O snaze KSČM o nezávislé zpravodajství a za svobodný internet, o omezování svobodného přístupu k informacím

1.     Historie šíření informací a zpravodajství

            Do poloviny 15. století n. l probíhalo šíření informací mezi lidmi převážně formou ústního předávání a ručního opisování knih. Informace byly často neaktuální a rozsah nebyl velký. Vynález knihtisku umožnil snazší a také hromadné šíření myšlenek – psaného slova.
V roce 1605 vycházejí první noviny, což lze považovat za zlomový okamžik – počátek moderního způsobu šíření informací.

Komunikace na dálku je usnadněna v 19. století vznikem telegrafu. S 20. stoletím nastupují masová média, tedy sdělovací prostředky s velkým počtem příjemců. Postupně vzniká rozhlas, kino, televize (mocenský nástup Hitlera v Německu umožnilo mj. právě masové využití informační role rozhlasu a filmu) či velkonákladové tiskoviny. Dnes klesají náklady tištěných médií a stoupá význam elektronických medií.

Možnosti interpersonální komunikace se rozšiřují s vynálezem telefonu a rozvojem mobilní komunikace. Do poloviny 20. století lze datovat vznik informačních technologií, tedy technologií určených k ukládání, zpracování a přenosu informací. Mobilní telefony dnes získávají více funkcí (tzv. smartfony). Umožňují operativní a multimediální napojení on-line na různé databáze včetně sociálních sítí.

Revoluční význam pro vznik informační éry má internet. První předchůdci dnešního internetu, a to s převážně vojenským a vědeckým využitím přicházejí v 60. letech. Od 90. let 20. století se začíná užívání internetu šířit mezi běžnou (civilní) veřejnost. S příchodem internetu dochází k posunu – vstup do tradičních médií byl zprostředkovaný (souvisel
i s osobním postavením), rozšíření internetu umožňuje přímý aktivní přístup širokým vrstvám obyvatel. Rozšíření inovací ICT technologií vzniká proces globální informatizace, ve kterém se svět doslova stává závislým na síti počítačů a digitálních komunikačních prostředcích.

Každý nový objev urychlil přenos informací, usnadnil více lidem přístup k aktuálním informacím z větší části světa. Současně však výběr a úprava těchto informací mohou být subjektivizovány, zkreslovány a roste i možnost lidi uvádět v omyl, manipulovat jimi. Vyčleňuje se zvláštní oboro produkce informací a roste význam intelektuální práce v oblasti informací. Vzniká informační moc pro ty, kteří mají rozhodující vliv v masmédiích. Novým informačním nerovnostem musí čelit informatizace demokracie, včetně řešení otázek informační vzdělanosti a otázek zneužívání informací.

Dnešní společnost se transformuje do společnosti informační objektivně. Problematické je ale spojení moci ekonomické, politické a informační; k jejichž propojení může docházet skrytě anebo veřejně. Vzniká monopolní kontrola obsluhy klíčových informačních toků (tzv. gatekeeper), která může vést k falšování vědomí různých sociálních skupin (nahrazování skutečnosti virtuální realitou). Nejkřiklavějším příkladem tohoto propojení mocí v Evropě je osoba Silvia Berlusconiho v Itálii. V ČR dochází k fenoménu propojení moci ekonomické, politické a mediální např. v osobě Andreje Babiše. Aktivní byl
i mediální magnát J. Soukup ale ten přímo nevstoupil do politiky.

Vznik mediálního impéria předsedy ANO 2011 může vést k přelomu ve vývoji poltického systému v ČR. Babiš loni masivně expandoval do mediálních kruhů koupí skupiny Mafra např. deníky MF Dnes a Lidové noviny). Vlastní též regionální týdeníky 5plus2, Metro a další. Na trhu periodického tisku je koncentrace vlastnictví omezena pouze předpisy regulujícími hospodářskou soutěž. U audiovizuálních médií je koncentrace (křížení) vlastnictví v českých podmínkách regulováno prostřednictvím zákona o rozhlasovém
a televizním vysílání. Jedna osoba může získat maximálně dvě licence na celoplošné digitální televizní vysílání. Takový zákaz ale není ultimativní a nevztahuje se na vysílání kabelové. ¨Babišova Mafra tak může provozovat TV kanál Óčko a přitom se může zajímat i o další stanice. nakoupil i nejposlouchanější rozhlasovou stanici Impuls.

