Jak britská banka půl roku před vstupem Británie do války předala nacistům tuny československého zlata

0
6

01.08.2013 – Zdroj : Britské listy

Hjalmar SchachtInternetový deník Britské listy, publikuje šokující příběh: pouhého půl roku před tím, než Británie vstoupila do války proti nacistickému Německu, předala Anglická banka Hitlerovi československé zlato v hodnotě tehdejších 5,6 milionů liber.

Z oficiální historie Anglické banky, napsané r. 1950, avšak zveřejněné na internetu až toto úterý, vyšlo najevo – jak píše deník Daily Telegraph – „jak jsme zradili Československo, nejen nechvalně známou Mnichovskou dohodou ze září 1938, která dovolila nacistům anektovat Sudety, ale také v Londýně, kde Montagu Norman, výstřední, ale krutý guvernér Anglické banky schválil rozhodnutí předat zlato, které vlastnila Československá národní banka, německým nacistům.

Československé zlato bylo uložené v Londýně na pobočném kontě Banky pro mezinárodní vyrovnávání (Bank for International Settlements, BIS), to byla basilejská banka sloužící centrálním bankám. Když okupovali němečtí nacisté Prahu v březnu 1939, okamžitě vyslali do Československé národní banky ozbrojené důstojníky. Československým ředitelům banky bylo nařízeno, pod hrozbou trestu smrti, požádat Londýn, aby předal československé zlato Německu.

Československá národní banka tedy skutečně vydala dva příkazy pro předání československého zlata německým nacistům. Podle prvního příkazu měla Banka pro mezinárodní vyrovnávání přesunout 23,1 metrických tun československého zlata ze svého československého konta na konto německé Říšské banky, také v bance BIS. Druhý příkaz žádal o převedení téměř 27 metrických tun zlata, které měla v držení Československá národní banka, na konto londýnské pobočky Banky pro mezinárodní vyrovnávání v Anglické bance.

Českoslovenští činitelé byli přesvědčeni, že v Londýně musí být britským bankéřům jasné, že příkazy k převedení československého zlata nacistům jsou výsledkem nacistického vydírání, a že je Británie nerealizuje. Jenže to nepočítali s tím že Banku pro mezinárodní vyrovnávání vedou byrokraté a že Montagu Norman, šéf Anglické banky, bude trvat na tom, aby byly splněny všechny byrokratické procedury, a to i v době, kdy se Británie připravovala na válku s Německem.

Jeho rozhodnutí vyvolalo veřejné rozhořčení, v tisku i v parlamentě. George Strauss, labouristický poslanec, promluvil jménem mnoha lidí, když hovořil v Dolní sněmovně o tom, že „Banka pro mezinárodní vyrovnávání spáchala nejstrašnější skandál této generace – znásilnění Československa“. Winston Churchill se dotazoval, jak si může britská vláda dovolit chtít po občanech, aby vstupovali do armády, když „je tak neohrabaná, že předá zlato za 6 milionů liber nacistické vládě“.

První příkaz byl proveden, druhý byl blokován. Sir John Simon, britský ministr financí, nařídil bankám, aby zmrazily veškerá československá aktiva.

Dokumenty, zveřejněné Anglickou bankou, jsou pozoruhodné tím, co obsahují i co vynechávají, píše Daily Telegraph. Jsou oknem do světa děsivé, tupé poslušnosti vůči autoritám, světa, kde mají přednost byrokratické procedury před morálkou, světa, v němž je pro bankéře nejdůležitější věcí, aby zůstaly kanály mezinárodního finančnictví otevřené, ať to stojí kolik chce životů. Jinými slovy, je to svět, který je velmi podobný dnešnímu.

Banka pro mezinárodní vyrovnávání (BIS) byla založena r. 1930. Založil ji Montagu Norman a jeho blízký přítel Hjalmar Schacht, bývalý prezident německé Říšské banky, známý jako otec nacistického hospodářského zázraku. Schacht dokonce hovořil o Bance pro mezinárodní vyrovnávání jako o „své“ bance. Tato banka je výjimečný hybrid: je to komerční banka, chráněná mezinárodní smlouvou. Její aktiva nemohou být nikým konfiskována, ani za války. Banka BIS neplatí žádné daně ze zisků. Čechoslováci se r. 1939 domnívali, že právní imunita Banky pro mezinárodní vyrovnávání znamená, že jejich aktiva tam budou chráněna. Mýlili se.

Historik Anglické banky argumentoval, že odmítnout převést československé zlato nacistickému Německu by prý bylo porušením smluvních povinností Británie vůči Bance pro mezinárodní vyrovnávání. Jenže existoval přesvědčivý protiargument, že nacistická invaze Československa takové povinnosti zrušila, protože Československo už neexistovalo.

