I Romové mají nárok na objektivitu

0
8

PHDr. Josef Heller CSc

Jsem dalek toho, abych podceňoval závažnost romské otázky či popíral existenci problému romské nepřizpůsobivosti moderní euroamerické civilizaci. Jsem však rovněž dalek tomu, abych podléhal primitivním antiromským náladám (snad proto, že mám i romské kamarády – ovšem přiznávám, že z těch „přizpůsobivých“, usedlých a pracujících Romů. Co mne však jako vědce hluboce rozhořčí, je pseudovědecké překrucování a falšování, které se tváří objektivně, ale ve skutečnosti lže a štve majoritu proti Romům bez výběru. Tyto škváry občas probíhají na internetu. Dovolte mi, abych jeden takový škvár komentoval a uvedl na pravou míru. 

Jde o článek Oldřicha Rambouska nazvaný „Romové nebo Cikáni? Problémů je i tak  dost.“, který mi ondyno dorazil do pošty. Sledujme místy až sprostou demagogii autora.

Autor sice začíná objektivisticky otázkami, které ovšem v podtextu obsahují odpověď Romům nepříznivou:

„Můžeme se těšit na lepší zítřky? Lze problémy s Romy řešit? Jak se řešily v minulosti a jak to dopadlo? Jak žijí dnes a jak budou žít zítra? Zastaví se někdy jejich exponencionální rozmnožování? Je jejich chování geneticky podmíněno? Proč jsme označováni za rasisty a xenofoby?Problémy s Romy existují, odjakživa. Nic na ně nepomohlo!“

Autor se formálně snaží najít odpověď na otázky ponorem do romské historie, přičemž je na první pohled patrné, že využívá těch nejzákladnějších zdrojů – učebnicových textů a nadto pěkně redukovaných.

„Nejstarší zmínka o Romech pochází z Byzantské říše (9. – 11. stol.), kde jsou pojmenováni Athinganoi (z tohoto slova je odvozené české slovo Cikán), genetika dokazuje jejich původ v Indii. Jejich počet nebyl více než tisíc osob.“

Při tomto přístupu záměrně ignoruje další doplňující informace v tom textu, ze kterého čerpá. Vynechává především informace o novodobých vědeckých poznatcích, které původ Romů identifikují v dávné před árijské mohendžo-harappské kultuře v povodí Indu  přelomu 3. tisíciletí př. n. l. Autorovi se pochopitelně nehodí zmínka o tom, že k této vysoké kultuře patřila výstavná města s pravidelnými ulicemi, domy s koupelnami a záchody, kanalizací a zatím nerozluštěné písmo. Tuto vyspělou civilizaci bohužel, jako častokráte v dějinách, smetl vpád kulturně primitivnějších nájezdníků – Arijů, kteří  kulturu původních obyvatel sice převzali, ale původní obyvatele buď povraždili nebo vytlačili do nepřístupných oblastí, aby tam živořili v primitivních podmínkách. Svou roli ve společnosti zafixovali známým kastovním náboženstvím, kterým si pojistili privilegované činnosti kněžské, vojenské a obchodní a další neprivilegované přenechali odstupňovaně jak svým zřejmě méně ceněným příslušníkům,tak těm ostatním mimo arijskou migraci, na které  ve vnucené profesní dělbě (podtrhuji v úzkém okruhu činností  vnucených celým pospolitostem – rodům apod.) zbyly činnosti společensky velmi podřadné a nízko hodnocené a, jak se časem ukázalo, uplatnitelné jen velmi omezeně, nutící své nositele kočovat a nakonec pod tlakem bídy odejít z původního území. Mezi vědci je s úctou přijímána hypotéza, že předky, resp. příbuznými předků Romů jsou dnešní Domové, kteréžto etnikum (dnes kastovně spojené s podřadnými činnostmi blízkými tradičním romským činnostem) má ve své tradici státy i vládce. Ať tak či tak, vpád Arijů nakonec změnil předky Romů v změť příbuzensko-profesních  společenství zabývající se kovářstvím, kotlářstvím, košíkařstvím, prací s hlínou a cihlami, ale také různými „pouťovými“ činnostmi, jako je krocení zvěře, hudba a tanec, akrobacie, loutkářství, obchodem s dobytkem, službami rasů, hrobníků, uklízečů apod. Nešlo tedy rozhodně o genetickou méněcennost Romů, ale o společensko-mocensky a nábožensky zafixované určení, které zřejmě přervalo přirozený vývoj od rodových občin ke vzniku vládnoucí třídy a inteligence, srazilo Romy do prvobytně pospolných nediferencovaných příbuzenských občin,  nebylo schopné zajistit romské populaci obživu a nakonec je  vyhnalo až do Evropy.

