Boj s korupcí po Americku

0
119

Autor: Ladislav Patráš

Je těsně po volbách do krajských zastupitelstev a jsou za námi i volby do senátu. Skončily předvolební šarády s průzkumy veřejného mínění, skončilo masírování veřejnosti bláboly některých našich politiků a skončily žvásty některých lidí píšících do novin a neprávem si říkajících novináři. To vše však skončilo jen zdánlivě. Začínají nové bláboly a nové žvásty. Je to nekonečný proces, který má za cíl otupit pozornost lidí pod známým heslem „tisíckrát nic umořilo vola“.

Před několika dny jsem si přečetl zajímavou informaci. Pojednávala o tom, jak si H. Clintonová a její volební tým koupily novináře, aby falšovali průzkumy veřejného mínění v její prospěch. Koupili si novináře, aby pouze pozitivně (a tím i nepravdivě) psali o této kandidátce na prezidenta USA (jen tak mě napadlo, co je to za demokracii, když dochází k takovým praktikám ze strany budoucího prezidenta této demokratické mocnosti?). Při té souvislosti jsem si vzpomněl na článek, který jsem napsal již v lednu 2015 (následuje po tomto úvodu). Jestli takovouto „demokracii“ budou USA prosazovat i nadále, je na místě zvolat: „Bože chraň nás před demokracií z USA“.

Je tady však důležitější otázka, na kterou bychom si, každý z nás, měli poctivě odpovědět: „Jak dlouho to, my občané, těm takzvaným politikům budeme ještě trpět?“

V roce 2014 se své funkce v Praze ujal nový ambasador USA, A. Schapiro. Jedním z jeho prvních počinů bylo prohlášení, že hodlá napomáhat ČR bojovat s korupcí. Jistě je to chvályhodný počin, až na to, že boj s korupcí není v agendě žádného cizího diplomata, natož takového kalibru, jako je velvyslanec USA. Každá taková „pomoc“ totiž zavání vměšováním se do vnitřních záležitostí země. Korunu svému prohlášení nasadil ambasador Schapiro tím, že v letošním roce (2015) hodlá z peněz poskytovaných vládou USA financovat granty některým neziskovým organizacím v ČR, které se problémem korupce zabývají. To už nezavání vměšováním do vnitřních záležitostí ČR, to je již přímé vměšování, což je zcela nepřípustné. Navíc pan ambasador nelenil a přikročil již ke konkrétním činům. Měl utajenou schůzku s naším nejvyšším státním zástupcem P. Zemanem.

Představme si, že by něco podobného organizoval velvyslanec Ruské federace (RF). Už vidím titulky v našich médiích, slyším ohnivé komentáře našich novodobých svazáků v ČT. Náš MZV pan Zaorálek by si určitě předvolal pana velvyslance a žádal by od něj přinejmenším vysvětlení a možná by následovala i patřičně formulovaná nóta. Nic takového se však v případu velvyslance USA nestalo. Podívejme se proto na americké zkušenosti s bojem proti korupci. Podívejme se alespoň velmi stručně na to, jaké výsledky v boji s korupcí mají v zemi, odkud k nám pan A. Schapiro přišel. Na základě toho si můžeme udělat představu, o co asi panu velvyslanci USA může jít.

Demokracie a korupce jsou spolu svázány pupeční šňůrou. Důkazem tohoto tvrzení může být příběh největšího vývozce demokracie, amerického způsobu života a korupce – USA. Co že si to zase vymýšlím? Opět je to házení špíny na idol demokracie – USA? Možná. Ale zkuste věnovat alespoň trochu svého času tomu, co zde píšu, a posuďte sami, zda mám alespoň v něčem pravdu, či se absolutně mýlím. Detailní rozpracování tohoto příběhu by vydalo na celou knihu, ale takové ambice nemám a ani vás nechci unavovat dlouhým čtením. Proto jen stručně.

