus v jakékoli odrůdě slouží jen velkokapitálu proti většině občanů a na jejich úkor. K tomuto účelu centralizuje maximálně moc a iracionálními mýty si ji podepírá. Úhrnem tedy náš stručný vstup do ideologie fašismu potvrzuje to, co vlastně ani mainstream buržoasní ideologie nezpochybńuje – antihumánnost fašismu již v podobě teorie a společenského projektu Již jsme zmiňovali další směšné lži dnešní pravice – mýtus o NSDAP jako socialistické a dělnické straně,atd.)

III./2/2) Komunismus
Kdo by chtěl v této rovině teorie a projektu srovnávat systémy opravdu poctivě a objektivně,nezneužívat monopolu propagandy a neznalosti základní logiky klasiků i následné teorie, nemohl by položit rovnítko mezi jakoukoli koncepci fašismu podporujícího nerovnost subjektů a ospravedlňujícího ty nejkrutější a nejničivější prostředky represe či dokonce genocidy prováděné elitou vůči většině a ignorování základních humanistických všelidských hodnot utvářejících se po tisíciletí. Přirovnávání fašistické genocidy a represe elity vůči méněcenným k tomu, co mělo být důvodem i obsahem třídního boje utlačených a diktatury proletariátu je prostě podvodem buržoasie spáchaným na širokých vrstvách občanů.

Marxismu především nelze vytknout to, co fašistickým ideologickým míchanínám – a to je nekonzistentnost. U řady takovýchto kritiků marxismu (např. u TGM ) jde prostě o neschopnost osvojit si dialektické myšlení. Celou řadu osobností naopak oslňovala železná, neprůstřelná logika pojetí dějin a společnosti. Mnozí si tropili žerty ze schopnosti marxistů aplikovat svou metodologii na cokoli postihovat přitom podstatná určení. Bohužel, tam, kde si později zařádila ideologie řídícího aparátu a začala používat logiku marxismu k zastírání a překrucování reality, a to stále více v rozporu s každodenní praxí lidí či výsledky speciálních věd. Důvěra u tápajících lidí se vytrácela a oni se stávali imunní mi vůči marxistické logice i tam, kde zkreslená nebyla, a naopak do sebe začali více a více nasávat buržoasní ideologii a slepě jí věřili, i když působila proti jejích zájmům.

Od tohoto momentu mohou také kritikové marxismu a komunismu proti skutečnému marxismu a projektu klasiků působit oprávněnými výtkami, které se ovšem týkají stalinismu,což běžné vědomí není s to odlišit. Sem patří výtky proti dogmatismu, neschopnosti vysvětlovat nové jevy a reflektovat denní praxi, říkat o světě pravdu. Patří sem i formální výtky proti výstavbě logiky „stalinismu“, poukazy na rozpory mezi projektem klasiků a jeho výkladem ve stalinismu, poukazy na fakt, že se stalinský pseudomarxismus slovně hlásí k materialismu a dialektice, rozporům a třídní analýze, ale na druhou stranu – v teorii socialismu všechny tyto principy opouští, některé i výslovně -. např. rozpory a třídní diferenciaci za socialismu, určující roli ekonomiky,překrucuje otázky diktatury proletariátu a ospravedlňují represe a nedemokratičnost státu „reálného socialismu“,chyby pojímají jen jako subjektivní, nebo vnější, dané tlakem protivníka organizujícího vnitřní zrádce. Omítá hledat příčiny vážných problémů uvnitř systému, ve vlastnictví, v třídách apod. Nepřipouští dialog atd.,atd.

Není snad třeba v tomto textu opakovat základy marxismu – tj. skutečnost, že marxismus bere třídní boj, nerovnost a závislost s omezeními pro většinu společnosti jako objektivní fakt, daný úrovní výrobních sil a od ní odvozenou úrovní výrobních vlastnických vztahů, stejně tak jako přírodní zákony determinují tok vody, ale nehodlá se s ní smířit. Vidí další objektivní tendenci k překonání tohoto stavu prohlubující se společenskostí výrobního procesu, včetně společenského vlastnictví, a aktivitou nejpokrokovější třídy- dělnické třídy. Tato třída je vývojem vlastnických vztahů zformována tak, že je na jedné straně vykořisťována a nucena usilovat o změnu systému (to byly ale i jiné třídy, včetně samotné buržoasie v podmínkách doznívání feudalismu, na druhou stranu však nemůže pouze změnit formu soukromého vlastnictví a stát se sama vlastníkem a vykořisťovatelem s pohodlnou rolí v dělbě práce, protože to prostě na dané úrovni výroby a člověka není možné. Dělnická třída se tedy nemůže stát privilegovaným vlastníkem, privilegovanou vládnoucí třídou, ale naopak musí zrušit všechno, co společnost na třídy dělí, tedy včetně sebe sama jako třídy. Marxismus a na něm založené skutečně komunistické(!!!) hnutí nechce budit třídní nenávist, pouze nestrká hlavu do písku a vyvozuje z reality reálný závěr – nutnost změnit zásadní podmínky, které třídní nenávist vyvolávají – a to podmínky v oblasti výrobních, vlastnických vztahů.
Je absurdní označovat marxismus, „komunismus“ jako třídní rasismus, který ospravedlňuje jakékoli prostředky použité vůči bývalým vládcům, včetně jejich genocidy jakožto skupiny lidí. Klasikové vidí postavení vykořisťovatele a vládce jiných lidí jako stejnou deformaci a zotročení člověka jako je pozice dělníka a v obou případech usiluje o osvobození člověka. Směřuje ne proti konkrétním jednotlivcům, ale proti sociálním pozici.|Jde mu o univerzální rozvoj člověka, kde rozvoj jedince je podmíněn rozvojem všech a naopak. Tolik vysmívaná a démonizovaná diktatura proletariátu jakožto úvodní přechod ke skutečnému fungování komunistické formace měla být za prvé dočasným řešením daným odporem buržoasie neměla být v pojetí klasiků ničím jiným než nejvyšší formou demokracie, protože všechny předcházející formy byly nerovným ekonomickým postavením tříd diktaturami tříd vlastnících a vykořisťujících. Úvahy o dočasném omezení práv „bývalých“ a tvrdém postihu snah obnovit nerovnosti a vykořisťování byly dány dobovou zkušeností s vládci z r.1848 a některých dalších kontrarevolucí a praktická představa klasiků odpovídala spíše Francii druhé polovině 19.století než Stalinovým gulagům..

Je ovšem nutno připustit, že zprvu v ohni třídního boje a pod vlivem krutosti a bezohlednosti buržoasie a později pod vlivem zájmů třídy řídícího aparátu došlo v komunistickém hnutí k posunu v chápání forem postihu a ospravedlňování revolučního teroru, např. ve formě teorie zostřování třídního boje. Už tady začíná záměna marxismu,komunismu za stalinismus – ideologii třídy řídícího aparátu, ke které se brzy vrátíme.
I celkově, pokud jde o filosofické pojetí světa, se marxismus od fašismu liší osvobozujícím pohledem na člověka, vírou v jeho možnosti, zlepšení vztahů lidí, principy rovnoprávnosti v jednotě se svobodou.

Celkové filosofické zaměření fašismu i „komunismu“ se pak nemůže neprojevit i v dalších rovinách ideologie, zejména v té oblasti, která je pro praxi a denní jednání lidí klíčová v oblasti ideologie politické a projektu politického systému,eventuelně politiky sociální.
Již povrchní porovnání konkrétního obsahu ideologicko-filozofických, etických,aj. základů u fašismu i marxismu (projektu komunismu) ukazuje zcela jasně, ž e fašistická východiska jsou antihumánní již svou podstatou. pracují s nerovnostmi a vztahy závislosti zakódovanými přímo v genech lidí a problémy společnosti lze podle nich skutečně řešit větší či menší újmou celých velkých, resp. přímo většinových populací. V různých modifikacích fašistické ideologie, i v těch, které koketují se sociální politikou ve prospěch neprivilegovaných občanů, jsou lidé rozlišování dle své rozdílné hodnoty dané víceméně biologicky (rasa,národ). Toto rozlišování pohrdající těmi, kdo nesplňují příslušná kriteria, je ve fašismu vždy spojeno s nutností určité kultivace hodnotné elity, včetně odsouzení méněcenných k otrocké práci, až po eugeniku a genocidu těch méněcenných. Sociální moment je přítomen v podobě přesvědčení o oprávněnosti zabavování majetku těch méněcenných ve prospěch elitní rasy či národa. Fašistické pojetí se vždy určitým způsobem odvolává na posvěcení svých zločinů iracionálními jevy i náboženstvím a církevní autoritou. Jádrem politiky pak je vytvoření státu s panskou elitou (zahrnující i sociálně slabé příslušníky éto elity – viz mýtus péče Hitlera o německé dělníky) v čele zabezpečenou na úkor jiných ras či etnicit (do budoucna se tu otevírá cesta k aplikaci teorie privilegované elity na huxleyovskou společnost dělenou podle inteligenčního kvocientu či určitého genového profilu).Ať tak či tak, je již v teoretickém konceptu a společenském projektu fašismu pevně zabudována myšlenka nerovnosti a nerovnoprávnosti lidí a zabránění rozvoj či fyzikou újmu a likvidaci méněcenných.

III./3./ Praktická realizace ideologického modelu

III./3/1) Fašismus

Přihlásili jsme se však k zásadě rozlišovat při srovnávání systémů projekt a realizaci. V případě fašismu je však takové rozlišování zhola zbytečné. Fašisté velice důsledně naplńovali své vize v praxi, což dokazuje dokonalá organizace průmyslově prováděné genocidy Židů,likvidace duševně nemocných a handicapovaných, cílený program rozbití a odsunu slovanských národů . Lze samozřejmě hovořit např. o výjimkách ve vztahu režimu k některým Židům (Göring – Kdo je Žid, rozhoduji já) či dokonce skupinám Židů (prodej malých skupin Židů), zejména v době, když se říše dostávala do úzkých, lze hovořit o odstínech vztahu k Židům u italského fašismu a nacismu, o snahách fašistických kolaborantských režimů v okupované Evropě modifikovat nacistickou politiku ve svých zemích . Ale stejně tak je možno hovořit o tom, že prvky sociální politiky pro občany Itálie a Německa jsou do značné míry krátkodobým mýtem, který padl za oběť potřebám války,atd.

Ve společenské organizaci, zejména v politickém systému se fašistické filosofické principy přetavily do praktických mechanismů diktatury navenek prováděné specifickou elitou složenou převážně z příslušníků středních vrstev (maloburžoasie, inteligence, státních zaměstnanců) a různých outsiderů společnosti (bývalých frontových vojáků, zkrachovaných podnikatelů apod.) ale i vojenské i civilní aristokracie. Na počátku na špinavou práci používaný proletářský i lumpenproletářský „kanonenfutr“ typu Röhmových SA mannů byl brzy eliminován (Německo) nebo asimilován a naopak-užší základna fašismu začala v obou zemích prorůstat aristokracií rodu i peněz, zejména aristokracií a elitou vojenskou, státním aparátem,velkoprůmyslníky,bankéři i velkostatkáři. Právě vývoj v Německu ukazoval názorně, že je pouhou iluzí považovat jeden z méně podstatných kořenů a zdroj fašismu v širokém pojetí – zkrachované a deklasované střední vrstvy,proletariát a lumpenproletariát za skutečně vládnoucí třídu a hlavního nositele fašismu.

