ČR je nejvíc „odtoková“ ekonomika v EU

0
21

Odliv peněz do zahraničí byl loni rekordní.

Je Evropská unie pro obyčejné lidi dobrá, nebo špatná? Přineslo nám členství prospěch, nebo jsme se stali jen levnou pracovní silou západního kapitálu, který nyní nemá bariéry ve vstupu na tuzemský trh. Posuďte sami, protože jak se říká, čísla ošidit nelze…

Podle analýzy Českého statistického úřadu (ČSÚ) a Eurostatu je odliv peněz z ČR jeden z nejsilnějších v EU. Konkrétně jde o období od ledna do září 2015, kdy hrubý domácní produkt (HDP), bez očištění o sezónní a kalendářní vlivy, se navýšil v reálném vyjádření o 4,3 % meziročně. Zprávu přinesl server Finexpert.cz

grafZa celý rok 2014 odešlo z ČR 371 mld. Kč (8,7 % HDP). Zdroj: ČSÚ

HDP narostl nejrychleji za posledních osm let. V EU českou ekonomiku z hlediska dynamiky hrubého domácího produktu předčily pouze tři země. Byla to Malta (+5,5 %), Lucembursko (+5,8 %) a Irsko (+7,0 %). Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Problémem je rozdíl mezi HDP a hrubým disponibilním důchodem (celkové množství peněz na spotřebu a investice). Zatímco HDP v běžných cenách dosáhl 3,30 bilionu Kč, hrubý disponibilní důchod činil 3,02 bil. Kč. Tím, čím se liší od HDP, jsou transakce se zahraničím. Dochází k nim ve dvou směrech.

V jednom ekonomika finanční prostředky ztrácí, to znamená, že peníze z ní odplouvají do zahraničí. Ve druhém je naopak získává. V úhrnu ČR na přerozdělení tratí a více prostředků z ní odtéká, než přitéká. V průběhu prvních třech čtvrtletí 2015 z ČR odešlo 449 mld. Kč. Opačným směrem zamířilo 164 mld. Kč. Kvůli přerozdělení se zahraničím přišla česká ekonomika v lednu až září loňského roku o 285 mld. Kč, tj. o 8,6 % HDP.

Německá kvalita za české ceny

Během prvních třech čtvrtletí 2015 si přímí zahraniční investoři přišli v Česku na 319 mld. Kč. Domácím investorům přinesly jejich zahraniční investice pouze 29 mld. Kč. Důvod je prostý, investice rezidentů v cizině jsou mnohem nižší, než cizinců v ČR. Podle údajů ČNB z konce roku 2014 činil objem kapitálu zahraničních investorů v české ekonomice 3,26 bil. Kč. Investice tuzemských společností v cizině byly nižší – necelý bilion (917 mld. Kč). Čistá pozice se tak rovnala –2,34 bil. Kč.

Nerovnováha české ekonomiky v přímých zahraničních investicích byla jedna z nejvýraznějších ze zemí Evropské unie. Větší rozdíl ve stavech, vyjádřeno relativně k HDP, měly na konci roku 2014 pouze tři země: Estonsko, Bulharsko a Malta.

Je nesporné, že ČR je pro zahraniční investory atraktivní, ale dnešní svět se mění rychle. Stejně tak je zřejmé, že zahraniční investice mají svá pozitiva i negativa. Například modernizaci průmyslu, zvýšení exportu, nové technologie a know-how. Na druhou stranu je zde neblahý efekt, který lze zúžit na slovo montovna. Montovna výrobků (subdodávek) německé kvality za české ceny.

hr

 

Zdají se vám čísla a termíny nesrozumitelné? Zkuste následující komentář:

Jiri Hlavenka:

Z České republiky ročně odteče okolo 500 miliard korun, většinou jako repatriace zisků zahraničních společností. Zajímavé je, že se udávají i jiné, vyšší částky – 700 mld, nejvyšší zachycený odhad je dokonce 900 mld, k tomuto podivnému rozpětí se dostanu dále.

