Návrh alternativní ideologie KSČM pro současnou etapu vývoje levice i společnosti

Autor: Josef Heller, František Neužil

Dne 1.2. 2013 zaslali autoři tento návrh Výkonnému výboru ÚV KSČM. VV se usnesl vzít materiál na vědomí bez projednávání a uložil zpracovat odpověď předsedy nebo místopředsedy. Autoři obdrželi tuto odpověď od místopředsedy ÚV KSČM Jiřího Dolejše. Odpověď měla chlácholivý charakter a slibovala přihlédnout k tomuto návrhu v další práci Centra teoretických a strategických studií a přípravě mezinárodní konference. Teprve v současné době (srpen 2014) se začínají některé momenty návrhu shrnujícího dlouholeté snažení autorů v rámci KSČM poněkud výrazněji promítat v připravovaných odborných materiálech, což ovšem neumožňuje plně využít ve vztahu k občanům a jejich získávání pro politiku strany celé logiky návrhu a zaujmout tak jasné a srozumitelné stanovisko k problémům, které zajímají občany.

A. Z čeho vycházíme:

1. Navazujeme na projekt přeměny společnosti od kapitalismu ke komunistické společensko-ekonomické formaci (ve dvou fázích – socialismus, komunismus) vypracovaný klasiky (Marx, Engels i Lenin) i na řadu poznatků získaných při prvním pokusu o socialismus i po jeho porážce. I při své genialitě nemohli klasikové úplně překonat některé meze dobového poznání a některé jejich poznatky je nutné korigovat. Základní přístup k projektu socialismu a komunismu se však potvrdil a je i nadále životaschopný. V dalším vývoji byl ovšem přístup klasiků hrubě zkreslen a deformován do podoby ideologie privilegovaných vrstev nově vzniklé společnosti a koncepce klasiků byla hrubě narušena i v praktické politice. Od chybné teorie a zejména od antihumánní praxe, kterou nemůže ospravedlnit ani působení kapitalismu, se KSČM rozhodně distancuje. K minulému systému se nechceme a ani nemůžeme vrátit.

Máme však plné pochopení pro cítění generací poctivých komunistů i jiných lidí, kteří věnovali své síly boji za nastolení a rozvoj socialismu, kteří jeho neobjektivní a falzifikující kritiku vnímají jako poplivání svého životního díla a pod vlivem těchto pocitů upadli pod vliv neostalinismu a jeho obranou brzdí objektivně vývoj KSČM i celé levice. Pevně věříme, že se nám podaří jim vysvětlit, že náš kritický vztah k minulému systému, teorii i praxi komunistického hnutí není diktován snahou kapitulovat před kapitalismem a opustit komunistickou identitu, ale naopak dát této identitě zdravé základy a rozptýlit obavy málo informovaných či vládní ideologií manipulovaných občanů z nutné přeměny kapitalismu ve směru modernizovaného projektu klasiků. Jsme ochotni jednat o praktické spolupráci v dílčích krocích s těmi, kteří tento nový přístup KSČM odmítnou a se stranou se rozejdou.

2. Současně však trváme na marxistické kritice kapitalismu jakožto systému i jeho současné podoby a poukazujeme na v zásadě naprostou nepravdivost a falšování společenského vývoje v antikomunistické teorii i praxi polistopadové vládnoucí třídy – neoburžoasie jakožto účelovou službu této vládnoucí třídě. Odmítáme i sociáldemokratický přístup faktické obhajoby i pouhého vylepšování kapitalismu, jsme však připraveni v praxi spolupracovat se sociální demokracií i dalšími levicovými hnutími i se všemi občany, kteří budou souhlasit s dílčími nebo strategickými cíli KSČM. Naším dlouhodobým strategickým cílem je demokratická a humánní přeměna kapitalismu v socialismus.

3. Se vší odpovědností vůči našim předchůdcům i všem utlačovaným neprivilegovaným vrstvám v dějinách prohlašujeme, že nejen nechceme, ale ani objektivně nemůžeme volit takovou cestu přeměny, jakou volilo komunistické hnutí v průběhu prvního pokusu o socialismus a která byla poplatná omezenému dobovému poznání a později navíc deformována zvláštními podmínkami Ruska, specifickou situací obklíčení nekapitalistických zemí tvrdě útočícím kapitalismem i omezenými zájmy vládnoucí politické elity. Nejde nám o pronásledování a diskriminování jednotlivých příslušníků současné vládnoucí třídy, jejich služebných aparátů a její ideologií ovlivněných skupin lidí, pokud se tito nedopustí zločinů v zájmu udržení svých privilegií a moci a budou respektovat demokraticky vyjádřenou vůli většiny. Socialismus musí vytvořit přitažlivou perspektivu života a rozvoje pro každé individuum, nemůže jít pod úroveň demokratismu a lidských práv, kterou připustil kapitalismus.

B. Jak vidíme – objektivně, ale zároveň kriticky – první pokus o socialismus a příčiny jeho zániku?

1. Jaké přístupy k hodnocení místa prvního pokusu o socialismus odmítáme? Po četných diskusích jsme dospěli k závěru, že se přirozeně nelze ztotožnit :

a) s pojetím, které ho označuje za jakési mimořádně antihumánní vybočení z dějin srovnatelné s fašismem jakožto mimořádně antihumánní podobou kapitalismu a v tomto smyslu označit komunistické hnutí za zločineckou záležitost. Takovéto pojetí je jen falzifikací reality a účelovou službou zájmu třídy kapitalistických vykořisťovatelů, které má odvrátit nevyhnutelný zánik kapitalismu a zdiskreditovat až kriminalizovat jakýkoli, byť jen myšlenkový pokus o nekapitalistický vývoj společnosti.

b) zároveň však nemůžeme akceptovat neostalinské pojetí, ke kterému podvědomě tíhne řada čestných komunistů svým životem těsně spjatých s realitou prvního pokusu o socialismus.Toto pojetí vidí první pokus o socialismus jako jediný možný pokus, s vcelku nepodstatnými vadami převážně subjektivního charakteru, který pouze podlehl vnějšímu tlaku kapitalismu a jeho rozkladným agenturám a zrádcům uvnitř, a je třeba se k němu vrátit. Tento přístup je v zásadním rozporu se skutečnou logikou pojetí klasiků.