Pokud jde mechanismy realizace ideologických principů v denní praxi, zejména ve společenské organizaci, její členění existuje bohatá literatura, kde převládá spíše shoda autorů napříč jejich metodologickou a politickou orientací. Přílišné soustředění na tuto stránku fašismu vede řadu badatelů s buržoasní ideologickou orientací přímou cestou jak k přehlížení rozdílu mezi fašismem a „komunismem“,tak k přeceňování rozdílu mezi nacismem a jinými typy fašismu. Podrobně tuto literaturu analyzovat opět není účelem této práce.
Převládající pojetí této problematiky si můžeme dokumentovat na solidní diplomové práci absolventa Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Ondřeje Nekováře. Podle O.Nekováře lze politický život v Německu ( v modifikované a zeslabené formě i v Itálii) odvodit z pěti ideologických prvků více (Německo) méně (Itálie) realizovaných. Je to:
a) nacionalismus,
b)rasismus,
c)korporativismus,
d) iracionalismus
e)vůdcovský princip, kdy první čtyři znaky zformoval ve své práci již Noël Sullivan, soustředění moci a vznik totality (doplnil Nekovář) .
„Vůdcovský princip (Führerprinzip) je složen ze čtyř nedělitelných prvků. Jsou jimi soustředění moci v rukou jediné neomylné osoby. Druhým prvkem je dispozice Vůdce přenášet svoji moc na jím podřízené, nižší vůdce, protože vůdce je na vrcholu pomyslné pyramidy hierarchie ideologie nacismu, která se projevuje jak v zřízení, tak ve straně, jež jsou propojeny. Třetím prvkem je absolutní poslušnost jednak vůči vůli vůdce, ale také vůči svému nejbližšímu nadřízenému nižšímu vůdci a to bez výjimky. Čtvrtým prvkem je absolutní postavení nižšího vůdce ve svěřeném odvětví a přenesené odpovědnosti, která pak zpětně směřuje vůči celému zřízení.
Jak je vidět, tak vůdcovský princip je založen na komplexním principu odpovědnosti, nadřízenosti a podřízenosti a činnosti směřující k realizace vůle celého národa. Rezignace vůdcovského principu na dělbu moci je jasná negace objektivity a správnosti demokratického zřízení a parlamentarismu, protože čistota zákonodárné moci nemůže spočívat v konsenzu zvolených zástupců lidu, kteří prosazují své vlastní zájmy, ale jen v mysli Vůdce, který zastupuje ideologii.““ Aplikaci vůdcovského principu v praxi charakterizuje Nekovář opět pomocí 3 prvků,kterými jsou:

1) soustředění moci v rukou jedné neomylné osoby delegování moci touto osobou na vůdce v nižších článcích a bezvýhradná disciplína podřízených osob

2) zvláštní zákonodárství pro neobčany fašistického společenství (u nacismu hlavně pro Židy), segrace ve jménu čistoty národa až ke genocidě

3) jednota strany a státu-podřízení státu straně , včetně stmelení Němců –spojení příslušníků odlišných tříd v jednotných postátněných a vůči straně poslušných organizacích (Deutsche Arbeitsfront, sdružující zaměstnance i zaměstnavatele Kraft durch Freude, jednotná volnočasová organizace apod.)
Obdobné rysy nalézá autor i u italského fašismu, jde ale více akcentuje korporativní organizaci společnosti a nemenší výkonnost režimu, přesto však pléduje pro rozlišování fašismu a nacismu. .

Velmi podobné je strukturování nacismu u A.Kolmana ,i když on výše uvedené principy vidí spíše jako zásady nacistické ideologie, ovšem po jeho zkušenostech s nacismem a válkou je zřejmé, že nepochyb uje o jejich realizaci i v praxi.
S Nekovářovým pojetím se shoduje u rasismu a svrchovanosti státu , některé dílčí podněty, které občas zablesknou u Nekováře posouvá do širšího kontextu a souhrnně vyjadřuje jako zásadu ,,člověka vůle“ inspirovanou Schopenhauerem a Nietzschovým nadčlověkem.. „Vše, co existuje, je vytvořeno vůlí člověka, mou vůlí — učí tato filosofie. Svou vůlí já mohu stvořit neb zničit svět. Proto ne cit a ne rozum, ale vůle je to nejhlavnější v člověku. Jen člověk silné vůle je skutečný člověk. Člověk musí vychovávati v sobě vůli k moci. Aby se člověk nedostal pod vládu druhého, pod vládu jeho vůle, musí mu sám vnucovat svou vůli, musí užívati násilí. Aby nebyl zničen, sežrán, musí člověk sám ničiti, požírati, drásati vše kolem. V tom spočívá smysl života. A takové jsou ctnosti ,,člověka vůle“. Zejména teorie „nadčlověka jako plavé bestie“, která byla spíše reakcí na poutání člověka obecně božskou či jinou autoritou, byla nacisty přetvořena do faktického ospravedlnění činů a dravého uchvacování světa pro své potřeby bez ohledu na druhé, méněcenné, u rasově nacionálního typu „opravdového Germána“, „opravdového Němce.“ Rozvíjejíce dále ideu „člověka vůle“, hitlerovci popírali význam rozumu a rozumového jednání, kultury. Kulturu, vědu (ovšem s výjimkou té, která slouží militarismu), nazývají s opovržením ,,intelektuálním rozvratem našeho století“, ,,židovským kacířstvím“. Vyzývali Němce ,,vrátiti se zpět k přírodě, k té šťastné době, kdy ne kultura, ale prvotní pudy řídily chování lidí — předků, uplatňujících se fysickou silou. Neustále tvrdili, že — ,,soucit je slabošstvím a ukrutnost hrdinstvím“. Sami o sobě přiznali, že mají ,,ctnosti lidojedů“. Kolman poukazuje zejména na dopad tohoto kultu pudu, síly, bezohlednosti při ukojování potřeb, anihilaci všelidských mravních hodnot a kultury ve spojení s ostatními principy – rasismem a kultem státu na demoralizaci jak Němců a „té pravé rasy“, tak ostatních národů. Němcům měla dát vůli a odvahu vládnout, ostatním rezignaci a podřízení se. Viděli jsme tedy hluboký antihumanismus v ideologii a politice nacistického modelu, jen nepatrně zmírněný v italském fašismu a také plnou konzistentnost teorie a praxe fašismu.

IV.Komunismus? Protosocialismus!!!!!! Srovnání.
IV. 1 Problémy metodologické i propagandistické

U „komunismu“, resp. protosocialismu, ovšem problém realizace koncepce klasiků, rozporu mezi touto koncepcí a denní praxí protosocialismu existuje, a to velmi výrazně,což antikomunismu značně usnadňuje působení na vědomí neprivilegovaných vrstev. Co je horší, při hlubším ponoru najdeme nekonzistentnost teorie a praxe „komunismu“, a to v otázkách humanismu. Úkol konfrontovat fašismus s komunismem je proto úkolem náročným, až sisyfovským. Jaké faktory zde toto srovnávání ztěžují:

1)svého druhu vnějším faktorem je Leninem zdůrazněný proces formování vědomí neprivilegovaných mas bez určitého druhu třídně formativní zkušenosti (podle Lenina politické, podle nás /Heller,Neužil/ ekonomicko-vlastnické). Do nezformovaného běžného vědomí neprivilegovaných vstupuje totiž automaticky ideologie (teorie) buržoasní a nikoli jejich vlastní ideologie (marxismus). Buržoasie má obrovské prostředky, čas i profesionální „lokaje“, kteří „zdravý rozum“ neprivilegovaných zahlcují lží, polopravdami, zkresleným výběrem faktů, soustředěním pozornosti pouze na jevové formy a využitím neschopnosti běžného vědomí (zdravého selského rozumu) propracovat se od jevu k shrnující a prohlubující podstatě.
Viz oblíbená argumentace současného antikomunismu – fašisté perzekvovali Židy, komunisté příslušníky buržoasie a buržoasní inteligence – oba režimy jsou totožné. Koncentráky měly oba režimy a v Rusku vznikly dřív. V obou režimech vládly tajné politické policie, v obou existovaly elitní mocenské organizace – SS i lidové milice, v obou byly privilegované strany pro elitu – NSDAP-KSSS či KSČ, v obou byla činnost justice dirigována mocenskými centry, v obou byly zcela formální parlamenty a zastupitelstva, v obou vládl kult vůdce, ničily se knihy nepohodlných autorů a vnucovala se nějaká oficiální literatura – Mein Kampf –Manifest či Dějiny VKS (b), v obou byly odbory pro legraci, v obou se mučilo a popravovalo na základě vykonstruovaných procesů a čistek. Oba usilovaly o světovládu a připravovaly se na válku a vývoz svých systémů. Obě armády při průchodu jinými zeměmi páchaly zvěrstva, kradly, znásilňovaly. Běžné, neinformované vědomí je s to takovouto nepravdivou a zkreslenou informaci přijmout, a to tím snáze, čím více umírají a zapomínají poslední přímí svědci událostí a informace o historii jsou zprostředkovány nástroji vládnoucí reakční třídy.

2) Druhým, neměně vlivným faktorem, který brání objektivnímu zhodnocení zejména marxismu a „komunismu“ usnadńujícím buržoasii manipulovat masami neprivilegovaných je to, že buržoasní ideologie ve všech variantách ve skutečnosti neporovnává fašismus se skutečným komunismem, který existuje prozatím jen jako ideologie (teorie) a projekt. Přitom neexistuje a neexistoval nejen komunismus jako vyšší fáze komunistické společensko-ekonomické formace,ale ani její nižší fáze –socialismus. Situaci komplikuje zcela unikátní dějinný vývoj, naposledy známý z přechodu předtřídní společnosti do společnosti třídní, založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování práce většiny společnosti. Tak jako se tehdy dějinný proud najednou rozčlenil na několik víceméně paralelních proudů (otrokářství, feudalismus, asijský výrobní způsob, kapitalismus), tak se i ve velké krizi kapitalismu spojené s první a pak druhou světovou válkou dějinný proud rozčlenil na pokračující kapitalismus a protosocialismus, jakožto první vyzkoušenou, ale dlouhodobě neživotaschopnou variantu nekapitalistické společnosti s mnoha nedostatky. Buržoasie může s výhodou tyto nedostatky využívat k diskreditaci samotného projektu socialismu a komunismu, s tím, že jí manipulované běžné vědomí nedokáže rozdílnost „reálného protosocialismu“ a skutečného socialismus vnímat. Buržoasní manipulátoři se na to mohli spolehnout o to více, že se marxistická teorie opozdila v řešení důležitých otázek a pokud i vznikala, nemohla se dostat do širšího povědomí díky překážkám, které vytvořily vládnoucí struktury pro badatele (politická cenzura a hrozba postihu, ediční politika, klany ve vydavatelstvích a sdělovacích prostředcích, finance). Za podmínek, kdy reálný protosocialismus nevytvořil subjekt, který by byl naladěn na přijetí modernizovaného marxismu, jako tomu bylo v době vzniku Manifestu komunistické strany a nástupu marxismu vůbec, byly tyto překážky nepřekonatelné.

