Jak funguje globální finanční kasino aneb Pod svícnem je největší tma

0
178

Vložil: Admin

Říká se, že pod svícnem je největší tma. Ne každý si je ale schopen připustit, že největší nebezpečí pro světovou ekonomiku se skrývá v jejím samotném epicentru – v instituci, které se nesprávně říká americká „centrální banka“. Oficiálně se jmenuje Federální rezervní systém (Fed), ale federálního ani amerického na ní není vůbec nic.

Když v roce 2010 známý texaský kongresman Ron Paul prosadil mimořádný audit Fedu, vyvolal tím u bankéřů a korporátních médií hotové pozdvižení. Docházelo tak mnohdy ke stěží uvěřitelným situacím. Když se například o rok později Ron Paul ucházel za republikány o kandidaturu na amerického prezidenta, stalo se na internetu hitem video amerického komika Jona Stewarta, jenž si ve svém známém satirickém pořadu The Daily Show lámal hlavu nad tím, proč média o Paulovi mlčí. Ve chvíli, kdy televize MSNBC ukazovala výsledky se skóre jednotlivých politiků, zmínila prvního Mitta Romneyho, druhého Ricka Perryho a… – a v pořadí čtvrtou Michele Bachmannovou. „Za kým? Čtvrtá za kým?“ volal úpěnlivě Stewart a publikum se mohlo potrhat smíchy.

Výsledky auditu Fedu ale na rozdíl od Stewartova videa, které upozornilo na to, jak mainstreamová média (ne)informují veřejnost, vůbec vtipné nebyly. Oficiální částka, na kterou přišlo americké daňové poplatníky zachraňování investičních bank, jež kvůli svým spekulacím s rizikovými deriváty v roce 2008 de facto zkrachovaly, se ve všech médiích uváděla jako 1,2 bilionu dolarů. Podle Levyho ekonomického institutu při newyorské Bard College, který provedl komplexní studii a na zpřístupněná čísla Fedu – poprvé v historii – se podíval pěkně do hloubky, je ale částka, kterou Fed utratil na záchranu bank po celém světě, mnohem vyšší: 29 bilionů dolarů (ta cifra je 29 000 000 000 000 dolarů). Jak říkají Američané, čert je totiž v detailu. Záleží na tom, jak se věci pojmenují a podají. Tisknutí nových bankovek se také říká kvantitativní uvolňování. Když Fed poskytl dolary Evropské centrální bance, byla to pro změnu „dohoda o dočasném zvýšení dolarové likvidity“. Technicky to prostě půjčka není.

Profesor L. Randall Wray, ekonom z Kansaské univerzity a autor několika knih o monetární politice, upozorňuje, že existují tři různé způsoby, jak výši pomoci bankám měřit. A pomáhá si analogií Fedu s barmanem, který nalil večer bankéřům šest panáků na sekeru, v tomto případě s úrokem. Riskuje tedy, že přijde o šest panáků. To je suma 1,2 bilionu, které se držel Fed a média. Podle Wraye je ale důležitější celkový počet panáků nalitých opilým bankéřům za týden, měsíc či rok. Pokud jde totiž o těžké alkoholiky, údaj, kolik panáků jim nalil barman na dluh určitého večera, je k ničemu; jen druhý způsob nám umožní pochopit, jak často měli bankéři-pijáci hluboko do kapsy. Seriózní diskuse o postřehu profesora Wraye jsme se nedočkali. Místo toho jej kolegové ekonomové označili za lůzu.

A pak je tu ještě třetí rozměr, který vysvětluje realitu finančního systému a kondici světových bank asi nejlépe. Fed zavedl několik úvěrových programů a záruk s komplikovanými názvy jako TARP (Troubled Asset Relief Programm), PDCF (Primary Dealer Credit Facility), TAF (Term Auction Facility) či TALF (Term Asset-Backed Securities Loan Facility). Některé programy byly krátkodobé, s rychlým nárůstem úvěrování, které bylo dočasné – poté, co byly půjčky splaceny, program skončil. Jiné trvají léta. Suma 29 bilionů dolarů tedy ukazuje, kolik stálo Fed celkově „uklidnění“ trhů, tedy půjčky, výdaje (například odkupování toxických hypoték) a záruky, nepočítaje v to záruky, které nebyly využity. Takže se prostě finanční krize „vyřešila“ tím, že se na bezprostřední odvrácení ekonomického kolapsu vyrobilo 29 000 000 000 000 dolarů.