c) Jak vidíme místo prvního pokusu o socialismus my? Na rozdíl od buržoasní ideologie vidíme dějinný proces jako zákonitý, vzestupný, ve kterém si složitě, klikatě, se zákruty razí cestu společenský pokrok: Lidé si pod tlakem ekonomické nutnosti a vědecko-technického pokroku čas od času zkoušejí různé paralelní varianty určitého společenského uspořádání. Když si kapitalismus svými rozpory a dopadem na široké vrstvy lidí vynutil hledání cest svého překonání (nešlo vůbec o svévoli a zlovůli jednotlivců či politického hnutí, které tuto potřebu vyjádřilo a prosazovalo, nešlo o nějakou malichernou závist či nenávist vůči bohatým, ale konec konců o výraz ekonomických poměrů, potřebu modernizovat tyto poměry), bylo jedinou reálnou a prakticky uskutečnitelnou formou nekapitalistického uspořádání to, které známe pod dobovým pojmem „socialismus“, event.“reálný socialismus“ a pod nepřátelským označením současných vítězů jako údajný „komunismus“. Šlo o určité progresivní nakročení kupředu, které ovšem nemělo dostatečný základ ve výrobně technické základně a úrovni lidského faktoru a poznání, a proto místo společenského vlastnictví výrobních prostředků vytvořilo jen nedokonalý pokus o něj (jeden možný prototyp) v podobě státního vlastnictví zprostředkovaného řídícím aparátem. Tento základ však neumožňoval skutečnou rovnost ve společnosti, sociální spravedlnost odpovídající reálnému základu, demokratické politické uspořádání a rozvoj individua, různých forem lidských společenství, včetně národů. Přinesl sice určitý extenzivní ekonomický vzestup, snížení sociálních rozdílů a hmotný i společenský vzestup mnohých, dříve neprivilegovaných tříd a vrstev, rozvoj určitých oblastí a etnik, demokratizaci vzdělání a kultury, určitou v průměru solidní životní úroveň a sociální jistoty. Svou konkurencí přispěl i k hledání snesitelnějších cest vývoje kapitalismu a překonání neudržitelných pozůstatků minulosti, jako byly obrovské sociální nerovnosti, kolonialismus, útlak žen i menšin různého typu. Tím, že vyvažoval vojensko-strategické síly kapitalismu ( i když třeba jen pod vlivem omezených zájmů politických elit tzv. socialistických zemí, zejména SSSR a ČLR), objektivně přispíval k odvrácení světové jaderné katastrofy a omezoval válkychtivost kapitalismu. Nedokonale společenské uspořádání ve výrobě ovšem nalezlo svůj odraz i ve společenské správě v diktátorských formách vlády, jako byl mocenský monopol komunistických stran a. od marxismu odcizené ideologie, různých uměle vykonstruovaných hodnot, některých velkých zemí a národů, ale především některých sociálních skupin. Nedokázal dát lidem dostatečný pocit, že je to jejich systém, jejich vlastnictví, jejich stát a politické organizace, usnadnil pronikání nepřátelské ideologie a nesocialistických forem způsobu života, zejména konzumního způsobu života, nestimuloval k společensky odpovědné a iniciativní práci a společenské aktivitě, nedával lidem dostatečný pocit svobody, rovnoprávnosti, lidské důstojnosti, čímž vytvořil podmínky pro přejímání iluzí o kapitalismu a jeho vládnoucí třídě, o omezené a pro nemajetné pouze formální buržoasní demokracii, Umožnil pronikání buržoasní ideologie a posléze i ze západu podporovaných forem politického odporu proti systému, nad nimiž převzal kontrolu kapitalismus. Systém posléze ekonomicky nestačil kapitalismu a degeneroval politicky, ideově i mravně a ztrácel i svou schopnost provádět dosavadní sociální politiku. Rozdíly mezi privilegovanými a neprivilegovanými vrstvami se začaly prohlubovat, vyostřovaly se rozpory mezi třídami a sociálními skupinami, což se přenášelo i do politických institucí, státu a strany. Původní avantgarda dělnické třídy a neprivilegovaných vrstev – komunistická strana se velmi rychle stala stranou, která řešila problémy přes prizma omezených zájmů řídícího aparátu a byla ovládána politickou elitou postupně se stále více a více odtrhávající od lidových vrstev, zejména od dělnické třídy. Tzv. leninské principy výstavby a fungování strany se v dané situaci staly nástrojem prohlubování rozdílů v přístupu k společenskému řízení a správě, k prosazování omezených zájmů privilegovaných vrstev. Obsazování klíčových funkcí v řízení společnosti komunisty tuto skutečnost dovedla ad absurdum a fakticky přiváděla do strany lidi, kteří neměli s původním účelem strany a projektem komunismu nic společného. Strana přes diktátorskou formu vlády politické elity nebyla jedním celkem. I uvnitř ní probíhal zápas mezi většinou komunistů prosazujících společensky nutné přístupy a stále více tuhnoucími byrokraticko-mocenskými strukturami neschopnými zachytit směr vývoje a jednat v souladu s ním. To zejména potvrdilo násilné mocenské až vojenské potlačení nejvýznamnějšího pokusu o socialistickou reformu systému v ČSSR v r.1968/69. Na věci nic nemění skutečnost, že systém jako takový bohužel neměl v sobě takové mechanismy a nevytvářel třídní síly zainteresované do té míry, že by byly schopné reformu provést a i tato reforma systému by nejspíše skončila jeho zánikem. Její potlačení bez ohledu na vůli lidí a následující postih mnoha upřímně socialismu oddaných komunistů i dalších občanů bylo obrovským psychologickým otřesem pro ty, kdo věřili v socialistické ideály, a urychlilo rozchod širokých vrstev se systémem a zejména s komunistickou stranou. Opět na věci nic nemění fakt, že existovaly i vyloženě protisocialistické síly, které se pokoušely reformy zneužít. V průběhu dalších let se ve všech tzv. socialistických zemích naplnily Leninovy podmínky pro situaci revoluční (nebo kontrarevoluční!!!) změny: privilegované vládnoucí vrstvy nemohly vládnout postaru, neprivilegované se nechtěly nechat ovládat a rostla jejich kritická aktivita. Situaci zhoršilo mocenské hašteření ve vládnoucí politické špičce a dopad mezinárodních souvislostí, zejména obdobný a univerzální proces rozkladu nejsilnějšího státu systému – SSSR a mezinárodních vazeb celé soustavy. Politická elita, která neměla podporu lidových mas a nebyla s to změnit zaběhané formy jednání a myšlení řídícího aparátu jako celku nakonec začala hledat východiska z neudržitelné krize v dohodě až kapitulaci před kapitalismem, což vedlo velmi rychle k úplnému rozkladu systému. Systém nakonec neměl kdo hájit, a proto se zhroutil – různě v různých zemích, v některých zemích se přidaly do té doby mocí umrtvované národnostní rozpory a byly uměle rozfoukány až do válečného konfliktu. Hlavní příčinou zhroucení systému tedy byly jeho vnitřní, zejména ekonomické, systémové vady, ostatní příčiny jsou sice rovněž závažné, ale druhotné a odvozené.