3) Posledním trumfem v rukou buržoasie při srovnávání fašismu a komunismu jsou samotné pozůstatky protosocialismu ztělesněné v dožívající třídě řídícího aparátu a jí zmanipulovaných prvcích vědomí řady poctivých stoupenců socialismu. Systém sice skončil, ale přežila ho jeho ideologie, která se dokonce ještě vyvíjela0 – zmutovala a vrátila se k své historicky jen zdánlivě překonané první podobě – stalinismu. Ukázalo se, že minulá elita dokázala stalinská dogmata vyvolávající emocionální odpor většiny občanů, i těch, kteří nevítali kapitalismus s nadšením, zasadit hluboko do vědomí generací budovatelů protosocialismu. Nové komunistické strany bohužel vznikaly jako rozporné organismy, ze kterých odešlo mnoho perspektivních a kvalifikovaných lidí.I když v nich zůstala řada poctivých a kvalifikovaných stoupenců socialismu v mladším, použitelném věku z neprivilegovaných vrstev, jejich jádro vytvořili senioři nebo k seniorskému věku se blížící bývalí komunisté pocházející z nižších, ale i vyšších vrstev bývalého řídícího aparátu a inteligence, u nichž krach systému a vlna nespravedlivých antikomunistických útoků a obvinění minulého systému vyvolalo silný emocionální odpor a vrátilo jim do vědomí uhlířskou víru v stalinská dogmata, včetně naprosté nekritičnosti a idealizace protosocialismu jakožto, podle nich, jediného možného socialismu.

Celý další vývoj komunistických stran, které přežily velký třesk, včetně KSČM,byl pak ve znamení zápasu mezi stalinísmem ovlivněnými členy strany, zejména ve vedoucích funkcích, a značně nesourodým proudem „reformistů“ usilujících o vytvoření nové ideologie strany. V řadě stran zvítězil stalinismus, v některých nezřetelný levicový sociáldemokratismus. V KSČM ta část reformistů, která nebyla příliš marxistická, sice poněkud upravila rétoriku i ideologii strany, ale postupně obrousila svůj reformismus do všeobecně přijatelné, utilitární, oportunní podoby a ve straně začal proces pozvolné sociáldemokratizace. Marxistická složka reformního proudu podřizující se dlouho „rozumnější“,“umírněnější“ logice oportunní části, zejména argumentu nenahrát protivníkovi a nevyvolat rozklad strany, se postupně rozplynula, aniž by získala podporu nějakého významnějšího centra. Pro proces srovnávání komunismu a fašismu má tento vývoj dopad v tom smyslu, že jediná jakž takž prosocialistická, promarxistická a k neprivilegovaným vrstvám se blížící politická strana nepomohla při šíření nových poznatků o minulém systému a jeho odlišení od socialismu a systémových vad a tedy i projektu skutečného socialismu, který by mohl získat perspektivní a mladší vrstvy neprivilegovaných k boji proti kapitalismu i stalinismu,s novou nekapitalistickou perspektivou – předběhněme výklad – samosprávného socialismu.Vinu za to nese stalinismus části struktur KSČM odmítající marxistickou kritiku a analýzu protosocialismu a oportunní obavy vedení strany, které nedokázalo vést reformní proces a místo toho dlouhá léta přechovávalo ve skříni právě „kostlivce hodnocení protosocialismu“ a projektu budoucnosti.

4) srovnávání fašismu a „komunismu“ má i jeden gnoseologický handicap v neprospěch marxismu a socialismu- procesy proběhnuvší při přechodu od kapitalismu do protosocialismu byly vzhledem k nezralosti podmínek tak složité a deformované, že pochopení hlubinných podstat skrývajících se pod jevovými formami vyžadovalo důkladnou znalost i schopnost rozvíjení a aplikace metodologie klasiků na straně tvůrců teorie a vysoký stupeň zkušenostního naladění občanů protosocialistické společnosti k přijetí propagandisticky ztvárněné teorie,což byly podmínky v dané době prakticky nesplnitelná. Masy sice v duchu Leninovy podmínky revoluce dospívaly k pocitu, že už nechtějí fungovat postaru a elita dospívala k závěru, že už nemůže ovládat masy postaru, protože však byl protosocialismu slepou dějinnou variantou a nerodil podmínky svého socialistického překonání, ani třídu ochotnou a schopnou toto překonání provést. Celá společnost se nasycovala buržoasní ideologií. Elita dospívala k odhodlání etablovat se jako skuteční soukromí vlastníci, jádro dělnické třídy dospívalo k iluzi, že jim soukromý podnikatel zajistí prosperitu a růst životní úrovně, že budou žít životem buržoasie (podle svých představ), ale pracovat „socialisticky“ výkonem i jistotami. Magicky působilo i v buržoasní ideologii a propagandě oblíbené zdůrazňování možnosti podnikání a vzestupu z čističe bot ke králi obuvi nebo alespoň k obyčejnému milionáři. Probuzení se z těchto iluzí přineslo mnoha příslušníkům neprivilegovaných vrstev a jejich rodinám těžká traumata, které se snažil podchytit antikomunismus svalování viny na nenasytnost a pikle komunistů. Absentoval subjekt, který by neprivilegovaným vrstvám dal socialistickou perspektivu vývoje a tento subjekt absentuje i dnes, po více než dvaceti letech vývoje kapitalismu v ČR.

IV. 2. „Zločiny“, viníci (?) a polehčující okolnosti

Jak tedy při objektivním porovnávání fašismu a komunismu otřást buržoasní tezi o shodnosti komunismu a fašismu a jejich společné nelidskosti a vybočení z dějin opírající se o shora zmiňované jevy – koncentrační tábory a masovost jejich obětí (s tendencí vykázat kvantitativně mnohem více obětí na straně komunismu, totalitní politický režim bez korekčních demokratických mechanismů a právních norem, naprosté ignorování dosaženého stupně všeobecného uznání lidských práv a svobod,genocida ras a etnik (i; u komunismu – stalinská politika vůči některým národům s trapnými spory o míře postižení těchto etnik, příslušníků určité třídy či sociální skupiny (u komunismu např. kozáků), zdravotně handicapovaných (evidentnost masových vražd duševně chorých lidí v Německu byly kompenzována všemožným zdůrazňováním toho, že komunismus neměl rád handicapované a izoloval je od většinové populace), ideologicko-filosofický a kulturní útlak, vytváření pakultury, formy organizování vládnoucí třídy – likvidace občanské společnosti, systém jedné strany na vůdcovském principu, zásahy do rodiny,sousedských pospolitostí, zájmové činnosti občanů, militarizace od dětského věku, orientace na válku a dobyvačnost, touha po světovládě,rozplynutí individua v nadindividuálním dogmatu?

Popřít existenci těchto jevů v protosocialistických zemích může jen člověk neschopný reálné reflexe, neinformovaný a nevzdělaný – nebo – a to nečastěji – nacházející se totálně v zajetí ideologie vládnoucí třídy řídícího aparátu a její politiky,a to zvláště v její nejmilitantnější verzi – stalinismu. Cestou do pekel by byla snaha handrkovat se o počet obětí a míru rozšíření těchto jevů – i kdyby existovaly v omezeném měřítku (což nebylo), jasně dokazují rozpor mezi projektem komunismu u klasiků a realitou protosocialismu..Naopak ale tento výčet vcelku nebo částečně můžeme nalézt i v jiných kapitalistických zemích v různých stadiích jejich vývoje i dnes. Myslím, že není třeba soudnému čtenáři připomínat doby prvotní akumulace kapitálu, ohrazování v Anglii, hladomory v Irsku, Skotsku, Anglii, zrod koncentráků za búrských válek Velké Británie, Amrítsarský masakr, postavení dělníků v raném kapitalismu, genocidu Indiánů, otrokářství na Jihu USA a později hrůzy občanské války tamtéž, v pozdější době perzekuci dělnického a komunistického hnutí, národně osvobozeneckého hnutí po celém světě, zejména v třetím světě, Pařížskou Komunu, Krvavou neděli v Petrohradě, justiční vraždy v Chicagu i jinde, střílení do dělníků i rolníků v různých zemích, včetně vrcholně demokratické buržoasní Československé republiky, hrůzy kontrarevoluce v Německu, Maďarsku,Bulharsku,. Číně před nástupem nacismu v Německu atd. a především –obě světové války. A tyto jevy provázejí kapitalismus i dnes a v nejliberálnějších režimech. O to víc musela možnost takového vývoje děsit i ty vítězné komunisty v sovětských satelitech před a těsně po uchopení moci a o to více museli být náchylní přijmout stalinistické špionomanské přístupy a nepravdivé justiční konstrukce.

Je zajímavé, že na podobné výčty zločinů kapitalismu reagují antikomunisté, zejména mladší generace, argumentem – „To bylo na počátku vývoje systému“, a to přesto, že tyto jevy trvají. Naopak obranu zastánců socialismu typu „Ale ty vyslovené zločiny komunismu přece byly jen velmi krátce (z historického hlediska),byly způsobeny zaostalostí zemí a tlakem světového kapitálu, atmosférou obležené pevnosti apod.“ zcela pomíjejí nebo odbývají floskulí „Komunisti se vymlouvají a chtějí se zbavit odpovědnosti.“

V rámci takovéhoto srovnávání nesrovnatelného, míchání hušek s jablky, jako je srovnávání počátků zcela nového systému v mimořádně nepříznivých podmínkách jak vnitřních (ekonomická i kulturní zaostalost, nezralost),tak zahraničních (atmosféra obklíčené pevnosti,horká či studená válka), se také díky vlivu buržoasní ideologie na běžné vědomí běžně vylévalo se stalinskou vaničkou i rodící se dítě. Hrůzy kolektivizace v SSSR a velmi citlivé přehmaty u nás jsou nesporné – ale sama koncepce kolektivizace patřila k novým a progresivním prvkům protosocialismu a i deformovaná realizace této koncepce pomohla udržet systém relativně dlouhou dobu. Sovětská kolektivizace zkrachovala a přispěla k pádu systému proto, že degenerovala v zestátnění. I často skloňované regulování přijímání studentů na vysoké školy zdeformované politickou protekcí a korupcí mělo vcelku racionální i progresivní jádro – po odeznění padesátých let bylo dětem ze zemědělských rodin bráněno ve studiu některých vysokých škol – nikoli škol zemědělských – a byla to reakce na stav, kdy tyto rodiny měly půdu v družstvech, ale odcházely z vesnic a bylo nutné zajistit fungování zemědělství. Regulované přijímání na některé obzvláště atraktivní školy (nebylo nutné např. v řadě oborů realizovaných na ČVUT, vysoké škole báňské, zemědělské apod. a tlak vznikal hlavně na společensko-vědních a uměleckých oborech) s preferencí dětí z dělnických rodin bylo určitým pokusem zmírnit důsledky dělby práce která bez regulace automaticky „přidělovala“ šance pro zařazení do relativně privilegovaných vrstev společnosti opět hlavně dětem z rodin příslušníků těchto vrstev a měla tendenci zvěčnit spojení lidí z dělnického prostředí pouze s fyzickou prací, která jim objektivně dávala menší šance na rozvoj a uplatnění. Protosocialismus a jeho vládnoucí třída leckdy řešila v historii nové a nevídané úkoly,za což je třeba ji přiznat určité polehčující okolnosti i v případě společenských škod a „zločinů“,na které vlastně „zadělal“ kapitalismus.