Tím začal ten specifický osud a vývoj celého etnika, se kterými se náš anonymní autor, přesvědčený o tom, že z Indie odešly jakési odpadky neschopných a demoralizovaných podlidí, nehodlá v dalším textu zabývat. Klidně přeskakuje celý vývoj Romů (není důležité jakým názvem je budeme označovat, označení Atsingánoi,   Adsincani, Egypťan, Cikán atd. jsou stejně svévolná a nekvalifikovaná, vnucená majoritou, pro které byli cizí a která je mezi sebe až do moderní doby nepřijímala, jako označení Rom přijaté, jak autor sděluje, až na Cikánském sjezdu v r.1971. Kdyby byl autor poctivý, musel by při svém uvádění různých národních označení pro Cikány/Romy uvést i různé pověry a záměny, jako tomu bylo např. právě v Byzanci, kde byli Romové zaměněni za egyptskou sektu věštců  provozující černou magii (Atsingánoi) a tím apriori diskvalifikováni, jinde byli spojováni s ukřižováním Ježíše, čáry a kouzly vůbec, později  jim byla přisuzována role špionů v službách Mongolů, byli exkomunikováni církví za nedodržování křesťanské morálky apod.

Autor místo toho přičinlivě, aniž by sledoval vývoj, který k novodobým charakteristikám etnika vedl, nabízí čtenáři ovlivněnému současnými problémy etnika zostřenými jmenovitě kapitalismem, dobově omezenou a zaujatou charakteristiku Cikánů  z Ottova Slovníku naučného z konce 19. století, totiž „O budoucnost se nestarají, o povinnostech nemají pojmu. Čest je jim cizí a zásadám nerozumějí. Cit jejich jest hluboký a žádost neukojitelná.“

Autor promptně ironizuje snahy určité (bohužel velmi problematické)  romské polistopadové reprezentace ohrazovat se proti hanlivému označení „cikán“ jako ztotožnění národa a deklasované sociální skupiny a konstatuje, že „Romové žádný národ nemají. Pořád tedy jde o stejné etnikum – Cikány, tak jak je známe již od Byzantské říše.“

Tady, v souladu s rčením, že i slepé kuře občas najde zrno, trefil autor  hřebík na hlavičku, ale ve zcela jiné logické souvislosti, než si myslí.

Dovolí-li laskavý čtenář, pro definici národa volím marxistický přístup, sahající dokonce až k definici národa u J.V.Stalina z r.1916 (podle nových poznatků si zde Stalin spíše přivlastnil podněty Lenina či Bucharina), která praví, že národ je „historicky vzniklá, stabilní pospolitost řeči, území, hospodářského života /Pozn. J.Heller – to podtrhuji!!!!/ a psychického založení, projevující se v pospolitosti kultury“ (Stalin, J.,V., Marxismus a národnostní a koloniální otázka, Svoboda, Praha 1949, str. 11). Když hodně zjednoduším marxistickou argumentaci rozvíjející metodologii obsaženou u Stalina, etnikum má takový charakter (je volnější nebo těsnější pospolitostí), jaký je jeho hospodářský život. V tomto smyslu je v dlouhé vývojové řadě   od společenství rodového založeného na pokrevním příbuzenství a bezprostředním kontaktu příbuzenské pospolitosti při lovu či sběračství nejstabilnějším společenstvím moderní národ sjednocený kapitalistickým trhem (vynechme zatím protosocialismus, který na to navázal svou specifikou jednoty hospodářského života národa či dokonce vícenárodní pospolitosti), který ovšem není také věčný a vývoj směřuje k celoplanetární pospolitosti.