1. Jaké byly základní a nejpodstatnější systémové vady prvního pokusu o socialismus a zároveň i příčiny jeho zániku? Původní pojetí klasiků přeceňovalo úlohu politické revoluce a uchopení moci a také objektivní vybavenost tehdejší podoby proletariátu (dělnické třídy) k uchopení a udržení moci a dalšímu rozvíjení společenského vlastnictví výrobních prostředků. Klasikové si byli vědomi řady tzv. mateřských znamének starého a z jejich poznání vychází i naše analýza systému, nelze jim však vyčítat, že nedocenili váhu a konkrétní dopady těchto znamének. Nejzávažnější z nich byla zatím na dané úrovni výrobních sil nezbytná a nepřekonatelná stará společenská dělba práce, která přetrvává i dnes, ale pomalu se v nejvýznamnějších zemích začíná bortit a stávat nefunkční. Jde o stav, kdy společnost musí pokrývat potřebu určitých odlišných druhů práce tím, že k nim celoživotně, obživou a celým způsobem života, připoutá velké skupiny lidí. Tato dělba má mnoho konkrétních profesních podob projevujících se v dané profesní struktuře společnosti. Pro vývoj společnosti byly však nejzávažnější rozdíly v charakteru práce a způsobu života velkých skupin spojených s prací zemědělskou a průmyslovou,.monotónní a tvořivou, duševní a fyzickou a především řídící a řízenou. Spojení s odlišnými druhy práce se promítlo v dějinných epochách i jako větší či menší spojení s vlastnictvím výrobních prostředků, více či méně privilegované postavení v zacházení s nimi a odvozeně pak i ve spotřebě. Industriální dělník byl vyvrcholením tohoto vývoje – spojením s prací průmyslovou, fyzickou a spíše monotónní, stroji podřízenou a oddělenou od řízení jako takového získala sice zainteresovanost na zásadní přeměně společnosti – zrušení soukromého vlastnictví i staré dělby práce a tím i tříd a sama sebe, což postihl Marx. Tatáž dělba ji ale v mnoha ohledech handicapovala a nevybavovala zejména pro řídící funkce a pro získávání poznatků a informací. Proto i k protikapitalistické revoluci potřebovala svůj vyškolený řídící aparát a ideology vyrostlé víceméně ve staré společnosti. Po uchopení moci a mocensko-administrativním odstranění kapitalistů a jejich řídících a ideologických aparátů zůstaly ovšem v industriální společnosti (v řadě zemí dokonce nebyla industrializace ani ukončena) zbavené kapitalismu jen na povrchu a formálně funkce ve vlastnictví, správě, politice a ideologii, které bylo nutné obsadit a pokusit se jim dát nové zaměření z hlediska zájmu celé společnosti. Pro tyto účely byl vytvořen profesionální aparát. Část těchto funkcí pokryli odborníci z minulého režimu a revoluční inteligence, část byla obsazena z řad dělníků, rolníků a zaměstnanců, kteří se museli co nejrychleji naučit je zvládnout, což vždy nevyšlo pokud jde o jedince, ale celkově ano. Zesměšňování této nové inteligence současnou pravicí je v rozporu s realitou. Tímto zformováním řídícího aparátu však základní problém společenské orientace řízení i duchovní tvorby nezmizel. Takto vzniklý aparát, který logikou svých znalostí a zkušeností ovládl i komunistickou stranu a všechny politické organizace a přizpůsobil je svým potřebám (aniž by si to mnozí jeho příslušníci uvědomovali) se přeměnil ve svébytnou formu třídy, kterou ve společnosti neměl kdo kontrolovat a usměrňovat. Industriální proletariát handicapovaný rolí v dělbě práce, rozdělený do řady podniků a odvětví pod vedením množiny řídících štábů a v prvním období i prosycený víceméně násilně do něj převedenými příslušníky minulých tříd – buržoasie, maloburžoasie a s nimi spjaté inteligence – toho trvale, po vyprchání revolučního nadšení, nebyl schopen a totéž i fyzicky pracující, neřídící členové družstev či zaměstnané inteligence. Objektivní základ zásadního rozdílu mezi řídícím aparátem a jeho hlavním společenským partnerem – dělnickou třídou v industriální podobě byl dán specifickým způsobem přivlastňování si výrobních prostředků (rozumí se disponování, rozhodování o užití těchto prostředků. Rozdíly ve spotřebě byly až druhotné, zpočátku nebyly). Jak tušili klasikové, při nedokonalé společenském vlastnictví (jiné úroveň výrobních sil a dělby práce nepřipouštěla) vlastnictví přešlo dle Marxe (Ekonomicko-filozofické rukopisy) „ze stavu výlučného manželství se soukromým vlastníkem do stavu všeobecné prostituce se společností“. Tato prostituce se společností ovšem zdaleka nebyla tak všeobecná a týkala se spíše řídícího aparátu. Hlavním partnerem vlastnictví byl přece jen řídící aparát, který sice o výrobních prostředcích a tím i o k nim připojené živé práci dělníků i ostatních nerozhodoval suverénně a nemohl si je přivlastňovat jako jednotlivci, měl ale při zacházení s nimi značný manévrovací prostor – mohl s nimi zacházet více či méně v souladu s celou společností nebo naopak více či méně podle omezeného zájmu daného podniku, svazu podniků, rezortu či organizací jiného typu (např. nemocnice, školy, ministerstva, celé Státní plánovací komise, národního výboru, oddělení ÚV KSČ či úřadu hlavy strany či státu, fakticky spojující obojí). Vytvořený model ekonomiky a ekonomického řízení tedy měl dvě slabiny:

a) přílišné spojení řídících štábů pouze s jednou omezenou lokální vlastnickou funkcí jednoho pracovního kolektivu – např. podnikový řídící štáb v čele s ředitelem zájmem podniku, mistra se zájmem jedné dílny, řídícího štábu se zájmem nemocnice, školy a vědeckého ústavu, obce, regionu a v mezinárodním měřítku jednoho státu atd. atd. Při výkonu těchto lokálních funkcí se tyto dílčí zájmy různě proplétaly a křížily, v praxi pak řídícímu štábu např. podniku záleželo více na tom, aby se nepohádal s jinými řídícími štáby (stranický aparát, národní výbor, odbory) a naplnil určité formální ukazatele vytvořené zase především z hlediska lokální funkce Státní plánovací komise apod., než na tom, aby vyráběl racionálně a efektivně, podle skutečných potřeb občanů, správně motivoval pracovníky apod. Plán se dal plnit různě – nejen výrobou potřebného zboží, ale naopak výrobou starého nepotřebného a drahého zboží nebo i rozestavěností, proinvestováním nebo i politicky zařízeným snížením ukazatelů, zbylý stavební materiál bylo snazší zakopat než nějak využít atd.,

b) s touto slabinou pak těsně souvisela druhá – nedostatek účinných nástrojů i reálného, na celospolečenském zájmu zainteresovaného vlastníka, který by aparáty nutil k společensky užitečnému výkonu,.vylaďoval jejich výkony pod celospolečenským zorným úhlem. V direktivním řízení byly právě vrcholové roviny kontrolovatelné jen jinými vrcholovými rovinami omezeně uvažujícího aparátu příp. nějakým velkým vůdcem rozhodujícím značně subjektivisticky. Trh bez základu v podobě samostatných a suverénních vlastnících subjektů nemohl řádně fungovat a reálně vyjadřovat míru společenské nutnosti a užitečnosti vynaložené práce. Dělnická třída mohla do těchto procesů vstupovat jen spíše okrasně než reálně, do vrcholového řízení vůbec ne. Ona i jiné skupiny se necítili hospodáři a správci a chovali se podle toho – viz problémy, které si ještě pamatujeme – řada jedinců řádně nepracovala, přikrádalo se ze společenských prostředků, nevyužívala se pracovní doba apod. Zvláště příslušníci obchodu a služeb se svým značným manévrovacím prostorem a možností zneužívat disproporce značně blížili řídícímu aparátu, ovšem bez možnosti ovlivňovat vrcholové řízení. Souhrnně řečeno – jádrem pudla systémových chyb byla nerovnoměrná možnost různých skupin obyvatelstva podílet se na vlastnickém rozhodování, nedostatečná zainteresovanost těch, kdo se na vlastnickém rozhodování reálně podíleli, na celospolečenských zájmech a příliš slabé mechanismy vylaďování dílčích zájmů. To všechno vedlo k neefektivitě práce i plýtvání se společenskými hmotnými zdroji i nesprávnému zacházení s živou prací a nepodchycováním talentů a iniciativy občanů. Jestliže to nová společnost zvládala v době extenzivního rozvoje, přestávala to zvládat s nástupem intenzifikačních procesů, procesů VTR apod. Systém stále více (ne ve všem a všude!) zaostával za kapitalismem, lokální omezenost se projevovala i v rámci RVHP, zatímco kapitalismus zvládal mezinárodní dělbu práce na jedničku (samozřejmě svými prostředky pohlcování slabších silnějšími). Nedostatečná suverenita řídících aparátů pochopitelně znemožňovala řídit a spravovat demokraticky, ekonomické řízení bylo nemožné jinak než ve stavu politické moci potlačující ekonomicky nezvládnutelnou iniciativu a pluralitu zájmů, mocenské organizace a mechanismy začaly žít samostatným životem, zájmy jejich pracovníků se odtrhávaly od původně humánní logiky projektu komunismu, nastával politický s duchovní útlak, který zesílil, jakmile proběhl první vážný pokus o reformu – Pražské jaro. Samozřejmě, i když i zde docházelo k nezanedbatelným excesům, celkové proporce atmosféra ve společnosti opět neodpovídá křivému zrcadlu antikomunismu, rozvětvená StB toho fakticky v masovém měřítku mnoho nezmohla, ale jak se různé skupiny občanů více a více stavěly na odpor, tak atmosféra na jedné straně houstla, na druhé straně musel totalitní mocenský mechanismus dělat ústupky. S těmi si politická a mocenská elita zvyklá na tradiční formy práce – tj. potlačování – nedovedla poradit.