A kdo dostal nejvíc? Devět bilionů nateklo jen do pěti bank – Merrill Lynch, Citigroup, Morgan Stanley, Bear Stearns a Bank of America. V článku pro deník Le Monde se tehdy rozčílil francouzský premiér Francois Fillon: „Je normální, že soukromé banky, které se zpravidla financují u centrálních bank úvěry s jednoprocentním úrokem, mohou v době současné krize získat úrok ve výši 0,01 procenta, zatímco některé státy musejí platit úrok 600krát či 800krát vyšší?“ Dobrá otázka…

profimediaPropojení byznysu s politikou? Takhle vypadá v praxi. Někdejší americký senátor Nelson Aldrich doslova prodal USA bankéřům, ke kterým pak za odměnu provdal dceru. Ta měla s Johnem D. Rockefellerem jr. syna Nelsona Aldriche Rockefellera (vpravo), jenž to dotáhl až na viceprezidenta. Na snímku z roku 1959 se zrovna žení jeho syn Steven Rockefeller (na snímku s brýlemi), kterému je dnes 81 let. Foto Profimedia.

K lepšímu pochopení úlohy Federálního rezervního systému v měnové politice (nejen) Spojených států amerických možná lépe poslouží následující příběh. „Řekli nám, abychom se neoslovovali pravými jmény. Byli jsme poučeni, abychom přicházeli po jednom a co nejméně nápadně na železniční stanici na břehu Hudsonu v New Jersey, kde bude stát připravený automobil senátora Aldriche. Služebnictvo a posádka vlaku možná znali totožnost jednoho nebo dvou z nás, ale neznali všechny. Věděli jsme, že k odhalení prostě nesmí dojít, jinak by veškerý čas a úsilí byly promarněny. Kdyby se zveřejnilo, že se naše skupina dala dohromady a sepsala návrh zákona o bankovnictví, návrh by neměl šanci projít Kongresem,“ vyprávěl v roce 1935 v týdeníku The Saturday Evening Post bankéř Frank Vanderlip, jenž se této zvláštní schůzky zúčastnil.

Setkání z roku 1910 popisuje také kniha The Case Against the Fed slavného ekonoma rakouské školy Murrayho N. Rothbarda. O co tak tajného tehdy vlastně šlo? Rok po bankovním a burzovním kolapsu, přiléhavě pojmenovaném Panika roku 1907, kdy byla podlomena důvěra veřejnosti v největší banky, americký Kongres sestavil Federální finanční komisi. Ta měla za úkol prošetřit, zda za panikou nestojí samotní nejmocnější bankéři (což samozřejmě stáli), a doporučit bankovní reformy, aby se podobné události neopakovaly.

Předsedou komise byl jmenován senátor Nelson Aldrich. Jenže Aldrich měl blízko k nejmocnější bankéřské rodině Morganů a později se díky sňatku své dcery stal členem rodiny Rockefellerů. Aldrich se vydal na cestu do Evropy, kde strávil dva roky konzultacemi s hlavními soukromými bankéři Anglie, Francie a Německa. Po svém návratu pozval několik přátel na onu utajovanou schůzku (pod záminkou lovu na kachny). Kromě zmíněného Franka Vanderlipa z National City Bank of New York spojené s Johnem D. Rockefellerem se zde sešli i ostatní bankéři, které měl Aldrich vyšetřovat: například Paul Warburg z Kuhn, Loeb and Company, Henry P. Davison, starší partner u J. P. Morgan, či Benjamin Strong, vedoucí J. P. Morgan Bankers Trust a pozdější první šéf Federálního rezervního systému.