Ve smyslu tohoto pojetí Romové nejsou národ, ale v zásadě stále jen prvobytný rod či kmen společně přežívající v boji s přírodou, kterou se ovšem v jejich případě stala majorita a její civilizace, která po staletí od příchodu Romů do Evropy je odmítala pustit do svého centra, k činnostem hospodářsky významným a civilizačně nosným. V tomto smyslu se rozptýlení Romové ocitli v daleko horším postavení než židovská diaspora, navenek rovněž odmítaná a občas masakrovaná křesťanskou civilizací, ale paradoxně přinucená zabývat se pro civilizační rozvoj klíčovou ekonomickou činností – peněžnictvím a tím i nucená  neztrácet kontakt s civilizací a modernizačními procesy. Naproti tomu Romové, které odmítla do svého centra, nejprve zemědělské a pak průmyslové výroby, pustit jak feudálním, tak raně kapitalistická a později i rozvinutá kapitalistická formace (protosocialismus se o to alespoň pokusil a nabídl jim těžkou fyzickou, ale dobře placenou  práci a sociální dávky, ale neměl na to, aby tento proces provedl do dostatečně citlivě, do hloubky a udržitelně).

Romské (cikánské) občiny, atomizované  navíc příbuzenskou „kmenovou“  odlišností i odlišností určitých prvků způsobu života, sebehodnocení apod., zůstaly proto spojeny s různými společensky negativně hodnocenými a jen okrajově potřebnými činnostmi (kočovné kotlářství, obchod s dobytkem a koňmi, rasovství, ale i věštění, akrobacie apod.), pro které byly občas připouštěni mezi majoritu, ale jen velmi omezeně a dočasně. Navíc, vzhledem k postoji církve a světských autorit a pověrčivosti obyvatelstva byli velmi často, dle libovůle mocných či hysterie davu, masakrováni,  a to i později dle zákonů osvícenských moderních států, včetně habsburské monarchie.  Nelze se proto divit, že se po staletí udržovala v povědomí romských pospolitostí nedůvěra a nenávist k obklopující majoritě, že se jejich vývoj zastavil ve stadiu prvobytné pospolitosti, bez stabilizované vládnoucí vrstvy a inteligence, jen s tou modifikací, že zatímco si primitivní lovci brali přímo z přírody, pro Romy se touto přírodou, z níž bylo nejen dovoleno, ale dokonce oceněno si brát, majorita civilizovaných občanů. Odtud sklon ke krádežím, nepřemýšlení o budoucnosti, ale mentalita „urvi a uteč“ apod.

Romy těžce poznamenal fakt, že  nebyli zákony formace připuštěni ani k zemědělské práci, na níž stál feudalismus, a později ani do manufaktur a továren (jejich „lovecká“ mentalita, tak jako v USA u Indiánů, je nečinila ideálním materiálem pro průmyslový proletariát, kapitalisté si mohli vybírat). Neformovala je proto ani zemědělská. jihoamerickým indiánským míšencům známá zemědělská, ani průmyslová kázeň, a to po dlouhá staletí. Na moderní civilizaci proto byli totálně nepřipraveni.

Nic z těchto, pro pochopení romského problému nejpodstatnějších momentů autora zřejmě ani nenapadlo, neřku-li aby o tom psal.

