Byl gentleman nebo nebyl?

0
201

Autor: Karel Sýs

Karel SýsPražští kavárníci tasí kudly proti prezidentu Zemanovi za Ferdinanda Peroutku. Přece nikdy neřekl, že je Hitler gentleman dodržující dané sliby. (Koneckonců Hitler své sliby, jak je formuloval v Mein Kampfu, dodržel.) Jenže i Václav Bělohradský si v Salonu Práva kdysi Rudého (19. 3. 2015) vzpomněl, že v 70. letech minulého století mu nejmenovaný pamětník charakterizoval Peroutkův postoj týmiž slovy.

Je však možné, že tato slova nikdy nezapsal, Gustav Bareš by je ve svém Rozhovoru s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě (Svoboda, Praha 1947) jistě s gustem citoval.

Možná řekl, možná neřekl; řekl a napsal mnohem horší věci.

Peroutka patřil k prominentním režimním novinářům 1. republiky. Ať se dělo co se dělo, l. republika byla tabu. Dnes se opět pěje chvála o krátkém období českých dějin, kdy nás velmoci nechaly jakž takž na pokoji.

Hadimršky malé, ale naše, laciné baťovky, fešné klobouky, nevázané pepictví, nezávazná sranda… Jak pro koho. Ale co Podkarpatská Rus? Co pelechy 0+0 v dírách na strahovských hradbách?

Ať kavárníci, ať Bělohradský, ať Zeman, všichni vycházejí z premisy, že kapitalismus je nejlepší volba a český obzvlášť.

Český kapitalismus neměl a nemá podmínky pro agresi. Anebo za jeho zakřiknutost může slovanská holubičí povaha? Jenže co Souslované Poláci? Jim holubi nezabránili skočit na bezbranné Těšínsko? A když se v roce 1934, dávno před Chamberlainem a Daladierem, dávno před Molotovem, spaktovali s Hitlerem, také věřili ve Vůdcovo gentlemanství?

Opravdový gentleman přece neřve: „Tady stojím já a tady Herr Benesch a mezi námi dvěma se rozhodne!“

Sotva Peroutka pseudogentlemanův řev uslyšel, zařídil se podle volání doby: „Byl jsem stoupencem dr. Beneše, ale nyní říkám, že na jeho návrat není pomyšlení. A že v zájmu státu musí být narýsována silná rozhraničovací čára mezi naší nynější domácí politikou a jeho londýnskou činností, je-li jaká.“ (21. 12. 1938)

Aby bylo jasno, Peroutka se neotáčel jako korouhvička. Ještě 15. 12. 1946 (!) své protibenešovské postoje hájil: „Vzdálenost skutečným podmínkám zápasu s okupanty se projevovala v naivních radách, jež náš zahraniční rozhlas někdy domů posílal a jež tehdy budily trpký úsměch a dnes, kdy jsme již zlé přestáli, působí ve veselé chvilce jako dobrá anekdota. Byli však také stateční muži, kteří, když byli odváděni na smrt, proklínali chvíli, kdy uposlechli zahraničního rozhlasu.“ (Dvakrát bez gesta, Svobodné noviny)

Ach co se obyvatelé Protektorátu nachechtali, když pobloudilí emigranti odbouchli Heydricha. A Lidice? To bylo teprve k popukání!

Jistě, stateční šli na smrt a těžce se loučili se životem. Ustrašení si – chráněni zatemněním – šeptali anekdoty, kterak Áda ve své Říši všechny kurvy znáti chtěl, a proto jim dal vytetovat hákový kříž na prdel.

Jsme přece odjakživa tak nějak malí a teď jsme najednou ještě menší, bezmála nejmenší v celém zhnědlém světě.

V Přítomnosti z 26. 4. 1939 Peroutka svedeným nechápavcům a romantickým blázínkům situaci vysvětlil po lopatě: „Pozadím německých myšlenek jest německá síla. České politické metody musí se vytvářet podle našich vlastních poměrů a zkušeností. Jest pravděpodobno, že meč, jímž jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.

Jenže v témže čísle Přítomnosti čteme i tvrzení, proti němuž je nějaká víra v gentlemanství pouhým čajíčkem: „Všechno, co se Němcům před deseti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich Vůdce skutkem; nasytil velkými kusy německou národní hrdost, utlačenou po světové válce; položiv připravený meč na západní hranici, zajistil si právo pořádat střední a východní Evropu po svém; jakási nová, ještě nepřehlednutelná stavba je tu v počátcích; německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdcem národů… Po šesti letech vlády Adolfa Hitlera stojí celý svět pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie jsou odsuzovány do pozadí svalnatou rukou Německa, hýřícího mladými silami.

