Falešná vlajka terorismu a třídní boj: Od Paříže po Abidjan

0
429

Autor: Gearóid Ó Colmáin
Překlad: Vladimír Sedláček

Jak po celé Francii pokračují stávky a demonstrace, stát se uchýlil ke staré technice třídního útlaku – terorismu.

I když fotbalové ME přitáhlo do francouzského hlavního města tisíce příznivců, napětí ve společnosti zůstává vysoké, jak dělníci pokračují v pouličních protestech proti vládou navrženým reformám zákoníku práce. Celý francouzský národ je v pohybu. Fronty zoufalých dělníků, seřazených na nástupištích a marně čekajících na vlaky, jejichž provoz ostře narušila stávka SNCF (Société nationale des chemins de fer français -Francouzská národní železniční společnost). Ačkoli je momentálně ve stávce pouhých 8,5 procenta železničních dělníků, práci zastavila většina strojvůdců SNCF. Stávky a protesty sílí po celé zemi, s popeláři, kteří se zapojili do pranice. V reakci na dělnické mobilizace se vládní instituce uchýlily k represi a terorismu, aby v této třídní válce získaly vrch.

Kamera zachytila zakuklené výtržníky, jak železnými tyčemi rozbíjejí výkladní skříně během nedávné demonstrace proti škrtům starobních důchodů. Když se jeden z demonstrantů pokusil výtržníka zastavit, okamžitě se k němu přidal druhý, jenž jasně vykazoval vojenský výcvik, a napadl demonstranta smrtícími kopy. Mezitím policisté, kteří byli přítomní na scéně, prostě přihlíželi. Bylo jasné, že tito dva výtržníci jsou policejní agenti provokatéři.

Incident odsoudila ve francouzské televizi předák koalice Front de Gauche Jean-Luc Mélanchon. Melanchonova prohlášení ostře naznačují, že zločinná činnost policie je zinscenovaná Ministerstvem vnitra, jež vede Bernard Cazaneuve.

Použití agentů provokatérů státem k poskytnutí záminky pro třídní útlak je stará technika vládnoucí třídy. Její použití tady ukazuje, že terorismus pod falešnou vlajkou – teroristické útoky vedené státními úřady, s vinou hozenou na označené nepřátele, ať už skutečné či fiktivní – je běžným rysem současného vládnutí. Tento fakt by měli mít na mysli ti, kteří tvrdí, že západní „demokracie“ se nezabývají teroristickými činy proti vlastním občanům.

Současná stávka francouzských popelářů poskytuje příhodný kontext k rozšíření naší analýzy na hranice francouzského imperialismu. V listopadu 2004 běloruští žoldáci, placení francouzskou tajnou službou (DGSE), provedli pumový útok na francouzskou vojenskou základnu v Bouaké v Pobřeží slonoviny. Zabili 9 francouzských vojáků a jednoho amerického občana a přes dalších 40 příslušníků vojenského personálu zranili. Paříž obvinila z útoku prezidenta Laurenta Gbagbo, kterého se francouzi pokoušeli sesadit pomocí teroristické vzpoury na severu země. Francouzská armáda okamžitě zničila veškeré letecké síly Pobřeží slonoviny a francouzské tanky vjely do hlavního města země Abidjanu, kde obklíčily prezidentský palác a obsadily letiště. Když statisíce tamních občanů vyšly do ulic, aby pokojně protestovaly poti tomuto aktu neokoloniální agrese, francouzské jednotky zahájily palbu na protestující a nejméně 56 lidí zabily. O incidentu spoře informovaly tiskové agentury ‚metropole. Některé zúčastněné vojáky později za jejich zločiny vyznamenal francouzský prezident Jacques Chirac.

Po útoku na francouzskou vojenskou základnu byla těla nacpána do pytlů a okamžitě dopravena zpět do Francie. V rozporu se standardním postupem nebyla povedena žádná pitva a rodinám nebylo dovoleno vidět těla v rakvích. Jedna rodina dokonce pochovala špatné tělo a musela je exhumovat k opětovnému pohřbení. Několik soudců Nejvyššího soudu na případ rezignovalo, když vláda odmítla spolupracovat při vyšetřování. Všechny důkazy ukazují na falešnou vlajku. Několik vyšších vojenských a soudních příslušníků to potvrdilo. Sdělovací prostředky to nepopřely, ale hromadně to zmírnily a rychle zapomněly. To dokazuje trestuhodné pohrdání francouzské vládní elity africkými i francouzskými občany.

Je nepravděpodobné, že francouzská vláda bude kdy obžalovaná z velezrady a zločinů proti lidskosti v Pobřeží slonoviny. Jen málo Evropanů se stará o to, co jejich vlády dělají ve „Třetím světě“. Dvojí metr je v západním povědomí hluboce zakořeněný.

Rasismus a egocentrismus prostupují také mnoho dělnických organizací. Ryzí proletářský internacionalismus byl příliš dlouho nahrazován předstíranou maloburžoazní mentalitou politické korektnosti s levičáckým a „protirasistickým“ davovým skandováním, západní imperialismus spíše podporujícím než k němu odmítavým.

Každý večer za soumraku dorazí černí muži do snobských francouzských čtvrtí sbírat odpadky od téže buržoazie, která vykrádá zdroje jejich zemí; je to ponížení, jehož i sebemenší zmínce se vznešené kruhy zdaleka vyhýbají. Aby došlo ke skutečné změně, dělníci ze států severní polokoule se musí spojit, organizovat a bratřit s těmi na jižní polokouli. Musí pochopit, že stejná třída, která vede válku s francouzskými dělníky, stejné společnosti, které usilují o větší zisky v Evropě na úkor života lidí, jsou spoluviníky na genocidě a zločinech proti lidskosti na jižní polokouli. Musí vidět spojnici mezi terorismem a třídní válkou. Masové povědomí o tomto faktu odrazí všechny pokusy oligarchických států o potlačení třídního boje dělnické třídy za emancipaci terorismem.

Originál vyšel na: http://ahtribune.com/