Korupce provází lidstvo od vniku hierarchicky organizované společnosti. Není to tedy nic nového. Ale korupce v USA má přece jen svá specifika. Rozmach nastal s masovým přistěhovalectvím v 19. století. V té době z chudé Sicílie emigrovalo mnoho občanů, kteří v zemi zaslíbené – USA hledali naději na lepší život. Mezi nimi však také bylo dost mafiánů, kterým na Sicílii začala „hořet půda pod nohama“. V té době základ podsvětí v USA, zejména v New Orleansu tvořili mafiáni, kteří na jedné straně vynikali tvrdostí a brutálností, na straně druhé vychytralostí. Do tohoto prostředí se noví přistěhovalci z řad sicilské mafie velmi rychle integrovali. Mafiánské rodinné klany (např. Provenzanové, Matrangové, ale i jiní) brzy ovládly nejen obchod, přístav, nevěstince, herny, ale také policii (velitel policie D. Hennessy), soudce i politické vedení města.

S nabytými zkušenostmi mafie začala expandovat do dalších velkých měst USA (např. St. Lous, Chicago, New York a další). Zároveň objevila i další prostor pro své podnikání – politiku. Koordinace činnosti politiků a mafie se v Chicagu ujal M. McDonald. Ten si nejprve koupil funkci městského inspektora v Chicagu a poté uzavřel jménem radních smlouvu s mafií, první v historii USA. Tato smlouva na jedné straně zaručovala beztrestnost mafii, na straně druhé znamenala volební hlasy pro demokratickou stranu. Zároveň se z mnoha radních za demokratickou stranu stali mafiáni, kteří provozovali herny a nevěstince. To vše v koordinaci s mafií, policií, soudy a městskou správou. Jako příklad může sloužit již jmenovaný McDonald, ale také M. Tennes, který ho svým zaujetím pro tento byznys dalece předčil. Tento vážený občan ve svých nevěstincích „zaměstnával“ přes 20 000 dívek, převážně z prostředí chudých přistěhovalců. To vše se samozřejmě dělo za tichého dohledu vlády USA.

Další nebývalý rozmach mafie nastal po roce 1920. Ano, tento nebývalý rozmach zločinu ve spojení se všeobecnou korupcí má spojitost s přijetím zákona o prohibici (17. 1. 1920 vstoupil v platnost). Již první rok po přijetí tohoto zákona rapidně stoupla konzumace alkoholu, ale také počet trestných činů. Výroby, distribuce, prodeje ale i dalších služeb spojených s alkoholem (hostince, herny, prostituce atd.) se ujala mafie. Pro ni to znamenalo obrovský zisk, a to na úkor státu. No a za peníze se dá koupit vše. Díky obrovským ziskům se mafiáni dostali do nejvyšších společenských kruhů a samozřejmě také do politiky. K nejznámějším tvářím mafiánů té doby patřil Al Capone, Torrio a další.

Tento proces se samozřejmě ve svých počátcích neobešel bez boje o moc. Jedním z těch, kdo nepochopili „potřeby moderní doby“, byl také nejvlivnější mafián a zároveň největší přítel a „sponzor“ demokratické strany, Colosimo. Za své nepochopení požadavků moderní doby musel opustit svoji pozici v Chicagu. Byl zavražděn. O silném propojení mafie a politiků svědčí také to, že se na jeho pohřbu sešlo přes 1000 členů demokratické strany.

To ale nebylo vše. Obrovské zisky lákaly do této branže další a další mafiánské klany. Rozhořela se doslova a do písmene válka. Největší zisky má vždy vítěz. Tím se stal Al Capone. Za ním se táhla řeka krve jak mafiánů, tak i nezúčastněných a nevinných občanů. Teprve v říjnu 1926 se Al Caponemu podařilo uzavřít smír s ostatními klany a to na základě nové dohody o přerozdělení území pro „podnikání“. Velké peníze v prohibiční hře a velké ambice dalších vůdců mafiánských klanů však tento „smír“ brzy ukončily.