Třeba také dodat že v ČR je většina médií zaměřena pravicově, k levicovým stranám, ale i myšlenkám se nestaví vždy objektivně. Významná jsou veřejnoprávní média (ČT, ČRo), která mají ze zákona zajišťovat veřejnou mediální službu a jsou v tomto ohledu klíčovým kulturním statkem. Mají povinnost dodržovat nestrannost a vyváženě informovat,
k tomu ovšem často nedochází.  ČR převzala německý model mediální legislativy, na který navazuje systém etických kodexů. Mediální legislativě bude potřebné se znovu věnovat po vyhodnocení současných problémů.

Speciální oblast svobodného šíření informací je právo na informace o správě
a hospodaření ve veřejném sektoru
– zpřístupnění veřejných rozpočtů, obchodních smluv, informací o veřejně činných osobách atp. umožní kvalitní veřejnou kontrolu

 2.     Vliv internetu

Slovo Internet má svůj původ ve složenině latinské předpony inter- (mezi)
a anglického slova net (síť). Internet lze definovat jako celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí („síť sítí“), ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. Volně propojené počítačové sítě spojují jednotlivé síťové uzly. Uzlem může být počítač, ale i specializované zařízení (například router). Každý počítač připojený k Internetu má v rámci rodiny protokolů TCP/IP svoji IP adresu. Pro snadnější zapamatování se místo IP adres používají doménová jména.

Společným cílem všech uživatelů internetu je výměna dat. V rámci internetu je nejznámější poskytovanou službou WWW – kombinace textu, grafiky a multimédií propojených hypertextovými odkazy; a e-mail – elektronická pošta.

            Používání internetu je jedním z nejvýznamnějších fenoménů současné fáze vývoje lidské civilizace, nazývané informační společností. Informační společností rozumíme takovou společnost, která je založená na integraci informačních a komunikačních technologií do všech oblastí společenského života v takové míře, že zásadně mění společenské vztahy
a procesy. Internet a elektronická komunikace vůbec je dnes hluboce zakořeněná do života (nejen) většiny mladých lidí a též významné části generací v produktivním věku, a to po celém světě, částečně i v rozvojových zemích. Česká republika rozhodně nepatří na chvost těchto procesů, právě naopak. V současné době má internet k dispozici asi 65 % domácností
v České republice a připojuje se k němu každý čtvrtý mobilní telefon.

            Jako každá významná novinka přináší i internet rizika, která nelze v plnosti eliminovat. Počtem mobilů, facebookových profilů, množstvím času prosezeným u počítače atd. patří České republika ke světovým špičkám v užívání internetu a elektronické komunikace, což má své pozitivní i negativní stránky.

Existence internetu rozšiřuje rozsah svobody slova a omezuje možnosti společenských elit, na druhou stranu usnadňuje šíření problematických informací od zcela nepravdivých, přes iracionální a bulvární pseudoinformace až po informací se sociálně patologickým obsahem, které mají negativní důsledky pro život jedinců. Čím dále častěji je diskutována otázka bezpečnosti internetu včetně přípustnosti jeho regulace (cenzorské a ekonomické).

2.1.  Pozitivní vliv internetu

Na rozdíl od jiných médií, internet umožňuje okamžitě a levně jednotlivcům celosvětově vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu. Internet tak usnadňuje přístup k informacím, jejichž získávání dříve bylo časově nesrovnatelně náročnější. Komunikovat lze interaktivně s lidmi na druhém konci světa. Tím výrazně rozšiřuje kapacity jednotlivce, aby díky svému právu na svobodu přesvědčení a projevu nabídl a konzultoval své názory a myšlenky s ostatními lidmi nejen v rámci své země, ale i s lidmi ze všech kontinentů.