Za devět dní zde vznikl návrh zákona na soukromou centrální banku. Protože republikáni zrovna ztratili ve sněmovně většinu, o Aldrichově plánu s drobnými úpravami se hlasovalo až o tři roky později. Dvaadvacátého prosince 1913, když už byla většina zákonodárců doma na Vánoce, se Kongres vzdal práva vytvářet peníze a regulovat jejich hodnotu, které mu dávala ústava, ve prospěch soukromé korporace. Od roku 1914 je tak každý dolar, který Fed vytiskne, vládě Spojených států půjčován s úrokem. Veřejnosti bylo tehdy (také jejich) médii vysvětleno, že Federální rezervní systém bude kontrolovat množství peněz v oběhu, a bránit tak inflacím a velkým krizím. Což se, jak všichni víme, nestalo. Právě naopak…

Půjč mi dolar

Co ale vyplývá z faktu, že každý dolar, který kdy Fed vytvořil a půjčil vládě či soukromým institucím, se mu musí vrátit i s úrokem? Ano, že dluh nelze nikdy splatit. S trochou nadsázky – i kdyby vláda splatila všechny vypůjčené peníze, kde vezme peníze na úrok? Musí si je vypůjčit. A od koho? Od Fedu. Nebo si je vezme od vlastních obyvatel formou daně z příjmu, která ostatně byla zavedena prostřednictvím 16. dodatku americké ústavy právě v době, kdy vznikal Fed.

Federální rezervní systém tvoří dvanáct regionálních „centrálních“ bank (New York Fed, Boston Fed atd.). Každou z těchto bank zase vlastní různé komerční banky; v jakém poměru a vůbec které to jsou, však veřejnost neví. Vláda žádný podíl nedrží. Rozhodování ovlivňuje pouze prostřednictvím Rady guvernérů. Ale stačí to?

Vždyť například Timothy Geithner, ministr financí Obamovy vlády, který od roku 2009 „řešil“ finanční krizi, do této funkce přišel jako šéf newyorského Fedu. Velmi často se ministři financí rekrutují z investiční banky Goldman Sachs, jako třeba v případě Bushova ministra Hanka Paulsona. Ten do doby svého příchodu do vlády šéfoval bance, která dlouhodobě prokazatelně lhala – klientům prodávala rizikové produkty, jež interně nazývala „sračkami“, měla je pojištěné a ještě si sázela, že to celé praskne. A aby to mohla dělat v co největším množství, její mocný šéf se v roce 2004 zasadil, aby nebyl omezen poměr mezi penězi, které banka vlastní, a těmi, které si půjčuje, takzvaná páka. Čím víc tedy banky těchto balíčků prodaly, tím víc vydělaly. Když v roce 2008 přišla krize, banky zachránil Fed a Paulsonovo ministerstvo financí. Není to geniální?

„Většina lidí chápe, že Fed kontroluje americkou monetární politiku, ale věří, že je součástí vlády – jak by se také dalo čekat, když se jmenuje ,federální‘. O čem ale nemají ani ponětí, je, že peníze jsou tvořeny bankovním systémem. Často ani ekonomové a bankéři nedokážou pochopit, že když poskytují půjčky svým klientům a připisují jim na účty kredit, fungují jako součást systému vytváření peněz,“ píše v jednom článku Stephen Zarlenga, autor knih Zapomenutá věda peněz či Mytologie peněz – příběh moci. „To, co používáme jako peníze, nevydává vláda, nýbrž soukromé banky.“

I autor tohoto textu si dřív myslel, že když si člověk bere hypotéku, banka mu půjčí peníze, které má z vkladů od klientů. Omyl. Po podpisu úvěrové smlouvy banka klikne myší a peníze „vytvoří“. Jak? To je tajemství takzvaného bankovnictví částečných rezerv. Jestliže povinná rezerva, kterou Fed nebo jiná centrální banka (princip je všude stejný) stanoví, činí 10 procent, banka musí mít deset procent vkladů, avšak ostatních devadesát smí půjčovat. Nepůjčuje ale peníze, které má na účtech. Vytvoří nové peníze a ty pak půjčuje. Tedy, pokud někdo uloží do banky 1000 dolarů, banka může vytvořit dalších 9000 nových dolarů pomocí pouhého záznamu účetní položky, a potom je někomu půjčit na úrok.