Běžné vědomí lidí, kteří byli v těchto procesech nějak dotčeni a postiženi funguje ovšem často jako falešné vědomí (např. jako u maloburžoasních vlastníků, zejména středních rolníků, kteří se po vyvlastnění měli v drtivé většině lépe, než by se měli např. v první republice). Toto dotčené vědomí do značné míry vyprchalo v letech relativně úspěšného vývoje protosocialismu – zejména na vesnici –což se projevilo v určité odolnosti družstev vůči polistopadovému tlaku buržoasie. Znám osobně případ naprosto nespravedlivě a lživě obviněného a rozkulačeného zhruba středního rolníka¸který měl v družstvu nakonec takové výdělky a za takových podmínek, které by jinak neměl. Jeho syn po listopadu do poslední chvíle bojoval za udržení družstva proti mafii restituentů z města, ovšem marně. Dnes už ovšem se jeho vědomí přizpůsobilo sociální roli soukromého sedláka.
Daleko masovějším jevem je ovšem výše zmíněné falešné, sebelítostné vědomí typu „Kde jsem mohl být, nebýt komunistického vyvlastnění mého, příp. mého otce či dědečka“. Buržoasní ideologie a propaganda v době krize systému se ovšem právě na toto falešné vědomí zaměřila a podařilo se jí rozfoukat pocit křivdy i tam, kde nebyl příliš intenzivní. Díky krachu systému také u většiny dotčených vyhrála a získala nikoli nevýznamnou skupinu příznivců i voličů pravice.

Přes všechny tyto „polehčující okolnosti“ a příklady neobjektivního, záměrně, na základě základního zájmu třídy, kterou tento zájem nutí jednat proti směru pokroku a rozvoji lidstva i individuí, přes veškerou neochotu buržoasní ideologie vnímat vývoj také historicky, z hlediska toho, co bylo a co nebylo možné v dané společensko-historické realitě,nechceme protosocialismus nenápadně omlouvat. Zejména mu nechceme dělat neprůstřelné alibi z faktorů, které jsou nahodilého a mimosystémového charakteru. Jde nám přece o systémové charakteristiky a zákonitosti dějinného toku. Nechceme dojít k postmoderní představě o zcela nahodilých a nepoznatelných dějinách, ale k poznání dějinných zákonitostí a poučení z historie pro konstruování skutečného socialismu.

Zatím jsme došli k poznatku, že při pouhé reflexi jevových forem se běžnému a buržoasní ideologií ovlivňovanému vědomí mohou oba systémy jevit jako v zásadě totožné, lišící se pouze kvantitativně (počet obětí,míra svévole vládců, míra drakoničnosti zákonů a represivních mechanismů, proporce jednotlivých dílčích ideologií uvnitř– např. rasismu a nacionalismu apod.,míra sociálních nerovností jejich zmírňování,různé formy genocidy-rasa, národ ve fašismu,třída,resp. národ v komunismu apod.). Při tomto pohledu také ustupuje do pozadí to těžko uchopitelné zkušeností – teoretická koncepce, projekt, rozdíl mezi projektem a realitou i rozdíl mezi skutečným, ještě v praxi nerealizovaným socialismem a komunismem na jedné straně a protosocialismem na straně druhé,ale i ten denní život a hodnotová orientace u většiny společnosti.Při tomto pohledu se taky ztrácí snad nejzásadnější otázka – Komu ten který systém slouží, kdo v něm vládne,jaké zájmy se tu střetávají.?

Vzdejme se tedy v podstatě nevyvratitelného argumentu, že protivník nesrovnává fašismus s komunismem, ale s protosocialismem, což by nás nemuselo zajímat. A když už jsme uznali určitou podobnost obou systémů a jejich zločinů někdy a někde, pokusme se je rozlišit a vysvětlit proč ta podobnost, proč realizace komunistického, vysoce humánního (z hlediska většiny, neboť jak pravívala babička B.Němcové „Není na světě člověk ten, co by se zalíbil lidem všem.“ – my dodáváme „třídám všem“) projektu přeměny společnosti opírající se nadto o některé objektivně pokrokové tendence v ekonomice (zespolečenštění, překonávání staré dělby práce) nenaplnila sliby, které obsahovala a naopak přinesla netušené deformace? Pravda, pro nevinného jednotlivce, který se ocitl za ostnatým drátem, není zajímavé, zda ho tam z pohnutek odvozených od soukromého vlastnictví poslala buržoasie a její fašističtí pohůnci nebo protosocialistický řídící aparát třesoucí se před nezvládnutelnou iniciativou a neschopný sladit různé zájmy na společenské bazi. Pro odpovědné vedení politického subjektu, třídy, celé společnosti, pro výchovu vědomí společnosti a především pro realizaci zájmu neprivilegovaných tříd, které poprvé v historii jsou opravdu celospolečenskými zájmy,to však podstatné je a ignorovat tyto rozdíly znamená cestu do pekla.

IV.3.Historicko-ekonomické okolnosti vzniku fašismu i protosocialismu

Tentokrát budeme při srovnávání systémů postupovat obráceně a směrem od nohou do hlavy, od ekonomiky přes třídní strukturu k politice a duchovním procesům. Odmyslíme si historické nesystémové zvláštnosti (u „komunismu“ ohrožení kapitalismem a zejména fašismem, zaostalost zemí, zvláštnosti např. orientální kultury a způsobu života atd.). Můžeme se při výkladu soustředit na nejčistší národní podobu protosocialismu (reálného socialismu), probíhající v těch nejpříznivějších podmínkách, s vysokým počátečním souhlasem obyvatelstva a nejmenší mírou angažovanost SSSR, jeho armády i bezpečnostních složek při politické revoluci. Mám samozřejmě na mysli model československý, který by za jiných historických okolností mohl být realizován v mírově a nefašisticky se vyvíjejícím Rakousku, Německu, Švédsku či Francii.

Při srovnávání výrobního způsobu – jádra kategorie společensko-ekonomické formace – je v tomto případě obzvláště podstatná kategorie „výrobní vztahy“.jinými slovy ekonomicko vlastnické (nikoli právní!!!)vlastnické vztahy.Stejně jako protosocialismus, ani kapitalismus v éře nástupu klasického fašismu nepřekročil totiž tu kvalitu výrobních sil, kterou můžeme nazvat industriální – tj. mechanizovanou průmyslovou velkovýrobu s klasicky vyhrocenou dělbou práce zahrnující jako krajní body na jedné straně průmyslového dělníka připoutaného ke stroji a odděleného jak od podílu na řízení, tak od složitější duševní činnosti, na druhé straně vysoce specializované skupiny kapitálu podřízených a kapitálu sloužících duševních a řídících pracovníků, nemluvě o dalších skupinách vykonavatelů státních služeb (na rozdíl od kapitalismu i služeb materiálního charakteru). Působil dokonce i rozpor zemědělství – průmysl, který si v reálném socialismu dokonce vynutil zvláštní vlastnické vztahy, ne všude úspěšné,někde časem likvidované státním vlastnictvím.

Jak tedy vypadá srovnání realizace dvou společenských systémů, jestliže již v rovině projektu je nehumánnost a reakčnost fašismu zcela mimo jakoukoli pochybnost?V řadě zemí se jak buržoasně liberální a fašistické režimy ve vyspělých zemích monopolního kapitálu s nadnárodními vazbami, tak stejné (často fašistické nebo k fašismu tendující) země,zejména v „periferii“ kapitalismu musely vyrovnat s tím, že neproběhla industrializace zemědělství, že latifundie pevné složky vládnoucí třídy nejsou dost produktivní a konkurenceschopné a jejich politika vůči zaměstnancům i drobným pachtýřům jen zhoršuje situaci v zemi a zvyšuje napětí. Tuto velkostatkářskou třídu a její lumpenproletářské nástroje nicméně možno považovat za zálohu fašismu, což řada těchto států potvrdila svou ochotou ukrývat nacisty a používáním jejich nejbrutálnějších metod proti neprivilegovaným vrstvám.

Klasický fašismus působil ovšem ještě v ryze industriální éře z hlediska výrobních sil a v této éře se taky rozvíjel v bohaté a nejen marxistické literatuře popsaný základní rozpor kapitalismu – rozpor mezi společenským charakterem výrobních sil (dále se prohlubujícím) a soukromým (ve formě kapitálového vztahu) přivlastňováním si výrobních prostředků. Již na konci 19. století se vyhraňoval klasický mechanismus krizí z nadvýroby. Na přelomu 19.-20. století vstoupil kapitalismus do Leninem analyzované, ranné podoby imperialismu-monopolního kapitalismu s počátky globalismu, což ovšem přineslo první světovou válku a oslabilo kapitalismus v jeho nejslabším článku –Rusku tak, že zvítězila protosocialistická revoluce provedená spojeneckým svazkem dělnictva a maloburžoasního rolnictva s hegemonní rolí aparátu profesionálních revolucionářů ovládajících stranu. Kapitalistický systém však byl oslaben a po menších krizích 20 let posléze vstoupil do vůbec největší krize, která po celé 20.století nebyla svou hloubkou a ničivostí překonána.

Kapitalističtí političtí i ekonomičtí vůdci v různých zemích pochopili, že svět je na určité křižovatce budoucích cest, kde jednou z nich, a to silně nepřijatelnou pro kapitál, byla cesta zvolená v Rusku, kde se kromě protosocialistického stalinského SSSR dokonce na chvíli – v době Kronštadtu – mihla i možnost cesty zásadní a nosné – cesty samosprávného socialismu, bohužel ještě nerealizovatelné. V poválečné době let dvacátých se vlivným kapitálovým i politickým kruhům částečně ze strachu ze sovětizace, částečně i pod vlivem nálad různých bezprizorných vrstev, jejichž těžiště bylo v maloburžoasii, jako vhodné řešení zdál rýsující se fašismus. Vznikl první fašistický stát – Itálie a fašistické hnutí a některé diktatury v jiných zemích měl silné fašistické rysy (Polsko,Bulharsko, Maďarsko, Dollfussovo a Schuschniggovo Rakousko, Portugalsko,Pobaltí, Řecko, Japonsko) a po největší ekonomické krizi kapitalismu na přelomu dvacátých a třicátých let pak nejvíce fašisticky dotažený nacistický režim s následnou dohrou ve Španělsku.

