Jen německá vláda je partnerem Česka

0
5

Zdroj: Rozhovor prof. Václava Pavlíčka pro deník Právo
Jan Kovařík, Právo, 25. června 2013.

Překvapilo vás, že Němci odsunutí z Československa na svém letošním srazu v Augsburku znovu žádali zrušení dekretů prezidenta republiky?

Myslím, že to svědčí jen o tom, že jsou nepoučitelní a že by to měla vnímat i česká politická reprezentace. Neměla by s nimi uzavírat dohody nebo vyjadřovat vstřícná gesta, protože ta reakce je stejná, jako byla v období studené války. Je zřejmé, že jejich politika vede česko-německé vztahy hluboko do minulosti.  

Máte na mysli například projev premiéra Nečase v bavorském sněmu, o němž tvrdí představitelé Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), že označil odsun za protiprávní a že to byl historický obrat?

Historickým obratem by pochopitelně bylo, pokud by česká vláda nebo čeští politici chtěli vyjádřit, že se distancují od společného prohlášení představitelů velmocí k platnosti Postupimské dohody. Ta rozhodla o odsunu Němců z Polska, Československa, Maďarska a po dohodě těchto států došlo k transferu Němců také z jiných států Evropy. Za trvalé to označili v 90. letech i představitelé velmocí. Pokud landsmanšaft hovoří o obratu, tak to není obrat, který by vyjadřoval trvalé stanovisko české vlády. Stanovisko státu vyjádřila Poslanecká sněmovna, když ocenila zásluhy prezidenta Beneše.

Jaké je stanovisko Evropské unie?

Zároveň je zřejmé, že tyto kruhy ani nerespektují stanovisko Evropského parlamentu, který na základě zprávy komise vedené německým profesorem Frohweinem konstatoval, že nic v současném právním řádu České republiky ve sporu o dekrety není v rozporu s právem Evropské unie. V podobném duchu ostatně vyzněla i jiná setkání, například v roce 2001 konference mezi českými a německými poslanci v Poslanecké sněmovně za účasti expertů. Sborník z ní měl v českém znění název Je již český právní řád v souladu s právem Evropské unie?. Překvapil mě tam profesor Tomuschat z Berlína, který odsuzoval zákon číslo 115/46 a neznal vůbec nic o vytvoření vyšetřovací komise tehdejšího Národního shromáždění a rozhodování Nejvyššího soudu ve věci jeho aplikace. Mé informace ho překvapily.

Co je cílem opakování těchto tvrzení o odsunu a dekretech?

Tyto opakované nepravdy nevyplývají z neinformovanosti, ale chtějí stále rozdmýchávat ovzduší nenávisti, jež SL uskutečňuje pod hesly o dorozumění. Požadují kapitulaci českého státu před jejich požadavky. Domnívám se, že takovému pojetí se musí český stát bránit. Takové jednoznačné stanovisko vyjadřovali jak prezident Václav Klaus, tak i současný prezident Miloš Zeman, který o tom hovořil v Rakousku.

Moderátorka České televize při informaci o Augsburku označila dekrety jako vyhlášky.

Jistě je věcí České televize, aby si volila kvalifikaci svých hlasatelů, na druhé straně je nepochybné, že dekrety prezidenta republiky jsou výrazem moci zákonodárné, což také uznaly mezinárodní smlouvy. Ostatně i dekret o ztrátě státního občanství byl reflektován Pařížskou reparační smlouvou z prosince 1945, kde se hovořilo o bývalých čs. občanech a kde na základě rozhodnutí o reparacích se stanovilo, že jejich majetek a práce má být využita k úhradě reparačních nároků v rámci celkového vyčíslení nesmírných škod, které Německo a jeho spojenci způsobili v Evropě.

Mluvčí SL Posselt vyzval Čechy, aby společně s odsunutými pohřbili dekrety.

To vše jsou formulace, pod nimiž si lze vyložit cokoliv. Například dekret č. 5 z roku 1945, jehož zrušení se také dovolávají, uváděl, že nejsou platné úkony uzavřené po 29. září 1938 pod tlakem okupace či národní, rasové a politické perzekuce. Mělo se na mysli i vyvlastňování židovského majetku, postihy proti Čechům a Židům v tomto období, které bylo aplikací nacistického teroru na území Československa. Je srozumitelné, že by chtěli návrat majetku získaného arizací a germanizací v době nesvobody. Dekret číslo 5 pak byl také šířejí vyjádřen v dalších ústavních dekretech, např. v dekretu č. 11 z roku 1944 o obnově právního pořádku či dekretu o státním občanství č. 33 z roku 1945, který navazoval na Postupim.

Část německých médií spekuluje, že mladí v SL, narození po válce, jsou tam proto, že při zrušení dekretů by se mohli dostat k majetku předků.

