Jak vznikl Mezinárodní den žen?

0
9

Mezinárodní den žen – Historie jednoho svátku

 Jako každý rok, i letos budeme slavit jeden z nejvýznamnějších svátků, Mezinárodní den žen. Svátek se slaví již po mnoho generací a je pro nás něčím zcela samozřejmým. Od jeho prvních oslav uplynulo již více než sto let. Několika generacím dětí dal příležitost udělat maminkám radost kytičkou nejen o jejich narozeninách či jmeninách. A před osmi lety se na základě rozhodnutí Parlamentu ČR stal významným dnem, což mu po delší přestávce opět zajistilo místo v kalendáři.

Každý svátek je příležitostí zastavit se v každodenním životě a vzpomenout si na události, které byly tak významné, že si je dodnes připomínáme. Každý svátek má svůj původ. Ale ne každý svátek má tak spletitý původ, jako Mezinárodní den žen. Kdy se poprvé slavil? A které události vlastně připomíná? Je tento svátek spojen s krvavým potlačením demonstrace newyorských švadlen roku 1857, nebo má jiné kořeny? Proč se slaví právě 8. března? Tyto otázky jsou dodnes předmětem sporu, a to i mezi historiky. Pojďme si tedy připomenout základní fakta, která nám pomohou pochopit původ tohoto svátku.

 Během devatenáctého století, v době počátků moderního dělnického hnutí, usilovali představitelé pokrokových myšlenkových směrů o to, aby staré, církevní svátky, byly nahrazeny či alespoň doprovázeny svátky novými, občanskými. Jedním z takových svátků bylo již v 80. letech 19. století výročí Pařížské Komuny. Roku 1886 američtí Rytíři práce poprvé přivítali Svátek práce, 1. Máj. A protože přelom 19. a 20. století byl dobou, kdy se více a více o svá občanská práva vedle mužů hlásily i ženy, bylo jen otázkou času, kdy odvážné nositelky revolučních myšlenek přivítají svůj vlastní svátek.

Prvním velkým zapojením žen do dělnického hnutí byla roku 1857 demonstrace textilních dělnic (švadlen) v New York City. Tyto odvážné ženy protestovaly proti nízkým mzdám, dlouhé pracovní době a jiným formám snižování výrobních nákladů na úkor pracujících. Proti jejich demonstraci brutálně zasáhla policie. Mnoho žen bylo zraněno policií či ušlapáno davem, hlavní organizátorky protestů byly uvězněny. Podle dlouho tradované verze byl právě na památku této demonstrace vyhlášen nový dělnický svátek, Mezinárodní den žen, který se podle téže tradice poprvé slavil roku 1907, u příležitosti padesátiletého výročí prvního velkého revolučního vystoupení žen. Pravdou je, že stejně jako 1. Máj, i Mezinárodní den žen byl poprvé oslaven ve Spojených státech amerických, avšak nikoliv v roce 1907, nýbrž o dva roky později, v roce 1909. Tehdy se ovšem nazýval jinak než dnes, a sice Národní den ženy. Jako většina tehdejších svátků byl pohyblivý, to znamená, že mu nebylo přiřazeno pevné datum. Důvod byl jednoduchý. Protože tehdejší pracující neměli nárok na volné svátky vyjma nedělí, musely oslavy připadat vždy na neděli. A pro tehdejší Národní den žen byla zvolena poslední neděle v únoru. Tehdy, psalo se právě 23. února 1909, bylo svoláno shromáždění pokrokově smýšlejících žen před budovou lycea Murray Hill na rohu 3. třídy a 34. ulice v New York City. Na tomto shromáždění, po úvodních zpěvech a recitacích, zazněla slova americké revolucionářky Charlotty Perkinsové-Gilmanové: „Je pravda, že povinnosti ženy se soustřeďují v jejím domově a v jejím mateřství. Avšak domov by neměl být vymezen třemi nebo čtyřmi pokoji, ani městem anebo státem. Domov by měl znamenat celou zemi.“