Je zřejmé, že výše uvedené podnikání mafie nemohlo probíhat bez přímé či nepřímé účasti politiků, soudců, policie a dalších státních i městských orgánů. V tomto období také vzniklo mnoho milionářů a miliardářů, kteří později „vyprali“ své špinavé peníze a stali se váženými občany. Někteří z nich vstoupili v 19. i 20. století do nejvyšších pater politiky. Prohibice byla ukončena teprve v roce 1933.

Mafie ale nebyla jediná, kdo korumpoval politiky, soudce a policii. Podívejme se na některé další příběhy. Což takhle vyslovit jméno Rockefeller. Rod Rockefellerů je opředen řadou mýtů. Již v 19. století tento rod získal značné jmění z těžby ropy. J. Davison Rockefeller se začal zabývat zpracováním a dopravou ropy. Proto již v roce 1870 založil svoji firmu Standard Oil Company. V této době však v okolí Clevelandu existovalo dalších 27 společností zabývajících se stejným podnikáním. Mladému Rockefellerovi se podařilo podvodem, podplácením a vydíráním získat monopol na přepravu a těžbu ropy. Tam, kde selhávaly takové prostředky, jako vyjednávání, různé úskoky a násilné převzetí cizích firem, tam nastoupilo násilí fyzické. Dnes by se to dalo nazvat i terorem. Prostě v nepoddajné firmě došlo k malé explozi. Na základě tohoto „podnikání“ již v roce 1880 vlastnil J. D. Rockefeller více než 90% podíl na americké produkci ropy (kniha „The Rober Barons“, 1934, M. Josephson). Celý tento „podnik“ pomáhala financovat National City Bank of Cleveland. Tuto banku ovládala další rodina. Byli to Rothschildové. Ti však sídlili na území Anglie. Proto, i když jejich dlouhé prsty sahaly až do USA, se vlivem tohoto rodu na korupci v USA budu zabývat jen velmi okrajově.

Dobové zprávy uvádějí, že J. D. Rockefeller byl mistr na jednání prostřednictvím nastrčených osob v politice, médiích i u konkurence. U nás se pro takové osoby vžil název „bílý kůň“. S tím úzce souviselo i podplácení – korupce. Dovolím si ocitovat několik vět z jedné publikace o rodině Rockefellerů: „Veřejnost si dlouho nebyla vědoma jeho moci, protože předstíral, že soutěží s firmami, jež tajně zcela vlastnil. Skuteční rivalové zjišťovali, že má v kapse jejich nejvěrnější funkcionáře. Chapadla chobotnice byla všude.“ (W. Manchester: Rockefeller Family Portrait). Když člověk čte tyto řádky, nabývá dojmu, že se navýsost hodí i pro naše prostředí v předchozích 25 letech.

Ale vraťme se k Rockefellerům. V předchozím odstavci jsem popsal jejich jednání v oblasti byznysu. Navenek však rodina vystupovala jako vzor všech cností. Pro veřejnost předváděli svoji zbožnost, čestnost, mecenášství atd. Ve skutečnosti to však byli představitelé, řečeno současnu mluvou, organizovaného zločinu. To následně potvrdil i soud, který dne 15. 5. 1911 konstatoval: „Sedm osob a jejich korporační nástroj se spiklo proti svým spoluobčanům. V rámci bezpečnosti státu je nutné, aby bylo toto spiknutí neutralizováno …“. Jak však ukázala budoucnost, rozhodnutí soudu bylo bezzubé a stát ochráněn nebyl. Místo Standard Oil Company vzniklo více jak 30 jiných společností propojených personálně a finančně (jak je nám toto schéma blízké i v naší současnosti). Byli a jsou to například firmy Exxon Mobil, BP, Chevron, Texaco a další. S těmito společnostmi jsme se mimo jiné mohli setkat i při takzvané obnově Iráku po druhé válce v Zálivu. Jak ukáží další řádky, byla to jistě jen náhoda.

