Děvčátka

0
6

Děvčátka„Vždyť my jsme šly na frontu úplně mladičké. Holčičky. Já jsem v průběhu války dokonce vyrostla. Máma to doma změřila… Vyrostla jsem o deset centimetrů…“

„Organizovali kurzy zdravotních sester a otec nás, mě a sestru, tam odvedl. Mně – patnáct let, a sestře – čtrnáct. Řekl: „To je vše čím mohu přispět k vítězství. Mými holčičkami…“ O ničem jiném tehdy nepřemýšleli. Za rok jsem se dostala na frontu.“

„Naše máma neměla syny… A když byl obklíčen Stalingrad, šly jsme dobrovolně na frontu. Společně. Celá rodina: matka a pět dcer, otec tehdy již bojoval…“

„Jely jsme mnoho dní… Na jakési stanici jsme s děvčaty vylezly s kýblem, nabrat vodu. Ohlédly jsme se a nestačily se divit: Vlaky jely jeden za druhým a v nich samá děvčata. Zpívají. Mávají nám – některé šátky, jiné pilotkami. Bylo to jasné: chlapi nejsou, padli. Jsou v zemi. Nebo v zajetí. A teď my, místo nich… Máma mně napsala modlitbu. Schovala jsem si jí do medailonku. Možná to pomohlo – vrátila jsem se domů. Vždy před bojem jsem medailonek políbila…“  

„Jednou v noci prováděla průzkum bojem na úseku našeho pluku celá rota. Za svítání ustoupila a ze země nikoho se ozývalo sténání. Zůstal tam raněný. „Nelez tam, zabijou tě,“ – zadržovali mě vojáci – „vidíš, už svítá“ Neposlechla jsem a lezla. Našla raněného a táhla ho osm hodin přivázaného řemenem za ruku. Dovlekla jsem ho živého. Dověděl se to velitel a v rozčilení mně napařil pět dní basy. Ale zástupce velitele pluku reagoval jinak: „Zaslouží si vyznamenání“. V devatenácti jsem dostala medaili „Za odvahu“. V devatenácti jsem zešedivěla. V devatenácti, v posledním boji, mně prostřelili obě plíce, druhá kulka prošla mezi obratli. Ochrnuly mně nohy… Mysleli si, že jsem mrtvá… V devatenácti… Dnes mám devatenáctiletou vnučku. Dívám se na ni – a nevěřím. Dítě!“

„První medaile „Za odvahu“… Silná palba. Vojáci zalehli. Povel: „Vpřed! Za Vlast!“, ale oni leží. Znovu povel, znovu leží. Sundala jsem si čepici, aby viděli: holka se zvedla… A všichni vstali a šli jsme do boje…“

„Pod Makejevkou v Donbasu mně ranilo do beder. Zalezla tam taková střepinka, jako kamínek, a sedí si tam. Cítím – krev, složila jsem obvaz a šup ho tam. A dál běhám a obvazuji. Stydíš se to někomu říct, ranilo děvče, ale kam – do hýždě. Do zadku… V šestnácti letech se to stydíš někomu říct. Je ti to trapné. No a tak jsem běhala a obvazovala, dokud jsem díky ztrátě krve neztratila vědomí. Byly jí plné holinky…“

„A mně se to stalo poprvé v životě… To naše… Ženské… Uviděla jsem na sobě krev a zařvala jako tur:
– Jsem raněná…
V rozvědce byl s námi felčar, už postarší mužskej. Povídá:
– Kam ranilo?
– Nevím kam… Ale krev…
A on mi to, jako táta, všechno pověděl…

„Na průzkum jsem po válce chodila ještě patnáct let. Každou noc. A sny: selhal mi samopal, nebo nás obklíčili. Vzbouzíš se a skřípeš zubama.
Snažíš se vzpomenout – kde jsi? Tam nebo tady?“

„Vzpomínám si, dostala jsem opušťák. Na cestě k tetě jsem se stavila v obchodě. Před válkou jsem strašně milovala bonbóny. Říkám:
– Dejte mi bonbóny.
A prodavačka na mě kouká jako na blázna. Já jsem to nechápala: co jsou – potravinové lístky, co je – blokáda? Všichni lidé ve frontě se otočili ke mně, a já mám pušku větší než já sama. Když nám je dávali, koukám na ní a pomyslela jsem si: „Kdy já do téhle pušky dorostu?“ A najednou všichni začali prosit, celá fronta:
– Dejte jí bonbóny. Vemte si naše lístky.
A dali mi“.

