Ještě k tomu Babišovi…

0
11

Autor: Pavel Letko

Tradiční politické strany zavedly takové prorůstání organizovaného zločinu do státních struktur, že je opravdu čas na nápravu. Stejně je zřejmě po 12. hodině. Z porevolučního marasmu bez revoluce nevybředneme.

V poslední době v článcích Hysterie demokratů na mafiánský způsob, Jak šlape český korporátní fašismus a Česká cesta ke korporátnímu fašismu, jsme se věnovali snad jako všechna tuzemská média kauze Babišových dluhopisů. Rád bych se v tomto článku k tématu vrátil, nikoliv však proto, abych celou věc rozsoudil či nalezl viníka. Redakční kolega Petr Umlauf se ve výše uvedených článcích poměrně detailně zabývá genezí a průběhem celé kauzy. Můj pohled na celou věc je však trochu jiný, dívám se z jiného úhlu pohledu. Petr věří v pouhý omyl zákonodárce, Pavel v něj nevěří. Co s tím? Nemyslím, že by klíč k řešení této otázky spočíval v podrobném zkoumání případu, jak se o něj pokouší Petr Umlauf. Nevěřím v investigativní žurnalistiku a nevěřím, že jsou věci příliš složité, abychom se v nich vyznali. Nevěřím, že potřebujeme případ vyšetřit, natož nějakou parlamentní komisí nebo výborem.

Víra a fakta

Myslím, že jsme si příliš zvykli věřit neověřitelnému. Vyplňujeme tak díru po neuchopitelném, nezjistilném a neověřitelném zákulisí světa, v němž žijeme. Někteří věří Babišovi, jiní Kalouskovi. Ti druzí podle svých peněženek, chtělo by se mi říci, ale neřeknu. Pro mě však není důležité, zda Rath si nesl v krabici od vína miliony, o nichž věděl, zda odsoudí Nagyovou-Nečasovou či zda Babiš využil, obešel či zneužil zákon v případě Čapího hnízda či dluhopisů. Není pro mě důležité, zda ten či onen někde něco ukradl, jel na červenou, nebo se opil. Důležité pro mě je, aby stát plnil úlohu, pro kterou vznikl a pro kterou trvá. Proto jsem v několika článcích opakoval myšlenku Augustina Aurelia, kterou zopakuji v rozšířeném vydání z knihy „O Boží obci“:

Odstraníme-li spravedlnost, co zůstane z vlád, ne-li veliké loupežnické podniky? Vždyť ani lupičské sdružení není nic jiného nežli stát v malém. Banda se skládá z lidí, řídí se rozkazy náčelníka, je vázána společenskou smlouvou, kořist si rozděluje podle zákona dohody. Jakmile se tato chátra, přibírajíc vyvrhele, rozmůže natolik, že ovládne území, založí sídla, obsadí obce a podmaní si národy, tu se na ni hodí ještě zřejměji jméno „stát“; to jí udělí už nepokrytě – ne upuštění od chamtivosti, ale získání beztrestnosti. Dal totiž vtipnou a pravdivou odpověď Alexandru Velikému jeden zajatý pirát. Když se král toho člověka ptal, co ho to napadlo ohrožovat moře, řekl s upřímným vzdorem: „Zrovna co tebe, že svět; ale protože já to dělám s nepatrným korábem, říkají mi loupežník; ale tobě panovník, protože to děláš s velikým loďstvem.

Kardinální otázkou tedy pro mne není „je Babiš vinen?“, ale „nestal se z našeho státu velký loupežnický podnik?“.

Česká republika, loupežnický ráj

Možná se to někomu bude zdát nadsazené, zejména mladší generace odchovaná ideologií „konce dějin“ kdy se současná úroveň státního uspořádání a úrovně mezilidských vztahů pokládá za v podstatě ukončenou, kdy už není co podstatného měnit. Mocní se zase jednou ustavili mocnými „na věky věků“. Dříve k tomu potřebovali Boha, dnes jim stačí média. Dobrotivé krále „z boží milosti“ nahradili neviditelní panovníci disponující s ještě neviditelnějšíma rukama trhu. To se samo o sobě dolních deseti milionů nemusí příliš dotýkat, někdo přece vládnout musí. A kdo, ne-li „oni“? Pro drtivou většinu občanů není důležité, zda vládne generální tajemník komunistické strany, monarcha či skupina v zákulisí. Vždyť ti i oni mohou být dobrými či špatnými a občan to není schopen rozeznat. Lid v minulosti všude ve světě oslavoval jak hrdiny, tak zločince. Věřil jak dobrým panovníkům, tak zlým. Proto si myslím, že je třeba si všímat něčeho jiného a odhlédnout od jednotlivých aktérů.