Právě složky velkého kapitálu, a to z velkého průmyslu, zejména zbrojního, s podporou velkostatkářských vrstev, jsou společným jmenovatelem různých národních modelů a zároveň jejich klíčovým prvkem. Sebepočetnější houfy deklasovaných neprivilegovaných vrstev, které štvaly řvaly a zabíjely, byly jen vykonavateli – za nitky tahali jiní, v pohodlných pracovnách a dokonce i v jiných zemích. Fašismus nelze vysvětlit z různých kořenů ve starých ideologiích a filozofiích, ty mohou rozhodovat při volbě konkrétního modelu, rozhodovaly však obecné zájmy kapitálu.

Tyto zájmy spočívaly zejména v potřebě zlikvidovat konkurenční „komunistický“(protosocialistický) systém a komunistické hnutí a „zkrotit“, případně vhodně kanalizovat radikální nálady neprivilegovaných a udržet dosavadní způsob vykořisťování, případně zvýšit jeho míru. Vzhledem k tomuto účelu byl fašistickému státu dovolena i větší míra státní regulace kapitalistické živelnosti, což se ale klasickému fašismu vlastně dařilo jen díky vytvoření mimořádné atmosféry přípravy na válku a války samotné. V naději na velké válečné zisky dokázal se i monopolní kapitál Německa a Itálie ukáznit a povolit svému politickému nástroji značný manévrovací prostor. O 40 let později zvládl chilský fašismus totéž i bez války a s neoliberální politikou, ovšem i díky masivní podpoře globálního kapitálu a jeho státně mocenského reprezentanta – USA a především – díky politickému teroru a mocenskému rozbití levice, která takovéto mezinárodní zázemí v krachujícím SSSR neměla. Po čistě ekonomické stránce tak lze najít shodu mezi Německem, Rooseveltovým New Dealem i Pinochetovým hospodářským zázrakem.Dodneška je uváděna stavba dálnic v Německu /již méně konjunktura zbrojního průmyslu/ jako příklad řešení krize třicátých let, zejména nezaměstnanosti. Je otázka, nakolik byli nacističtí předáci a jejich braintrusty ovlivněni Keynesovou teorií.

V dlouhodobějším vývoji se ovšem fašismus jako celek, nejen jako varianta státních zásahů, ukázal jako extrémní a jádro kapitalistického tábora ho odmítlo v momentě, kdy se německá elita dotkla některých pozic zavedených národních elit dosavadních velmocí a úkol, pro který byl zejména německý nacismus pěstován appeasementem – totiž potlačení komunismu a likvidaci sovětského protosocialismu – plnil až příliš po svém.
Fašismus byl tedy především způsobem kanalizování rozporů kapitalismu, jakousi vedlejší a slepou (vzhledem k tomu že byl příliš spojen v válkou a expanzí jednoho národního kapitálu a státu a tím zůstával za globalizační tendencí variantou než umírněnější a více na ekonomiku zaměřený keynesiánský stát s buržoasně liberálním režimem, příp. než sociální stát, jehož základy pokládala švédská soc.dem.

Jak se na bazi industriální úrovně výrobních sil choval čerstvě vzniklý systém, který buržoasní ideologie vytrvale nazývá „komunismem“ ? Z hlediska dnes rozpracovávaného moderního marxismu musím pojem „komunismus“, který ještě nikdy a nikde nebyl, pokud pod ním rozumíme Marxovo i Leninovo vymezení vyšší fáze komunistické formace, přepsat na „protosocialismus“ (příp. – pro ty, kteří tento pojem neberou, alespoň na pojem „reálný socialismus“, který v různých zemích existoval od r.1917 do r. 1989, přetrvává ještě na Kubě, mizí i ve Vietnamu, ale je už v podstatě překonán kapitalismem v Číně a Mongolsku a zcela zdegeneroval do asijské despocie v Koreji). Polpotismus za socialismus nikdy považován nebyl, i když chvíli trvalo, než se to protosocialiastické elity troufly jasně vyjádřit nesouhlas s ním a zlikvidovat ho.

  Nová úroveň výrobních sil – vědeckotechnická a informační revoluce s přesunem člověka k tvořivé a vědecké práci v přípravě výroby a přeměnou vědy jako bezprostřední výrobní síly se díky studené válce a blokádě západu začala v protosocialistických zemích prosazovat až v 60 letech a značně nerovnoměrně, vcelku však byl právě nástup VTR s požadavkem intenzivní výroby a úlohy vědy bodem obratu, který protosocialistické výrobní vztahy nedokázaly zachytit a rozpor mezi nimi se prohluboval a přes tlak na výrobní vztahy se odrážel v podobě rozporů politických, ideologických, kulturních apod. Rozpor ztělesňovaly jednotlivé sociální subjekty.

Proč ale protosocialistické výrobní vztahy nedokázaly rozvoj výrobních sil zachytit a stimulovat a naplňovat očekávání lidí které projekt socialismu a komunismu oslovil a kteří podpořili jeho vítězství alespoň v některých zemích? V čem byla nedemokratická tendence, která mohla nabýt i rysů, které byly jevově shodné s fašismem, odlišná? V čím zájmu se prováděla represivní opatření?

IV.4. Systémové vady protosocialismu a jejich naprostá odlišnost od fašismu
IV.4. 1. Výrobní vztahy protosocialismu

Klíč ke všemu je stupeň reálného zespolečenštění práce a výroby, jednak v oblasti výrobních sil a pracovního procesu, jednak v charakteu výrobních vztahů. Protosocialistická revoluce o sobě tvrdila že je krokem k dalšímu vyššímu stupni zespolečenštění, bohužel se však ukázalo, že tomu tak de facto nebylo. Výrobní vztahy,proces přivlastňování si výrobních prostředků a služeb a na tomto základě i spotřebních předmětů a služeb si zachovaly řadu kontinuitních mechanismů které blokovaly možnost realizovat skutečně celospolečenskou všem bez rozdílu otevřenou podobu přivlastňování si VP. Tím hlavním kontinuitně působícím mechanismem, „mateřským znaménkem“ dle Marxovy terminologie, byla stará společenská dělba práce, oddělení základních oblastí činnosti a druhů práce a jejich fixování sociální existencí velkých skupin lidí (průmysl-zemědělství, duševní a fyzická práce, řídící a duševní práce, práce ve výrobě a mimo výrobu, tvořivá a monotónní práce) a dále pak rozdělení konkrétních výrobních činností do množství ekonomických lokalit, v současném kapitalismu i protosocialismu – podniků). Při poměrně dlouhé nutné pracovní době nebylo možné, aby všechny skupiny ve společnosti pouze převzaly vlastníků funkce od buržoasie a manažerů,čímž by se začalo rozhodovat automaticky podle společenských zájmů. K tomu však musely být splněny následující podmínky:

1) účinný objektivní slaďovací mechanismus,

2) 2) stejná možnost pro všechny podílet se na tomto rozhodování a slaďování na všech rozhodovacích stupních. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna v dostatečné míře požadované klasiky, i když se pece jen naplnila odlišným způsobem než v kapitalismu a podle odlišné logiky.

Vlastnictví už nebylo kapitalistické, nepůsobila univerzální pohnutka zvyšování míry zisku bez ohledu na potřeby užitných hodnot daných reálnými životními potřebami lidí, včetně neprivilegovaných. Tento systém a jeho vládnoucí třída nemohla ignorovat potřebu konkrétních UH u občanů bez rozdílu a určitou úroveň dostupnosti těchto UH i služeb pro každého občana musela zajistit. Zajišťovala ji ovšem přes vlastnické vztahy a jimi dané zájmy, za situace,. kdy vlastnictví sice formálně bylo společenské, ale přece jen nikoli tak, jak to vyžadoval projekt socialismu a komunismu u klasiků. Vlastnické funkce ve výrobě, rozdělování,směně i spotřebě musel někdo vykonávat,formálně to byly nejrůznější speciální pracovní kolektivy (výrobní dopravní, obchodní podniky, různé řídící a správní instituce,školy, zdravotnická zařízení, kulturní a sportovní organizace, ale i orgány, justice, policie, armády atd.) Protosocialistické vlastnictví jakožto reálně fungující proces se tedy nerealizoval naprosto suverénně vykonávanými rozhodnutími kapitalistů vlastnících jednotlivé podniky vyrábějící zboží nebo poskytujících služby, a to přes trh vyjadřující svéráznou společenskou shodu nad hodnotou a cenou těchto produktů. Realizoval se až ve složité souhře výše uvedených podniků a organizací, ovšem ty byly vnitřně rozrůzněny dělbou práce. Pro rozhodování o činnosti podniku se samozřejmě jinak uplatňoval pomocný dělník zametající tovární dvůr než inženýr – vedoucí cechu a především než ředitel podniku nebo vedoucí oddělení na Státní plánovací komisi – a to už vůbec nehovoříme o stranickém aparátu zejména jeho špičkách.. Na této odlišnosti nemohly změnit výrobní porady neb\o politické mechanismy odborů, strany, společenských organizací, výbor lidové kontroly či zastupitelské orgány, kde sice pracující mohli celý proces ovlivnit, ale jen velmi omezeně, těžkopádně, zdlouhavě na malém úseku (při řízení v nejvyšších patrech už neměli ani tu nejmenší šanci – ostatně ani informace a čas se s nimi seznámit) a především – zprostředkovaně – přes koho? Nu zase jen přes řídící aparáty, které měly své specifické zájmy.

Oproti kapitalismu nešlo o zájmy protichůdné á vylučující se vzájemně, ale taky nebyl dán apriori soulad těchto zájmů. Záleželo na objektivně působících vylaďovacích mechanismech, nezávislých na subjektivních přáních i omylech těch, kdo rozhodují a plánují. Předností protosocialismu bylo, že všechny kolektivy byly podřízeny centrálně stanoveným normativům, zejména plánu, což mělo teoreticky likvidovat tržní živelnost. Normativy a direktivy však byly produktem činnosti dílčích kolektivů a jejich řídících složek, které se mohly mýlit,ale především měly své zájmy které do tvorby normativů promítaly a dostávaly se do rozporu s objektivními hodnotovými vztahy.

 Velká podniková klika řídícího aparátu mohla ovlivnit rozdělení finančních prostředků na dotace mezi hutnictvím a papírenským průmyslem ve prospěch hutnictví, důsledkem však bylo omezení výrobny toaletního papíru a neuspokojená poptávka i na omezeném trhu, která se řešila až post festum a způsobila problémy většině občanů. Nízké oficiální mzdy v určitém odvětví vedly k nedostatku pracovních sil na podnicích,což jednak usnadňovalo život nekvalitním a neukázněným pracovníkům, jednak nutilo řídící pracovníky obcházet oficiální normy různými doplňujícími „přilepšeními“, černými fondy, tolerancí nekázně a rozkrádání, nedodržování pracovní doby apod. apod. A to už nehovoříme o nepropojenosti výkonu podniku i pracovníků s potřebami společnosti a hledisky úspornosti, takže při uplatnění různých triků podnikového managementu vedlo k pouze formálnímu naplňování předepsaných ukazatelů, při kterém pak mzdu i premie dostali pracovníci rovnostářsky, jak ti, kteří vykonávali s plným nasazením užitečnou práci a snažili se ušetřit společenské zdroje, tak ti, kteří se ničím podobným nezatěžovali nebo dokonce s plným nasazením a výkonem a vysokými náklady (dle předepsaných direktiv a plánu) vyráběli výrobky nepotřebné a vlastně tím společenské zdroje ničili.(bez vlastní viny pochopitelně).