Nemůže sice opomenout pronásledování „Cikánů“, ale podává ho tak, že nepoučený čtenář vidí toto pronásledování jako přirozený a spravedlivý trest za jejich kriminalitu a nepřizpůsobivost. Opět zneužívá dobové omezenosti Ottova slovníku naučného:

„Když Cikáni poznáni byli jako lháři, zloději a lotři, počali býti pronásledováni nejdříve ve Španělích, pak v zemích ostatních. Ve stol. XVI. se jim ulevilo, tu a tam dály se i pokusy učiniti z nich národ usedlý a povznésti je, ale pokusy se nezdařily.“ Podobně si autor pro své potřeby uzpůsobuje i různé staré kronikářské zápisy o Cikánech v Čechách a zemích habsburské monarchie, takže vlastně ospravedlňuje zákonné vraždění Cikánů, včetně žen, za Leopolda I., ale dokonce ještě i za Josefa I a Karla VI., které pochopitelně vyvolalo i určité migrační pohyby Cikánů. Odtud se autor zkratkou opomíjející např. pronásledování romského etnika za Masarykovy  republiky dostává až k holocaustu Romů za nacismu, ale v celkové souvislosti i tento holocaust vyznívá jako oprávněný a pochopitelný, zvláště když je přičleněna ještě poznámka o populační explozi Romů.

Co se autorovi opět nehodilo do šovinistického a rasistického krámu byla skutečnost, že ne všechny pokusy usadit Romy a spojit je s regulérní zemědělskou či řemeslnou prací byly neúspěšné a že se právě  tereziánsko-josefínskému osvícenství  a státnímu byrokratismu  tento experiment vcelku podařil a  značná  část Romů byla domestikována v Uhrách. zejména na  Slovensku, a na Moravě. A už vůbec se od autora nedozvíme, že to byli právě tito usazení Romové, které nacismus vyhubil, takže na jejich místa přišli daleko méně přizpůsobiví, převážně kočovní a navíc kmenově odlišní a svou kmenovou specifikou majoritní civilizaci více nepřátelští (Olaši)  Romové z Rumunska a Balkánu.

Když tedy autor patřičným šovinistickým zkreslením vykreslil Romy v těch nejtemnějších barvách, může úspěšně navázat deskripcí běžnému vědomí čtenářů známých a pocitově negativně blízkých projevů nepřizpůsobivosti částí romského etnika, přirozeně opět bez toho, aby zvážil,. čím se na této nepřizpůsobivosti podepsal částečně ještě protosocialismus, ale především polistopadová rekapitalizace probíhající v podmínkách globalizace, vědecko.-technické a informační revoluce. A je logické, že hned začíná s kriminalitou:

„ Dalo by se říci, že když mluvíme o kriminalitě, nebo dokonce drobné kriminalitě, můžeme si pod tímto pojmem představit romskou menšinu. Když Vám totiž někdo ukradne mobilní telefon, peněženku, nebo se jedná o podobný delikt, jde v 95% o Roma. 75% Romů se podílí obecně na kriminalitě, přičemž populaci tvoří 3% Romů.

Jsou to šokující čísla, neboť díky těmto statistikám zjišťujeme, že ve společnosti bez Romů by v naší zemi prakticky neexistovala kriminalita (další významnou kriminalitu z procent netvořených Romy tvoří ukrajinská menšina – tedy nebýt i jich, žili bychom téměř v ideálním světě).

Přibližně 80% Romů je bez zaměstnání. 60% z dětí umístěných v dětských domovech je romské národnosti. Na každou Romku připadají čtyři potraty.

Kromě kriminality dnešní Romové převážně žijí také z našeho sociálního systému a živí je především reprodukce, díky které získávají sociální dávky. Dále pobírají dávky hmotné nouze a jiné.“

Nejsem s danou problematikou obeznámen natolik, abych mohl případně zpochybňovat autorova data, i když jsem hluboce přesvědčen o tom, že by se zpochybnit dala, k čemuž mne vede patrně iracionální úvaha o tom, jakou „poctivost“ při intepretaci faktů autor projevil u historie Romů.