            Internet umožňuje šíření menšinových názorů, které by se do novin, a zejména rozhlasu nebo televize, vůbec nedostaly. Jedná se zejména o formy blogerství či sdílení videí na sociálních sítích či globálních serverech. Zkušenost z virtuálního světa ovlivňuje uvažování i vyjadřování, dochází k intenzivnější kompresi kontaktů a zkušenostÍ. Proniká do oblasti správy (e-goverment), vzdělávání (e-learning), ale i ekonomiky (e-bussines či
e-banking). Síť umožňuje distanční výkon práce (teleworking), testovány jsou systému elektronického hlasování (telekracie)

            Internet prakticky zlikvidoval klasický kapitalistický způsob výroby v oblasti software. Každý člověk si může počítač vybavit bezplatným software staženým z internetu (či pirátskými kopiemi placeného software, proto placený software téměř vymizel a udržel se jen v oblasti firemního software a PC her). Velká část softwaru je vyvíjena neziskovém principu (jako open source, např. GNU/Linux, Open Office, Chrome, Firefox a další), a je šířena zcela bezplatně právě na internetu.

2.2.  Negativní dopady internetu

            Kapitalistická společnost se snaží internet zneužívat. Vytlačováním lidí z osobního života do práce bere mládeži kontakt s živým sociálním životem a elektronizuje ho. I na internetu existují zpravodajské servery, jejichž objektivita je sporná. Internet se některé weby nesnaží využívat k přístupu k informacím, ale naopak k zahlcení člověka pomocí nesmyslných sdělení, aby se podstatná data vytratila.

            Dalším významným negativem je rozšíření nástrojů kontroly jednotlivců státní či privátních organizací, ale i ze stran individuálních jedinců.

            Za celospolečensky závažná rizika užívání internetu lze považovat ilegální či škodlivé obsahy internetových stránek:

  • ilegální obsahy – trestná činnost – velmi nebezpečná trestná činnost by mohla být páchána prostřednictvím internetu za mimořádných podmínek ohrožení státu
    (např. živelní pohroma, válečné nebezpečí, nebezpečí rozsáhlých teroristických akcí, válečný stav apod.); jde kupříkladu o podněcování k trestnému činu nebo hromadnému neplnění důležité povinnosti (§ 164 tr. zák.), šíření poplašné zprávy
    (§ 199 a 200 tr. zák.), či podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv
    a svobod člověka (§ 260 tr. zák.), zejména organizování a šíření terorismu, dále šíření drog, dětská pornografie a pedofilie, obchod s bílým masem, organizační
    a komunikační prostředek teroristů a mafie, finanční kriminalita a poškozování trhu, rasismus apod.,
  • škodlivé obsahy – jedná se o obsahy nežádoucí za jistých podmínek, ale
    v současnosti právně obtížně postižitelné, kupříkladu spekulativní registrace atraktivních internetových adres, mystifikace ohledně autorství, poškozování autorských práv a obecně vystupování jménem jiného (např. za účelem poškození obchodní důvěry); sem patří i nejrůznější formy hackerství, pokud nejsou přímo kriminálním činem.

            Je zřejmé, že postih ilegálních obsahů je principiálně možný, a legislativně mohou být potřebné spíše drobné úpravy či upřesnění. Otázkou však je, zda je dostatečně legislativně zajištěno nalézání kriminálních jevů na internetu. Právě to bylo v nedávných letech předmětem normativní práce v evropských zemích s nejčastějším výsledkem zavedení specializované internetové policie. V některých zemích se stalo trestným i samotné prohlížení webových stránek s ilegálním obsahem (např. Německo). Zároveň jsou přirozeně řešeny
i další legislativní otázky, spojené s internetem, jako např. záležitosti autorskoprávní apod. Trestní zodpovědnost autora stránek zůstává samozřejmě nedotčena a většinou přibývá nově definovaná zodpovědnost providera (poskytovatele internetových služeb).

      Podobné úpravy má řada okolních evropských zemí a jejich zavádění se chápe jako účelné přesto, že se obecně uznává potřeba celoevropské nebo lépe celosvětové úpravy a tímto směrem se pracuje v EU. Obecným principem uznávaným KSČM je obrana před jakýmkoliv omezováním svobody informací kromě souvislosti na závažné trestné činy.