Špatné slaďování činnosti ekonomických jednotek s neustálými úzkými profily zboží i služeb na trhu dostupném občanům nadto zvýrazňovalo vlastnickou roli těch společenských skupin, které byly s produkcí úzkoprofilových prvků profesně spojeny a mohly tuto pozici zpeněžit na neoficiálním trhu, který živelně překonával disproporce ekonomiky, i když způsobem nejméně vhodným pro hlavního nominálního vlastníka – dělnickou třídu odkázanou pouze na výsledky hospodaření podniku či společnosti jako celku. Z pracovníků obchodu a služeb tak vyrůstala jistá forma maloburžoasie, která později posloužila jako opora kontrarevoluce. Ani dělnickou třídu a další zaměstnance odkázané na celospolečenské a celopodnikové hospodaření ovšem netvořili andělé bez hmotných potřeb a své nevýhodné, příliš společenské postavení si kompenzovali v oblasti pracovní morálky a výkonu,odcizování materiálů k pracovní kázně,což zase demoralizovalo nijak závratně placené nižší řídící pracovníky.

Protosocialistická ekonomika tedy\rozsekávala společnost na dvě základní kategorie –na ty, kteří uplatňování vlastnické role v systému mohli pouze přihlížet z povzdálí a tu a tam někde zatlačit, přičemž byli svou celou obživou záviseli na sladění dílčích zájmů těch druhých, a na ty, kteří měli při výkonu formálně společenských vlastnických funkcí určitý manévrovací prostor k tomu, aby si společenské zájmy přizpůsobili zájmům podniku či instituce, potažmo vlastním. Dominovala však role řídícího aparátu,jako gigantické mozaiky,složené množství dílčích řídících štábů u různých pracovních kolektivů, všelijak se svými kompetencemi překrývajících v různých typech pracovních kolektivů (výrobní a dopravní podníky, obchodní organizace, organizace státní správy, politické organizace, především ŽILstranické orgány, v jejichž činnosti se spojovaly vlastnické, politické, mocenské i ideologické funkce).Řídící aparát se od dalších skupin s manévrovacím prostorem odlišoval tím že měl prostor v samotném nastavování pravidel, a to i vůči méně společenským skupinám mimo dělnickou třídu.

Reálně socialistické vztahy však tuto složitou mozaiku dílčích vlastnických funkcí nedokázaly sladit a optimalizovat stejně účinně jako kapitalistický mechanismus trhu a zisku, což se nepomohlo nepromítnout do efektivity výroby. Příslušníci řídícího aparátu jako kolektivy i jednotlivci sice nebyli vykořisťovateli, jejich určité složky přispívaly dokonce k tvorbě společenské nadhodnoty, sledovali omezené zájmy svých přidělených úseků a samozřejmě – velmi často i přes prizma svých osobních zájmů. Pro ředitele podniku bylo např. snazší cestou splnit nedobře stanovený plán, který nestimuloval k efektivitě a inovacím,než využít podobné iniciativy pracujících a podpořit zavádění vědy. Ve vědeckých zařízeních se zase vědcům vyplatilo bádat jenom „jako“v rámci zaběhaných vest apod. A na podobných principech byly založeny i politicko-mocenské mechanismy. Existovaly soutěže v počtu odhalených nepřátel (např.rozkulačených kulaků), kriteria kádrové práce byla uplatňována mechanicky

Tato nedostatečná ekonomická sladěnost musela být tedy něčím doplněna a posílena – a to silnou centralizaci a hierarchizaci v politice i v řízení jako takovém, která neponechávala prostor pro iniciativu a pluralitu. Na této půdě se pak mohly ve specifické atmosféře třídního boje, tlaku vyspělého protivníka, zaostalosti a politicko-mocenské nezkušenosti nové elity-.zrodit tak extrémní jevy, jako byl „hon na čarodějnice“, podezřívavost, procesy, zneužívání moci a neúměrný postih lidí označených za odpůrce režimu. Takovýmto excesům nemohla zabránit strana, která se stala stranou právě řídícího aparátu, ani nominální vedoucí síla – dělnická třída, které její postavení v dělbě práce znemožňovalo vykonávat alespoň kontrolní roli nad aparáty a různými „vůdci“. Tady je tedy první zásadní omyl antikomunistického štvaní proti komunistickému antihumánnímu jakožto vybočení z dějin – k tomuto vybočení došlo nikoli ze zlé vůle, ale z nedostatku prostředků,. Znalostí a zkušeností nezbytných pro zvládnutí zásadního společenského převratu,. došlo k němu za těch nejhorších možných podmínek budování systému, podmínek vnitřních i vnějších.. Přes tuto zvláštnost nepopíráme určitou zákonitost těchto jevů v protosocialismu, určité jejich spojeni se systémovými rysy protosocialismu politikou realizovanou hlavně přes komunistickou stranu. Z dílčích funkcí řídícího aparátu plynuly i dílčí požadavky, zájmy, nároky, které bylo možno a nutno uspokojit částečně z ekvivalentu práce některých složek řídícího aparátu, částečně ze společenské nadhodnoty. Z té nadhodnoty se ale leckdy neoprávněně, bez vazby na pracovní výkon uspokojovaly potřeby lidí, kteří nepracovali, pracovali neefektivně, resp. jejich výsledky práce nebyly společností přijaty. Řídící aparát v podstatě nebyl vykořisťovatelskou třídou, na společenské nadhodnotě parazitovali i jiní, včetně špatně řízených dělníků neefektivních podniků. Už v tom je značný rozdíl proti kapitalismu, jehož vládnoucí třída byla vždy vykořisťovatelská a nikdy nebyla vázaná na potřeby dělníků. Nedemokratičnost systému nezajišťovala nedotknutelnost vykořisťování, ale nahrazoval nedostatek slaďovacích ekonomických mechanismů za podmínek roztříštěnosti funkcí článků aparátu. Vyplynula i z objektivní neschopnosti aparátu řešit problémy při rozptylu zájmů a aktivit, z nutnosti toto řešení zjednodušit zglajchšaltováním všech procesů. Jelikož chyběly pevné a jasné objektivní slaďovací mechanismy a vlastnictví bylo realizováno takříkajíc „v zastoupení“ a zprostředkovaně, získávala mimořádný prostor pro rozhodování centralizovaná a hirerarchizovaná politická elita, která postupně tuhla a uzavírala se byrokratickými ohradami a rituály, mezi nimiž významnou roli hrálo členství ve straně a kádrový výběr prováděný aparátem uvnitř strany. Pro příslušníky řídícího aparátu a některé další skupiny bylo udržení si pozic ve vztahu k politickému aparátu důležitější než vlastní výkon odborné funkce. Při veškeré kritičnosti k nedemokratičnosti, byrokratismu, zatuhlosti zaběhaných forem řízení extenzivně rozvíjených, výrobních i nevýrobních aktivit i způsobů myšlení musíme však vzít v úvahu i to, že takto velmi vratce a vysoce zprostředkovaně propojený aparát nebyl uzpůsoben k osvojování si nepředvídatelných inovací a živelných aktivit občanů, kteří se nemuseli ohlížet na zvláštní a vysoce nepřehledné zájmy politického aparátu, o kterých ani nebyli a nesměli být informováni. Každý návrh i na politicky naprosto neškodné a pozitivní zlepšení se musel dotknout zájmu nějaké složky v politickém aparátě,což vyvolalo střety, které nakonec mohly narušit i tak dominantní úkol – např. ředitele podniku, jako bylo splnění plánu a vyplacení prémií zaměstnance, což zase mohlo vést k postihu ředitele i celého štábu. Při tomto způsobu uvažování a jednání aparátu, jeho motivace cukrem či bičem, nebylo primárním účelem zabezpečit co nejvíce uspokojování potřeb občanů,resp. efektivnost tohoto uspokojování, věda, úspornost atd. Vyrobit traktor, byť i s neúměrnými náklady, a zaplnit kolonku splnění plánu bylo důležitější než bojovat o inovace o úspory, podporovat iniciativu a tvořivost lidí a jejich vztah k práci i systému. S úpadkem systému přicházel management i pracovníci na různé způsoby jak splnit plán i bez smysluplné výroby, „jako“, prací „pro čárku“.

IV.4.2.Když dva dělají totéž, není to totéž

Jestliže si to shrneme: problém tzv. zločinů komunismu nelze odbýt jednoduchými floskulemi z oblasti duchovní, morální či psychologické – je třeba odhalit základ v ekonomice, především ve vlastnických vztazích. V nejrůznější literatuře buržoasního i neomarxistického charakteru se autoři dopracovávají maximálně ke konstatování byrokratičnosti a nedemokratičnosti řízení, aniž by dokázali přiznat, že s demokracií nemá nic společného ani kapitalismus, který je nanejvýše demokracií pro majitele velkých kapitálů.

Ani nejzapálenější stoupenec marxismu na druhé straně nemůže popřít existenci tzv. „zločinů komunismu“ (ve skutečnosti “protosocialismum“) – tj. jednoznačně antihumánních vybočení mocensko-politické sféry, hrubého porušování práv člověka i pěstování morálky, která se pod záminkou preference třídnosti obracela proti celému vývoji morálky směrem k uznání (za kapitalismu samozřejmě jen formálnímu) určitých všelidských hodnot. Tuto oblast dovedou apologeti kapitalismu a antikomunisté popisovat nejlépe, i když zejména kvantifikace obětí těchto vybočení, příp. míry postižení těch, kdo přežili, stále vyvolává polemiky mezi solidními badateli. Nehodláme se do těchto sporů vměšovat (např. počet obětí stalinismu či Katyně, skutečnost, zda hladomor na Ukrajině vznikl záměrně a nebo jenom živelně z primitivnosti systému řízení a politiky atd.). Nemáme vlastní prostředky pro odpovědné bádání a ideologická zaujatost badatelů a množící se informace o míře manipulací prováděných mocenskými orgány v nás nevzbuzují valnou důvěru v jejich čísla. Vyznáváme zde princip, že i jeden zbytečně utracený život je skvrnou na štítě systému, který chtěl být nejhumanističtější a založený na pravdě je nepřípustná. Na druhé straně však oproti útokům antikomunistů vidíme dějiny reálně a víme, že člověka, třídu, politického hnutí či státu nelze vidět ahistoricky, jako cosi ideálního a můžeme uvést víc než dost příkladů „zločinů“ třídně vykořis´tovatelských formací a jejich států a etnik, které při srovnávání antikomunisté vůbec neberou v úvahu..