Levicoví ekonomové, např. Ilona Švihlíková, to označují za ekonomickou „kolonizaci“, což je přece jenom trochu přehnané. Kolonizace byla prováděna proti vůli kolonizovaných, fyzickým násilím, zatímco zde k úspěchu postačilo vábení peněz. To se ukázalo být v důsledku je stejně účinné jako bodák v zadku. Někdy nicméně ani to mámení peněz nebylo potřeba: například když se obce zbavovaly vodárenských služeb, tohoto garantovaného byznysu pro příštích dvacet tisíc let ve prospěch zahraničního vlastníka s odůvodněním „aspoň se o to nemusíme starat“, neslyšíme za tím jemný šustot bankovek, ale hlasitý řev nekonečné přitroublosti. (Dnes by tu chybu nedělaly. Jenomže už je pozdě).

Pět set nebo devět set miliard, jak to že se to neví přesně? Protože kromě oficiálně přiznaných a zdaněných – aspoň něco, i když výše daně je humorná – částek je zde šedá zóna peněz, které odtekly nezdaněnou formou. Jedná se o nejrůznější poplatky mateřské firmě za „konzultační a právní služby“, za ochranné známky, za „počítačové systémy“, za cokoli si vzpomenete; úplně nejjednodušší způsob NEtvorby zisku je ten, když od matky nakupujete předraženě suroviny a pod obvyklou cenou jí pak prodáváte zpět hotový výrobek.

Protože tak velké částky jsou pro většinu lidí neuchopitelné, provedu prostinký přepočet. Na každou jednu čtyřčlennou rodinu vychází tento odliv peněz na dva milióny korun za dekádu. A další dekádu zas, a další zas. Dva, čtyři, šest miliónů korun. To jsou peníze, které naprostá většina lidí u nás v životě pohromadě ani neuvidí. Samozřejmě nelze říkat, že pokud by tyto peníze neskončily v zahraničí, skončily by v kapsách občanů, nicméně skončily by v domácí ekonomice, ve které by rotovaly a měly by na ni výrazný efekt (viz tzv. multiplikační efekt peněz v ekonomice). Domnívám se například, že by výrazně přispěly ke zvyšování mezd (které jsou v ČR s ohledem na slušnou výkonnost ekonomiky i její efektivitu hanebně nízké), znamenaly by nepochybně výrazný daňový přínos státu, využitelný například na tolik potřebné školství a vzdělávání vůbec.

Můžeme si s těmi penězi hrát dále: 500 miliard ročně navíc znamená, že bychom žili v obrovském rozpočtovém přebytku, na hlavu nedaleko od Německa. 500 miliard ročně navíc znamená, že by se těmito penězi (pokud by skončily ve státní kase, což je samozřejmě fikce) dal uhradit celý státní dluh za tři a půl roku.

Je opravdu dobré si obludnost těchto čísel uvědomit – jestli někde chudneme (nebo „nebohatneme“), tak je to především zde. Lidé často hromují na to, že peníze jdou do „nějakých neziskovek“ a podobně – je ale potřeba si uvědomit, že z devětadevadesáti procent mizejí… do těchto ziskovek.

Je často slyšet argument, že tohle je prostě splátka za investice – že jsou to firmy, které tu postavily továrny (tj. značně investovaly), zaměstnávají desítky tisíc lidí, a že pokud bychom se tomu odlivu nějak stavěli, přesunuli by se s celou fabrikou někam, kde na ně budou hodnější. To je ale jen část pravdy: jsou tu totiž též zahraniční společnosti, které tu nic nevyrábějí a zaměstnávají jen naprosté minimum lidí, neboť se živí obchodem – veškeré zahraniční maloobchodní řetězce, takřka všechny banky, všichni mobilní operátoři a podobně.

Jak k této situaci došlo? Jistě můžeme škodolibě vzpomenout tirád pana Klause a jeho „volného trhu bez přívlastků“, který právě teď ukazuje svou sílu, bohužel na náš účet. Naši šťastnější sousedé žádného Klause neměli, dopadli však podobně. Došlo zkrátka k tomu, že jsme si ke stolu sedli až jako poslední, navíc ekonomicky velmi slabí, nezkušení a nevědomí. Příchod supermarketů jsme vítali s mávátky (konečně bude u nás jako v Rakousku!) a i dodnes v regionálním tisku spatříme články typu „Společnost Billa konečně postaví v našem městyse svůj supermarket, takže i naši občané budou moci nakupovat! Hurá!“. Domácí podnikatelé měli málo šancí těmto silnějším sousedům od stolu čelit – a i když to nějakou dobu zkusili, vábení peněz nakonec převážilo.