Samozřejmě že monopol v ropném průmyslu je dobrý byznys. Ale s jídlem roste chuť. Proto tato rodina vstoupila se svým kapitálem i do bankovního sektoru. V roce 1907 měl Senát USA prověřit, zda se velké banky záměrně nepodílely na vzniku paniky na burze v tomtéž roce. Ale peníze jsou mocné a moc peněz je mocnější ještě víc. Místo vyšetřování senátor N. Aldrich svolal tajné jednání původně obviněných představitelů velkých bankovních domů. Společným dílem zástupců těchto největších bank byl zákon o bankovnictví. Na základě tohoto zákona vznikl bankovní kartel pod názvem Federální rezervní systém (FED). Ten, jako soukromý subjekt ovlivňuje světovou monetární politiku dodnes. Jen zcela náhodou se poté Aldrichova dcera provdala za syna J. D. Rockefellera.

Výše uvedené případy masové korupce a organizovaného zločinu, které pronikly do všech sfér života americké společnosti, ukazují především na jejich vývoj a naznačují základní obrysy používaných metod korupce. Tyto metody se v současné době oproti minulosti nijak zásadně nemění.

Příběh, který jsem právě odvyprávěl je jen ten pověstný vrchol ledovce. Korupcí a klientelismem byla zasažena velká část společnosti USA. Proto bych mohl pokračovat ještě na mnoha dalších stránkách.  Přenesme se však do současnosti. Podívejme se třeba na válku v Afghánistánu a Iráku v devadesátých letech. Tehdy byl v pořadí 41. prezidentem USA G. H. W. Bush. Ten pochází z rozvětvené a vlivné rodiny, která měla a má rozsáhlé podnikatelské a finanční aktivity, které mnoha členům tohoto rodinného klanu otevřely cestu do vrcholné politiky. V průběhu tří generací měl tento rodinný klan ve svých řadách obchodníky, bankéře, dva senátory, jednoho člena Nejvyššího soudu, dva guvernéry, jednoho viceprezidenta a dokonce dva prezidenty (zdroj Wikipedie).

Začněme Prescottem Bushem. Ten byl koncem 30. let ředitelem banky Union Banking Corporation. Tato banka se, mimo jiné, významným způsobem podílela na financování aktivit hitlerovského Německa. Za porušení amerických zákonů vláda USA tuto banku zrušila a její majetek zkonfiskovala. Později však tato vláda vyplatila P. Bushovi 1,5 miliónu dolarů. Prescott Bush se stal také senátorem za stát Connecticut.

Jeho syn George H. W. Bush vyvolal v roce 1991 První válku v Zálivu. Jeho ministrem obrany v té době byl Dick Chaney. Když G. H. W. Bushe vystřídal ve funkci prezidenta USA B. Clinton, D. Chaney se stal v letech 1995 – 2000 ředitelem nadnárodní ropné společnosti Halliburton Industries. Tato společnost získala od vlády USA miliardové zakázky na obnovu iráckého ropného průmyslu. Tyto zakázky získala jak po první válce v roce 1991, tak po druhé válce v Zálivu, kdy D. Chaney z postu ředitele této společnosti nastoupil do funkce viceprezidenta USA (v té době byl 43. prezidentem USA G. W. Bush, syn 41. prezidenta USA G. H. W. Bushe).

Pokud máme dodržet chronologii v popisování korupce nejvyšších vládních představitelů USA, musíme na chvíli přerušit příběh rodinného klanu Bushů. O tuto krátkou vsuvku se postarala Madeleine Albrightová a její role při protiprávním odtržení Kosova od Srbska. Tato žena v roce 1992 krátce působila jako představitelka USA v Radě bezpečnosti OSN a poté v letech 1993 až 1997 jako velvyslankyně USA při OSN. Následně v letech 1997 až 2001 zastávala významný post ministryně zahraničí USA.

V těchto funkcích, kromě jiného, měla značný vliv na vývoj událostí v bývalé Jugoslávii. Zejména v letech 1998 – 2000 sehrála důležitou roli při řešení takzvané kosovské otázky. Nejprve se angažovala v „humanitárním“ bombardování Srbska a Kosova (1999) a poté v politických jednáních o vzniku samostatného Kosova. V té době také navázala osobní kontakty s vůdcem teroristické organizace UCK s Hashím Thaci.