Budeme tedy pokorně mávat nařvaným smrtihlavům mašírujícím kolem pomníku svatého Václava vlaječkami, ty snad ještě udržíme.

Jistě, myslel to dobře, jako Hácha: semkneme-li se do jednolitého pracovního šiku, pan Hitler, rozený gentleman, neublíží nám ni budoucím, dovolí našim dělníkům soustružit součástky do německých tanků a našim rolníkům pěstovat pšenku pro říšské krky a našim inteligentům písat pajány. „Národní souručenství je naší českou totalitou. Není pochyby, že musili jsme učiniti pokus o takovou konstrukci,“ liboval si Peroutka 23. 7. 1939.

Nebojovat, nevzpírat se, realisticky brát pohromy, jak přijdou.

Odvěká česká rachitida: přikrčit se, trpělivě sedět v jamce, však on se zprava přihasí ocelový medvěd, či zleva aluminiový orel. A když se nepřihasí, v úpění máme třistaletou praxi!

Kdo nedrží hubu, není Čech!

To byl český novinář, jakého Němci pro udržení mrtvolného klidu potřebovali. Proto se ho snažili získat pro ještě odkrytější aktivismus. (Jistě by je nenapadlo přemlouvat Fučíka!) K Peroutkově cti budiž řečeno, že vábení odolal a nakonec si vysloužil internaci v Buchenwaldu. (On už taky byl rok 1944 a soumrak bohů spěl k finále.)

Nicméně o třídu lepší novinář než Peroutka byl Emanuel Moravec. A taky poctivější: když zjistil, že o několik desetiletí (přesně o sedm!) předběhl dobu, zastřelil se. Dnes by – samozřejmě po odpreparování svých protižidovských útoků – mohl učit na českých školách všech stupňů propagandu i prognostiku: „Prapor Evropy na stěžni říšské korouhve, to je symbol a slib budoucnosti všem věřícím Evropanům.“ Není to jasnozřivá a přitom přímo metaforická předpověď Evropské unie pod egidou Angely Merkelové?

Václav Bělohradský, místo aby pátral po inkriminovaném výroku o Hitlerově gentlemanství, kteréžto pátrání právem považuje za zbytečné, cituje Peroutkovo svérázné, vědecko-biologické vypořádání se s Židy: „Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Styl židovského německého spisovatele hlavně v době expresionismu podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance.“ (Češi, Němci a židé, Přítomnost, únor 1939)

Jawohl, třeba takový Franz Kafka se rukama smočenýma v hnusné židácké břečce dral pod sukýnky plavovlasým nordickým Brunhildám! To přece gentleman nemůže nechat bez odplaty!

Můj dědeček naneštěstí nebyl spisovatel – ti většinou z „roztoku“ včas emigrovali do bezpečí. Peroutkův výrok by ho však jistě urazil, kdyby si ho v Terezíně stihl přečíst.

I tohle ovšem Peroutka myslel realisticky – chtěl prý bránit české židy, neboť v Böhmen und Mähren nebyl roztok natolik hustý, aby se jím české panny a dívky, natož árijští mládenci a římskokatoličtí sedláci otrávili!

Peroutka se po emigraci do USA setkal s nezájmem americké veřejnosti o osud Československa. Proč by se však mocnosti měly o jeho osud zajímat?

O české ideje a pravdy měla Evropa a svět zájem naposledy v husitských dobách a respekt budily ani ne tak ideje a pravdy jako cepy a sudlice. Pak už to nestálo za řeč.

TGM lavíroval mezi císařem a republikou, až ho velmoci poučily a svěřily mu úložku: v rámci sanitního kordonu založit nárazníkový státeček.

I dnes čeští vojáci – poprvé v naší historii okupanti – opatrně našlapují na afgánské miny.

A čeští politikové? Mají odvahu jen do výše hladiny Něvy nebo Potomacu. A smí dělat předložku ve Vajthauzu nebo v Kremlu, anebo předkožku v Tel Avivu.

Může nás utěšit, že ani u početnějších národů tomu není jinak.

Stejný dav extaticky řičel pod balkónem Benátského paláce, aby pár let nato kopal do mršiny Mussoliniho. Sice si zasvinil špičky bot, ale plochýma nohama dál pajdá bezčasím.

Zdroj: Nová Republika

———————————————————

Poznáma pod čarou: Zajímavé odkazy z diskuse na Nová republika:

F. Peroutka už měsíc po okupaci zbytku ČSR napsal v Přítomnosti dvou stránkovou pochvalnou ódu na Ádu… ve vzorném předklonu před říšským protektorem – http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_26_4.pdf

Článek „Místo úvodníku“ v týdeníku Přítomnost z 15.3.1939
http://www.pritomnost.cz/archiv/cz/1939/1939_15_3.pdf