Rozhodně by však byla zajímavá taková data, jako stav romské zaměstnanosti i kriminality na sklonku protosocialismu a jeho změny po listopadu 1989. Neidealizuji si protosocialismus, který začínal řešit romskou otázku s naivním entuziasmem společnosti, která vyřešila všechny problémy a otevírá cestu k bezbřehému štěstí všech (takto to podávala ideologie vládnoucí třídy řídícího aparátu, ale braly to i  mnohem širší vrstvy společnosti, zejména mladí). V dalším vývoji, ale entuziasmus zmizel, leckdy subjektivistická stranickou a státní byrokracií bezohledně  a necitlivě vynucovaná opatření mnohdy více škodila než pomáhala. Toho druhu bylo zejména sestěhovávání Romů do pozdějších ghett vybavených tehdy nejmodernějšími vymoženostmi, na které mnoho Romů nebylo civilizačně připraveno, tak jako by nebyli připraveni Indiáni ze stepi přestěhovaní z týpý do paneláků a navíc bez rozdílu kmenové příslušnosti – Apači s Komanči, Navajové s Kiowy, Delawaři s Hurony apod. Je pochopitelné, že tento experiment nevyšel, že naopak přispěl k rozbití tradičních romských regulačních morálně zvykových struktur (vajdové) založených na rodové specifice a vedl jen k vytrhávání jedinců z rodového a rodinného zázemí a další demoralizaci.

Druhým deformačním mechanismem pak bylo vyplácení sociálních dávek za podmínek, kdy nebylo možné kontrolovat jejich použití –to vydatně přispělo k zborcení jednoho z nejsilnějších tradičních pout Romů –povinnosti postarat se o děti za každou cenu. Romské rodiny objevily možnost, jak se postarat – to je odložit je k postarání státu s tím, že pokud stát tyto děti nějak postaví na nohy, znovu se k nim vrátí a stáhnou je zpět do komunity.

Nicméně však protosocialismus poprvé v romské historii měl pro ně určitý začleňovací prostor, na jehož zaplnění měl zájem – tj. těžkou fyzickou práci, kterou zhýčkané skupiny majority nechtěly vykonávat. Protosocialismus ji finančně zvýhodnil  a vytvořil podmínky, které si skutečně část romské populace přitáhly a dokonce vytrhly z komunit a asimilovaly. Bylo to řešení pro jednotlivce (týkalo se i některých uměleckých a vzdělanostních a dokonce politických míst, které přitáhly výjimečné jedince z řad Romů, ovšem zase vytržené z komunity – tedy nešlo o systémové řešení pro etnikum. Vrcholem toho přístupu byla nakonec oficiální linie, která se prosadila v politice a formovala dokonce i ideologii a teorii, např. etnografii – a to byla varianta asimilace Romů jako jednotlivců a nejrůznější zpochybňování až zakazování úvah o jejich svébytné etnicitě a právu na sebeurčení.

Ať bylo však protosocialistické, ke konci systému jeho rozkladem více a více poznamenané řešené romské otázky jakkoliv nedokonalé, přece jen jistou míru koexistence Romů a majority v rámci základních norem zajiš´tovalo. Jako takové se s kapitalizací společnosti zbortilo.

Pravda, ne všechno je možné házet na kapitalismus – pro Romy, kteří se i v nejpříznivějších podmínkách zachytili jen na okraji civilizace a dělby práce, v oblastech těžké a nekvalifikované fyzické práce (ponecháme-li stranou šťastlivce, kteří se zachytili v hudbě, tanci apod. a kteří se také většinou asimilovali a oddělili od etnika) začal zvonit pomyslný umíráček s procesy vědecko-technické a informační revoluce, postupné automatizace a překonávání jednoduché práce v řadě odvětví a oborů. I v těch nejpříznivějších podmínkách, kdy protosocialistická společnost podporovala vzdělání romských dětí a mládeže (zase ovšem tím hrubým, extenzivním, byrokratickým způsobem), neměla romská populace v průměru takovou vzdělanostní úroveň, která by ji umožnila držet krok s vývojem.