Tuto organizaci (UCK) vedenou USA na seznamu světových teroristických organizací nejprve Spojené státy účelově z tohoto seznamu vyškrtly, poté z představitelů této teroristické organizace udělaly bojovníky za demokracii a lidská práva. Následně, po odtržení Kosova od Srbska se z těchto „očištěných“ zločinců stali představitelé nového samostatného státního útvaru Kosovo.

Po skončení války se M. Albrightová (firma: Albright Group) stává majitelkou největšího mobilního operátora na území Kosova IPKONET s usiluje též o koupi Pošty a telekomunikací. Svůj podíl v IPKONET později se značným ziskem prodává slovinskému Telekomu.

V oblasti kosovského byznysu stojí ještě za zmínku i kosovský souputník M. Albrightové – americký generál Wesley Clark. Ten se také významným způsobem přiživil na kosovské válce. Požádal o licenci na průzkum bohatých ložisek uhlí v Kosovu. Odhaduje se zásoba až 16 miliónů tun této suroviny, což představuje největší zásoby uhlí v Evropě. V tomto případě se jedná o předpokládaný zisk několika set miliónů dolarů. No, neber to za tu cenu!

Oba tyto kšefty (jak M. A. tak i W. C.) lze s jistou dávkou pravděpodobnosti považovat za protislužbu ze strany Thaciho a jeho dalších kumpánů z UCK. Nepřipomíná vám to tak trochu spolupráci mafiánů a politiků z doby činnosti Al Caponeho? Snad jen s tím rozdílem, že v novodobém příběhu nejde o spolupráci v rámci teritoria USA, ale o spolupráci mezinárodní, dokonce transkontinentální. Druhý, menší rozdíl je v tom, že zatímco u italské mafie na území USA centrální vláda činila alespoň nějaká (i když bezzubá) opatření, v současné době se řídící složkou ve spolupráci s mafií stávají již sami vládní úředníci a představitelé ozbrojených sil. Někdo může namítnout, že k této spolupráci došlo až poté, co tito lidé opustili státní službu. Ano, ale základy k této spolupráci, osobní a obchodní vztahy byly navázány ještě v době jejich aktivní služby.

No a nyní se zase můžeme vrátit do éry rodinného klanu Bushů. Tentokrát na předchozí epizodu G. H. W. Bushe, 41. prezidenta USA navážeme epizodou jeho syna G. W. Bushe, 43. prezidenta USA. Než zahájil svoji politickou kariéru, pohyboval se v prostředí ropného průmyslu. Jistě to není žádné překvapení. Nejprve zakládá firmu Arbusto Energy se zaměřením na průzkum ložisek a těžbu ropy a zemního plynu. Tuto firmu později přejmenuje na Bush Exploration a prodává ji konkurenci (Harken Energy) s tím, že zůstává jako generální ředitel této firmy. Nejasné pozadí prodeje této firmy dalo podnět k vyšetřování těchto machinací. K tomu nakonec nedojde a spekuluje se o tom, že za zastavením tohoto vyšetřování stojí jeho otec G. H. W. Bush, který v té době zastával funkci viceprezidenta USA.

Známá je těsná spolupráce G. W. Bushe mladšího s rodinou bin Ládinů. Ta začala někdy okolo roku 1975. Tato rodina se podílela na financování volební kampaně G. W. Bushe v roce 1978, ale také se podílela na financování jeho soukromé společnosti Arbusto Energy. V této firmě měl Sálim bin Ládin asi 5% podíl. Vazby této saudskoarabské rodiny na rodinný klan Bushů jsou dlouhodobé a velmi intenzivní. Některé prameny uvádějí, že rodina bin Ládinů do tohoto amerického rodinného klanu v průběhu 30 let investovala okolo 1,4 miliardy dolarů!!! Zadarmo asi tato investice nebyla. V byznysu je nutné vždy očekávat a také vyžadovat protiplnění.