            Samostatným problémem je regulace šíření rozhlasových a televizních programů prostřednictvím internetu. Je zřejmé, že technologický rozvoj a konvergence vedou k trvalému nárůstu tohoto šíření zábavy a informací: rozsah auditoria je srovnatelný s poslechovostí malých rádií a v brzké době i se sledovaností malých televizních stanic. Nejsou zde žádné obvyklé důvody pro regulaci přístupu (kdo smí takto šířit), ale jsou platné všechny důvody k regulaci obsahu (co se nesmí takto šířit), tj. k zamezení šíření obdobných obsahů, jaké zakazuje současná mediální legislativa. Je zřejmé, že klíčová otázka „jde
o vysílání, či nikoliv“ je řešitelná pouze při ústupu od definic založených na technice. Internet lze zcela oprávněně zahrnout mezi jiné technické prostředky zmíněné v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, takže pokud je stejný program vysílán terestricky, je šíření rozhlasových a televizních programů prostřednictvím internetu převzatým vysíláním, a situace je jasná.

            Legislativně neošetřeny zůstávají případy, kdy je pro internet sestavován vlastní program. Podstatou problému tedy je, zda regulovat obsahy vysílání speciálně vytvářené pro internet. Stejně, jako v každé zamýšlené právní úpravě, je třeba pečlivě vyvážit všechny aspekty, v daném případu míru protiprávnosti oproti míře omezení svobodného přístupu
k informacím. To už je ale věcí politického rozhodování, které vůbec nebude jednoduché. KSČM se domnívá, že omezování svobodného přístupu k informacím by každopádně mělo být minimalizováno jen na nejzávažnější případy.

 3.     Svobodný internet a svobodný přístup k informacím

            Svobodný přístup k informacím je v ČR upraven zákonem o svobodném přístupu k informacím. Zákon by měl být doplněn o povinnost úřadů poskytnout informaci v elektronické podobě. Je potřeba také upravit zákony na ochranu osobních údajů, aby např. záznamy z jednání zastupitelstev mohly být bez anonymizace zveřejňovány na internetu. Veřejný zájem by zde měl být nadřazen osobním zájmům jednotlivců.

            Zpočátku převládající postoje zejména uživatelů internetu, kteří internet vnímají jako prostor neomezené svobody, jehož regulace je nadto technicky nemožná, ustupují s vývojem techniky. V současnosti je internet obsahově regulován (popř. cenzurován) ve 42 státech světa.

3.1. Snahy omezovat internet

            V současné době dochází k mnoha snahám omezovat internet. Tato omezení lze rozdělit dle dvou různých přístupů – zabránění uživateli se na internet dostat (např. cenou, fyzicky) či blokací určité internetové stránky.

             KSČM podporuje právo člověka na přístup k internetu. Přestože většina domácností ČR je internetem vybavena, existují i lidé, kteří si to z finančních důvodů nemohou dovolit. Tito lidé by měli mít možnost se na internet připojit bezplatně, např. na obecním úřadě každé obce, či jiné veřejné instituci (např. v knihovnách).

            KSČM odmítá blokování internetových stránek pod různými záminkami
(např. ochrana před nepravdivými informacemi, názory odporujícími nějaké ideologii či náboženství).. Výjimkou jsou velmi závažné důvody, které musí být jednoznačně popsány – např. situaci, kdy obsah stránky je součástí trestné činnosti (např. dětská pornografie, nabádání k násilné trestné činnosti apod.).

            Podřízení internetu mezinárodní regulaci měla na programu Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), která proběhla v prosinci 2012 v Dubaji. Podle návrhů se měla světová síť napříště řídit stejnými pravidly jako jiné telekomunikační služby, například mezinárodní volání. To by přineslo možnost zpoplatnění přenášených dat, a společně
s dalšími nástroji i možnost cenzury obsahu. Vše bylo projednáváno v souvislosti
s přijímáním nového Mezinárodního telekomunikačního řádu, který měl nahradit předchozí řád z roku 1988. Pro odpor některých států, včetně České republiky, nebylo podřízení internetu mezinárodní regulaci schváleno.

3.2.Svobodný a otevřený software

Hnutí za svobodný software (Eric Steven Raymond) je založeno na svobodném využívání softwarových produktů jako volně přístupného a bezplatného zdroje. Na rozdíl od zcela svobodného softwaru (freeware) je úžeji vymezený otevřený software (open source), jehož definice podle standardů OSI (Open Systems Interconnection) je:

  1. Licence programu nesmí nikoho omezovat v prodávání nebo rozdávání programu jako součást celku obsahujícího programy z různých zdrojů. Licence nesmí vyžadovat licenční poplatek nebo jiný poplatek za takový prodej.
  2. Program musí zahrnovat zdrojový kód a musí být umožněna jeho distribuce jak ve zdrojové formě, tak v kompilované formě. Zdrojový kód musí být preferovanou formou modifikování programu. Úmyslně zatemnělý (zmatený) zdrojový kód není dovolen. Polotovary (meziprodukty) jako výstup preprocesoru nebo překladače nejsou dovoleny.
  1. Licence musí povolovat modifikace a odvozená díla a musí dovolovat, aby byly distribuovány za stejných podmínek jako originální software.
  2. Licence musí výslovně dovolovat distribuci softwaru vytvořeného z modifikovaného zdrojového kódu. Licence může vyžadovat, aby odvozená díla nesla odlišný název než původní produkt nebo jiné číslo verze.
  3. Licence nesmí diskriminovat žádnou osobu nebo skupinu osob.
  4. Licence nesmí nikoho omezovat v používání programu při konkrétním snažení. Například nesmí omezovat užití programu při podnikání nebo pro genetický výzkum.
  5. Práva spojená s programem se musí vztahovat na každého, komu byl program redistribuován bez nutnosti akceptovat dodatečné licence.
  6. Práva spojená s programem nesmí záviset na tom, zda je program částí určité softwarové distribuce. Pokud tento program je extrahován z této distribuce a používán nebo distribuován v souladu s ustanoveními jeho licence, potom všechny strany, kterým byl tento program redistribuován, by měly mít stejná práva, jaká dopřávala originální softwarová distribuce.
  7. Licence nesmí ustanovit omezení na jiný software distribuovaný spolu s licencovaným softwarem. Např. licence nesmí vyžadovat, aby všechen ostatní software distribuovaný na stejném médiu musel být open source.
  8. Žádné ustanovení licence nesmí být založena na jakékoli individuální technologii nebo stylu rozhraní.

Propagátorem open source světa je u nás především Pirátská strana. Základem je právo využívat a upravovat program uživatelem. Open source jsou opakem komerčního
a přehnaně chráněného softwaru. Vývojáři své program vlastní, ale nebrání jejich dalšímu rozvoji kdokoliv může projekt převzít a bez ekonomických a právních barier ve vývoji pokračovat.

Kapitalistické soukromé vlastnictví, které se v „nové informační ekonomice“ realizuje v podobě soustavy autorských práv na „duševní vlastnictví“ a licenčních patentových ochranných známek, umožňuje monopolnímu kapitalistickému vlastníkovi při výrobě programové informace jako zboží porušovat zákon hodnoty a stanovovat výrobní cenu softwarového zboží, jež vysoko překračuje společensky nutné množství živé a zvěcnělé práce do této produkce vkládané a obsahuje tak spekulativní a parazitní kognitariární zisk.

Z toho pak dále plyne, že samosprávné společenské vlastnictví, které je plně v souladu s principy „hnutí za svobodný software“, napomáhá k prosazení systému volné konkurence mezi různými vlastnickými a podnikatelskými subjekty na trhu softwarových produktů, čímž se může kognitariární zisk, jenž vzniká z rozdílu mezi společenskou výrobní cenou
a individuální výrobní cenou kapitálového subjektu, utvářet v souladu s působením hodnotového zákona, a tudíž se může i na základě zlevňování softwarového zboží rozvíjet
i proces radikální demokratizace možností přístupu laické uživatelské veřejnosti k softwarové produkci. KSČM podporuje software vyvíjený na neziskovém principu, např. odměnami autorům, využíváním tohoto software ve státní správě i samosprávě, ve školském systému.

3.3. Právní rovina nezávislého zpravodajství a internetu

Internet patří na přední místo mezi nástroji, které přispěly v posledních deseti letech
k vývoji společnosti. Internet představuje jeden z hlavních způsobů komunikace s nesmírným vlivem na společenské vztahy, ekonomiku, politiku, ale i právo. Navíc je velmi důležité, že se jedná o otevřenou síť bez zprostředkování nebo časových bariér. A co je nejdůležitější – není předmětem forem vlastnictví. Každý uživatel má možnost zdarma svůj vlastní příspěvek zveřejnit ve virtuálním prostoru – právě toto přispívá k jeho expanzi a dalšímu zintenzivnění výměny poznatků a informací. Webové a sociální sítě propojující jednotlivé uživatele hrají stále větší motivaci pro lidi ve smyslu organizovat a přijímat opatření a snažit se odhalit pochybení ve všech regionech a oblastech života. Že se jedná o prostředek, který šíří obrovské množství informací mj. k ochraně zdraví a vzdělanosti národa, nelze zpochybnit.

