Cíle lidské a politické

0
248

Autor:  Victor Grossman

Ne, Berlín neměl staré dobré veselé Vánoce. Tragédie zasáhla tvrdě, ve formě dlouhého těžkého kamionu, řízeného fanatickým tuniským imigrantem s vážnými problémy už doma a v Itálii a s plánovaným vyhoštěním z Německa, přímo do středu vánočního trhu. Dvacet lidí bylo zabito, mezi nimi polský řidič uneseného vozu, a téměř padesát bylo zraněno, mezi nimi spousta zahraničních turistů. Vrah zahynul o pár dnů později, téměř náhodou byl zastřelen v Itálii, a Berlín dělal co mohl, aby oplakal ztráty a zároveň se během svátků nepoddal bolesti a smutku.

Já se ptám: Nebylo by jaksi nejlepší odpovědí na „terorismus“ co nejvíce veřejně rozšířené rozhodnutí vlády, aby byli němečtí vojáci a zbraně staženi ze všech muslimských území (i ze všech ostatních) a žádné německé zbrojní dodávky už nebyly posílané k oblastem konfliktů?

Místní politici se opět dostali do středu pozornosti. Volby v městském státě Berlín proběhly v září. Po mnoha týdnech jednání první městská koalice tří stran odsouhlasila alespoň společný program a vládní senát, s téměř devadesáti procenty členů Die Linke hlasujících ANO v korespondenčním referendu. SPD dostala méně voličských hlasů než kdykoli předtím, ale stále víc než jakákoli další strana, takže úřadující starosta Michael Müller se drží ve funkci; jeho strana má čtyři křesla, mezi nimi starostenské. Pro Die Linke tu jsou tři křesla, jedno z nich pro mladého usměvavého Klause Lederera, dosud šéfa strany v Berlíně, ale teď místostarostu zodpovědného za kulturu, což je vždy horké téma. A tři křesla jsou pro Zelené, poprvé v berlínské vládě.

Co tenhle nový tým Berlínu přinese? Napětí prolomila dvojí pohroma. Když plánovačka rozvoje města za Die Linke Katrin Lompscherová konečně dostala místo, jaké vždy chtěla, radní pro bydlení a výstavbu, všechny ohromila jmenováním univerzitního sociologa Andreje Holma jedním ze svých dvou náměstků. Je znám coby rváč, dokonce radikál; s vyjímkou akademických povinností dlouho bojoval proti vytlačování nájemníků s nízkými příjmy, což je víc než polovina z jejich celkového počtu, z hlavní městské části do předměstských čtvrtí. Dokonce schvaloval dříve tak častý „squatting“, kdy mladí lidé vzdorovitě zábírali budovy, jež byly zbaveny nájemníků s nedostačujícím příjmem a ponechány chátrající, aby byly později nahrazovány přepychovými drahými byty. Holm byl zatčen v roce 2007 s podezřením, že spolupracuje s „podzemními anarchisty“; něco z jeho slovníku bylo podobné jejich, jako tehdy nové pojmy „gentrification“ (přizpůsobení) a“precarization“ (znejistění). Byl propuštěn po třech týdnech a celosvětových protestech, a je vysoce uznávaný coby bojovník proti postupujícímu přebírání moci bohatými.

Tohle vyděsilo kdekoho v CDU, nově vystrčené mimo hru; rychle vyrukovala protiúderem. Vyhrabala fakt, že v září 1989, ve svých 18, Holm souhlasil, že se přidá ke Stasi, pro niž pracoval jeho otec. Jeho rodina byli levicoví přívrženci NDR, a jeho protifašistického dědečka věznili nacisté v koncentračním táboře Sachsenhausen. Jeho pár měsíců zaučování ve Stasi skončilo po pádu Berlínské zdi. To bylo před 27 roky; nejen Die Linke, ale i obě zbývající koaliční strany tuto záležitost odmítly coby dávnou mladickou nerozvážnost, jež nikdy nikoho nepoškodila.

Slídilové ale potom vyhrabali víc; v roce 2005, když přijal místo na univerzitě, údajně přiznal přihlášku a krátce i členství ve Stasi, ale ne to, že jí byl měsíc či dva placen. Jeho jmenování teď záleží na univerzitních správních orgánech. Sdělovací prostředky cítí krev; někteří slabší příznivci se spojují k pronásledování, jehož motivace je až příliš jasná. Ze všech nejvíc jsou „rozhořčení nad takovým zločincem“ bohatí vlastníci nemovitostí, mnoucí si už předem ruce!

Ačkoli celý jeho příběh neznám, nemohu si pomoci a připomenu svůj vlastní. Odveden v éře mccarthismu, dostal jsem nařízeno podepsat listinu, popírající jakékoli členství v levici. Ve strachu jsem podepsal; přiznat pravdu by mi bylo okamžitě přineslo velké problémy a mohlo zničit celý můj život. Jeho situace asi nebyla tak odlišná, a atmosféra určitě ne! Musím zatleskat Die Linke, že jmenovala takového bojovníka a alespoň dosud jej podporovala.