Když později firma Harken Energy zkrachovala, nastoupil G. W. Bush do správní rady společnosti Carlyle Group. Ta mimo jiné podnikala i ve zbrojním průmyslu, financovala stavby plynovodů a měla další, značně široké spektrum zájmů (telekomunikace, zdravotnictví atd.). Ve vrcholných funkcích této společnosti byli například G. H. W. Bush starší, James Baker (bývalý ministr zahraničí USA), John Major (bývalý britský ministerský předseda) a samozřejmě také někteří příslušníci rodiny bin Ládinů.

Další „neobjasněnou“ aférou G. W. Bushe (mladšího) se stávají výsledky prezidentské volby v roce 2000. Tato aféra se týkala sčítání hlasů na Floridě. V tomto státu bylo provedeno několik nejasných zásahů do regulérnosti voleb (vyřazení velkého množství voličů z volebního procesu – zejména z řad Bushova volebního rivala, machinace s elektronickým sčítáním hlasů, zákaz přepočítání hlasů po volbách atd.), což ve svém důsledku znamenalo celkové Bushovo vítězství v prezidentské volbě, a to o pouhých 537 hlasů. Jistě není bez zajímavosti, že v té době byl guvernérem Floridy Jeb Bush, mladší bratr prezidentského kandidáta G. W. Bushe.

V počátku roku 2001 již byla válka v Afghánistánu a v Iráku na spadnutí. Na Afghánistán, Irák a byznys s tím spojený si brousilo zuby mnoho firem, nejen těch amerických. Avšak po Druhé válce v Zálivu bylo vše jinak. Drtivou většinu koncesí v Iráku dostali americké firmy, jen mizivé procento firmy britské. To však už bylo v režii 43. prezidenta USA G. W. Bushe mladšího.

Jen stručně uvedu některé americké firmy, které si ukously to největší sousto ze zisku plynoucího z války v Afghánistánu a v Iráku:

  • Unocal a Haliburton Industries – plynovod z Kaspického moře přes Turkmenistán, Pákistán a Afghánistán. Za firmou Unocal stál budoucí afghánský prezident Hamíd Karzáí, za firmou Haliburton Dick Chaney (1989 – 1993 ministr obrany USA, v letech 2001 – 2009 viceprezident USA).
  • Enron – firma úzce spjatá s Kenethem Layem, přes kterého tato firma financovala Bushovy prezidentské kampaně.
  • Carlyle Group – zejména zbrojní a plynárenské projekty. S touto firmou jsou přímo spjati G. H. W. Bush starší a G. W. Bush mladší, ale také třeba James Baker (bývalý ministr zahraničí USA), Donald Ramsfeld (ministr obrany USA v letech 1975 – 1977 a v letech 2001 – 2006).
  • Bachtel – velká stavební firma, se kterou je mimo jiné úzce spjat rodinný klan Bushů.

Všechny výše uvedené firmy vydělaly na válce v Afghánistánu a v Iráku stovky miliónů a miliardy dolarů. Tak to už přece stojí za to, investovat do prezidentských kampaní, do různých nevládních organizací či nadací. Vždyť každá taková investice se bohatě vrátí.

V tomto článku jsem konstatoval, že úplatky, korupce, organizovaný zločin se od dob Al Caponeho mnoho nezměnil. Jak je však z posledních odstavců vidět, přece jen USA vnesly do těchto procesů nový prvek. Povýšily totiž korupci na formu zahraniční politiky. Nevěříte? Uvedu poslední příklad, který má slova potvrdí.