Dá se v této situaci něco dělat? Podívejme se nejdříve na odliv peněz. Jedna jeho část – tedy vykázaný a zdaněný zisk – je dle pravidel hry, které se nám nemusí moc líbit, ale platí pro všechny a všude. Druhá část – zisk odlitý pokoutními cestami – je hanebná. Těží z toho, že nejen někde na Kajmanech a na Bermudách, ale i u nás, v Evropské unii máme daňové ráje jak vyšité (Lucembursko, ostrov Man, Jersey, Irsko, Monako, Holandsko..). Stačí v nich mít pobočku a nechávat v nich „vyplavat“ zisky realizované ve skutečnosti jinde, a tam je danit, přesněji nedanit. EU se sice jaksi snaží toto omezit, výsledky jsou ale prachbídné.

Co takhle vyšší daň ze zisku? Momentálně je 19% a postupně klesá, v roce 1999 činila 35% (i ve světě bývala dříve vysoká, okolo 50%). Problém je, že zvýšení této daně je zřejmě střelbou do vlastní nohy: zahraniční korporace by ještě zintenzívnily metody, jak zde žádný zisk netvořit, zatímco domácí podnikatelé, kteří tyto možnosti nemají, by byli bití. (Daňový systém je mimochodem zcela perverzní: logický princip daně je ten, že získám peníze a z tohoto zisku něco odvedu státu. Dnešní princip daní je, že něco zaplatím, a jako trest za to, že jsem utratil vlastní peníze, musím zaplatit ještě něco navíc v podobě tzv. DPH. Platím tedy z útraty, nikoli z příjmů. Zajímavé, jak jsme si na to zvykli jako na normalitu).

Objevují se pak úvahy o tzv. sektorové dani, uvalenou speciálně na některá odvětví s „nemravně vysokými“ zisky, typicky na banky a telco. Jenomže ani toto nebude nejspíš fungovat: uvalíte-li spešl daň na celý sektor, znamená to, že celý sektor může vesele o tuto daň zvýšit cenu svých služeb nebo produktů, takže to zase odnese koncový zákazník.

Obávám se, že snadná cesta nějakým úředním opatřením neexistuje – s výjimkou likvidace daňových rájů ovšem, jenomže k tomu by bylo potřeba mít „planetární vládu“ – a že zbývá už jenom ta tvrdá a pracná cesta: usilovat o budování českých podniků, které budou jednak nabízet životaschopnou alternativu vůči zahraničním subjektům a o budování dalších českých podniků, které budou aktivní v exportu a které tak budou tak odliv vyrovnávat svým přílivem. To první je těžké a to druhé je ještě těžší, ale není to nemožné, protože příklady takovýchto firem už tu jsou a nejsou to jednotky ani desítky, lze hovořit o stovkách. Je zde dokonce i jakýsi efekt vyjádřený finančně: jestliže oficiální odliv je cca 500 miliard, pak oficiální příliv je asi 150 miliard. Stále jsme tedy v obřím mínusu ve výši 8.6% HDP.

Podnikání je samozřejmě z devadesáti procent na bedrech podnikatelů, přesto ale není role státu zanedbatelná. A to už jsme u písničky, kterou jsem tu zpíval už mockrát a ještě párkrát budu: zjednodušení podnikatelské byrokracie, úlevy malým a začínajícím firmám, poradenská a školitelská pomoc, přístup k financování, fungující domácí kapitálové trhy pro pozdější větší financování, vzdělávání již od raných stupňů k dovednostem, které jsou v podnikání potřeba, inovační a podnikatelská centra a inkubátory.

A dnešní dlouhý příspěvek zakončím legendární větou nejpopulárnějšího člena současné vlády pana Babiše, vyznačující se pro něj typicky vysokou mírou konzistence a koherentnosti, kterou pronesl při návštěvě Jihomoravského inovačního centra v roce 2013: „Že pomáháte zakládat inovátorské firmy, to je super, ale je to na prd.“