            Z tohoto hlediska se jedná o síť, která by měla být umístěna z hlediska politiky komunistů v kategorii globálních společných statků, na které se vztahuje pravidlo res communis omnium (věc společná všem), které předpokládá ochranu majetku a jeho svobodu použití. Přístup k internetu tak musí být považován za univerzální službu, a vnitrostátní orgány by měly zajistit, aby jejich občané měli k internetu přístup zdarma (například prostřednictvím veřejných sítí wi-fi či jiných technologií), nebo alespoň za velmi dostupných cenových podmínek na veřejně přístupných místech (v knihovnách, informačních centrech). Přístup k internetu musí mít i osoby znevýhodněné – například osoby nemajetné nebo osoby se zdravotním postižením.

            Ochrana dokumentů státu je sice velmi důležitá, ale nemůže být prováděna na úkor uživatele, tedy na úkor ducha demokracie a svobody, které svou povahou charakterizuje právě internet. Rostoucí příliv dozoru a cenzury ohrožuje budoucnost demokracie. Na jednu stranu je třeba udělat více v kontrolních opařeních, aby se zabránilo jakékoliv formě narušení informací a dat, na které se vztahuje státní tajemství. Na druhé straně však je třeba zabránit
i jakýmkoli formám narušení soukromí, či projevům kriminality, jako je dětská pornografie nebo podpora pirátství a terorismu. Avšak odepřít uživatelům přístup k informacím nelze v žádné demokratické zemi. A neexistuje žádný rozdíl mezi zeměmi z hlediska geografického, a už vůbec ne z hlediska moci a bohatství. Přístup k internetu – to je svoboda projevu, právo na informace, vzdělávání, rozvoj osobnosti, a rovnost občanů.

            Z právního hlediska je neustále diskutováno, zda je třeba internet považovat za základní lidské právo poslední generace nebo výsadu, která s sebou nese povinnost odpovědného využívání. Řada světových politiků se v názorech liší. Jedni o svobodném přístupu k internetu hovoří jako o základním lidském právu, druzí se brání tvrzením, že jde
o prostředek k šíření kriminálních jevů po síti. Vzhledem k tomu, že v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod chybí výslovná úprava práva na přístup k internetu, je možné tvrdit, že nejvíce (z hlediska mezinárodního práva) je přístup k internetu považován za instrumentální situaci, která usnadňuje požitek z dalších práv, jako je např. právo na svobodu projevu. Pokud mezinárodní právní nástroje ještě neumí vysvětit toto právo, je třeba na národních úrovních přijmout důležitou judikaturu, podle které bude použití internetu považováno za součást základních lidských práv, nebo přístup k internetu a jeho použití budou chráněny ve smyslu základní svobody projevu.

            V současné době není jednoduché tuto právní úpravu uplatnit na celosvětové úrovni,
a to zejména s ohledem na to, že pouze jedna šestina světové populace má možnost přístup
k internetu získat. Přesto, anebo právě proto, byl již v roce 2003 v Ženevě u příležitosti Světového summitu OSN o informační společnosti, založen Fond digitální solidarity, zaměřený na podporu technologického rozvoje v zemích rozvojového světa.

            Situace v Evropě a tudíž v České republice je podstatně lepší. V České republice má přístup k internetu 73% populace, na Slovensku přes 79 %. Údaje jsou platné pro rok 2012.

Dne 26. března 2009 Evropský parlament v doporučení Lambridis na posílení bezpečnosti a základních svobod na internetu, vyzývá členské státy vyloučit preventivní opatření a generalizované omezení práv občanů v síti, včetně odpojení od internetu. Pokud jde o poměr podle jednotlivých kontinentů je nejvíce uživatelů odpojených od internetu v Asii
(49 %), následuje Evropa (21,5 %), Severní Amerika (11,4 %), Jižní Amerika (10,4 %), Afrika (7 %), Střední východ (3,7 %) a Austrálie s Oceánií (1 %).