Zločiny komunismu v tom smyslu jak jsou dokládány v empirii, tj. především přes procesy, popravy, nezabezpečení základních potřeb, obnovení otroctví jako doplňkového a ekonomicky potřebného sektoru (hlavně systém gulagů v SSSR, ale i v asijských protosocialistických zemích,v evropských zemích jen omezeně a krátkodobě), udržování části obyvatel (hlavně politicky perzekvovaných) v nepříznivých existenčních podmínkách,případně vůbec jejich existenční postih (rozkulačování), etnické čistky a postihy celých etnik, zřejmě i s prvky genocidy) a všeobecná omezení svobodného jednání i projevu pod úroveň, kterou přinesl kapitalismus, ideologická omezení nejsou pochopitelně systémovými rysy socialismu dle koncepcí klasiků, ale nejsou naprosto zásadní ani pro protosocialismus. U některých opatření systému (omezování studia u dětí z rodin, které vložily půdu do družstva a hodlaly odejít ze zemědělství, omezení cestování, snaha neponechat studium a přístup k určitým privilegovaným profesím – společenské vědy, umění, právo, zdravotnictví, obchod, služby – živelným mechanismům dělby práce a zpřístupnit je i dětem z dělnických a rolnických rodin- nelze tak jednoznačně přiřazovat k perzekučním mechanismům, i když byly také dříve či později deformovány, hlavně politickou protekcí i korupcí. Částečně šlo o obtížnou řešitelnost dobových problémů za podmínek a soutěžení a bo je dvou systémů či pokusy o sociální inženýrství nebo opatření reagující na politiku západu vůči protosocialistickým zemím.

Rozporné je i administrativní likvidování řemeslné soukromé malovýroby a drobného soukromého maloobchodu, který měl pro systém velmi negativní dopady – znásobením úzkých profilů počínaje přes rozmělňování třídního vědomí dělníků v továrnách bývalými maloburžoy a konče hlubokými dopady nedodržení slibů KSČ v podstatě spojenecké třídě maloburžoasie.

Omezené zájmy zejména politické elity a její obava z rozpadu systému byla i za malichernou a nekvalifikovanou reglementací aktivit vědecké a umělecké inteligence i pracovníků sdělovacích prostředků, naproti tomu nová obdoba živnostníků a kšeftařů všeho druhu – pracovníci služeb a obchodu – se dokázali s elitou dohodnout na bazi stínové ekonomiky. Ostatně ani dobové zájmy neoprávněně omezovaných skupin tvůrčí inteligence nelze považovat za ztělesnění společenského zájmu zahrnující i zájmy neprivilegovaný sil a naopak nakonec souzněly s dlouhodobými cíli vysloveně protisocialistických sil.

Je možné konstatovat, že na rozdíl od poměrů ve fašistických zemích, kde šlo ve své podstatě o mimořádnými nadstavbovými prostředky prosazované zájmy vedoucí a bytostně reakční třídy, a prohlubování šlo v protosocialismu o narůstající rozpad jeho jednoty v důsledku stále silnějí prosazovaného sledování vybočujících zájmů skupin nedostatečně propojených ekonomickými mechanismy. Šlo rovněž o formu třídního boje a tedy o vypjatý antagonismus. Paradoxně bylo užití prostředků politického násilí v podobě stalinismu dáno právě tím nedostatečným propojením zájmů v ekonomice, nedostatečnou ekonomicko- vlastnickou subjektivitou vládnoucí přechodné třídy, její malou schopností (danou objektivně) integrovat demokraticky společnost v míře potřebné k přežití a rozvoji systému.

IV.4.4.3. Stál první pokus o nekapitalistickou cestu – protosocialismus- za všechny oběti a ztráty?

Jsem si vědom, že nejen od člověka ovládnutého buržoasní ideologií v militantní formě, ale i od toho,komu tato ideologie pouze ovlivnila schopnost vidět priority, podstaty a logiku dějinného procesu, lze v případě konfrontace s logikou této studie slyšet obvinění typ: Co ti mrtví či trpící v průběhu boje o nastolení protosocialismu či dále v jeho průběhu,ať už jde o bojovníky za systém, proti systému či jen o lidi nevinné, nezúčastněné, postižené nahodilými obraty dějin? Není poukazování na zločiny kapitalismu či objasňování rozdílných příčin negativních jevů pouhým alibismem komunistů či marxistů,snahou chránit konkrétní viníky individuální či instituce, zejména komunistickou stranu? Světí snad účel prostředky, v daném případě takové, nad nimiž si často antikomunismem vzývaný „slušný člověk“ může jen s opovržením odplivnout?. Nezemřeli tito lidé naprosto zbytečně,vinou nesmyslných idejí a ambicí konkrétních lidí a má tedy smysl rozlišovat oba systémy?

Slyšet může být i častá argumentace: lidé jsou prostě v jádru bestie, což je dáno jejich biologickým uspořádáním,jakýkoli pokus o pozvednutí člověka skončil špatně, odevzdejme se do vůle boží či chaosu,užívejme si dne nebo se připravujme na nebesa, nirvánu, karmu apod.
Jako marxistický teoretik přímo cítím, komu by prospělo, kdyby lidé tyto hlasy poslechli, resp. jak vypadá svět, pokud je poslouchají. Ale i bez odpovědi na otázku „Cui bonó?“ a přitom, že nemohu necítit hluboký smutek nad utrpením mnoha lidí, nemohu nevidět racionalitu dějin – přesně řečeno racionalitu lidského jednání, zájmů a objektivních možností. Nemohu vidět jen oběti prvního historického pokusu o společnost bez soukromého vlastnictví a zapomenout, kolik obětí vůbec stála kultivace lidstva z opičí tlupy na jednotlivé civilizační stupně,nemohu necítit i možnosti, které člověk ještě má,což ho pohání dopředu a nutí se obětovat či riskovat život. Při každé přeměně společenského systému lidé umírali, ato dobrovolně i nuceně a, milionkrát bohužel, i masově. Ale jako vědec poznávající racionalitu lidského jednání, který nesdílí ideologii privilegované menšiny zainteresované na udržení stávajících poměrů a právě proto mající pochopení s trpícími a utlačenými, musím vidět jako prioritu smysl, účel dějinného procesu. Musím si proto klást i tu zdánlivě cynickou otázku, zda to všechno stálo za to, zda lidé zemřeli zbytečně či zda nedokonalý a obtížně se kultivující člověk přece jen, i přes masové ztráty, posunul vývoj o něco dopředu.

Ve formě teoretického shrnutí a závěru musím právě zde vidět tu nejpodstatnější rozdílnost komunismu jako projektu a hnutí vůbec i prvního pokusu o posun dopředu – protosocialismu.

Zatímco fašismus si vytýčil záměrně antihumánní cíle vracející lidstvo zpět a důsledně je realizoval, protosocialismus jako v daných podmínku jediná realizovatelná cesta překonání kapitalismu, která ale objektivně neměla šanci zvítězit v tom hlavním – produktivitě a efektivitě práce a rozvoji potencí člověka své „zločiny“ páchal v rozporu se svými cíli, z nezralosti podmínek i znalostí lidí, nedostatečného respektování objektivních zákou politikou zbrojení a války nů, slabosti subjektů.

Pozitiva fašismu mohu v tomto smyslu vidět jen postavím-li se na pozice zájmu odcházející a reakční třídy – buržoasie. Dovolím si provokativně a cynicky prohlásit, že fašismus splnil v době velké hospodářské a vůbec společenské krize de facto obdobnou roli, jako po Roosevelůtův New Deal a po něm následující éra sociálního státu – pochopitelně pouze z hlediska „trvale udržitelného kapitalismu“ a podstatně krátkodobějším, měřítku. Svou politikou militarismu agrese a války dal impuls (samozřejmě trvale neudržitelný) ekonomice vědecko-technickému rozvoji, pomocí antisemitismu a holocaustu naloupil prostředky a zpomalil pokles míry zisku, přičemž pomocí násilí brzdil či snižoval hodnotu pracovní síly a vybičovával výkon. Nemalá je i jeho „zásluha“ v oblasti vědomí mas- část neprivilegovaných odvedl načas od třídní orientace dokonce až k boji proti nositelům jejího vlastního třídního zájmu,rozbil mocensko-politický mechanismus této třídy, narušil internacionální vztahy. Paradoxně však účast imperialistických mocností a dalších buržoasních sil v boji proti fašismu, kdy tyto síly objektivně hájily i zájmy mnohem širší třídní základny a hodnoty prosazující se jako všelidské, obecně humanistické odvedla pozornost od konec konců třídně vyhraněné třídní funkce fašismu. Kapitalismus jako systém získal tak určité „alibi“ a posílily se iluze přeceňující jeho schopnost být cestou všelidského rozvoje, tím spíše, že oligarchické struktury některých vyspělých kapitalistických zemí využily konjunktury a modernizace výrobních sil, jakož i nových způsobů organizování a velení nad prací a zesílily momenty zespolečenštění práce i vlády nad společností (sociální stát). Tyto impulsy se vyčerpaly nastaly nové krizové záchvěvy, které na počátku 21. století dosáhly ničivosti krize 30 let a navíc zkrachoval protosocialismus. Tak jako tak, každý, kdo zemřel či byl postižen fašismem co jeho oběť, byl obětí jen z hlediska možností lidstva se progresivně rozvíjet,ale jeho smrt zbytečná nebyla,ať už si to uvědomoval nebo ne. Zbytečně promarněné bylo všechno, co strůjci i svedení fašismem vložili do rozvoje tohoto systému,ať už si to uvědomovali či ne, ať už měli, tak jako např. aktivní antistalinisté ve Vlasovově armádě, u Mihailovičových četniků či ukrajinských nacionalistů nebo krymských Tatarů, jakékoli individuální pohnutky. Všechny dobré vlastnosti a prvky životních aktivit lidí ve prospěch fašistického systémů, jeho hodnot a ideálů zůstaly pohřbeny pod objektivní celkovou reakčností a antihumanismem systému a lze právem předpokládat, že to bude vědomí společnosti a cítění lidí v dlouhodobé perspektivě pojímat.
Zcela jinak je to s protosocialismem, i přes veškerou jeho rozpornost a konečný krach. Na počátku je obraz ideálu i hnutí jednoznačně kladný a lze jen ocenit ty, kdo dokázali prolomit mocenskou bariéru kapitalismu v jeho nejslabších článcích, i přes všechno antihumánní a z hlediska individuální morálky odsouzeníhodné u konkrétních aktérů revolučního procesu, např. těch, kteří zbytečně krutým způsobem povraždili carskou rodinu nebo zneužívali revoluční moc k tomu, aby si mohli vyřídit individuální účty či léčit sociální a někdy i etnické frustrace z polofeudálního Ruska či Číny.Již jsem připomněl, objektivní polehčující okolnosti u těch, kdo neměli možnost se v minulém systému kultivovat,m vzdělávat a získávat informace,ba nebyli někdy ani považováni za lidi, a neunesli tíhu moci nebo museli volit krajní prostředky pro okamžité přežití zárodků nového (tolik odsuzované popravy rukojmí z řad buržoasie podepsané Leninem, sama poprava carské rodiny jako možného sjednocujícího a legitimizujícího nástroje rozhádané reakce – obdoba rozhodování „královrahů“ v buržoasní francouzské či anglické revoluci). Je lehké zastávat se „omylů“ a propadnutí fašismu u vzdělaného a kultivovaného německého intelektuála pomáhajícího vyhlazovat Židy či ruského šlechtického důstojníka popravujícího venkovskou bolševickou chudinu a odsuzovat primitivního mužika ničeného carem, církví i statkářem, za vraždění či okradení svých třídních nepřátel, znásilnění jejich žen (mimochodem vzpomeňme na poch\bné právo feudálů a kupců nad ženami a dcerami „těch dole“, které v nepsané formě přežilo zánik feudalismu! ) ) či vypití jejich alkoholu.po dobytí panského sídla a nebo na svévoli bývalých otroků při možnosti rozhodovat o osudu jejich bývalých pánů, např.- o vyvlastnění jejich půdy,zámků a mobiliářů. To, co tvůrci nové společnosti opravdu bezprostředně „ukradli“ pro svou potřebu,bylo ve srovnání s obrovskými zisky vytlučenými z práce vykořisťovaných tak zanedbatelné, že by se ideologové kapitalismu měli stydět s tím argumentovat. Přitom možnosti jedněch i druhých pochopit, oč se jedná a jaká jsou nutná humánní pravidla hry byly nesrovnatelné.