Do toho pak vstoupil kapitalismus. Ten  na jedné straně rozpoutal velkou kampaň o etnických i lidských právech Romů, čímž uvolnil řadu sice byrokratických a nedemokratických vazeb nutících Romy k práci a jisté společenské kázni. Na druhé straně ovšem dal volnou ruku zaměstnavatelům, aby odmítli romskou (pravda někdy dost nejistou) pracovní sílu, a to včetně těch, kteří opravdu pracovat chtěli a byli do jisté míry společensky přizpůsobeni.  K tomu napomohla jak vznikající nezaměstnanost majority, tak  i rasistické kampaně, které se začaly odvíjet ve „svobodné společnosti“ a které nevyhnutelně zhoršovaly vztah mezi Romy a majoritou a braly chuť těm, kteří se bránili tradičním formám, komunitního soužití, normám i starému paternalistickému vedení romských komunit. Na Romy se valil příval konzumérské reklamy vtahující je do bludného kruhu  nákupů a dluhů, které je vydávaly do rukou lichvářů působících mezi nimi již od protosocialismu. Na jedné straně se zúžila možnost uplatnění se ve společnosti na bazi práce, na druhé straně zůstala zachována možnost získávat sociální dávky bez splnění nutných podmínek, zejména pracovní povinnosti, a celkově žít parazitním způsobem. Atmosféra nudy,strachu, ale i neodpovědnosti, nejistoty a na růstajícího nepřátelství k majoritě, která zasahovala především mládež, byla ideální pro  pronikání drog do romských komunit, přičemž situaci zhoršovaly určité biologické dispozice k menší odolnosti vůči drogám. Opakovala se historie s alkoholem a Indiány. Navíc  Romům, kterým ekonomika nenabízela příliš možností k uplatnění, nabídla široké možnosti kriminalita a tradiční romské řídící struktury se začaly prostupovat se strukturami organizovaného zločinu. Rostoucí agresivita Romů spolu se strachem z postihu za rasismus a porušování lidských v kontextu rozkladu mocenských orgánů společnosti v důsledku korupce, demoralizace a šetření snižujícího kapacity policie a správních orgánů i humanitních zařízení dále zapůsobilo na prohlubování příkopu mezi majoritou a jejím způsobem života a Romy upadajícími masově do sociálního vyloučení, které kapitalistický systém není s to řešit. V současnosti tento vývoj završily spekulace developerských firem s byty Romů a sestěhování těch nejméně přizpůsobivých skupin Romů v určitých oblastech, jmenovitě v severních Čechách. Je zbytečné popisovat další konkrétní jevy.

Kupodivu se těmito jevy nezabývá ani autor, který zřejmě není ochoten přiznat  Romům byť jen nepatrnou polehčující okolnost.

Místo toho nenápadně ospravedlňuje rostoucí xenofobii a rasismus majority a snaží se ji odvodit  dokonce z biologicky zakódovaného odporu k  jinakosti a pudu sebezáchovy.

Vrchol autorovy špatně maskované xenofobie a rasismu představující následující věty:

„ Romové se integrují špatně. Jejich vlastnosti jsou problematické. V průměru mají nižší rozumové schopnosti a specifické sociální chování. Za povšimnutí stojí analýza negativní selekce, která u romské populace způsobuje, že dobře adaptovatelní a inteligentní příslušníci této etnické skupiny mají tendenci asimilovat se ve většinové společnosti a svoji původní menšinu ochuzovat o zdatnější jedince. Naopak běžní Romové mají tendence komasace.“

Tedy potom, co pominul objektivní vysvětlení, jaké podmínky, zejména po rekapitalizaci,  pomohly prohloubit již v dlouhodobém civilizačním vývoji vzniklé rysy nepřizpůsobivého chování ve vztahu ke způsobu života majority, hledá autor oporu v naturálních, biologických determinantách odmítaných odborníky a obrací se k teorii, která byla jednohlasně odmítnuta vědeckou obcí a přinesla svému tvůrci, otci genetiky a spoluobjeviteli struktury DNA, držiteli Nobelovy a mnoha dalších cen prof. Jamesovi Dewey Watsonovi profesní exkomunikaci.V rozhovoru pro Sunday Times totiž uvedl, že inteligence je u různých ras podmíněna odlišně kvalitními geny, že černá rasa (nešlo tedy o Romy!!!, což autorovi zřejmě nevadí, důležitá je pro něj patrně barva, i když s různými  odstíny) je méně inteligentní než bílá a že bude brzy objeven gen, který to způsobuje.