2. Jak správně chápat charakter a úlohu třídy řídícího aparátu při prvním pokusu o socialismus? Mnoho komunistů, zvláště seniorů, bývalých řídících pracovníků či pracovníků aparátu v nižších sférách, považuje poznatky o existenci a určité historické omezenosti zájmů této třídy za urážku a pošlapání své poctivé práce. Jsou totiž pod vlivem předlistopadové zjednodušené a pokroucené představy o tom, že třídy mohou být pouze bud vykořisťovatelské nebo vykořisťované. Konstatování existence zvláštní třídy řídícího aparátu, které měla dominantní postavení ve vlastnictví výrobních prostředků, vidí jako obvinění své třídy a sebe osobně z toho, že byla stejná jako buržoasie, že vykořisťovala, žila jako parazit z práce druhých a vlastně po celou dobu budování socialismu škodila a odpovídá za nedostatky. Proto své zařazení do takové třídy i samotnou existenci této třídy odmítá a reaguje velmi emocionálně a popuzeně. Z téhož důvodu odmítá i objektivnost systémových vad a rozhodující úlohu těchto vad při zániku prvního pokusu o socialismus. Argumentuje vlastní poctivou prací, svou spíše průměrnou životní úrovní, a také tím, že formálně právně nic nevlastnila a že nějaký aparát je nutný v každé společnosti a bude i v komunismu (což je zase dáno neznalostí Marxovy teorie dvou stránek řízení – nejde o odbornou stránku řízení, ale o to, že řízení vždy zároveň realizuje zájmy určitého vlastníka a pouze při prvním pokusu o socialismus představoval řídící aparát jako celek jakéhosi vlastníka náhradního, nikým mimo něj nekontrolovatelného). Zánik minulého systému svalují tito soudruzi pouze na mezinárodní faktory či nanejvýše na subjektivní chyby v politice a řízení, hlavně však na zradu Gorbačovovy garnitury i jejích opor u nás – Adamce, Mohoritu, Hegenbarta aj. Ani si neuvědomují, že jednají a myslí v rozporu s přístupem klasiků, včetně Leninovy definice třídy i jeho úvah o nevykořisťovatelských třídách, polotřídách, přechodu od třídní společnosti apod. Ve skutečnosti byla tato třída formována jako i ostatní třídy a skupiny historickými a ekonomickými limity socialismu a svalovat na ní mravní či právní vinu za to, že nemohla tyto limity překročit a že jen naplnila jedinou tehdy reálnou možnost nekapitalistické společnosti je stejně absurdní, jako vytýkat feudálům, že se neobešli bez nevolnictví a buržoasii, že vykořisťuje. Byla určitým nakročením k beztřídní společnosti. Sehrála určitou roli při vítězství revoluce i v další výstavbě a její jméno je spojeno s pozitivními stránkami minulého systému jako u jiných tříd. I ona v určité době nesla pochodeň společenského pokroku, později už ovšem začaly její zájmy a zaběhané mechanismy vadit. Nešlo o třídu starého, ale nového a přechodného typu, nešlo o třídu vykořisťovatelskou, ale třídu nedokonale vybavených společenských správců, nedostatečně systémem nucených prosazovat celospolečenské jednotící zájmy. Faktem ovšem je , že klíčové složky řídícího aparátu zejména z ekonomické sféry, ale i z části politického a mocenského aparátu v době akutní krize systému sledovaly své zájmy a snažily se udržet či ještě rozšířit své privilegované postavení. Po mocenském převratu zčásti z nutnosti, zčásti pod vlivem svých zájmů přešly na stranu kapitalismu a vytvořily jádro obnovované buržoasie, k čemuž měly objektivně, svou dosavadní pozicí ve vlastnickém systému, nejlepší předpoklady. Přitom bez problémů zaplatily nutnou cenu za sociální přestup odvrhnutím stranické legitimace i ideologie a nezřídka i přechodem k militantnímu antikomunismu. Tuto skutečnost hrubě překroutil antikomunismus rozvíjením spikleneckých teorií o tom, jak byl celý převrat spiknutím komunistů a estébáků a že jen díky z podstaty pojmu „komunista“ špatnému charakteru těchto lidí dnešní systém nefunguje a přináší prospěch jen malé skupině mafiánů.

3. Jak se díváme na politickomocenské deformace až zločiny, ke kterým došlo při prvním pokusu o socialismus, u nás hlavně v padesátých letech a později za normalizace? Není naše argumentace jen obranou, zakrýváním a schvalováním těchto zločinů a neměla by se v důsledku toho KSČM zakázat? KSČM nepopírá, že jsou komunisté a dokonce i mladí, kteří nemají žádnou osobní zkušenost s minulým systémem, kteří si tento systém nepřípustně idealizují a upadají do opačného extrému než antikomunisté. Existují tendence zavírat oči před nepříjemnými stránkami minulosti, bagatelizovat je poukazováním na klady tzv.socialismu či na zločiny kapitalismu, které naopak antikomunismus a pravice odmítá vůbec vidět, resp. diskutovat o nich. KSČM tyto negativní stránky minulého systému vnímá a distancovala se od nich. Je pro potrestání všech jednotlivců, kteří se dopustili zločinů. Považuje však za naprosto nevědecké a iracionální nepokoušet se ani pojmenovat a zvážit objektivní faktory, které to které opatření vládnoucí politické elity socialismu podmiňovaly, a paušálně celý systém a všechny komunisty odsoudit jako zločinný systém zločinnou stranu a zločince. Přitom u buržoasie, která ve svých dějinách rovněž pod vlivem nepřekročitelných limitů páchala zločiny mnohem větší rozsahem úplně vyjmout z logiky systému a stejně jako u stalinismu odmítat jejich jakékoli spojení se základními mechanismy systému. To všechno za situace, kdy tyto zločiny a systémové antihumánní vady kapitalismu stále pokračují, blokují rozvoj společnosti i člověka a ohrožují samu existenci lidstva. Komunisté a marxisté i sami klasikové přitom plně uznávají progresivní roli kapitalismu v určité etapě dějinného vývoje, konstatují však jeho již dlouhodoběji se projevující reakčnost a prohlubující se rozpory a nutnost jeho náhrady socialismem. Stejně tak ale zpětně oceňují progresivní úlohu první formy socialismu, která mimo jiné i v určité době blokovala zvláště negativní stránky kapitalismu, pečlivě však vyhodnocují, co byly ty podstatné limity a docházejí k závěru, že je možné a nutné tyto limity překonat a nastoupit novou cestu potřebné společenské změny. O této cestě jsou ochotni vést co nejširší dialog, ovšem na bazi rovnoprávného partnerství. Připouštíme, že jsme zatím, zejména s ohledem na pocity seniorů, neměli dost odvahy vyrovnat se s minulostí dostatečně, jasně a přesvědčivě, což ovšem neznamená jakoukoliv podobu kapitulace před kapitalismem,jakési zbytečné sypání si popojela na hlavu. Připomínáme, že i ze systému vyplývající antihumánní projevy byly zesilovány a dováděny ad absurdum mimosystémovými, nahodilými a místními či dobovými faktory, jako byly:1) mimořádná zaostalost Ruska, první a nejvýznamnější země s minulým systémem, i dalších zemí.Byl to SSSR, jehož politická elita pak ovlivňovala svou velmocenskou silou vývoj v těch nejúspěšnějších zemích daného modelu socialismu i v celém komunistickém hnutí (obdobně Čína), 2) mimořádná obtížnost budování systému v atmosféře pevnosti obklíčené silným a agresivním protivníkem, který ani na chvíli nepřestal útočit a zneužívat všechny slabiny systému a hrozil válkou. Při kritice zločinů komunismu navíc antikomunismus s oblibou srovnává nesrovnatelné – tj. první pokus o socialismus v poměrně krátkém období po jeho vzniku, kdy se nová elita teprve učila zvládat mechanismy moci a řízení a docházelo zde k podobným mocenským excesům  jako při nástupu kapitalismu, s poměry v nejvyspělejších kapitalistických zemích současnosti. To všechno uvádíme kvůli objektivitě hodnocení minulého systému, ne jako omluvu pro jeho vady, deformace a zločiny, které nelze připisovat všem komunistům bez rozdílu a nelze je ani odvozovat z podstaty projektu komunismu. Tento přístup budeme uplatňovat bez ohledu na možný mocenský postih těch, jímž pád prvního pokusu o socialismus, oddálil vlastní nevyhnutelný zánik a kteří podle zákonů moci nyní svého nezaslouženého vítězství zneužívají a manipulují společnost.