Je-li to výsledek propagandy, kterou landsmanšaft uskutečňuje, pak jde o snahu rehabilitovat nacismus a opatření, která se proti českému národu a vůči Židům uskutečňovala. Restituční trend, který se v poslední době prosazuje, například i v souvislosti s církevními restitucemi, vyvolává takové představy, které se zdají dávat za pravdu i takovým nadějím. Když byli v 90. letech představitelé velmocí na to dotazováni, shodně prohlásili, že jsou přesvědčeni, že nic takového žádná vláda nehodlá prosazovat.

Šéfové SL soudí, že ke zrušení dekretů by mohlo dojít při spolupráci s přáteli v Česku. Posselt pochválil Nečase, že nepřenechal minulost historikům, jak to udělal dříve, ale řekl, že je to začátek dialogu, v němž nesmí být nic vynecháno. Ocenil Schwarzenberga za větu, že „Edvard Beneš by dnes byl postaven před haagský tribunál“ a uvítal členku stínové vlády ČSSD Michaelu Marksovou-Tominovou, která „nekritizovala populisticky Nečase za jeho výroky, nýbrž se za něj postavila“. 46 procent v prezidentské volbě pro Schwarzenberga je pro Posselta znamením, že tolik lidí „chce dorozumění a smíření“ s odsunutými. Nakonec ocenil „jednoho předního novináře“ za návrh postavit v Praze odsunutým pomník.

Z hlediska zájmů landsmanšaftu je srozumitelné, proč o to usilují, z hlediska zájmů ČR rozvracejí takové požadavky Českou republiku a občané, kteří to podporují, dopouštějí se vlastizrady. Podpora ve volbách, kterou dostal Schwarzenberg, nebyla podporou jeho prohlášení, které by dávalo naději landsmanšaftu, ale jednalo se o jiné důvody, které ostatně byly v diskusích uváděny. Německý sociolog Max Weber kdysi napsal, že na část obyvatel působí šlechtické a panovnické tituly. I někteří intelektuálové se před volbami přihlásili k takovému lokajskému myšlení, protikladnému tomu, co symbolizoval syn kočího Tomáš Masaryk při tvorbě čs. státnosti. Lokajství by se nemělo promítat do vnitřní, ani zahraniční politiky. Možná je to i důsledek dlouholetého znevažování republikánských hodnot v české společnosti, a jak jsem již několikrát uváděl, prosazuje se trend odmasarykovštění českého státu.

V jakém smyslu?

Zatímco Masaryk po vzniku Československa hovořil o odrakouštění Československa, síly, které navazují vlastně na trendy z doby druhé republiky nebo ze sklonku prvé republiky, se snaží distancovat od jeho odkazu. Od myšlenky, že státy se udržují ideály, na kterých vznikly. Domnívám se, že trend odmasarykovštění a odmítání republikánských hodnot se tady projevuje, ale většinová česká společnost se od takového trendu distancuje.

A pokud jde o ta procenta?

Když se uvádí, že 46 procent bylo pro Schwarzenberga, připomínám, že většina byla proti. Navíc kdovíjak by se rozhodli ti z oněch 46 procent, kdyby měli odpovědět přímo na větu o prezidentu Benešovi. Výprodej národních zájmů a kulturního dědictví některými politiky se projevuje například v prodeji Lobkovického paláce s použitím argumentů, které z Čechů dělají hlupáky. Takové skutky česká společnost nezapomíná.

Mnohé bavorské delegace při pobytu v Praze neopomenou navštívit kancelář SL, prý je to „velvyslanectví dobré vůle“. Cestu tam najdou i někteří velvyslanci sídlící v Praze.

Pokud česká strana trpí činnost kanceláře, která se považuje za zahraniční reprezentaci, či velvyslanectví, tak to je na odpovědnosti těchto úřadů, neboť se tím nedbá například na protesty Českého svazu bojovníků za svobodu a dalších organizací, které představují protinacistické síly. Považovat určitou kancelář za diplomatické zastoupení části obyvatelstva jiného státu nastoluje otázku, zda tento stát, ať již Bavorsko, nebo Spolková republika, vychází z toho, že uskutečňuje svou suverenitu vůči všem občanům a že žádná skupina občanů se nevymyká ze suverenity mezinárodně uznaného subjektu. Takže z toho hlediska to není problém jen ČR, ale také jejich. Pokud by takové pojetí tolerovaly i úřady SRN, byl by to problém respektování vlastní suverenity Spolkové republiky vůči všem svým občanům.

Poslední cesty bavorských delegací do Prahy nebo Nečase do Bavorska považuje SL za začátek přímého jednání mezi odsunutými a českou reprezentací, protože v delegacích jsou i představitelé landsmanšaftu.