Klíčová věta v dokumentaci Anglické banky je na str. 1295. Praví se tam: „Obecným postojem ředitelů Banky pro mezinárodní vyrovnávání v Anglické bance během války byla touha udržet Banku pro mezinárodní vyrovnávání jako část poválečného řešení.“ A z toho vyplývá, že historie Banky pro mezinárodní vyrovnávání a její silná vazba na Anglickou banku je opravdu hodně špinavá.

Během války prohlašovala Banka pro mezinárodní vyrovnávání, že je neutrální institucí. Byla natolik propojena s nacistickou ekonomikou, že pomáhala udržovat Třetí říši v provozu. Banka pro mezinárodní vyrovnávání realizovala pro nacistickou Říšskou banku mezinárodní transakce. Přijímala ukořistěné nacistické zlato. Uznávala loutkové režimy v okupovaných zemích, které, spolu s Třetí říší, brzo získaly většinový podíl na akciích banky.

Banka pro mezinárodní vyrovnávání byla pro nacisty tak užitečná, že Emil Puhl, viceprezident německé Říšské banky a ředitel Banky pro mezinárodní vyrovnávání, hovořil o této bance jako o jediné „zahraniční pobočce“ Říšské banky.

Dosah a vliv Banky pro mezinárodní vyrovnávání byly pro nacistické Německo životně důležité. A to natolik, že po celou válku platila Říšská banka britské Bance pro mezinárodní vyrovnávání úroky za peníze, které si od ní vypůjčila. Říšská banka tak financovala britskou válečnou ekonomiku. Po válce bylo pět ředitelů Banky pro mezinárodní vyrovnávání souzeno pro válečné zločiny, včetně Schachta. „Bankéři se nevěšejí,“ poznamenal údajně Schacht, a měl pravdu. Byl shledán nevinným.

Dokumenty Anglické banky obsahují ještě další důkazy o tom, jak mezinárodní finančnictví udržovalo i během druhé světové války těsné vazby na obou válčících stranách. Předsedou Banky pro mezinárodní vyrovnávání byl americký bankéř Thomas McKittrick. Když v prosinci 1941 vstoupily do druhé světové války Spojené státy, McKittrickovo postavení „začalo být obtížné“. Avšak McKittrickovi se podařilo udržet banku při životě, za pomoci svého přítele Allena Dullese, amerického superšpiona umístěného v Bernu. McKittrick dělal pro Dullese vyzvědače a často mu předával informace, které získal od Emila Puhla, který také často navštěvoval Basilej a často se setkával s McKittrickem.

Z odtajněných amerických výzvědných archivů vyplývá, že v rámci výzvědné operace jménem „Harvardský plán“ byl McKittrick v kontaktu s nacistickými průmyslníky a jednal s nimi, podle amerických dokumentů z února 1945, o „těsné spolupráci mezi spojeneckým a německým podnikatelským světem“.

Takže zatímco spojenečtí vojáci bojovali po celé Evropě proti německému nacismu, McKittrick realizoval dohody, jejichž cílem bylo udržet německou ekonomiku při síle. To se dělo, jak vyplývá z amerických výzvědných dokumentů, s „plnou podporou“ amerického ministerstva zahraničí.

Od padesátých let až do devadesátých let se na půdě Banky pro mezinárodní vyrovnávání prováděly technické přípravy pro zavedení eura. Bez Banky pro mezinárodní vyrovnáváni by euro zřejmě neexistovalo. V roce 1994 založil Alexander Lamfalussy, bývalý ředitel Banky pro mezinárodní vyrovnávání, Evropský měnový institut, který se dnes jmenuje Evropská ústřední banka.

Banka pro mezinárodní vyrovnávání má dodnes velké zisky. Má sice jen asi 140 zákazníků, ale loni zaznamenala zisky ve výši asi 900 milionů liber. Každý měsíc organizuje Banka pro mezinárodní vyrovnávání „schůze o globální ekonomice“, na nichž se setkává 60 nejmocnějších guvernérů světových ústředních bank. Žádné informace o těchto schůzích nejsou zveřejňovány, i když jejich účastníky jsou státní úředníci, kteří řídí nejvýznamnější světové ekonomiky. Banka pro mezinárodní vyrovnávání je dnes ústředním pilířem globálního finančního systému.

Montagu Norman a Hjalmar Schacht by na ni byli velmi hrdí, uzavírá Daily Telegraph.

Originál článku v angličtině ZDE