Následujícího roku 1910 připadly oslavy Národního dne žen na 27. únor a konaly se ve slavné Carnegie Hall. Celé publikum tehdy zahájilo zahájilo oslavu zpěvem revoluční písně Marseillaisy. O půl roku později pak bylo rozhodnuto, že další den ženy už nebude jen národní, ale mezinárodní. Avšak v množném čísle (Mezinárodní den žen) se ve většině zemí název svátku prosadil až po druhé světové válce. Pokrokově smýšlející newyorské ženy tento, již mezinárodní svátek, poprvé přivítaly v neděli 25. února 1911, opět v Carnegie Hall. Následoval průvod městem. Zatímco proslovů v Carnegie Hall se účastnily ženy různých politických názorů, samotného průvodu, který již měl charakter demonstrace, se zúčastnily převážně socialisticky smýšlející ženy. Časopis Women’s Journal, který vydávala asociace amerických sufražetek (bojovnic za volební právo) k tomu poznamenal: „Zdá se, že socialistky jsou jediné ženy, které mají dost kuráže k tomu, aby pochodovaly za naši věc.“ V Evropě se Mezinárodní den ženy slavil až o několik dní později, ve druhé polovině března.  První evropskou metropolí, která svátek přivítala, se stala dne 18. března 1911 Vídeň. Ženy zde uspořádaly pochod kolem Ringstrasse, během něhož nesly rudé prapory, připomínající hrdiny a oběti Pařížské Komuny. Poté se vydaly na květinový trh, kde demonstrovaly za rovné a všeobecné hlasovací právo. Není bez zajímavosti, že na území tehdejší rakousko-uherské monarchie se v březnových dnech roku 1911 konalo dalších 300 demonstrací uspořádaných ženami. Všechny tyto demonstrace spojoval požadavek volebního práva pro ženy. Především díky těmto demonstracím začali představitelé socialistických stran podporovat tento požadavek na půdě Říšské rady a zemských sněmů, avšak blížící se první světová válka, na jejímž počátku byl v rakousko-uherské monarchii zrušen ústavní pořádek, jejich snahy na několik let pohřbila.

Byla to však zároveň první světová válka, která dodala pokrokovému ženskému hnutí větší sílu a bojovnost. Co znamenala válka pro ženy? Musely se rozloučit se svými manžely a syny, z nichž mnozí zahynuli na bojištích. Musely poslouchat pláč svých dětí trpících hladem. A to platí jenom o těch ženách, které měly to „štěstí“, že žily v zázemí, daleko od fronty. Těm, přes jejichž domovy přešla fronta, se vedlo ještě mnohem hůř. Zatímco v devatenáctém století byla žena s odhalenými ňadry a vlajícím praporem v ruce zobrazována jako zosobnění svobody, která vede muže do boje, během první světové války se žena (často zobrazená s dítětem) stala naopak symbolem odporu vůči násilí. Americký dramatik Marian Craig Wentworth napsal roku 1915 divadelní hru, ve které ženy na protest proti válce odmítaly přivádět na svět další děti, další potenciální oběti válek. Na stránkách novin a letáků se objevila nová hesla, jako například: „Hlasovaly by ženy pro válku, kdyby měly volební právo?“ Ve švýcarském Bernu byl téhož roku vydán manifest socialistických žen adresovaný ženám proletářů a hlásající slova: „Kde jsou vaši manželé? Kde jsou vaši synové? Pracující lidé nezískají válkou nic. Naopak, mají co ztratit. Mohou ztratit vše, vše co je jim drahé.“

