Hoď kamenem,kdo jsi bez viny.

0
13

Autor: Mgr. Ludmila Nedělková

Vracím se, jak jsem slíbila k tématu o naší současné mládeži a jejich vzdělávání, chování apod. Musím se přiznat, bez mučení a to nechci mentorovat, ani působit, jako suchar s krizí středního věku, že, když slyším náctileté, především dívky, jak mluví, jejich styl vyjadřování, dikce, zvláště však jejich slovník, vždy si pomyslím. Kde jsme jako rodiče, vychovatelé selhali?

Zastydím se a s obavami se podívám tím směrem, odkud vulgarity slyším, zda tam nestojí také má dcera. Přiznám se bez mučení, že nevím, co bych v té chvíli udělala, kdybych  jí v hloučku těch sprosťaček zahlédla. Zatím se mi to nestalo. Bohu dík! Ten strach mám oprávněný, neboť se stane, že dcerunku zaslechnu při telefonním hovoru s kamarádkou a nestačím se divit. Paradoxem je, že nad slovníkem dívek se občas udivují i náctiletí chlapci a nechápou, kde se to v tom něžném pohlaví bere? Běžné oslovení mezi dívkami- „ty vole“, je asi to nejjemnější, co lze zaslechnout. Někdy mně z toho mrazí v zádech.     

Člověka napadne. Kdo je tomu na vině? Je to škola, kde naše ratolesti tráví většinu času? Fakt je, že i kdyby nějaké vulgární slovo ve svém repertoáru neměly, tak mezi ostatními v kolektivu ho pochytí chtě, nechtě. A věřte mi, že na dotaz, co jsi dnes ve škole probíral, se odpovědi nedočkáme, ale toho negativního si odnesou plnou nůši. A učitelé se bijí do prsou a prohlašují, že od nich a školy to děti nemají, že s tím už tam přišly. A hodí horký brambor dál.

A my rodiče odrazíme smeč tím, že se začneme hájit. U nás doma se přeci takhle nemluví! Prarodiče se do diskuze snaží nezapojovat, protože jsou jim tyto hovory, proti srsti a oni jsou přeci s vnuky minimálně, a my rodiče bychom se měli podle nich zamyslet, zda se dětičkám dostatečně věnujeme a nejen tomu honění za prací a kariérou. Vždyť nás chudáčci doma ani nevidí. Je těžké vysvětlovat lidem, kteří to nezažili, neboť práce byla tehdy povinná,že pokud polevíme, nebo se znelíbíme šéfovi, jsme bez vysvětlení na dlažbě. A tak pod tíhou výčitek a argumentů si sypeme popel na hlavu a sebeobviňujeme se.

Z tohoto stavu nás opět proberou naši potomci, kdy na dotaz, zda se učil a připravoval na zítřejší den ve škole a opakoval si probranou látku, odpoví, že je to zbytečné, protože stejně všechno umí, zítra se nic dít nebude, nepíše se nic, ani se nezkouší. Místo učení sedí celé hodiny na facebooku, kde si stěžují svým vrstevníkům, jak nemožné mají rodiče, jak děsně jim nerozumí, jak totálně jsou mimo, jakou z nich mají depresi a jak zase drží bobříka trapnosti.

A v nás se mísí pocit vzteku, bezmoci a rodičovského debaklu a vše dohromady, až si znovu řekneme. To přeci nemůže být naše vina, že to dopadlo, jak to dopadlo! A v duchu se jen modlíme, aby se v dnešní, tak tolerantní době vůči všem nešvarům a zločinům, naše děťátko nedostalo do styku s drogou. I když jsem četla průzkum, který mě šokoval, totiž, že každý druhý náctiletý už zkoušel kouřit marihuanu. Jak dlouho potrvá, než tato lehká droga přestane stačit? Raději, nad tím nepřemýšlet!

A tak dál hledáme viníka toho, jací ty naše děti jsou. Kdo je za to odpovědný? Pravda je velmi smutná, naši děti jsou produktem této doby, této nemocné společnosti. A my si jen můžeme přát, aby to ve vzdálené budoucnosti bylo lepší. Pro nás pro všechny.