Československo, rok 1968. Vzpomínky sovětského vojáka

0
13

invaze2Seržant Sovětské armády Jurij Sinělščikov byl v srpnu roku 1968 v Praze. Chtěli bychom vás seznámit s některými vzpomínkami na tyto události.

Byl jsem příslušníkem 35. motostřelecké divize, která byla dislokována v NDR, nedaleko Postupimi. Do srpnových událostí roku 1968 byla zapojena na hlavním směru – v Praze. Byl jsem náčelníkem rozhlasové stanice v 647. samostatném spojovacím batalionu, který zabezpečoval velitelství divize telefonickým a radiovým spojením.

Poprvé se začalo o vstupu sovětských vojsk do Československa v naší divizi mluvit na začátku dubna roku 1968. Nejdřív nám oznámili, že 35. motostřelecká divize může být rozmístěna v Československu už v květnu roku 1968. 15. května byla divize soustředěna na jihu NDR, u československé hranice. Tam dorazily i další útvary 20. armády. Hned první den vojákům oznámili, že divize se přesunuje za účelem cvičení. Ale to, že jsou to cvičení neobvyklá, začalo být jasné hned první den, protože z míst stálé dislokace byli přesunuti prakticky všichni vojáci a veškerá technika.    

Po třech dnech vojákům oznámili, že divize bude přesunuta do Prahy. Vstup vojsk do Československa odůvodňovali naši političtí funkcionáři nutností boje s kontrarevolucí. Přitom tvrdili, že je o to žádají českoslovenští dělníci a zemědělci.

Začala ideologická a taktická příprava vojáků a důstojníků. Seznamovali nás s dějinami Československa, s taktikou boje ve městě, s pravidly organizace spojení v městských podmínkách a v horské krajině. K vojákům a velitelům promlouvali důstojníci, kteří měli zkušenosti z vojenských akcí v maďarských událostech v roce 1956. A nemluvili ani tak o kladných zkušenostech, jako spíš o četných chybách, kterých se dopustilo naše velení v průběhu této operace.

Od května do poloviny srpna se spojovací batalion stále účastnil různých cvičení. Na plášť tanků a jiné techniky se bílou barvou nanášely dva pruhy křížem kráž, široké 10-15 cm. Dělalo se to proto, aby bylo možné odlišit (mimo jiné i ze vzduchu) sovětskou techniku od československé.
Ve 23:00 (v noci z 20. na 21. srpna) jsem v souladu s plánem operace Dunaj odvysílal smluvený signál a divize zamířila k hranici. Nebyl to pochod jednoduchý: noční podmínky, úzká horská silnice, místy neudržovaná. Technika se ale pohybovala přesně podle rozvrhu. Pomohla v tom správně zvolená taktika: když zhasl motor, pak techniku neopravovali, ani ji nebrali do vleku, prostě ji shazovali ze srázu, aby se neztrácel čas.
Vzpomínám si, jak dole, pod srázem, hořela autocisterna, a na okraji silnice stál voják-řidič – bezradný a uplakaný. Jeho vůz srazil dolů po nezdařilém pokusu ho nastartovat, obrněný vůz BTR-40.

Jakmile začalo svítat, začali se ve vesnicích shromažďovat lidé, kterým vysvětlovali, že se jedná o cvičení vojsk zemí Varšavské smlouvy a až skončí, vrátíme se zase do míst zimní dislokace. Lidé nás přijímali dost ostražitě, ne však agresívně. Agrese nás čekala až v Praze.

21. srpna ráno jsme měli pod kontrolou všechny hlavní objekty města. Příslušníci divize hlídkovali v pražských ulicích.
Na náměstích stály tanky, jejich počet odpovídal počtu ulic, které sem vedly. Do každé z ulic mířila hlaveň tanku. Vojáci se nacházeli uvnitř automobilů, tanků a obrněných vozů. K jídlu jsme měli jen suchou stravu. A ve vozech jsme také spali.

Nahromadění techniky na náměstích a v ulicích bylo pro nás nevýhodné. Nikoho jsme tím nemohli zastrašit, zato jsme tím vyvolali negativní vztah k Sovětské armádě. Kromě toho byla technika stojící v ulicích zranitelná. Jednou jedna dívka prorazila krumpáčem náhradní nádrž s mazutem u tanku T-55 a chlapec přisunul k proraženému otvoru pochodeň. Kdyby došlo na reálné boje, ztratili bychom spoustu bojových vozů.

23. srpna se začala technika konečně přemísťovat do parků. Většina útvarů spojovacího batalionu se nacházela v parku Julia Fučíka.
Značně složitá byla pro naše vojska likvidace rozhlasových stanic. Několik dní pokračovaly výkonné rozhlasové vysílače v antisovětském vysílání. Vysílaly v češtině i v ruštině. Vysílačky neustále blokovaly naše divizní radiové sítě, v éteru se ozývaly požadavky, abychom se vrátili zpátky domů, do Ruska. Jeden radiový výtržník (soudě podle návyků se jednalo o radiotelegrafistu Československé armády) kontroloval radiovou síť, ve které jsem pracoval, a trvalo to několik dní. Obyčejně se objevoval brzy ráno se slovy: Zdravstvuj, Palatka 69 (to byla volací značka mojí rozhlasové stanice), vítá tě Josef. Dál vyjmenovával volací značky všech rozhlasových stanic pluku působících v této síti a navrhoval nám, abychom odjeli do Ruska. Když naše rozhlasové stanice měnily frekvenci na náhradní, dokázal nás najít i tam.

Zdroj: Hlas Ruska