Elity nahradily atrapy. Oč víc mají Marxe za svatokrádež, tím útrpnější z nich čiší bezradnost, shrnuje loňské dění doktor Josef Skála

0
19

Rozhovor redakce Parlamentních listů s PhDr. Josefem Skálou Csc.

Josef SkálaROK 2015 – A CO DÁL? Historik Josef Skála, jedna z nejvýraznějších tváří dnešní KSČM, patří k těm, kteří by mohli na sjezdu v roce 2016 vyzvat předsedu strany Vojtěcha Filipa. „Kapitalismus na druhý pokus“ se podle něj točí ve stále ničivějším bludném kruhu.

Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Kapitalismus na druhý pokus – míněno ten globální – nasekal další porci lumpáren i zločinů. Jsou stále destruktivnější. I díky svým „synergiím“. Ti, kdo ten „happy end“ řídí, se přesto nic neodnaučili, ani nenaučili. Bourbonům to vydrželo až do pádu Bastily.

Letos to urodilo trojí přelom. Mráz, přicházející z Bílého domu a houfu jeho satelitů, už neplení jen „třetí svět“. Teď jeho rány zaplavují i Evropu. Poklonkování politice, rodící miliony tragédií, nám dosud dělalo „jen“ ostudu. Teď se nám ukládá i dovoz jejích obětí. Kdo do politiky nespadl z višně, umí si následky spočítat. Husí kůže nemine ani příští generace.

Nové kvality dosáhlo i znechucení politikou. Ta etablovaná už ani neumí předstírat, že cokoli řeší. Rubem je šance, že mlčící většina seskočí z bidýlka, vezme si slovo a vstoupí do politiky hlavním vchodem. Ten pohyb už startuje. Zatím z něj ovšem těží hlavně mucholapky krajně problematického ražení.

Dějištěm třetího přelomu je Sýrie. Poslední z darebáctví, z nichž má „vítěz studené války“ pracky od krve, tam právě krachuje. Dokud si „war on terror“ pachtoval sám, internacionála hrdlořezů brala jednu kótu za druhou. Jen co ji vzalo na mušku ruské letectvo, území „Islámského státu“ se tenčí. „Druhou frontu“ tak – místo „podivné války“ („drole de guerre“) – musely otevřít i mocnosti NATO. Sice spíš, jen „aby se neřeklo“. A aby to nezpřetrhalo holport s chátrou, s níž slibují skoncovat už 15 let. Totálním fiaskem „euroatlantických hodnot“, vyvážených švindlem, korupcí a rabijáckými převraty, je Ukrajina. „Pax Americana“ končí. Světu se vrací rovnováha. Peking i Moskva hrají suverénní part. Rusofobní terárium, agitující i za restituci tibetských hladomorů a mučíren, je vzteky bez sebe. Dobře mu tak.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Evropské „elity“? Spíš „drobné správní úřednictvo“, řečeno se slavným konstruktérem. Státnických kvalit je zoufalý deficit. Příčin je víc. Tři jim vévodí. První je brutální přesilovka žraloků, velících vertikále mamonu. Do nebe volající arogance, s níž diktují své vrtochy. Bytost, nadaná rozhledem a morální integritou, na to nemá žaludek. Do postů pimprlat, simulujících demokratickou soutěž, to vynáší jen týpky bez vůle i fantazie.

Druhou příčinu vytáhl z přítmí Edward Snowden. „Ředitel zeměkoule“ šmíruje „globálně“. S obzvláštním gustem vydírá právě „spojenecké elity“. Ty hromádky neštěstí se třesou strachy, co všechno na ně ví. Ví toho mraky. Ty kariéry jsou z kloaky, plné všiváren. Kázeň to umí absolutní. Rozum i svědomí vyřídí levou zadní. Buldočí nasazení, s jakým teď Německo rozvrací sama „Bundesmutti“, je exemplářem do čítanek. Tak koňskou dávku masochismu není co závidět.

Jen psychopata neurazí už mantra, vyhastrošená za „evropské hodnoty“. Jak humbuk o lidských právech na oltář politiky, jež s nimi nakládá jako Herodes s nemluvňaty, tak její pragmatická slepota. Drogová závislost na talmudu z předminulého století. Nekalou reklamou kapitalismu byl už tehdy. Tím dál mu rychlík ujíždí dnes. Pro panstvo, jež o nás rozhoduje, je to však totem i kámen mudrců. Zblbnout takovým šarlatánstvím medicína, půlka z nás už je dávno pod drnem.

Evropské elity nahradily atrapy. Vrší jeden propadák za druhým. Letos ta impotence dávala galakoncert. „Řešení“ migrační krize je vrcholným číslem.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních týdnů alespoň z hlediska médií působila tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil ze šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Prožili jsme další „antizemanovský podzim“? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Tím, co tu kříží kordy, není marnivý vkus. I ten totiž tvarují hlavně sociální póly. Jejich obscénní rozestup. Propast, zející mezi faraonskou nadutostí – a skandální degradací na opačném konci. Proč je to právě migrační krize, co pod ten kotel přikládá ještě víc, není složitý hlavolam.

Přikládá pod něj už tím, co hrozí všem. Drtivé většině těch, koho srazily na dno džihád či „humanitární bombardování“, se dá pomoci jen v jejich ruinách. Klukovské tváře, vandrující Evropou, nezapřou jinou motivaci. Neprchají před peklem. Míří za snem. Za reklamním bludem „globalizace“, slibujícím roh hojnosti všude na Zemi. Na ty kluky však nezbyla ani práce, která uživí rodinu. A tak se pro to, co jim Kecal slíbil a nedal, hrnou tam, kde je ta slibotechna doma. Hlavní stan má sice v Americe. Ta ovšem nomádům, které uvádí do pohybu, spustila mříž. Přes práh nesmějí ani naftokraciím, platícím „Islámskému státu“ účty. Klokánkem masy, zjančené vidinou ráje, kde pečení holubi létají i do líné huby, je Evropa v klepetech „spojenecké věrnosti“.