Po obsazení Kuvajtu iráckými vojsky v roce 1990 začala Rada bezpečnosti OSN přijímat jednu rezoluci za druhou. V žádné však nebylo konstatováno, že je možné proti Iráku použít vojenskou sílu. Teprve čtyři měsíce po obsazení Kuvajtu byla stálými členy RB OSN (kromě Číny, která při hlasování chyběla) přijata rezoluce 678, která tento souhlas s použitím síly, na nátlak USA, poskytla. Jak tento nátlak USA na stálé členské státy RB vypadal? Mezi „přesvědčovací“ argumenty mimo jiné patřila korupce. Konkrétně:

  • Čína – nehlasovala. Absence tohoto státu byla „podpořena“ ze strany USA garancí úvěru od Světové banky (SB) ve výši 140 miliónů dolarů;
  • Etiopie, Kolumbie, Zair – hlasovaly pro použití síly. Na oplátku byla těmto zemím poskytnuta další potravinová pomoc, úvěry od SB a úprava splátek od MMF;
  • SSSR – hlasoval pro použití síly. Saudskoarabský ministr zahraničí při své návštěvě v Moskvě předal miliardový úvěr. Další úvěry a pomoc v objemu 4 miliard dolarů poskytl také Kuvajt a SAE;
  • Egypt – hlasoval pro použití síly, následovalo ze strany USA prominutí 7 miliardového dluhu a také Kanada, Saudská Arábie a některé další státy ze Zálivu Egyptu prominuly další pohledávky ve výši 4 miliard dolarů;
  • Sýrie – hlasovala pro použití síly. Jako odměnu od USA dostala dodávky zbraní v mnohamiliónové hodnotě, a to i přesto, že USA tuto zemi měly na seznamu zemí, které podporují terorismus;
  • Izrael – hlasoval pro použití síly. Za tuto službu mu bylo poskytnuto ze strany USA 13 miliard dolarů;
  • Jemen – nesouhlas s použitím síly. Několik minut po tomto hlasování řekl americký velvyslanec jemenskému velvyslanci: „To bylo vaše nejdražší hlasování proti.“ Tři dny poté USA zrušily rozvojovou pomoc Jemenu v hodnotě 70 miliónů dolarů. K sankcím proti Jemenu se připojila i Saudská Arábie, která ze svého území vyhnala 900 tisíc jemenských pracovníků;

Jak jinak se dá nazvat takováto zahraniční politika USA? Já pro to mám jediný výraz – státní korupce.

Kde můžeme hledat příčiny tohoto stavu? Je jich jistě mnoho, ale pro zjednodušení uvedu jediný. Jestliže prezident a velká část vlády pochází z prostředí spjatého s velkými firmami, bankami, zbrojními podniky, prostě s byznysem, kde jsou nátlak a korupce každodenní součástí boje o co největší zisk, nemůžeme se divit, že jsou tyto praktiky přebírány i do politické praxe. Navíc, pokud jsou poltické strany a volební kampaně financovány z těchto podnikatelských kruhů, nemůžeme se divit tomu, že potom tyto firmy požadují „protiplnění“.

A nyní, z této země přijede pan Schapiro a chce nás učit, jak bojovat s korupcí! Jeho ambice u mě přinejmenším vyvolává pocit nedůvěry v jeho poctivé úmysly. Jistě, s přičiněním pana velvyslance se mohou někteří korupčníci dostat k soudu a dokonce i za mříže. Vždyť americké tajné služby odposlouchávají kdekoho, takže informací mohou mít, co hrdlo ráčí. Někdo si může říct, že i těch pár korupčníků za mřížemi by bylo dobrých. Jenomže je v tom trochu háček. Takovéto politické selektivní zavírání lidí vede k tomu, že možná ještě větší korupčníci zůstávají na svobodě. A nejenže zůstávají na svobodě, ale jsou dosazováni na různé významné politické posty. A co to znamená? Jediné. Jsou vydíratelní!!! Komu asi poté budou sloužit? Zájmům své vlast? To určitě ne. Budou sloužit těm, kdo nad nimi drží ochrannou ruku.

Když jsme si ukázali, jak se korupce stala z vnitrostátního problému nástrojem zahraniční politiky USA, zůstává řada nezodpovězených otázek. Jedna z nich je následující: Co sleduje velvyslanec USA svojí protikorupční iniciativou?