Na základě peněz, které se bance vrátí od dlužníka, si může takto „vytvořit“ další peníze. A tak pořád dokola. Stejná tvorba peněz, které přibývají v systému tím, že banky dávají úvěry, se nakonec stává i zdrojem financování dluhopisů, jež vydávají vlády.

Není divu, že v tomto lichvářském systému to samotné Spojené státy americké dotáhly ke smutnému rekordu: dluh USA činil ještě v roce 2007 devět bilionů dolarů; dnes je to přes 21 000 000 000 000 (bilionů!) a zvyšuje se rekordním tempem. Pokud by se USA snažily dluh snížit nebo aspoň zpomalit jeho růst a Fed by přestal vytvářet nové peníze a ty půjčovat vládě nebo za ně kupovat většinu amerických dluhopisů, protože o ně ve světě klesá zájem, okamžitě zkrachují. Jediné, v čem se liší Amerika třeba od Řecka, je skutečnost, že si může tisknout peníze, protože je dolar od roku 1971 světovou rezervní měnou.

Důvěřivý krocan

Teoreticky to ještě může chvíli fungovat. Jelikož je ale třeba stále rychlejšího a mohutnějšího nalévání peněz do ekonomiky, tím rychleji mohutní i dluh. A právě to je jednou z hlavních příčin geopolitického napětí mezi USA a „Západem“ na straně jedné a Čínou, Ruskem a „Východem“ na straně druhé. Číňané jsou největším americkým věřitelem a nechtějí, aby jim v ruce zbyly zcela bezcenné dolary a americké dluhopisy, tedy papíry, kde je napsáno, že jim Amerika dluží – Amerika, jejíž zahraniční obchodní bilance je prudce záporná, totiž čínské zboží nakupuje kromě nových dolarů i formou vydávání dluhopisů. Všichni ale vědí, že americká schopnost Číňanům dluh někdy v budoucnu splácet se limitně blíží nule. Jisté je, že USA ztrácejí svou pozici hegemona, oslabují a polarita světové moci se vyvažuje, což se jim nelíbí.

Kdyby se například Číňanům a Rusům povedlo prosadit jiný finanční systém, o čemž se již léta v kuloárech mluví, znamenalo by to drastické zchudnutí Američanů. I tak se dá vnímat na stále větší napětí mezi Západem a Východem.

Dá se na to pohlížet i z toho úhlu, že jediné, co ještě může Spojené státy, které jsou absolutně nejzadluženější zemí světa, ještě zachránit či odvrátit jejich pád, je po Afghánistánu, Kosovu či Iráku kolonizace dalšího území… Třeba Ruska, které je naopak zadlužené nejméně. A ještě má zemi plnou nerostných surovin.

Těžko říct, jestli se nadnárodním bankéřským a vládním kouzelníkům podaří systému virtuálních peněz (zadlužená Evropa tiskne podobně jako Fed) prodloužit čas na hadičkách a něco „vymyslet“, nebo si budeme muset projít dalším válečným konfliktem, který by při úrovni současných zbraní mohl být tím definitivně posledním…

Bývalý šéf americké bankovní a měnové komise Wright Patman současný systém popsal neobyčejně výstižně: „Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by mi logicky a rozumně ospravedlnil, že si federální vláda musí vypůjčit na používání svých vlastních peněz. Věřím, že přijde čas, kdy budou lidé požadovat, aby se to změnilo. A že se to stane ve chvíli, kdy to pochopí a obviní vás i mě a každého, kdo je spojený s Kongresem, že nečinně přihlížel a souhlasil s pokračováním tak idiotského systému.“

Lidé to evidentně stále nepochopili… Jako ten krocan, který je denně krmen lidskou rukou, a tudíž přesvědčen, že se tak děje v jeho vlastním zájmu. Jednoho středečního odpoledne, krátce před dnem Díkůvzdání, však krocana potká něco nečekaného, co jej přiměje toto přesvědčení důkladně zrevidovat.

Zdroj: Šifra

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code