Úloha státu – spravedlnost

Ve škole nás učili, a dost možná se tak vyučuje i dnes, že stát stojí na třech pilířích moci. Zákonodárné, výkonné a soudní. Stát bývá také definován jako organizované legitimní násilí. Ať už použijeme definici jakoukoliv, můžeme si všimnout, že stát nepochybně násilí užívá. Má k tomu celý aparát. Poslanci píší zákony, policie pronásleduje přestupníky zákona a soudci ty, jež shledá vinnými, odsoudí k trestům. Z toho, co vidíme na vlastní oči každý den, vyplývá, jak nebezpečnou institucí takový stát může být. Jak pro své občany, tak podle své velikosti a moci i pro celé lidstvo. Neopírá-li se stát o spravedlnost, jde vlastně o seskupení bandy zločinců. Není snad většího nebezpečí, než když jedna skupina mafie používá státní aparát k likvidaci konkurence. Stát se tak stává nástrojem zločinců, což je jen krůček k tomu, aby se stal jejich výsostným majetkem. Podíváme-li se do historie, vyvstane nám přesný postřeh sv. Augustina v celé nahotě. Kým jiným než bandou zločinců byli fašisté Benita Mussoliniho pochodující na Řím? Podle našeho knížete Karla ZDE, by sice Mussolini byl uznán velkým státníkem, kdyby stihl zemřít do roku 1935, a nikoliv zločincem, ale takový výrok můžeme přičíst jen stařecké nerozvážnosti nebo pankáčským kostem, o nichž pěla Karlova fanynka Berenika ZDE. Náš „kníže má prostě k lidu blíže“, jak nás přesvědčovala „Pěvecká divize Českého PEN klubu“ ZDE, a proto neváhá sem tam vypustit z úst kdejakou blbinu, která jej právě napadne. Jinak ovšem soudní lidé vidí, že jak italští, tak němečtí fašisté neprovozovali spravedlnost, ale bezpráví. Legitimní násilí státu nahrazovali postupně násilím svým, až si přisvojili celý stát. Dílo bylo dokonáno, banda lupičů se zmocnila státu a skončilo to 2. světovou válkou.

Tři pilíře, nikoliv dva nebo jeden

Pěstování spravedlnosti, organizované násilí jen a pouze v nejnutnější míře, k ochraně občanů, je základní úlohou státu. Jednou z nutných podmínek pěstování takové spravedlnosti však spočívá v rozdělení rolí. Proto tři pilíře moci a nikoliv pilíř jediný. K nápravě poměrů nepotřebujeme žádného vůdce pasujícího se do všech tří rolí. Možné výjimečné překračování sfér vlivu by se mělo dít v množství menším než malém. Jsme však neustále svědky opaku. Spravedlnost je narušována rozsáhlou amnestií, zákony šitými na míru, stíháním, odposlechy a jiným fízlováním jaksi mimo pořadí jen na základě anonymních udání. Na jedné straně velká přísnost na drobné dlužníky včetně exekucí a na druhé straně pardon pro dluhy v řádu miliard. Novináři si hrají na politiky, vyšetřovatele i soudce, politici se vžívají do rolí policistů i vyšetřovatelů a policie bude suplovat pověstné ministerstvo pravdy.

Pozor, nebezpečný stát!

Všechny alarmy ve společnosti se měly rozezvučet v případu Rath i Babiš. Je-li někdo v takovém postavení nespravedlivě pronásledován, dehonestován a souzen, v jak spravedlivou ochranu státu může očekávat občan pilný, avšak chudý? Může-li být někdo jen na základě anonymního udání odposloucháván, jeho soukromý život pak propírán v široké veřejnosti, nacházíme se uprostřed státu sloužícímu k ochraně jednotlivce nebo spíše ve společnosti řízené loupeživými kmotry? Funguje-li vyšetřování podnikatelů a kontrola odvodu daní na základě anonymních udání, jakou společnost to vlastně budujeme? Opravdu si přejeme mít společnost ovládanou anonymy? Opravdu se za anonymním udání neskrývá žádné nebezpečí popření spravedlnosti? Představme si policistu, lékaře, konkurenčního podnikatele, úředníka finančního úřadu či našeho souseda v roli takového anonyma. Mohou disponovat informacemi, jejichž mírné pozměnění bude stačit na několik let pronásledování a mnoho zničených životů. Doplníme-li to o nezodpovědné a podivuhodně beztrestné jednání novinářů, kteří za peníze překroutí vše, nač si jejich mecenáš vzpomene i nevzpomene, máme tu nikoliv bezpečný, ale nebezpečný stát. Dění v našich ložnicích bude monitorovat a zveřejňovat obdoba cenami ověnčené novinářky Slonkové s Kubíkem? A přehrávat to zpitomělému národu bude Divadlo na zábradlí?

