Buďme lidmi , alespoň v období svátků!

0
8

Autor: Ludmila Nedělková

easterJěště nevyprchala vůně Vánoc a už nám na dveře klepou Velikonoce. Mikulášskou nadílku a Ježíška, vystřídá zajíček a jeho dárky, což v mnoha rodinách nejsou jen pamlsky, ale i hračky pro naše nejmenší. A proč ne, vždyť my všichni rodiče se snažíme dělat první, poslední pro naše ratolesti. A tak vánoční cukroví vystřídá vůně mazanců, beránků, zajíčků, jidášů apod. Tátové, dědové se syny a vnuky pletou pomlázky, aby nám mámám, babičkám, sestrám a manželkám, mohli alespoň jedinkrát v roce, legálně a s chutí ,, nabančit,, . Je to ,, idylka,, , která k atmosféře velikonoc jistě patří, neboť, na co se má dospělý a dítě po celý rok vlastně těšit. A, kdo nám i našim pěněženkám, tato období připomene naprosto spolehlivě jsou obchodní řetězce, neboť právě oni nabízí již od konce října čokoládové figurky čertů, andělů. A samozřejmě od konce února čoko zajíčky. A my rodiče, při běžném nákupu potravin musíme žadonícím dětem vysvětlovat, že si nemají dávat do košíku adventní kalendář, protože do vánoc zbývá ještě měsíc a půl.   

Pamatuji, jak toto vše se za mého dětství začalo objevovat na pultech až těsně před svátky. Venku bylo všude bílo, mráz kreslil květy na oknech, no zkrátka vše mělo smysl i naše dětská těšení a očekávání té kouzelné doby naplněných snů a přání. Mé rodiče naše dárky nestály ranec, jako nás stojí dnes. Nezlobte se na mě, ale dát za panenku, auto, robota, či jinou „hračku snů“ dnes přijde minimálně na 1500 Kč. A to se držím při zemi. Pak přijdeme domů, zpytujeme svědomí, že jsme za kus plastu dali takové peníze a v tom při zapnutí televize začne propírání mozku našich nejmenších, kde běží desetiminutový blok reklam a představuje se jedna hračka za druhou . A všechny jsou „super a cool a in“ a všechny musí každá pořádná holka, nebo kluk mít. A my sčítáme a odčítáme, přemýšlíme, jak to udělat, když je dětí v rodině třeba pět? Ach jo?

Pevně doufám, že jste se našli i vy, běžně pracující lidé, žijící z výplaty do výplaty. A pak jedete v MHD a přez rameno čtete spolucestujícímu, který listuje v bulváru, kde se předvádí horních 20%, těch šťastných, VIP lidí, kteří by vůbec nepochopili, o čem to tu píši. A najednou zahlédnu u silnice poutač a bez přehánění se mi sevře srdce úzkostí, nad tím co tám stálo. Na schodech sedělo dítě a nad hlavou mělo napsáno, že je v této zemi spousta dětí, které nemohou chodit ve škole na obědy, protože jim je rodiče nemohou zaplatit. „Pomozte nám nakrmit děti jídlem a láskou,“ stálo tam doslova. A dále, že každá 10. rodina si nemůže dovolit obědy hradit. Je jasné, že takové dítě musí zažívat i pocit vyčlenění z kolektivu, což má jistě negativní dopad na vývoj psychiky. Pak tam bylo uvedené číslo účtu, na který se má přispívat a já si uvědomila, jak ráda bych tam poslala nějakou částku, kdybych každou vydanou korunu nemusela x krát otočit v ruce něž zaplatím. Jak by bylo dobře, kdyby podobné plakáty vůbec nemusely vznikat. Kdyby to určité procento vyvolených, co neví, kam své peníze uložit a do čeho výnosně investovat, nezištně přispělo, bez publicity na taková konta.

Je ostuda státu, aby v 21. století existovaly děti, které trápí hlad. Jde přeci o ně, o budoucnost nás všech!