Generální tajemník Komunistické strany Británie Robert Griffiths analyzuje poslední volby a kampaň k referendu o EU

0
19

Překlad: Vladimír Sedláček

Na svém 53. sjezdu koncem roku 2014 komunistická strana řekla, že následující dva roky pravděpodobně určí, zda bude Labour Party zkultivována dělnickým hnutím – a pro dělnické hnutí.

Pod vedením Eda Milibanda se Labour (Party) posouvala nazpátek k sociálně demokratické politice, ale ne dost rychle a odvážně, aby naplnila potřeby okamžiku.

Bylo ponecháno na odborech, Lidovém shromáždění a dalších organizacích v kampaních za bydlení, práva invalidů a mír, aby mobilizovaly, vyzývaly a inspirovaly. Nemohly zabránit květnovému vítězství Toryů, ale jejich činnost dala základ následnému vítězství Jeremyho Corbyna ve volbách vedení Labour Party.

Politický třídní boj v Británii od té doby zesílil na dvou důležitých a vzájemně propojených frontách: vnější, proti pravicové politice Cameronovy vlády; a vnitřní, proti neoliberalismu uvnitř samotné Labour Party.

Corbyn byl také prudce a nelítostně napadán na obou frontách, těmi, kteří odmítají samu představu, že by Labour měl vést socialista, který obhajuje levicovou a anti-imperialistickou politiku. On i jeho stoupenci byli obviněni, že potlačují ženy ve straně, kryjí pedofily, ujímají se teroristů a antisemitů a ohrožují samu bezpečnost země.
Nerovnováha sil uvnitř parlamentní Labour Party znamená, že nové vedení muselo dělat kompromisy, takové, jako volné hlasování o bombardování Sýrie – ačkoli neexistuje svobodné hlasování ve stínové vládě o členství Británie v Evropské unii.

Vnitřní konflikt nad zásadními otázkami jako jsou jaderné zbraně a obnova Tridentů má ještě být řešený.

Jsou tu ale i významné zisky. Posun Labour na postoj proti úspornosti, jenž podnítili Corbyn a stínový kancléř John McDonnell, donutit Torye k obratu o 180° vůči zdanění úvěrů, dávek pro postižené a akademických škol v Anglii.

Alespoň jednou týdně se předpovídá, že Corbyn selže v některé nové zkoušce a bude čelit převratu ve vedení. Především se nám říká, že je volebním albatrosem kolem šíje Labour – zvlášť když dojde na voliče z dělnické třídy v tradičně Labour podporujících oblastech. Přesto nejen že si Labour udržela parlamentní křeslo v doplňkových volbách za Oldham West & Royton vloni v prosinci – její podíl na hlasování vzrostl z 59 na 62 procent. Ve dvou doplňkových volbách 5 května, bez většího zájmu sdělovacích prostředků, zůstala Labour na 53 procentech v Ogmore a získala o 6 bodů víc, 63 procent, v obvodě Sheffield Brightside & Hillsborough. V anglických místních volbách téhož dne Labour obhájila 1 344 křesel, skoro stejně jako na svém vrcholu v roce 2012. Čistá ztráta čítala pouhých 18, zatímco Toryové ztratili víc než dvojnásobek a v celkových čslech skončili za Labour. Labour získala od Toryů zpět starostenství v Londýně a od nezávislého v Bristolu, a udržela si pozici v Salfordu a Liverpoolu.

Ve volbách do Velšského Národního shromáždění Labour ztratila jen jedno křeslo po čtyřletém vládnutí Toryi vnucených škrtů. Ale její podíl na hlasování v obvodě znepokojivě klesl ze 42 na 35 procent.

Sdělovací prostředky, které tak škodolibě oznamovaly Corbynův předpokládaný výpadek z kampaně velšské Labour, jej z tohoto poklesu nemohou obviňovat. Poněkud bázlivý manifest velšské Labour neudělal nic, aby zvrátil prolhaný autoportrét Ukipu coby prodělnické alternativy.

Komunistická strana jako jediná ze stran působících po celém Walesu ostře argumentovala pro veřejné vlastnictví ocelářského, energetického a dopravního průmyslu, za ekonomický plán pro Wales a za radikální přerozdělení bohatství ve federální Británii. Kromě našeho volebního vysílání jsme byli téměř úplně odříznuti od masových sdělovacích prostředků, ačkoli se celkový počet hlasů pro nás udržel kolem 2 500.

Ve Skotsku komunističtí kandidáti také vystupovali za třídně založené federální řešení národnostní otázky v Británii. Federace rovnoprávných, spolu s přerozdělením bohatství, může být jediným základem, na němž teď dělnická třída a pokroková jednota mohou zvítězit. Neochota Labour přijmout tento přístup byla hlavním faktorem, proč Kezia Dugdaleová nedokázala překonat katastrofální dědictví svých blairistických předchůdců.