Především nesmíme pana velvyslance podezírat z toho, že miluje ČR tak, že je schopen porušit i mandát daný pozicí velvyslance cizí země. Pan Schapiro totiž u nás není jako soukromá osoba, ale je zde jako velvyslanec USA, který plní konkrétní zadání. Zadání, které dostal od Ministerstva zahraničí USA (konzultované a koordinované s tajnými službami, např. CIA). Pokusme se tedy poodhalit cíl, který USA sledují v této kauze.

Je v zájmu korupčnické země bojovat s korupcí v cizí zemi? Jistěže ne. Podle mého názoru jsou zde zájmy jiné. Jedním z nich může být i to, že je nutné u nás obnovit politickou reprezentaci, která bude ochotna sloužit zájmům USA. Fakta potvrzující tuto domněnku jsou následující. Především ta starší, polistopadová politická garnitura v čele s Havlem a jeho spolupracovníky již z větší části vyklidila své pozice. Havel a někteří jeho spolupracovníci byli dlouhodobě placeni z peněz západních zemí, včetně peněz daňových poplatníků občanů USA. Po listopadu 1989, když se dostali k moci, museli vůči těmto zemím splácet svůj dluh. Je nutno říct, že zejména Havel a Vondra to dělali s láskou a velkou chutí. Vždyť například „humanitární bombardování“ Srbska a Kosova podporované humanistou Havlem hovoří samo za sebe. Připomeňme také „dopis osmi“ zaslaný prezidentovi USA a mimo jiné podepsaný také V. Havlem inspirovaným A. Vondrou. Podobných iniciativ by se našlo mnohem víc. Jak jinak nazvat tuto jejich činnost? Jestliže jsou tito lidé nejprve placeni cizí zemí a následně splácejí tento dluh protislužbou, nedá se to nazvat jinak, než korupcí.

Po částečném vyklizení pozic některými klíčovými lidmi této politické garnitury začalo vznikat určité vakuum v politické reprezentaci vždy ochotné bezvýhradně podporovat cizí (USA) zájmy. I přes enormní úsilí nevyšla ani spekulace s volbou našeho prezidenta v roce 2013. Postupně odpadli americkou stranou preferovaní a v některých případech i podporovaní kandidáti, jako např. J. Fischer, K. Schwarzenberg, J. Švejnar. Občané si vybrali prezidenta jiného, který i přes řadu svých chyb neskáče podle píšťalky z Washingtonu.

Nastal tedy čas, kdy USA musí sáhnout po již osvědčených metodách. Po korupci. V tomto konkrétním případu po korupci maskované bojem proti korupci vylepšeném o selektivní výběr těch, kteří padnou a těch, kteří postoupí do vyšších politických sfér s možností ovlivňovat zejména zahraniční a hospodářskou politiku ČR. Uvedená metoda je o to účinnější, že tato nová garnitura bude vydíratelná Při sebemenší neposlušnosti budou předhozeny „lvům“. Kruh se uzavírá. To je boj s korupcí po americku.

Zdroj článku: Rukojmí.cz

hr

 

Ladislav PetrášLadislav Petráš
V letech 1966 – 1969 studoval na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova (VŠJŽ) v Bratislavě, poté na Vysoké vojenské škole pozemního vojska (VVŠ PV) ve Vyškově. Ve své kariéře dále absolvoval Vojenskou akademii A. Zápotockého (VAAZ) v Brně, Vojenskou akademii generálního štábu Ozbrojených sil SSSR (VA GŠ) v Moskvě a Kurz vyšších funkcionářů v oblasti řízení prostředků obrany (USA). V rámci služby vykonával velitelské a štábní funkce (od velitele roty až po velitele motostřelecké a mechanizované divize) u bojových útvarů ČLA a AČR. V posledních letech své vojenské kariéry zastával funkci vedoucího katedry taktiky, velení a štábní služby na Vojenské akademii v Brně. Svoji vojenskou kariéru ukončil v roce 2004. Poté pracoval pro soukromou firmu, kde se zabýval bezpečnostní problematikou. V roce 2007 odešel do důchodu