C. Jaké poučení jsme vyvodili z porážky prvního pokusu o socialismus, pokud jde o další vývoj:

1. Nejhlubší příčinou neúspěchu prvního pokusu o socialismus je hlavní forma vlastnictví výrobních prostředků, která byla jeho základním znakem – tj. forma státně byrokratického vlastnictví zprostředkovaného řídícím aparátem. Tak jako kdysi dějiny prověřily a odmítly otrokářství, feudalismus či tzv. asijský výrobní způsob jako trvalé a životaschopné varianty soukromého vlastnictví výrobních prostředků a vsadily na kapitalismus jako nejdokonalejší formu tohoto vlastnictví, přičemž ze všech odmítnutých variant dovedly převzít užitečné momenty, tak také odmítly alternativu socialismu založenou na státním vlastnictví jakožto na hlavní ekonomické formě. To neznamená, že by tato forma v celkových dějinných souvislostech byla nějakou slepou a totálně ztrátovou cestou, která nepřinesla nic pozitivního. Na základě porážky státního vlastnictví zprostředkovaného řídícím aparátem lze na daném stupni poznání prognózovat, na jaké formě vlastnictví jako na hlavní (nevylučujeme přechodné jevy, dočasné působení řady sektorů vedle sebe v téže zemi či regionu v určitém období) musí být založena trvale životaschopná a dále se vyvíjející forma socialismu. Možných forem totiž není neomezený počet. Po vyloučení soukromého vlastnictví a aparátem zprostředkovaného vlastnictví státního už totiž zbývá jen jedna forma –samosprávné zaměstnanecké vlastnictví, na kterém by se každý den reálně podíleli všichni pracující, resp. jejich většina. Na rozdíl od dosavadních pokusů o samosprávu musí být toto vlastnictví doplněno reálnou účastí pracujících na regulaci vrcholových rovin celospolečenského vlastnického rozhodování a kontrole odborného řízení jak na podniku, tak v centru. Kontrolní samosprávné mechanismy se musí opírat o demokraticky a plánovitě regulovaný trh a další hodnotové vztahy odpovídající socialismu jako nižší fázi komunistické společensko-ekonomické formaci. Trh a zbožně peněžní vztahy demokraticky a plánovitě regulované musí být za socialismu hlavním objektivním ,mechanismem zprostředkujícím společensky optimální vynaložení živé i mrtvé společenské práce za daných výrobně technických a civilizačních podmínek, zejména za podmínek přetrvávání staré společenské dělby práce.V počátečních etapách socialismu může existovat pluralita forem vlastnictví, zejména doplňující formy státního vlastnictví s širokou účasti pracujících na řízení, ale i komunálního a regionálního vlastnictví, vlastnictví společenských organizací. V řadě oblastí může existovat individuální vlastnictví, postupně vykupováno v svobodné tržní soutěži bude kapitalistické velké vlastnictví. V mimoekonomické oblasti musí být rozhodující role samosprávného vlastnictví dotaženého do strategických odvětví a velkých nadnárodních komplexů doprovázena širokou demokracií zahrnující řadu forem samosprávy a přímé demokracie na všech úrovních- v provozech a podnicích, vědeckých týmech, obchodech, podnicích služeb, finančních institucích, školách. nemocnicích, kulturních a sportovních zařízeních , v dopravních, informačních a komunikačních sítích , ale i na úřadech a při státních orgánech, v justici, policii i armádě apod., nemluvě o regionální a obecní samosprávě a samosprávě v politických organizacích i občanských sdruženích a iniciativách. Konkrétnější model samosprávného socialismu jsme předložili v naší alternativě k dokumentu Socialismus v 21.století. (Jinak viz Heller,J.,Neužil,F. a kol., Kdopak by se Marxe bál?,Futura a.s.,Praha 2011 – pozn.autorů). Jde o rozvoj samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví, kde bude platit zásada „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce a podílu na vlastnické aktivitě“ (npř. v podnikových samosprávných radách).

Podstatná musí být jedna zásada – dokud bude existovat stará společenská dělby práce a z ní vyplývající profesní struktura, musí být doplňujícími formami překonán odstup pracovníků nevykonávajících řídící práci jako profesi a každý zaměstnanec musí být v určité míře zapojen do vlastnického rozhodování tak, aby měl pocit, že hospodaří a pracuje na svém. Vlastnické rozhodování nesmí být výhradní záležitostí profesionálů v řízení vykonávajících odbornou složku řídící práce. Tato odborná řídící práce a jí vykonávající skupiny musí být pod vedením a kontrolou všech zaměstnanců, zejména neprofesionálů. Faktická neexistence takovéhoto propojení byla projevem nedokonalého zespolečenštění práce v prvním pokusu o socialismus a tedy i odvozeně konkrétní příčinou jeho zániku.

2. Jak se v rámci této logiky dívají komunisté na vedoucí úlohu strany a diktaturu proletariátu, resp. neprivilegovaných vrstev vůbec, s jakou mírou násilí počítají?