„Zakryla od střepiny miny milovaného člověka. Střepiny letí – snad – zlomky sekundy… Jak to stihla? Zachránila poručíka Péťu Bojčevského, milovala ho. A on žil dál. Po třiceti letech Péťa Bojčevský přijel z Krasnodaru a našel mě na setkání veteránů. Jeli jsme spolu do Borisova a našli tu paseku kde Toňa zahynula. Vzal zem z jejího hrobu… Nesl jí a líbal… Nás bylo pět, konakovských děvčat… A jenom já jsem se vrátila k mámě…“

„Naši uniformu bylo skoro zbytečné čistit: pořád zakrvácená. Můj první raněný – nadporučík Bělov, můj poslední raněný – Sergej Petrovič Trofimov, seržant minometné čety. V sedmdesátém roce mě přijel navštívit a já jsem ukázala dcerám jeho zraněnou hlavu, na které je doteď velká jizva. Celkem jsem zpod palby vynesla čtyři sta osmdesát jednoho raněného. Nějaký novinář to spočítal. Celý pěší prapor… Tahali jsme na sobě chlapy dvakrát až třikrát těžší než my samy. A ranění jsou ještě těžší. Táhneš ho, a jeho zbraň, a ještě plášť a holinky. Naložíš si osmdesát kilogramů a táhneš. Shodíš… Jdeš pro dalšího, a znova sedmdesát-osmdesát kilogramů… A tak pětkrát až šestkrát za jeden útok. A ty sama máš čtyřicet osm kilo – baletní váha. Dnes se tomu již nechce věřit…“

„Pod Sevskem na nás Němci útočili sedm-osmkrát za den. A i ten den jsem vynášela raněné i s jejich zbraněmi. Připlazila jsem se k poslednímu, a on má úplně přeraženou ruku. Houpe se na kouscích… Na žílách… Celý v krvi… Je nutné mu okamžitě odříznout ruku, aby se to dalo zavázat. Jinak konec. Ale já nemám ani nůž ani nůžky. Taška se mi na boku dřela až se prodřela a vypadly. Co dělat? Zubama jsem hryzala tu tkáň. Přehryzala, zavázala… Obvazuji, a raněný: „Rychleji sestro. Já si ještě zabojuju“. V horečce…“

„Jdeme… Dvěstě děvčat a za nimi dvěstě mužů. Vedro. Horké léto. Pěší přesun – třicet kilometrů. Šílené vedro… A za námi rudé skvrny na písku… No, ty věci… Naše… Jak tady něco schováš? Vojáci jdou za námi a dělají, že nic nevidí… Že se nedívají pod nohy… Kalhoty na nás usychaly a byly jako ze skla. Řezaly. Byly tam rány a všude byla cítit krev. Nic jsme totiž nefasovaly… Hlídaly jsme: kdy si vojáci pověsí na křoví své košile. Pár jsme jich šlohly… Oni si to potom domysleli, smáli se: Staršino, vydej nové prádlo. Holky to naše sebraly“. Vata a obvazy nestačily ani na raněné… A ne aby… Ženské prádlo se objevilo až asi za dva roky. Chodili jsme v mužských trenýrkách a nátělnících… Tak jdeme… V holínkách! Nohy také upečené. Jdeme… Došly jsme k převozu, čekáme na prámy, a tam nás začali bombardovat. Strašné bombardování, chlapi se všichni nějak poschovávali. Volají na nás… A my to bombardování neslyšíme, raději do řeky. K vodě… Voda! Voda! A seděly jsme tam dokud jsme se neodmočily… Pod střepinami… Totiž… Stud byl strašnější než smrt. A několik děvčat v té vodě zahynulo…“

