EU se chová jako rozpadající se Římská říše v době Attily Huna

0
118

Autor: Martin Kunštek

Martin KunštekV roce 451 vtrhlo do Evropy vojsko Hunského vojevůdce Attily přezdívaného Bič Boží. Nájezdy těchto kočovných válečníků byly provázeny vražděním, drancováním, znásilňováním a pálením. Římané považovali Huny za barbary. Hunové se pravda barbarsky chovali. Na ozbrojený odpor se Hunům postavili pouze některé germánské kmeny – zejména Vizigóti pod vedením krále Teodoricha. Germány Římané rovněž považovali za barbary. V krvavé bitvě na Katalaunských polích 20. července 451 Vizigóti postup Hunů na sever a na západ zastavili. Attila otočil svoji armádu na jih – přímo do srdce Římské říše. A co udělali Římané, kteří se považovali za výkvět civilizace (a technicky patřili k nejvyspělejším národům)?

Nechali si vydrancovat Aquileu a další města. A místo boje – obrany vlastní země – poslali papeže Lva I., aby prostřednictvím biskupa z Viterba, dojednal s Attilou výši výkupného za něž Hunové nebudou plenit Řím.

Na dlouho si Římané, kteří již nebyli ochotni za svoji zem bojovat, stejně nepomohli. Západořímská říše nedlouho poté zanikla. V roce 476 byl donucen k abdikaci poslední římský císař Romulus Augustus. Impérium přestalo existovat. A Itálii si pro germánské kmeny zabral Skirský vojevůdce Odoakar, který se nechal po zabrání Říma korunovat králem Germánů.

Nemohu si pomoci, ale současný postup Evropské unie a většiny členských států – včetně bohužel Sobotkovy vlády – mi zatraceně připomíná dobu vpádu Attily Huna. Říká se, že historie má tendenci se opakovat. Poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška.

Vlně „barbarů“ valící se do Evropy se tentokrát postavili Maďaři. Potomci Hunů. Jako první postavili ploty a proti hordám valícím se na nás z jihu a východu nasadili vojáky a policisty. Se zbraněmi ( zatím s gumovými projektily) a vodními děly v ruce. Ze strany západoevropských zemí, které se považují za „elitu“ EU za to byli ostře pranýřováni jako rasisti, xenofobové a fašisti.

Řada běžných lidí už i na „Západě“ měla v mezičase možnost si ochutnat „dobrodiní“, které k nám ilegální imigranti přinášejí. Krádeže, loupeže, vraždy, znásilňování. Průvodní jevy jako u vojska Hunů. Jen trochu více rozptýlené do prostoru.

A s jakým řešením přišla evropská „elita“? Se stejným jako v době Attily Huna. Evropská komise, vydatně podporovaná kancléřkou technicky nejvyspělejšího státu Evropy – navrhuje platit výpalné z peněz nás všech (i těch, kteří s multikulti šílenstvím nesouhlasíme a chceme se bránit). Tentokrát nikoliv Hunům, ale Turkům. Vyděrači na Bosporu, který východní (balkánskou) migrační trasu v podstatě organizuje. Klasický racketeering. V úplně stejné podobě jej používá italská mafie. Zaplaťte nebo vám vypálíme hospodu. Pro ukázku několik hospod vypálí. Řada dalších pak zaplatí. Jenže ono to není jednou. Jako v dobách Attily. Platit se pak už musí pořád. Každý rok. A stále znova.

Řešením není zaplatit a „držet hubu“. Krčit se v koutku a čekat kdy budeme muset znovu platit. Řešením je odpor všemi prostředky. Z řady míst zejména z jižní Francie jsou známy případy, kdy se všichni (nebo téměř) hospodští a prodavači domluvili a postavili si milici. Oficiální policie a četnictvo totiž byli mafiány zkorumpováni. Některé vesnice jako vinařské Gordes a města jako Trascon v Provanci se v 50. letech 20. století „naježily“ mysliveckými kulovnicemi a pistolemi (drženými často od 2. světové války a z odboje). Následoval střet mezi mafií a „místními“. Ztráty – i na životech – byly na obou stranách. Policie a četnictvo obvykle nevyšetřili nic. Místní si přisvojili některá pravidla mafie. Jako je zákon mlčení. Když se našla mrtvola „výběrčího“, tak nikdo z místních nic neviděl ani neslyšel. „Toho neznáme. Ten není zdejší. To je asi někdo z těch přivandrovalců ze Sicílie nebo z Korsiky. Asi mafián“, slýchali vyšetřovatelé.

Tam kde mafie narazila na ozbrojený odpor, pak většinou odtáhla. Tam kde místní „stáhli ocas“ a zaplatili – jako v Cannes – většinou platí dodnes. A mafie je tam mnohem silnější. A prakticky vládne.

Zdroj článku: Nová republika