Daleko problematičtější je ovšem pozdější účast na budování i obraně (a někdy též útoku- finská válka, „internacionální pomoc“ v srpnu 1968, Afghánistán) protosocialistického systému.Tam už do hry vstupuje nejen nekulturnost, nevzdělanost, neinformovanost, osobní selhání,nejrůznější nahodilosti při vyrovnávání se se sociální rolí, ale i především výše naznačené, objektivně determinované sociální role,doznívající třídní boj s kapitalismem uvnitř i tlakem zvenčí (v tomto směru nelze např. vědecky zdůvodnit a morálně odsoudit „povinné či dobrovolné“ aktivity na obranu protosocialistického systému proti otevřeným č skrytým útokům kapitalistických velmocí (např. proti agentům cizích rozvědek, emigrantůmjednajícím v zájmu těchto rozvědek a mocností,špionážní aktivity apod.). Nelze tedy paušálně odsuzovat pracovníky příslušných organizací protosocialistického státu (rozvědky a kontrarozvědky, pohraniční stráže, SNB,členy Lidových milicí apod.) a naopak vyzvedávat odpůrce systému, jejichž sakzivity poškozovaly obyčejné pracující lidi (vraždy, žhářství apod. s cíli příznivými pro kapitalismus). Je příznačné, že i masa občanů usměrněná buržoasní ideologií v ČR tohle cítí a militantní pravici se stále nedaří vnutit jim jako hrdiny bratry Mašíny či různé hrdinné „agenty chodce“.

Rozpornost systému, jeho stále více se prosazující brzdící a proti společenským zájmům působící limity a stále více reakční role jednotlivých složek aparátu,zejména politické elity i bezpečnostního aparátu, se promítala i do aktivit profilu výše zmíněných pracovníků a v objektivním hodnocení tento rys nelze pominout. Původní progresivní boj proti vnitřním i vnějším nepřátelům degeneruje a stává se stále více obranou reakčního systému a omezených zájmů řídícího aparátu, stále více se odcizuje zájmům neprivilegovaných vrstev až se posléze stává nástrojem manipulace neprivilegovaných a dokonce i porosdtředkem otevřeného mocenského potlačování těchto vrstev. Pokud se jednotliví pracovníci z těchto úseků nedokázali alespoň částečně vymknout z požadavků a úkolů vládnoucí třídy aparátu nebo dokonce klik a jednotlivých osobností z této třídy, lze vědeckým jazykem už hovořit o protispolečenském,reakčním jednání a řečí morálky (ne vždy práva) o vině, zlu, zločinu. Paušálně tedy mohu ocenit roli útvarů i jednotlivých pracovníků StB v boji proti útokům kapitalismu v kterémkoli období vývoje protosocialismu. (pokud manželé Rosenbergovi skutečně pracovali pro SSSR a pomohli tak k vyrovnání jaderného potenciálu, nesnižuje to v mých očích jejich vědecké i morální hodnocení ani o milimetr). Na druhé straně ovšem historické vědecké i morální hodnocení musí ostře odsoudit roli StB i konkrétních oddělení a jednotlivců při konstruování lživých obvinění komunistů i nekomunistů v padesátých letech či za normalizace či v zásazích proti občanům jakéhokoli přesvědčení usilujících o pozitivní reformy protosocialismu a nebo leckdy i roli těch kriminalistů či StB pracovníků, kteří nějak maskovali, zakrývali či zamlčovali kriminální, nezákonné jednání předlistopadových papalášů či příslušníků jejich rodin. Nejde však jen o tak specifické oblasti jako je bezpečnost či kriminalita. Dvojakou roli měly skupiny pracovníků v oblasti ideologie a společenské vědy či kultury, kteří každý den museli volit mezi zájmem vládnoucí třídy, jejích složek, a zájmy společenskými, racionalitou vědeckého poznání. Ve sejné pozici byl ředitel podniku, který si jen málo kdy troufl klást odpor iracionálním ekonomickým pravidlům a už vůbec nikdy požádat o podporu dělníků. Jako celé skupiny lze jen těžko pozitivně hodnotit protosocialistické obdoby maloburžoasie – pracovníky obchodu a služeb aj.,které stále výrazněji zhodnocovaly svůj manévrovací prostor.Zde už bylo pozitivní překročení sociální role směrem k socialismu,spíše výjimkou, i když i takové výjimky existovaly.

Bez ztráty květinky se nevyvíjeli ani dělníci,většinou starého, industriálního typu. Ani oni nebyli dostatečnou oporou cesty k skutečnému socialismu,nedokázali (díky staré dělbě práce nemohli) jako celá třída uplatnit svůj sjednocující potenciál,propadali odstředivým tendencím objektivně dvojakých skupin, podřizovali se jejich vedení i ideologii a díky tomu se dějinný vývoje variantě protosocialismu vyčerpával a měnil ve slepou uličku diskreditující jakékoliv snažení o nekapitalistické uspořádání.

V. Přes shodné rysy- neporovnatelnost fašismu a protosocialismu, o socialismu a komunismu nemluvě.

Jestliže tedy na závěr této studie poctivě a objektivně porovnáme podstatné charakteristiky protosocialismu jako vedlejší a v zásadě slepé ( i když užitečné) varianty vývoje ke komunistické společensko-ekonomické formaci s tou variantou vývoje kapitalismu, jejíž systém řízení,etnická i třídně sociální struktura a nadstavbě měla podobu fašismu,nemůžeme mezi nimi udělat rovnítko. Můžeme ovšem uznat, že formy nadstavby a jejího ovlivňování etnické i třídně sociální struktury u obou porovnávaných systémů mají významné shodné rysy. To však nijak neopravňuje současnou vládnoucí třídu – buržoasii a její „učené“ či neučené lokaje, kteří jako své heslo hrdě nesou“Pravda a láska zvítězí“, aby lhali, překrucovali či využívali psychologických triků a retardačního působení staré dělby práce k manipulování vědomí neprivilegovaných vrstev v souladu s potřebami dnes již hluboce reakčního a samotné bytí lidstva ohrožujícího kapitalismu a zájmů jeho čím dále tím více parazitní až lupičské vládnoucí třídy -buržoasie Naštěstí máme dost zkušeností s tím, jak se podobné manipulační systémy v dějinách rozpadaly s ekonomickým rozkladem systému – kromě rozpadu tisíciletého manipulačního systému katolické církve jsme mohli tento rozpad sledovat i v případě rozpadu mnohem kratší dobu trvajícího manipulačního systému vedoucí a vládnoucí třídy řídícího aparátu za protosocialismu A stejně tak dopadne i ten dnes vládnoucí a vědomí mladé generace od dětství křivící systém dnešní

Před námi ovšem stojí úkol vysvětlit právě zanalyzovaný rozdíl „jemný rozdíl“ mezi historickou rolí násilí a dalších ,na první pohled shodných negativ ve fašismu i protosocialismu běžnému vědomí mas žijících v době krachu prvního pokusu o socialismus a dočasného světového vítězství globálního kapitalismu. Máme přitom před sebou vědomí prosycené buržoasní ideologií, v situaci, kdy nemá kdo organizovat boj neprivilegovaných tříd a pokroková třída v podobě kognitariátu ještě neexistuje, nebo si své zájmy neuvědomuje. Ani dost dobře nemůže, protože aplikace marxismu na nové jevy je ještě v zárodku a více méně neznámá a seznámení mas s tím¸co už víme, brání nejen intenzivní blokáda buržoasie, ale i naprosto zahnívající a odporný puch vydávající pozůstatky stalinismu blokující komunistické hnutí a vedoucí staré bitvy za zájmy zlikvidované vládnoucí třídy, částečně přeměněné rovněž v buržoasii. Splnit tento úkol bude zřejmě znamenat běh na velmi dlouhou trať.


Literatura:
FOSTER, John Bellamy a Fred MAGDOFF. Velká finanční krize: příčiny a následky. Všeň: Grimmus, 2009, s.156.ISBN 978-80-902831-1-4.
FRAJDL, J.Typologie fašismu. Praha :
[online]. Dostupné: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Typfasis.htm [cit. 30. 11. 2013]
HELLER,Josef, NEUŽIL,František. Kdopak by se Marxe bál? Praha:Futura,a.s. 2011. 558 s. ISBN 978-80-76844-73-2.
KOLMAN, A., Ideologie německého fašismu.Praha:Svoboda.1946.
LENIN, V.,I., Krach II.internacionály.In:Spisy sv.21.Praha: SNPL.1957.
MARX,K., ENGELS, B., Manifest komunistické strany. In: Spisy sv.4. Praha: SNPL. 1958.
MASARYK,T.,G., Otázka sociální I. Praha: MÚ AV ČR.Ústav T.G.Masaryka.,2000.s. 283.ISBN 80-902659-9-5: 80-86142-09-4.
Nástup fašismu a úkoly KI v boji za jednotu dělnické třídy proti fašismu. Rezoluce ke zprávě s. Dimitrova, schválená VII. kongresem KI 20. 8. 1935. In: VII. kongres KI a boj proti fašismu a válce; Svoboda – Pravda, Praha 1978,.
NEKOVÁŘ, O., Německý nacismus a italský fašismus – srovnávací analýza (Diplomová práce).Brno:Právnická Fakulta.Katedra správního práva. Masarykova universita, Brno
NOLTE, Ernst. Fašismus ve své epoše. Praha : Argo, 1998. 695 s. ISBN 80-7203-107-4.
O’SULLIVAN, Noël. Fašismus. Brno : CDK, 1995.
PAYNE, Stanley G.. A History of Fascism, 1914-1945. Oxon : Routledge, 2001.
ISBN 1-85728-595-6. (anglicky)
PAXTON, Robert O.. Anatomie fašismu. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-811-2.