Ani původní představa klasiků o diktatuře proletariátu nepředpokládala takovou míru mocenského diktátu, která byla posléze uplatněna v zemích pokoušejících se o socialismus. Strana měla být jen organizací nejuvědomělejších příslušníků dělnické třídy a dalších neprivilegovaných vrstev, ideovou a organizační avantgardou a teprve později se prosadilo pojetí strany jako polovojenské mocenské organizace. To, co v realitě vzniklo, byla diktatura aparátu a nikoli proletariátu a neprivilegovaných. Strana i celý politický systém se stal nástrojem doplňující politické moci třídy řídícího aparátu nahrazujícím nedokonalost ekonomické organizace společnosti. Prosadilo se i od klasiků tak odlišné pojetí uplatňování moci, jako byl boj proti bývalé vládnoucí třídě cestou až brutálního a masového fyzického postihu fyzických příslušníků bývalé elity, ale i lidí, kteří byli jen ideově ovlivněni ideologií buržoasie a proti systému se ničeho nedopustili. Diktátorské až teroristické metody byly uplatněny i proti dělníkům a dokonce i proti komunistům. Na chybnosti podobného postupu nic nemění fakt akutního ohrožení socialistické výstavby v důsledku tlaku kapitalismu i vnitřních nepřátel, kteří mnohdy represivní opatření vládnoucího aparátu a jeho politické elity rafinovaně provokovali vlastním terorem, zpravodajskými hrami apod. I když revoluce se vždy v dějinách musely bránit a užívat určité míry násilí, metody elity prvního pokusu o socialismus překročily rámec nutné obrany a v konečném dopadu působily jako disfunkční z hlediska cíle – emancipace společnosti i jednotlivce. Cesta samosprávného socialismu by nemohla být úspěšná, kdyby byly podobné metody uplatňovány. Proto se KSČM zřekla diktatury proletariátu (zástěrky pro diktaturu aparátu) i vedoucí úlohy strany jako administrativně mocenského centra. Budování samosprávy naopak předpokládá širokou spolupráci různých složek společnosti, maximální prostor pro lidská a občanská práva, podíl na řízení i zisku společnosti, samozřejmě v rámci demokraticky přijatých pravidel a při postihu těch, kdo je budou překračovat, na současné civilizační úrovni, tedy bez masového vraždění, mučení, věznění , v rámci humánní socialistické zákonnosti. Občané ČR se tedy rozhodně nemusí bát toho, že vývoj k samosprávnému socialismu, i za spoluúčasti KSČM, bude spojen s gulagy, násilným vyvlastňováním a vykonstruovanými procesy nebo s akcentem ozbrojeného boje a násilí. Při získání širokých vrstev občanů k aktivní spolupráci prosazením předností samosprávného vlastnictví a samosprávy a demokracie vůbec nebude problém umožnit pluralitu vlastnictví, politických organizací i myšlení a usměrňovat excesy těch, kteří nebudou chtít se s tímto vývojem smířit a budou ohrožovat lidská práva a zákonnost schválenou většinou ostatních občanů. Bude i dost možností k respektování práv menšin. Vývoj k samosprávnému socialismu nemůže být záležitostí jedné malé země, ale bude probíhat v rámci velkých zemí a regionů. Čeho je třeba se bát je to, že část bývalých prokapitalistických sil, zejména různé extrémní skupiny, organizovaný zločin, složky vojensko-průmyslového komplexu apod., náboženští fundamentalisté a fašisté nebudou chtít přijmout tento vývoj a respektovat vůli většiny a pokusí se o různé puče, teror apod., přičemž by mohly zneužít výsledky vědy a techniky, pozůstatky zbraní hromadného ničení apod. Demokratický stát i občanská společnost musí být připraveny i na tuto variantu, která by mohla prodloužit a zkomplikovat celý vývoj a stát zbytečné oběti. Z dějin však víme, že i v daleko nepříznivějších podmínkách společnosti na přechodu od feudalismu ke kapitalismu, když nebyly cesty násilného boje tak zdiskreditovány ve vědomí lidí, jako dnes, mohl v řadě zemí revoluční přechod probíhat sice jako třídní boj, ale bez jednorázových násilných konfliktů (rakouská, německá, skandinávská cesta ke kapitalismu).Není důvodu, aby tomu tak nebylo i tentokrát.

2. Na které společenské síly se bude KSČM orientovat? Ani neúspěch prvního pokusu o socialismus a změny, které proběhly v třídně sociální struktuře s procesy vědecko-technické a informační revoluce a globalizace neruší podle marxismu platnost Marxova a Engelsova objevu o historické roli dělnické třídy, která ani u klasiků nebyla totožná s fyzicky pracujícími. Podle Marxe až kapitalismus vytváří třídu, která se nemůže osvobodit od otroctví vlastnické nerovnosti a staré dělby práce jinak, než že tyto procesy zruší a tím osvobodí celou společnost, přičemž zruší třídy i sama sebe. Klasikové sice vyjádřili správně obsah zájmu jakékoliv podoby dělnické třídy, ovšem přecenili objektivní schopnost industriálního proletariátu spojeného převážně s fyzickou prací typu obsluhy stroje. O tom, proč šlo o omyl, jsme již hovořili. Vědecko-technická revoluce a s ní spojené změny v charakteru práce směrem k tvořivé, individualizované, kvalifikované až vědecké práce klasikové sice předvídali, ale už z něj nevyvozovali konkrétní závěry do politiky. Takovýto proletariát vědeckého typu (tzv. kognitariát) i další od industriálního dělníka odlišné typy pracovníků už v zásadě existuje, klasický industriální proletariát ve vyspělých zemích začíná mizet a ztrácet progresivitu. Naopak v podmínkách moderního kapitalismu se kognitariát v čele ostatních neprivilegovaných  stává silou, která při prosazování svého zájmu (stejný jako u industriálního proletariátu – zrušení vlastnické nerovnosti a staré dělby práce) je s to použít prostředky a formy, které nutí kapitalistu ke změnám forem vykořisťování a k akceptování prvků samosprávy a podílu pracujících na řízení. Proces přeměny industriálního proletariátu v kognitariát probíhá ovšem značně nerovnoměrně po celém světě, kognitariát se tedy logicky stává vedoucí složkou ve vztahu k ostatním skupinám proletariátu i dalších zaměstnanců a také v ještě širším spojeneckém svazku s drobnými a středními podnikateli, sociálně slabými vrstvami atd. Charakteristika širokého spojeneckého svazku je obsažena již v Politické deklaraci IV. sjezdu KSČM v Liberci a opakuje se i v dalších dokumentech, nejnověji v Socialismu ve 21. století.