            V souladu s doporučením Lambridis navrhl v květnu 2009 Evropský parlament přijetí pozměňovacího návrhu č. 138/46. Ten obsahoval balíček pěti směrnic o reformě evropského odvětví telekomunikací (tzv. telekomunikační balíček), s cílem považovat přístup na internet za základní právo koncových uživatelů. Na základě toho, byl v například v Itálii přijat Zákon o společných pravidlech pro usnadnění přístupu osob se zdravotním postižením na počítač, který rozpozná a chrání právo každého na přístup ke všem zdrojům informací a souvisejících služeb, včetně těch, které se formulují pomocí počítačových a telematických nástrojů.
Ve článku 1 uvedeného návrhu je uzákoněno právo na přístup k internetu na principu rovnosti v rámci Ústavy, jako nástroj podstatného dosažení rovnosti občanů.

            Deklarace práv rozvojových zemí Organizace spojených národů z roku 2007 ztvrzuje právo přístupu těchto národů ke všem formám nepůvodních médií bez jakékoli diskriminace. Internet tedy může být právně považován za instrumentální, funkční výkon dalších základních práv, neboť posiluje schopnost požitku (z překladu textu). I když to stále nespadá do kategorie základních práv, je třeba tato rozhodnutí zařadit do kategorie tzv. práv čtvrté generace, které jsou v procesu formulování a zákonném potvrzení.

            Intelektuální svoboda je právo každého jednotlivce držet a vyjádřit své názory,
a vyhledávat a přijímat informace, a je základem demokracie. Jde o svobodný přístup
k informacím, bez ohledu na médium a hranice. Nabídka volného přístupu k internetu podporuje komunity a jednotlivce k dosažení svobody, prosperity a rozvoje. Překážky, které brání toku informací, zejména ty, které podporují nerovnost, chudobu a zoufalství proto musí být odstraněny.

3.4. Podoba autorského zákona v době internetu

Autorský zákon, v podobě, jaké existuje, je poplatný začátku 20. století a neodpovídá potřebám doby internetu. Často se více než autorským právem zabývá ochranou kopírovacího práva. Navíc v době internetu se stává těžko vymahatelným a prakticky nikdo (viditelné je to zejména u mladé generace) jeho některé části nedodržuje. Zákon tak dělá z drtivé většiny občanů zločince. Zcela absurdními se jeví zejména poplatky za prázdné paměťové nosiče, které platí kupující i v případě, že na paměťový nosič uloží pouze vlastní dílo. Také autorské svazy mají moc neúměrnou svému postavení.

            Dne 7. 1. 2013 zaslalo do připomínkového řízení Ministerstvo kultury ČR vyhotovený návrh novely zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), která přichází s několika zásadními změnami. Přímým podnětem pro vyhotovení uvedené novely jsou zejména dvě směrnice EU přijaté v nedávné době, totiž směrnice 2011/77/EU, kterou se mění směrnice 2006/116/ES
o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících a směrnice 2012/28/EU o některých povolených způsobech užití osiřelých děl. Ministerstvo kultury však v návrhu novely přichází i s řadou dalších dílčích změn nevycházejících z uvedených směrnic.

K hlavním změnám předpokládaným uvedenou novelou patří zejména:

  • Prodloužení doby ochrany majetkových práv výkonných umělců k jejich uměleckým výkonům zaznamenaným na zvukové záznamy a majetkových práv výrobců zvukových záznamů k jejich záznamům z 50let na 70 let. Uvedená změna se tedy vztahuje především na zpěváky, hudebníky a hudební vydavatelství. Návrh zákona též přichází s některými doprovodnými opatřeními k zvýšení ochrany výkonných umělců (např. stanovení tzv. roční doplňkové odměny nebo výslovného práva na odstoupení od smlouvy s hudebním vydavatelstvím v případě neužívání příslušné nahrávky po určitou dobu), nově je též navržen způsob výpočtu doby trvání majetkových autorských práv k otextovaným hudebním dílům.
  • Zavedení institutu tzv. osiřelých děl. Za osiřelé dílo bude považováno takové dílo,
    u něhož není určen autor, nebo i když je určen, není nalezen ani po provedení zákonem předvídaného důsledného vyhledávání. Právo užít osiřelé dílo bude zákonem při splnění určitých podmínek uděleno knihovnám a vysílatelům ze zákona (vlastním smyslem institutu osiřelých děl je především usnadnit digitalizaci, indexaci
    a katalogizaci těchto děl ve veřejném zájmu).
  • Zjednodušení systému zpoplatnění tiskových rozmnožovacích služeb za úplatu: Dosavadní systém platby podle počtu zhotovených rozmnoženin má být změněn na systém paušálně stanovených sazeb dle typu prostor, v nichž se služba poskytuje.
  • Má být zavedeno nové zákonné právo na odměnu pro nakladatele za půjčování autorských děl v knihovnách (dosud obdobná odměna náležela pouze přímo autorům). Současně má být omezen okruh knihoven, za které stát neplatí odměny za půjčování v knihovnách. Má být rovněž vytvořen nový Registr děl pro užití knihovnami, který má příslušnému nositeli autorských práv usnadnit vyloučení užití jeho autorských děl knihovnami při splnění určitých předpokladů.
  • Zrušení všech výjimek z povinnosti hradit odměnu za zpřístupňování díla prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů: Z povinnosti hradit tuto odměnu byla dosud zcela vyňata zdravotnická zařízení při poskytování služeb pacientům
    a výše odměny byla rovněž dosud zastropovaná pro hotely (předchozí úplná výjimka pro hotely byla již dříve zrušena pro rozpor s právem EU).
  • Nový způsob stanovování náhrady škody, výše bezdůvodného obohacení
    a přiměřeného zadostiučinění: Žalobci mají nově získat právo požádat soud
    o stanovení všech uvedených „kompenzací“ jednotnou paušální částkou, jejíž minimální výši návrh novely stanovuje.
  • Navrhovanou novelou též dojde k změně/doplnění/zpřesnění řady zákonných definic
  • a ustanovení (např. nově zavedený zákaz vlastníka hmotného substrátu díla tento hmotný substrát zničit způsobem snižujícím jeho hodnotu), dílčích institutů (např. v oblasti kolektivní správy) apod.

             Autorský zákon by dle KSČM měl být omezen na nutné minimum, měl by se soustředit zejména na ochranu proti plagiátorství a na zamezení zisku ze šíření cizího díla. Firmy se musí přizpůsobit technologické realitě a nemohou si vynucovat zisk speciálním zákonem. Kopírování pro nekomerční účely nesmí být zakazováno.

4.     Základní přístupy KSČM

 

KSČM aktivně přijímá proces informatizace společnosti jako objektivní civilizační trend. Přináší to revolucionalizaci práce, vzdělávání, formování politických postojů
i využívání volného času. Základním rámec musí být rozvoj informační demokracie včetně zajištění plurality médií a svobody slova a přístupu k informacím. Bojuje s utvářením monopolů v oblasti informační, s rizikem informačního terorismu a zdůrazňuje jak úlohu státu při tvorbě pravidel, tak i občanské společnosti při svobodném využívání informací.

KSČM:

  • prosazuje právo na svobodný přístup k internetu jako jedno ze základních kulturních a sociálních práv
  • podporuje bezplatný přístup k internetu; například formou povinnosti obce umožnit bezplatně získat informace z internetu na obecním úřadě nebo v místní knihovně
  • prosazuje omezení vlastnického práva k autorským dílům sdíleným na internetu; v případě tvorby ČSSR se jedná o majetek všeho lidu ČR
  • prosazuje omezení autorského zákona na nutné minimum sloužící
    k ochraně proti plagiátorství a zamezení zisku z cizího díla, zejména požaduje odstranění autorských poplatků za prázdné nosiče a legalizaci nekomerčního sdílení
  • usiluje o zajištění nezávislého zpravodajství, je proti nezdravé koncentraci vlastnictví v oblasti médií
  • usiluje o oddělení role vlastnické od role obsahové – zvýšení role mediálních rad
  • podporuje zvýšení působení mediálních rad na hlavní celostátní deníky
    s cílem docílit vyváženosti informací
  • prosazuje úpravu zákona na ochranu osobních údajů tak, aby nebyly zamezováno šíření některých informací ve veřejném zájmu,
    např. zveřejňování úplných záznamů ze zastupitelstev
  • v rovině EU hodlá prosazovat svobodný přístup k informacím
  • na celoevropské úrovni odmítá odpojování k internetu pod pouhými záminkami s výjimkou jednoznačně definovaných trestných činů