Není mi známo, zda tam jsou jako představitelé landsmanšaftu nebo jestli jsou součástí delegace Spolkové republiky či Bavorska. Pokud je mi známo, tak z české strany oficiálně nikde nebylo uvedeno, že se jedná s představiteli landsmanšaftu jako s mezinárodně respektovaným subjektem. Pokud považuje bavorská zemská vláda nebo Spolková republika za potřebné zařazovat do svých reprezentací představitele různých spolků, je to asi její věc.

Je partnerem Prahy Berlín, nebo Berlín a Mnichov?

Partnerem české vlády je z hlediska mezinárodního práva nepochybně spolková vláda v Berlíně, ale pokud se uskutečňují kontakty na nižší úrovni, tak to nejsou kontakty na stejné úrovni států.

Podle Mnichova se připravuje česko-bavorská kulturní dohoda, muzeum odsunutých Němců nejen v Mnichově, ale prý i v Česku, i společné parlamentní grémium s Bavorskem.

Česká republika není spolkovou zemí Německa, a pokud se např. připravovalo otevření muzea v Ústí nad Labem, tak vedení Svazu bojovníků za svobodu protestovalo proti jeho koncepci a tomu, aby byla ve výstavní expozici opomenuta rozvratná teroristická sudetoněmecká činnost, která podporovala hitlerovskou anexi, a aby se nebralo na zřetel například také to, že z těchto kruhů byl rozpoután ozbrojený konflikt v září 1938, který vlastně měl legitimovat jednání v Mnichově. Když se mluví o Ústí nad Labem a tradicích německého obyvatelstva, nelze pominout, že právě od Ústí, ze Stadic, pocházel podle bájí Přemysl a je to jeden z kořenů české státnosti.

Landsmanšaft se v ČR angažuje při obnově památek, kde může připomenout: tady jsme kdysi byli. Jeho delegace kladou věnce na Benešův most v Ústí za německé oběti z roku 1945, ale neměly by v Bavorsku postavit stovky křížů kolem cest, kudy vedly v roce 1945 pochody smrti vězňů z nacistických lágrů a Němci je ubíjeli?

Mělo by být právě tam připomínáno, kolik utrpení připravili nacisté vězňům z koncentráků, kteří se i v závěru války museli obávat, když nejen esesáci, ale i ozbrojení němečtí sedláci ubíjeli tyto nevinné a bezbranné. Jeden z těchto vězňů, ekonom Miloš Pick, vzpomíná v knize Naděje se vzdát neumím. O atmosféře v dubnu 1945 v pohraničí a chování obyvatelstva vůči Židům, Čechům a německým antifašistům napsal: „Před nejednou vesničkou visel na stromě pověšenec – dezertér, voják wehrmachtu nebo volksšturmák – s nápisem na prsou Verräter (zrádce). Vesnička jako dlaň, bylo tam třeba jen několik desítek domků a obyvatelé vydali i gestapu několik dní před koncem války ne ‚nepřítele‘, heftlinka, ale jednoho ze svých sousedů. … V Sudetech to vypadalo jako pevnost, která zůstala Hitlerovi věrná do poslední chvíle, doslova až za hrob.“ Připomněl také osud strojního zámečníka Denkerta z Poruří, který na základě Dönitzovy amnestie z počátku května 1945 byl v sudetské věznici propuštěn a zařadili ho k volksšturmu. Přesvědčoval ostatní, aby nebojovali proti Američanům, a tak ho vesničané pověsili. S Pickem hnali v pochodu smrti také Arnošta Lustiga, bratry Weinery, K. Kosku a další, z nichž se někteří v 60. letech účastnili reformního hnutí. Oceňování některých českých publicistů za to, že dokumentují excesy vůči některým odsunutým, aby se de facto zakrylo to, že německý stát jako celek prováděl tuto politiku, což nebyly excesy jednotlivých skupin, by mělo být poučné i pro ty, kteří jsou landsmanšaftem oceňováni, aby věděli, komu slouží. Nelze přece zapomenout na utrpení a smrt statisíců lidí a na jejich likvidaci oficiální německou státní mocí a zfanatizovaným obyvatelstvem až do konce války a zakrývat to excesy jednotlivců z řad českého obyvatelstva.

Co z toho vyplývá?

Převrácení hodnot, před kterým v roce 1945 varoval prezident Beneš, se tady už uskutečňuje a je jistě k hanbě českých oficiálních orgánů, že na to nereagují. Že to vadí jen části obyvatelstva a dokonce se v tisku, který je v německých rukou, objevují formulace, že mnichovská dohoda byla legální, a proto sudetští Němci legitimně postupovali proti českému obyvatelstvu. V tomto duchu je více než 20 let česká veřejnost zpracovávána.