Je to nedůstojné a asociální zároveň

0
13

Autor: Ludmila Nedělkova

Ludmila NedělkovaTento týden jsem měla „tu čest“ pomoci mé sestřenici v její nelehké životní situaci, do které se bohužel může v dnešní neutěšené době dostat každý z nás. Byla jsem však natolik konsternovaná a znechucená tím, co se mi událo před očima a co jsem na vlastní uši byla nucena slyšet, že mně to nedalo a po příchodu domů zasedla a napsala tuto úvahu.

Zároveň jsem se skálopevně rozhodla, že pokud bych se stala po volbách senátorkou, vím přesně na jaký problém bych se v sociální politice zaměřila především, neboť jsem pocítila beznaděj, ponížení a degradaci lidské osobnosti v přímém přenosu a bylo mi z toho špatně.

Ale vezmu to popořadě. Má příbuzná, podotýkám inteligentní žena, diplomovaná ekonomka s titulem Ing., pracovala patnáct let v zahraniční firmě, kde měla na starost agendu účetnictví, vedoucí pozici . Její muž podnikatel, spolumajitel logistické firmy, žil také spokojeným životem pracující osoby. Jak se říká, nic netrvá věčně a neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Firma, kde pracovala sestřenice ukončila působení v ČR a tak byla příbuzná během měsíce na dlažbě, nadřízení jí na odchodnou potřásli pravicí, poděkovali za vzornou práci a nashle.

Aby toho nebylo málo společník jejího muže vytuneloval dopravní podnik a je nenávratně mimo tuto zemi i s financemi. Došlo k podání celé záležitosti k soudu, odsoudili ho v nepřítomnosti, ale kdo ho bude kde honit? Nikdo, nejde přece o krádež státních peněz a jednotlivec nikoho nezajímá. Nutno podotknout, že oba mí příbuzní skončili v péči psychiatra. Rodina se snaží pomoci, jak jen může a odlehčit ve velmi těžké životní situaci, kdy oba pracovití a slušní lidé se ze dne na den ocitli na ÚP a zoufale běhají po konkurzních řízeních, kde jim je řečeno, že nejsou nejmladší a že získat pracovní místo bez vlivného známého je holá utopie. Nebudu raději ani popisovat, jak tuto situaci snáší jejich pubertální děti.

Vzhledem k místu bydliště chodí oba na ÚP na Prahu 4 – Novodvorská ulice. Jednou se sestřenice Milena rozplakala, když zjistila, že opět nenašla práci ani pro jednoho z nich a úřednice jí poradila, že by měla navštívit, pokud má problémy s placením nájmu, odbor a zažádat si o příspěvek na bydlení. Poslechla radu „odbornice“, vyplnila žádost a zjistila, že na to nemá nárok, neboť byt není její a žije v podnájmu.

Viděla jsem na Mileně, že jí není příliž dobře, ale to nebylo zdaleka to nejhorší, co jí čekalo. Měla jít zažádat si o příspěvek v hmotné nouzi a tento odbor je v 8. patře. Výtahy byly plné, proto jsme vyšly schody pěšky. Jsem přesvědčena, že i toto je psychologický nátlak na klienty „ příživníky“ a „podvodníky“ , tak bohužel úředníci s těmito lidmi jednají. Konečně jsme tam došly, zjistily, kdo je před námi. Bylo zvláštní, že k Mgr. H.V. bylo spousta klientů a všichni nešťastně hlásali, že tam čekají přes hodinu a půl a jestli jdeme poprvé, tak se máme na co těšit! Z hovoru jsme pochopily, že tato úřednice je přísná, netaktní, rýpavá a na lidi se dívá, jako na póvl. To už se začala sestřenice klepat, jak osika.

Po dvou hodinách jsme přišly na řadu. Zaklepaly a ozvalo se : „No ták pojďte dál a zavřete za sebou sakra ty dveře! Kolik vás tam dneska zase k čertu je?“ Tušily jsme, že bude zle a bylo. „Jak to, že nemáte vyplněné formuláře, co tam kruci na té chodbě děláte?“ Vysvětlily jsme, že tam žádné neležely a že jsme se tudíž domnívaly, že je dostaneme uvnitř. Pak to šlo ráz na ráz. „Myslet, znamená prd vědět!“ zněla odpověď úřednice. Následovalo ponižování Mileny, řeči typu, z čeho proboha vůbec žijou, jestli jim není hanba v jejich věku nepracovat a čekat, co jim stát dá, jestli vůbec tuší, za jakou almužnu tam musí ona sedět apod. Nakonec řekla, že nás už má všech plný zuby a to už Milena nevydržela a rozplakala se. Do mě, jako když píchne, šla jsem za vedoucí odboru a vše jí vylíčila, požádala jsem i o jinou úřednici, ale bylo mi sděleno, že je to podle adresy bydliště a tudíž se nic měnit nebude. Šla jsem ven z kanceláře, popadla Milenu za ruku a utíkaly směrem k výtahu. Venku jsme se pak dlouze rozdýchávaly a obě si vzaly tablety na uklidnění, předepsané psychiatrem Mileny. Domů jsme jely mlčky a příbuzná v autobuse plakala.

Bylo mi ze všeho špatně a vrchol nastal, když večer ve zprávách hlásili, že může úřednice udělit občanovi za špatné chování vůči ní pokutu 10 000Kč! Pomyslela jsem si, že se museli naši čelní představitelé zbláznit, ale došlo mi, že oni přeci nemají ani ponětí, jak to na úřadech vypadá a jaký pohár hořkosti si musí občané v těžké životní situaci vypít. Kde je lidskost, tolerantnost, soucitnost a hlavně sociální cítění, které by úředníci měli mít na těchto odborech především? Vyspělost státu se posuzuje podle mnoha kritérií, jedním z nich a to podstatným je spokojenost občanů. Zeptejte se jich „páni politici“ , jděte mezi lidi, budete překvapeni!