Závěr:

1. Co z výše uvedeného vyplývá pro politický program KSČM?

V rovině krátkodobého a střednědobého programu není nutné nic podstatně měnit.Je třeba pouze propracovat určité návrhy, kterým by bylo možné tento program doplnit z hlediska hlavního dlouhodobého cíle, kterým je všestranně napomoci vytváření prvků samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví a tento cíl učinit základním prvkem propagandy. Je třeba zpracovat dlouhodobý program rozvoje samosprávy a demokracie, který zahrne námi předložené náměty, a k jeho obohacení rozvinout poznávací činnost zkoumající mimo jiné i zahraniční zkušenosti. S výše uvedenými krátkodobými a dlouhodobým cílem je nutné se obrátit ke společnosti a vyzvat ji k dialogu. Cílem přitom nemá být vedoucí úloha strany, ale vytvoření široké fronty stoupenců samosprávy napříč politickým a světonázorovým spektrem. Komunisté by si v tomto hnutí měli získat přirozenou autoritu díky svým schopnostem a práci i díky podpoře, kterou hnutí strana poskytne. Jako první podmínka je ovšem nutné rozvinout jednotný systém politického vzdělávání zaměřený v souladu s předloženou logickou linií, rozejít se s pozůstatky stalinismu a trpělivě přesvědčovat zejména stalinismem dezorientované seniory, že nejde o opuštění, ale o rozvinutí komunistické identity, které nijak neznehodnocuje pozitivní stránky prvního pokusu o socialismus a výsledky poctivé práce komunistů i dalších socialisticky orientovaných občanů. Dále je třeba hledat cesty, jak posílit samosprávné prvky ve vnitřním chodu strany.Zde by měly vzniknout spojité nádoby – čím kvalitněji a aktivněji by strana seznamovala společnost se svou ideologií, tím více mladších a mladých a kvalifikovaných lidí by do ní přicházelo a bylo by tak možné vytvořit na demokracii a aktivitu náročnější prostředí, ve kterém by se snáze překonávaly prvky starého myšlení a strana by se transformovala na komunistickou stranu nového typu a obhájila taky to, že se nevzdává svého názvu.

2. Jaké výhody by přinesla straně navrhovaná ideologická linie?

a) umožňuje lépe obhájit projekt komunismu, včetně názvu strany a čelit argumentaci, která ztotožňuje komunismus s prvním historickým pokusem o socialismus (ponecháváme stranou otázku názvu tohoto typu uspořádání, měl by však být v souladu s výše uvedenou charakteristikou jeho historického místa, doporučujeme pojem protosocialismus, ale možné by byly i názvy státní socialismus, reálný socialismus) .Přitom se nijak nezříká oprávněnosti prvního pokusu, doceňuje jeho klady i poctivou práci jeho budovatelů, včetně příslušníků jeho vládnoucí třídy,

b) umožňuje více přiblížit neinformovaným a dezorientovaným občanům, proč se komunisté nechystají vracet zpět a čelit argumentům o zakuklených a přetvařujících se komunistech číhajících na příležitost,

c) umožňuje nepřenášet odpovědnost za minulé deformace na každého komunistu a dokonce i na každého příslušníka řídícího aparátu

d) umožňuje čelit i určitým variantám ideologie, které kritizují komunisty jako jakési zloděje, parazity, amorální lidi, papaláše, kariéristy apod., jejich ztotožňování s buržoasií,

e) umožňuje dát společnosti určitou logicky zdůvodněnou vizi, která neobsahuje ve společnosti zdiskreditované a od občanů, zejména od drobných a středních podnikatelů, obávané mechanismy, jako je zestátnění, byrokratizace ekonomiky, znemožnění podnikání, v politice pak diktatura, mocenský monopol, gulagy, procesy a popravy, zákaz cestování, cenzura, ideologická monolitnost, pronásledování věřících a kriminalizace náboženských aktivit a organizací, třídní kádrování, omezování přístupu ke vzdělání atd.Umožňuje vysvětlit, proč mohou být komunisté skutečně pro pluralitu vlastnictví a jak si to dále představují. Přitom neopouští myšlenku o dlouhodobě určující roli společenského vlastnictví,

f) umožňuje lépe čelit obavám lidí z občanské války, ozbrojeného konfliktu, terorismu, ničení hodnot i životů při přebírání politické moci, nabízí perspektivu i pro příslušníky odcházející buržoasní třídy a jejich služebných a podpůrných struktur, zejména mezi inteligencí,

g) umožňuje účinněji čelit dosavadnímu panství buržoasní ideologie a vysvětlovat základy marxistického materialistického pojetí dějin

h) umožňuje logičtěji a fundovaněji odmítnout ztotožňování komunismu a fašismu, což přináší další možnosti obrany progresivních hodnot a momentů v dějinném procesu i v současném světě,

i) ztěžuje kriminalizaci strany, jejích symbolů, stanov, propagandy, protože se jasně hlásí k demokracii a lidským právům, i když hlásá nevyhnutelnost zániku kapitalismu,

j) může být přítažlivá pro mladé lidi a inteligenci a perspektivně může otevřít straně cestu k zaměstnancům a kognitariátu k moderním progresivním společenským skupinám, a tím rozhodujícím způsobem čelit vlivu buržoasie na široké lidové vrstvy a změnit poměr sil v společnosti. Strana by se mohla zbavit obvinění z nemodernosti, konzervatismu, nacionalismu, rasismu. Koncepce by se dala aplikovat i směrem k internacionalismu pokrokových sil

k) může vnést nové a integrující momenty do mezinárodního komunistického a levicového hnutí, kde dlouhodobě chybí nosné paradigma, a pomoci k jeho osvobození jak od přežitků minulého systému i různým nemarxistickým idealistickým koncepcím nezaručujícím reálnost přechodu od kapitalismu

l) mohla by pomoci právě komunistům, kteří vstupují do výkonu veřejných funkcí při jejich obraně proti antikomunistickému moralizování kolem odpovědnosti podle jejich pojetí „zločinů“ komunismu a útokům proti samotné myšlence sociální spravedlnosti.