Prof. Watson mimo jiné řekl a autor to s potěšením cituje, že „Veškerá naše sociální politika je založena na tom, že jejich inteligence je stejná jako naše. Ale všechny testy ukazují, že není. Všichni lidé si jsou rovni, ale ti, kteří musí pracovat s černými zaměstnanci, zjišťují, že tomu tak není…“

Jak autor konstatuje (přičemž bagatelizuje silný odpor, který vznikl ve vztahu k Watsonovi ve vědecké obci, „Watsonovy výroky byly napadeny některými médii a organizacemi zabývajícími se ochranou lidských práv. Keith Vaz, spolupracující s Komisí pro rovnost a lidská práva poznamenal, že podobné názory někteří lidé na nejvyšších profesních úrovních mají. Watson začal být některými médii a organizacemi označován za rasistu a byla mu odepřena další Nobelova cena.“

Autor ho proto vášnivě obhajuje:

„Blíží se doba, kdy budou genetici prohlášení za kacíře? Začne se upalovat za to, pokud někdo vysloví pravděpodobnost o kulatosti naší planety? Pokud jsou některé rasy méně inteligentní než jiné, pak je to záležitost přírody a tu snad nikdo odsuzovat nebude. Příroda se vyvíjí a má mnoho slepých uliček.

Naopak zabránit exterminaci některých ras, živočichů a květin je potřeba. Pokud příroda uzná za vhodné, sama některý druh exterminuje. Nakonec to třeba bude celé lidstvo. Éra hraní si na bohy skončila, a tak se různých genetických experimentů na člověku, nebo exterminaci některých ras, vyvarujeme. Vyhněme se manipulaci vědních oborů a naopak se s jejich pomocí pokusme řešit naše sociální otázky. To přeci nutně neznamená zavádět tábory smrti.“

Autor pak dále pokračuje v hromadění statistických údajů dokazujících limitovanost rozumových schopností romských dětí a v závěru pak především straší rychlým populačním přírůstkem Romů a hrozbou poromštění majority.

„Pokud ten fakt, že mají nízkou inteligenci (rozumí se Romové –pozn.J.H) skutečně souvisí s biologickými předpoklady, tak je to neřešitelné. Pokud existuje nějaký rozdíl mezi Romy a ne-romy, tak buď bude stejný, nebo se bude zhoršovat, protože společnost se technologicky vyvíjí a oni prostě nebudou stačit. Jediná možná záchrana bude možná v tom, že stát bude dostatečně bohatý, aby mohl subvencovat široké masy lidí, které nebudou schopny adaptace. Pokud se pro nás nebude demografická křivka vyvíjet v plusu a pro Romy v mínusu, může naše společnost, tradice a kultura, tak jak ji známe, přestat zcela existovat.“

Záměrem tohoto textu nebylo se pokoušet dávat recepty na řešení tíživého romského problému, který se ovšem z pozic úvah o překonání kapitalismu nezdá být až zase tak neřešitelný, pokud by se podařilo důsledně do života společnosti, včetně romské populace promítnout princip samosprávného vlastnictví. Záměrem tohoto textu bylo pouze ukázat, jak nebezpečné a škodlivé jsou podobné, zdánlivě objektivní a „vědecké“ produkty zaplavující internet a využívající pochopitelného rozhořčení majority v souvislosti s problémy na severu Čech i s objevujícími se projevy agresivního romského protimajoritního jednání. Chtěli jsme upozornit, že podlehnout štvaní těchto produktů znamená nastoupit cestu do pekel, do područí fašistických proudů sledujících vlastní cíle.