Tříčlenná koalice v Berlíně nevyhnutelně vede ke spekulacím k nadcházejícím zářijovým celoněmeckým volbám. Snem některých v Die Linke je podobná koalice jako tady. Preference těchto tří stran momentálně dosahují kolem 42 %. Mohou o něco narůst? A kdyby Die Linke porazila „otevřenou pravici“ a dostala se do vlády, přistoupila by na ultimatum SPD a Zelených a prolomila svůj závazek „mírové strany“ proti vyslání jakýchkoli německých jednotek do ciziny?

Tradičním partnerem sesterských křesťanských unií byli vždy velkopodnikatelští Svobodní demokraté (FDP). Kdyby dokázali znovu získat potřebných 5 % a proniknout zpět do Bundestagu a přidat se k tomuto týmu, dosáhl by téměř přesně 42 %, stejně jako ti druzí. Je to těsné!

Může tragédie na vánočním trhu poškodit šance Angely Merkelové? Ta od doby, kdy poprvé vyhlásila svoji vstřícnou politiku vůči uprchlíkům, je stále napadána ultrapravicí, několika křiklavými oponenty uvnitř vlastní strany i sesterskou, ještě pravicovější bavorskou stranou, kteří všichni chtějí mnohem víc videokamer a stále víc lidí ve vězení nebo vyhoštěných. Ona i její oddaní stoupenci jsou stále zaostalejší, krok za krokem, na tenkém laně, a pro jednu skupinu či národnost za druhou dělají život stále těžším. Stačilo to k zastavení přívalu? V průzkumech došlo náhle k obratu proti její straně, posílila a zahrozila Alternativa pro Německo (AfD), ale momentálně se zdá, že tento trend slábne, když AfD klesla zpátky na svých 13 % – i když i to je dost nepojivé. Ale budou-li tato křesla potřebná v Bundestagu k udržení se u moci, co když strana Merkelové prolomí všechna tabu a s extremistickou AfD se dohodne? Napětí narůstá, mnozí kolísají – a často doufají v oslnivá vítězství a pohodlná kabinetní křesla.

Německo je největší, nejsilnější, základní (nejdůležitější) v Evropě, je tím, kdo nahání dohromady rozptýlené stádo. Bylo to právě v Berlíně 18. a 19. prosince, kdy o těchto záležitostech debatovali zástupci 25 levicových stran (se šesti „pozorovateli“) z celé Evropy. Jejich cíl: posílit Stranu evropské levice. Ačkoli to není nová organizace, dosud sotva hrála významnější úlohu. To se musí změnit, rozhodlo se 300 zúčastněných!

Členové se dalece liší. Někteří, nepatrné špetky bývalých komunistických stran, stále striktně korektní, požadují pro své členstvo o něco větší telefonní budku. Další jsou silné opoziční strany, a Syriza je kontroverzní vládní stranou v Řecku. Z některých zemí tu bylo víc než jedna strana – z Francie, Španělska, Finska. A někteří byli nápadní tím, že tu nebyli, jako ti z Portugalska. Stále je rozděluje jedna horká otázka. Měly by levicové strany bojovat uvnitř Evropské unie, kde některé patří ke koalici GUE/NGL? Nebo by ji měly odmítnout, jako široce Němci ovládaná síla reakce, a bojovat s ní zvenčí? Shromáždění v Berlíně rozhodlo, že neshody o tomto už nesmí jejich úsilí oslabovat. Ultrapravice je mnohem hrozivější, s Le Penovou, Wildersem v Nizozemí, v Maďarsku, Polsku, Rakousku a s AfD. A kdo ví, co může přinést Trump? Boj proti nim musí být jednotný, proti úsporným opatřením, rasismu, misogynii, rozbíjení odborů, nenávisti k imigrantům, ekologické katastrofě a konečně za jaderné odzbrojení a mírové iniciativy na Středním východě a na východě Evropy.

Novým předsedou této Evropské levice se stal pouhými 67,7 procenty zvolený Gregor Gysi, už mimo vedoucí funkce v Die Linke, pro jejíž vytvoření tolik udělal. Výkonný výbor byl vybraný ze zástupců z Francie, Španělska, Itálie a Bulharska. Gysi řekl, že Evropská unie je asociální, nedemokratická, ekologicky nesourodá, netransparentní, bez solidarity, byrokratická a lačnící po vojenské moci. Chápe důvody, proč ji někteří nenávidí, ale, navzdory současné krizi, favorizuje pomoc zachovat ji při životě coby vyvažující faktor ve světě, důležitý k udržení míru přinejmenším v Evropě, protože umožňuje mladým lidem cestovat podle libosti po většině kontinentu. Gysi slíbil, že pomůže udělat z Evropské levice mnohem větší sílu, s každoročním sjezdem a s činností jako jsou jednotné demonstrace, protestující proti násilí vůči ženám nebo jednotný pochod na Brusel s požadavkem ukončit „nejisté zaměstnání“. Potřeba takové jednoty je čím dál zoufalejší.

+++++

Douška autora: čtenářům se zájmem o autora těchto bulletinů a o tom, jak se způsobný kluk z newyorské New Jersey ocitl za Berlínskou zdí, nabízím svou autobiografii, již vydalo tiskové středisko Massachusettské university pod titulkem „Překročit řeku“ (Crossing the River), napovídající, jak jsem se sem dostal.  

Originál text: Berlínský bulletin č. 123, 27. 12. 2016
Překlad Vladimír Sedláček