„Nakonec nás přidělili. Přivedli mě k mému družstvu… Vojáci si mě prohlíží: někteří posměšně, někteří dokonce zle, jiný tak trhne rameny – hned je to jasné. Když mě velitel praporu představil, jako že tady je váš nový velitel čety, všichni zavyli: “ Ú-ú-ú-ú-ú-ú….“ jeden si dokonce odplivl „Tfuj!“ A za rok, když mě předávali řád Rudé Hvězdy, mě tihle kluci, kdo zůstal naživu, nesli na rukách do mé zemljanky. Byli na mě hrdí“.

„Pohřbívali jsme ho… Ležel na maskovacím dílci, právě ho zabili. Němci po nás střílejí. Je třeba ho rychle pohřbít… Teď hned… Našli staré břízy, vybrali tu, co stála vedle starého dubu. Tu největší. Vedle ní… Snažila jsem se to zapamatovat, abych se mohla vrátit a najít to místo. Vesnice tu končí, tady se cesta rozdvojuje… Dá se to vůbec zapamatovat? Jak si to zapamatuješ, když jedna bříza před našima očima už hoří… Jak? Začalo rozloučení… Řekli mi: „Ty – první!“ Až se mi srdce zastavilo, pochopila jsem… Co… Takže o mé lásce všichni věděli. Všichni to vědí… A najednou taková myšlenka: a možná i on věděl? Tedy… On leží… Právě teď ho zakopají do země… Zakopají… Zasypají pískem… Ale já jsem se strašně zaradovala té myšlence, že, možná, on také věděl. A co když jsem se mu líbila? Jako kdyby byl živý, a teď mně něco odpoví… Vzpomněla jsem si, jak mi na Nový rok dal německou čokoládičku. Měsíc jsem ji nejedla, nosila jsem ji v kapse. Dnes to nechápu, celý život vzpomínám… Tu chvíli… Letí bomby… On… Leží na maskovacím dílci… Ta chvíle… A já se raduji… Stojím a usmívám se. Bláznivá. Raduji se, že možná o mé lásce věděl… Přistoupila jsem a políbila ho. Nikdy předtím jsem nelíbala muže… Tenhle byl první…“

„Strávila jsem s ním celý den, potom druhý a rozhodla: „Jdi na štáb a ohlaš to. Já tu s tebou zůstanu“. On šel k nadřízeným a já ani nedýchám: no, co když řeknou, aby tu po mně do čtyřadvaceti hodin nezůstalo ani stopy? Tady je přece fronta, to dá rozum. A najednou vidím, – k zemljance jde velení: major, podplukovník. Všichni mi tisknou ruku. Potom jsme si, samozřejmě, sedli v zemljance, a každý něco řekl, že žena našla muže v zákopech, a přitom skutečná žena, má na to dokumenty. To je ale ženská! Nechte nás pohlédnout na takovou ženu! Říkali taková slova, všichni plakali. Já na ten večer vzpomínám celý život… Co jiného mi zbylo?

„Zařadili mě jako sanitářku. Chodila jsem s ním na průzkum. Pálí minomet, vidím – upadl. Napadlo mě: mrtvý nebo zraněný. Letím tam, minomet pálí, a velitel řve: „Kam se ženeš, zatracená ženská!!“ Připlazila jsem se – živý… Živý!“

Zdroj: Ostrov Janiky
Přžeklad: Hamilbar
Originál zdroj: Red_heat.d3.ru

P.S.: Poznámka překladatelova. Autor to nikde explicitně neuvádí, ale z diskuse pod článkem se dá vytušit, že zdrojem mu byla kniha-dokument Světlany Alexejevič „Válka nemá ženskou tvář“. Tu však překladatel bohužel nečetl.