Dluhový strop jako parazitní eldorádo

0
5

14.10.2013 | The Shutdown of the U.S. Government and “Debt Default”: A Dress Rehearsal for the Privatization of the Federal State System?
Prof Michel Chossudovsky – Kanadský profesor o zákulisí Obamova sporu s Kongresem

Zdroj: Střípky ze světa

Former Cuban leader Castro speaks with Chossudovsky, director of the Center for Research on Globalization and editor of the Global Research website, in HavanaMaškarní těchto dní – kolem dluhového stropu za Velkou louží – spěje k rozuzlení. Predátor to jinak, než na sekyru, už ani neumí. Manko odepíše hlavně okolní svět. Tunel, jaký nepamatuje, však čeká i zemi neomezených možností. Do jeho libreta nahlíží kanadský profesor Michel Chossudovsky:

Konkursní správci už porcují Detroit i řadu jiných amerických měst. Tím víc se vkrádá „otázka: Může se do ´státního bankrotu´ – dopadajícího na lokální vlády napříč zemí – propadnout i ústřední vláda Spojených států?“ Z ranku „hypotetických“ je jen zdánlivě. „Ekonomická terapie“ zemí, vězících v dluzích až po uši, je pokaždé o „likvidaci státního aparátu, propouštění milionů zaměstnanců veřejného sektoru a privatizaci statků ve vlastnictví státu“.

Dřív si zubatá „strukturální adaptace“ chodila pro státy, předlužené v zóně rozvojového světa. V posledních letech však byla „aplikována i na několik evropských zemí“. Teď mračna „vražedných makroekonomických reforem“ – z „dílny Wall Street a Federálního rezervního systému“ – hrozí „výbuchem občanských nepokojů i napříč Spojenými státy“.

„Sanace“ bank – za Bushe i Obamy – jim přihrály 1.450 miliard dolarů. Dramaticky však rostly i „náklady válečné ekonomiky“. Na 740 miliard dolarů spolykaly už ve fiskálním roce 2010. Pentagon přitom – vedle jeho „oficiálního rozpočtu“ – přikrmují i „černé fondy“ („stínové subvence, které ve státních bilancích nefigurují“). Už v roce 2009 – uváděl tehdy renomovaný Aviation Week – činily „víc než vojenské rozpočty Velké Británie, Francie a Japonska dohromady“.

I když se abstrahuje od „černých fondů“ – na konto khaki mozků i krachujících bank – jen součet oficiálního vojenského rozpočtu a „sanace“ finančního sektoru činil 2.350 miliard dolarů už v roce 2010. Na daních se tehdy vybralo 2.380 miliard USD. „Jinak řečeno, sama válka a Wall Street ´projedly´ (spolu s úhradou úroků z veřejného dluhu) celý příjem federální vlády.“

„Všechny ostatní nákladové položky“ – včetně „medicare, medicaid, sociálních sféry i veřejných investic do infrastruktury“ – se tak „financovaly na dluh“. Od roku 2008 – tedy za pouhých pět let – „vzrostl o téměř 70 procent“. „Z 9.900 na 16.700 miliard USD.“

Rozpočtový úřad Kongresu (Congress Budget Office, CBO) anoncuje „dramatické snížení rozpočtového schodku“ – „ze 7 procent HDP v roce 2012 na 2 procenta v roce 2015“. Toho lze dosáhnout jen „šokovou terapií“ („sociálně devastujícími škrty ve veřejných výdajích“). Jen cestou „zeštíhlování“, také však „privatizace značného počtu státních programů, včetně medicare, mediaid a sociální sféry“. Tyto tři položky konzumovaly 45 procent státního rozpočtu. Že by snad jeho redukce postihla Pentagon, polykající 19 procent výdajů fiskálu, „je vrchovatě nepravděpodobné“.

To vše lemuje jiná „trpká ironie“: „finanční instituce z Wall Street“, které stát štědře „sanuje“, jsou totiž i „věřiteli federální vlády“, již „vhání do rozpočtového schodku“ právě Wall Street. Oba póly té strategie plní politika „kvantitativního uvolňování“ („quantitative easing“, QE). „Tisk“ dolarů, krytých jen „řídkým vzduchem“ („out of a thin air“), sice „reálnou ekonomiku nijak pozitivně nestimuluje“. Tím větší část veřejného dluhu však mění v klacek, jímž Federální rezervní systém vydírá i vlastní zemi.

Tato „síť 12 soukromých bank“ už je věřitelem 2.100 miliard dolarů veřejného dluhu. Být to „centrální banka ve veřejném vlastnictví“, mohla by „veřejný dluh odepsat“ – a usnadnit tak „financování sociálních programů“. Centrální banka v rukou privátního mamonu si však brousí tesáky predátora: Vláda až u „fiskálního stropu“ je pod „tlakem manipulátorů z Wall Street“, „majících pod kontrolou i rozhodování Kongresu“. Cílem není jen „ořezat a zredukovat sociální programy“, ale „zahájit i transfer veřejných statků do rukou privátních korporací“. Tlak sílí i na „privatizaci sociální sféry a zdravotní péče o nemajetné vrstvy“. V médiích už se přetřásá i „privatizace veřejných památek, muzeí, národních parků, pošty atd.“. Všech lukrativních veřejných statků, jejichž ceny se – právě pod tíhou veřejného dluhu – propadají „až na dno“ (rock-bottom prices“).

Kruh se uzavírá. Z koncovky vane perverze: „Peníze, jimiž vláda“ – za „sanací v letech 2008-2009“ – „subvencovala Wall Street“, se teď ta samá „Wall Street chystá použít k nákupu veřejných statků“. Federální vláda – „financující své vlastní zadlužování“ – dotuje z „peněz daňových poplatníků“ i „privatizační programy“. Zlatokopy „kolosálních spekulací“, zbavující ji statků, s nimiž stojí i padá její vlastní moc.

„Zavřený krám veřejných úřadů“ („shutdown“) je tichou „generálkou na privatizaci veřejných statků“.

Kapsy si mastí právě viník dluhové pasti. Už ohlodává na kost i hypervelmoc, k níž se nám dotěrně vnucuje spojenecká vděčnost.