Kauzy „Rath“, „Čapí hnízdo“ i „Babišovy dluhopisy“ vznikly na základě anonymních udání. Následovalo bezprecedentní pronásledování, pardon, vyšetřování doprovázené zveřejňováním „tajných“ informací ve všech možných médiích od veřejnoprávních po bulvární. V obou případech také naprosto nestandardně jednala dolní komora Parlamentu České republiky. Vznikl dokonce tzv. lex Babiš, tedy zákon přijatý a šitý především na Babiše, současného ministra financí a místopředsedu vlády ČR. Prý aby se předešlo střetu zájmů. To tedy opravdu „prý“, nebo spíš „apríl“. Jedním ze samozvaných vyšetřovatelů etického či zločinného působení Babiše je Václav Votava, předseda rozpočtového výboru, který se bránil nařčení, že převedl svojí firmu, která vyhrála veřejné zakázky v hodnotě 85 milionů, na manželku a syna takto:

„Já jsem v roce 2002 šel do Poslanecké sněmovny,…řekl jsem, že nebudu ve firmě… a že svůj obchodní podíl převedu na svého syna. To jsem také učinil a patnáct let nejsem ve firmě. Jsem jejím zaměstnancem stále, samozřejmě“

Ano, podle Votavy je z toho Votava samozřejmě venku. Můžeme být v klidu, z pozice předsedy rozpočtového výboru bude v roce 2016 objektivně posuzovat Babišovy dluhopisy z roku 2012. Objektivita zaručena. Jakýpak střet zájmů, když Votava senior je politik a syn podnikatel? Žádný. Tak se to dělá. Navrch tymolínové úsměvy kluků z plakátu, případně holek z kalendáře, konflikt zájmů dovedně uklizen do kuchyně či postele. A dokud se nenajde dobře informovaný zdroj či jiný anonym, zůstane také tam.

V naší demokracii má každý svou roli. Politik plní úlohu kašpara, podnikatel „dělá peníze“, novinář tomu dělá reklamu a občan to celé platí. A když už to platí, tak tomu také věří, protože mu nic jiného nezbývá. Naslouchá Kalouskovi a Votavovi, zda přeci jenom nemají ohledně toho Babiše pravdu. Ne nemají, i kdyby jí měli, říkám. Kdyby Finanční úřad doměřil Babišovi a dalším několika stovkám podobných investorů daň, případně vyměřil pokutu v roce 2012, nebylo by co řešit. Jenže viděl někdo větší drzost než dnešní hulákání tehdejšího ministra financí Kalouska? Židé tomu říkají chucpe, ale tohle snad je přeci jen něco za tím termínem, Kalouskovo jednání je za pojmy. Možná se jednou vžije rčení „to je kalouskovina“ pro jednání, kdy jeden z hlavních protagonistů biliónové deficitní transformace pošle občanům za své spolupůsobení mastný účet a ještě se tím chlubí!

Podobně se v roce 2012 spolupodílí na zmršeném zákoně, ať už úmyslně nebo omylem, a dnes řve, že někdo (525 subjektů včetně bank) podle toho zmetku postupoval. Pachatel volá „Chyťte ho!“ Babiše, ovšem. Mé kamarády prosím vynechte. Proto volám raději se čtyřletým zpožděním. Ovšem, nebyl čas.

Svolávat mimořádné schůze kvůli jedné kauze Čapí hnízdo, Lex Babiš, dluhopisům, to jde jako na drátku, ale jinak není čas. A nikdy nebyl. Všechno šlape, jen ten čas nás tlačí. Rádi bychom to napravili, ty škody s fotovoltaickými elektrárnami, dluhopisy, dálnicemi, mýtnými, tunely od západu na východ a severu na jih, ale nemáme čas. Rádi bychom našli pachatele bilionové sekyry ve státním rozpočtu, kdy Husákova hrůzovláda předala hospodaření VYROVNANÉ, my jsme svobodně nasekali něco kolem dvou biliónů. Kdo by to ale sledoval, není to jedno? Občan se bát nemusí, účet mu bude vystaven. Nebojte, nezapomeneme. Jsme prostě TOP pravá strana a v koalici s ODS vám rádi předvedeme, co dovedeme. Dokázali jsme už totiž, že to dokážeme.

Je Babiš nebezpečný?

S Babišem ve většině jeho názorů nesouhlasím. Je pro mě představitelem kapitalismu, tedy systému, který pokládám za zločinný. Nikoliv ve smyslu trestněprávním, ale v tom, že produkuje zlo. Co jiného by také mohl produkovat systém orientovaný nikoliv na vztahy, ale na prachy? Nicméně většina občanů si přeje v takovém systému žít, tak to respektuji. Až budeme chtít něco jiného, tak to mít budeme. Volali jsme po svobodě, ale spokojili jsme se s banány.

S Babišem tedy nesouhlasím, ale nemyslím, že by byl nebezpečnější než Kalousek, Fiala či Sobotka. Možná udělá tečku za mafiánským kapitalismem, o němž mluvil i Václav Havel. A ten věděl, o čem mluví. Možná jí neudělá, ale současné politická skvadra jí neudělá zcela určitě. Opravdu nevím, proč by měl být Babiš horším než třeba Topolánek či milenkou řízený Nečas. Konflikt zájmů? Ten by měl být ošetřen systémově. Dotace a výběrová řízení transparentní. Pánové Kalousek a Votava měli dost času taková systémová opatření prosadit. Neudělali to dodnes, těžko předpokládat, že se toho ujmou příště. Tradiční politické strany zavedly takové prorůstání organizovaného zločinu do státních struktur, že je opravdu čas na nápravu. Stejně je zřejmě po 12. hodině. Z porevolučního marasmu bez revoluce nevybředneme.

Zdroj: E-republika