Nejdramatičtější válečné oslavy Mezinárodního dne ženy proběhly roku 1917 v Rusku. Již rok před válkou zde pokrokově smýšlející ženy vítaly tento svátek oslavami v americkém duchu. Nyní, po několika letech válečného strádání, však svátek získal nový význam. Petrohradské ženy vyrazily do ulic v neděli 23. února podle starého, předrevolučního kalendáře. Podle nového kalendáře tento den připadal na 8. březen. Proudy demonstrantek vycházely z továren, kam během války nastoupily na místa svých mužů. Další ženy se k demonstraci přidávaly na ulici. Opouštěly svá místa v několikahodinových frontách na chleba, jen aby se mohly k protestnímu pochodu připojit. K demonstrujícím se postupně přidávali i někteří muži z metalurgických závodů, přestože strana vedená V.I. Leninem tehdy považovala toto revoluční vystoupení žen za předčasné a ukvapené. Protesty petrohradských žen zahájené během oslavy jejich svátku však pokračovaly a nezůstaly bez odezvy. Již o dva dny později, 25. února (10. března podle nového kalendáře), vydal car Mikuláš II. následující rozkaz pro generála Chabalova z petrohradského vojenského okruhu: „V případě nutnosti, za účelem potlačení vzpoury, nařizuji střelbu do žen.“ Samotný generál shrnul situaci v Petrohradu slovy: „Když křičely: dejte nám chleba, mohli jsme jim dát chleba, a bylo by to vyřízené. Ale když začaly křičet: Pryč se samoděržavím, tak už jsme je žádným chlebem usmířit nemohli.“ Tak začala únorová revoluce v Rusku. Dne 27. února (12. března podle nového kalendáře) musel car abdikovat. Po epizodickém období prozatímní vlády vypukla v říjnu (listopadu podle nového kalendáře) téhož roku další revoluce, během níž přešla moc do rukou sovětů. Nově jmenovaná vláda, Rada lidových komisařů, poté zajistila ruským ženám volební právo.

Díky událostem únorové revoluce se oslavy Mezinárodního dne ženy ustálily na pevném datu. V posledním válečném roce, v roce 1918, vítaly ženy v rakousko-uherské monarchii tento svátek dne 8. března. Přes přísný zákaz demonstrace se tři tisíce vídeňských žen vydaly na pochod po Ringstrasse, kolem budovy Říšské rady až k Justičnímu paláci, aby tak vyjádřily svůj odpor k válce a požadavek míru.

Jako oficiální, státem schválený svátek se Mezinárodní den žen slavil v roce 1922 v sovětském Rusku. Velký význam měly i oslavy MDŽ dne 8.3. 1936 v Madridu. Tisíce žen, v jejichž čele stála slavná revolucionářka La Pasionaria, požadovaly přijetí opatření na ochranu mladé španělské republiky proti nastupující fašistické hrozbě. Po druhé světové válce se Mezinárodní den žen (nyní již množným číslem v názvu) stal oficiálním svátkem či významným dnem v mnoha zemích světa. V dobách studené války byl ve Spojených státech amerických označován za komunistický svátek, a přestože měl v této zemi původ, jeho oslavy začaly být vlivem ideologického soupeření mezi Západem a Východem nežádoucí. Situace se změnila až v závěru 60. let, roku 1967, a to zásluhou skupiny žen z Illinoiské univerzity v Chicagu, kterým se s pomocí několika pamětnic předválečného dělnického hnutí (rozumí se před 1. světovou válkou) podařilo tradici veřejných oslav MDŽ obnovit.

Na závěr si ještě shrneme několik hlavních faktů:

Myšlenka zavedení nového dělnického svátku, dne žen, vznikla v prostředí pokrokově smýšlejících amerických žen, které na přelomu 19. a 20. století usilovaly o prosazení všeobecného volebního práva. Z původně národního svátku se brzy stal svátek mezinárodní. Mezinárodní den ženy, jak se původně nazýval, má sice původ v Americe, ale teprve události únorové revoluce v Rusku daly tomuto svátku pevné datum, 8.3. Svátek MDŽ je tradičně spojován s výročím boje amerických dělnic za lepší pracovní podmínky.

Článek jsem zpracoval s využitím údajů ze studie T. Kaplanové: „On The Socialist Origins Of International Women’s Day“, publikované v časopisu Feminist Studies, roč. 11, č. 1, rok 1985, str. 163-171.

 

Jiří Štainc