Sází ji to na sud s prachem. I kdyby v tsunami, které ji zaplavuje, nebyl jediný fanatik, zklamání, jež nomády nemine, to dožene promptně. A dodá tak cinknuté alibi i všemu ostatnímu, co by se jinak hájilo jen krajně prekérně. Počínaje mizérií, expandující Evropou už před migrační vlnou. Přes ještě víc odposlechů, kamer a konfiskace všeho, o čem je soukromí. Až po ještě snazší stigmatizaci každého, kdo vidí panstvu do karet, jako „extremisty“. A sekvestraci toho mála, co z naší už beztak „omezené suverenity“ ještě zbylo. Migrace a terorismus jsou přece „celoevropský problém“. Na ně má monopol Brusel. V „kádrovém pořádku“ Velkého bráchy.

To už je téma pro pud sebezáchovy. Do ulic zatím žene hlavně ty, koho zradily mrákoty „sametu“. A „globalizace“ je bere hákem i v zemi, která už bídě uměla dát vale. Instinkt jim napovídá správně. Před nouzí i iluzí, zaplavujícími Evropu, jsou na ráně jako první. Jak v tlačenici o sociální dávky, tak o bídně placenou práci. Zeman je stéblem, jehož se ten „tekutý hněv“ chytá. „Kavárna“, posedlá revanšem, větří šanci. Z „pravdolásky“ už dědičnou monarchii neudělá. Komparz jí řídne třetí kosmickou. V kůl v plotě vysychá před očima. Tím víc se upíná k velmoci, jíž podepsala vázací akt. A klohní záminky pro její nátlak. Aby Hradu, nevládne-li mu knížepán, uložil bobříka mlčení. Hrobové ticho ke všemu, co uráží i zdravý selský rozum.

„Antizemanovský podzim“ je hlavně o „kavárně“. O tom, co je zač. Jak moc ji řídí dálkový ovladač. O její kolaboraci až za hrob. O tom, jak na nás bez uzardění straží i plíživý totáč. Je to cizinecká legie. Doma, a ne v berberské poušti. Legie cizího kondotiéra. Na jeho ambasádě pečená vařená.

Celá ta polarizace není o prkotinách. Ostnatý drát dělí zájmy. To, jak si vjíždějí do vlasů, však nic nevyřeší. Rvou se až o následky. Příčiny berou obloukem. Východiska tím spíš. Mlčící většině to neuniká. Proto mlčí dál. Chybí jí mluvčí. S programem, který před jádrem věci neuteče.

To samé se podle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jako by se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v této souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové.

Svatoušci liberální fráze už nemají co nabídnout. „Reformní“ levice vzdala i reformy, které by kapitalismus polidštily aspoň trochu. Tím snáz si politiku pachtují citoslovce. Taková Marine Le Penová – a nejen ta – z nich skládá i celé věty. Témata, s nimiž si etablovaná politika neví rady, kolonizuje jedno za druhým. Orbán to dovádí i do praktických kroků. Už mu sekunduje i Varšava. Populismus, čmerhající doprava, nabírá sílu i jinde. Tamtamům, jež buší na poplach, chybí to hlavní. Umějí jen „hodnoty“, recept však nenabízí jediný. Půjde-li to tak dál, Evropu čeká jiná politická mapa. Už brzy..

Ta invaze bere atakem i terén, patřící dosud levici. Atrapy typu Syrizy nebo hnutí Podemos ho neubrání. Zkoušejí být těhotné napůl. Tomu, nač lanaří, kastrují prostředky. Vlastní ekonomický program nemají. A ani ho nehledají. Když na ně mamon zadupe, nafukovací svatozář se rázem hroutí. Aby to lidé, kteří jí dali hlas, schytali ještě hůř, než jak zněl původní plán. Tahle „nelevicová levice“ – řečeno s americkým profesorem Jamesem Petrasem – hrozí zdiskreditovat i tu, co levicová je.

Ta musí umět uniknout i jiné léčce. Ze strany „levice“ i „demokratické“ pravice, které za sliby chyby trestá ta, co na kurtoazii kašle. Ti, komu bere bavlnku mocenského monopolu, se pak rádi pasují na maják demokracie v sázce. Aby tím za vokalisty zaklínadel, která se lidem přejedla, zlanařili i skutečně demokratické síly. Levice, která ví, o čem je demokracie doopravdy, na tu udici zabrat nesmí. Tím by se odepsala definitivně. Teď to chce politiku vlastní provenience. Ke všemu, s čím si konkurence neví rady.

Téma má ovšem i jiné dimenze. Hrozí snad obrat doprava jen od pasáků holých lebek? A co sutany, pakující se „restitucemi“ – a vábící na všelijaká „Te Deum“? Ta stínohra má prý i dozvuky, o nichž podhradí netuší. Například ve špičkách justice v širším smyslu, majících patent na výklad zákona. Právní autority, hájící státní zájem, se tam prý hlásí jen velmi obtížně. Na rozdíl od těch, co proti němu straní kléru. Je to opravdu až tak? Platí snad opravdu i dnes, že se tu tandemu kléru a pravice rezervuje vždy minimálně cosi na způsob blokační menšiny? A pokud to nejsou jen čerti na zdi, co má ta panská jednota za lubem? Triedr demokracie, jež nechce spáchat harakiri, nesmí vynechat ani podobná zákoutí.   Pro pokračování ve čtení klikněte prosím ZDE