Další pokles podílu hlasů skotské Labour ze 32 na 23 procent představuje stranu s nelehkou překážkou k vítězství v příštích všeobecných volbách.

Hodně tu udělaly zisky Ukip v Anglii a Walesu, ačkoli ve Walesu nebyly tak podstatné jako v Anglii. Faragisté nepochybně těží z dosavadního převážně reakcionářského charakteru debaty o EU. Prosperují na soustředění sdělovacích prostředků na otázky imigrace a islámského terorismu.

Ukip také získává hodně dělnických hlasů, protože Labour odmítá postavit se proti EU a jejím základním smlouvám, což vystavuje dělníky a jejich komunity plné síle „svobodného trhu“ monopolního kapitalismu.

Předpisy EU dovolují firmám přenášet kapitál a pracovní místa kamkoli jinam po Evropě i po světě bez povolení a bez zábran. Komerční subvence do ocelářství a dalšího strategického průmyslu, jedno zda v soukromém či veřejném sektoru, jsou zakázané. Proti dovozu odkudkoli do EU nelze nic podniknout.

Labour díky svému postoji pro EU ztrácí historickou příležitost dokázat, že hájí zájmy dělnické třídy. Ve skutečnosti někteří labourističtí a odboroví předáci tak zoufale podporují EU, že ve skutečnosti zahazují někdejší vymoženosti dělnického hnutí v Británii. V argumentech pro EU to vypadá, že přisuzují téměř všechny minulé pokrokové reformy na pracovištích Evropské unii. Je to jako kdyby nikdy nedošlo ke stávkám a masovým vystoupením za uznání odborů, práva na kolektivní vyjednávání, práva na stávku, na stejné placení ženám, národní minimální mzdu a vyšší úroveň zdraví a bezpečnosti.

Nepřijaly snad labouristické vlády Zákon na ochranu zaměstnanosti, Zákon o zdraví a bezpečnosti v práci, Zákon o národní minimální mzdě, Zákon o odborech a ještě mnoho dalších?

Na druhé straně smlouvy EU výslovně zakazují jakoukoli akci EU k vynucování uznání odborů, práva na stávku nebo statutární minimální mzdy. Navíc se rozprostřelo pozoruhodné ticho nad řadou protidělnických a protiodborářských rozsudků Evropského soudního dvora. Opět to je, jako kdyby nikdy nepřišlo rozhodnutí soudu EU, stavící mimo zákon stávku a oblastní i národní legislativu k prosazení rovného zacházení s dovezenými či „poslanými“ dělníky.

Dosud měly britské i evropské odborové centrály hodně co říci proti nim, než začala kampaň k referendu.

Britští komunisté musí odmítnout scestný a poraženecký názor, že členství v EU nějak zaručuje ochranu proti ubývání odborářských a zaměstnaneckých práv. EU nikdy nehnula prstem na ochranu dělníků před protiodborářskými zákony, protože její prioritou je podporovat velkopodnikání, úsporná opatření a privatizaci napříč kontinentem. Ať už bude výsledek nadcházejícího referenda jakýkoli, dělníci a jejich svazy v Británii, stejně jako všude jinde, se budou muset i nadále spoléhat na vlastní sílu a solidaritu.

Komunistická strana zatím vkládá veškeré své úsilí do Lexitu – Levicové kampaně za odchod, společně se všemi socialisty a odboráři, kteří chápou nutnost spojit se do levicového a protiimperialistického hnutí proti EU.

Sdílení platformy s Toryi a s nacionalisty z Ukip, kteří odmítají imigraci, podporují NATO a nechtějí útočit na „Pevnost Evropa“ nebo na monopolně kapitalistický charakter EU je šířením iluzí a zmatení.

Trváme na rovných právech pro všechny dělníky, nehledě na jejich národnost. Hlásáme mezinárodní solidaritu proti EU, stejně jako lidovou svrchovanost proti ní tady v Británii. Zasazení lidové porážky Cameronovi, Osbornemu, CBI, Institutu ředitelů, MMF, Pentagonu a NATO 23. června by mělo být nejvyšší prioritou komunistů, socialistů a odborářů. Pročistilo by cestu k pádu rozděleného toryovského režimu a k předčasnému zvolení labouristické vlády, svobodně vykonávající levicovou a pokrokovou politiku.

Článek je založený na nedávné zprávě, předložené politickému výboru komunistické strany.
Psáno pro the Morning Star 22. 5. 2016 (překlad Vladimír Sedláček)