Jsou Češi hrdí na svou vlast?

0
7

13.11.2013
Autor: Jiří Just – převzato z Hlas Ruska

Vlajka ČRNěco mezi fangličkáři a ryzími vlastenci. Tak Čechy hodnotí výzkum, zkoumající jejich hrdost na státní příslušnost k České republice.

Vlastenectví nejde naočkovat. Objeví se samo od sebe. Stačí přitom jen málo: aby stát, v němž se člověk narodil a žije, poskytoval pocit hrdosti. Aby jeho občan v cizině nemusel skrývat svůj původ – naopak, aby byl na něj hrdý. Vezměme si takového Američana. Co je ho země v minulosti provedla v zahraničí za zvěrstva. A stejně, vypíná hruď a nedá na svou zemi dopustit.

Vždyť právě amerických dronů se bojí celý Střední Východ. Když si jejich prezident umane, může rozbombardovat napadrť Sýrii nebo Somálsko. A když americké banky zbankrotují, otřese se celý svět. To už je důvod k hrdosti. No ne?

A jak to vypadá s vlastenectvím v České republice? Za posledních dvacet let neměli její občané příliš důvodů k hrdosti na svůj stát. Mohou být hrdí na vstup do Severoatlantické aliance a Evropské unie? Možná. Daleko více ale na stříbrný Londýn a zlaté Nagano. Žádný z českých politiků nemůže v popularitě konkurovat Jaromíru Jágrovi.

Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) nedávno zveřejnilo průzkum veřejného mínění, v němž zjišťovalo, jak vysokou hrdost pociťují čeští občané na státní příslušnost k České republice. Výsledek, vzhledem k situaci v české kotlině, není příliš překvapující.

„Čtyři z deseti českých občanů (39 %) jsou hrdí na to, že jsou občany našeho státu, 42 % oslovených uvedlo, že nejsou ani hrdí, ani se nestydí, a 14 % respondentů v souvislosti s českým občanstvím pociťuje stud (z toho 2 % uvedla, že se za svou příslušnost k České republice dokonce velmi stydí). 5 % oslovených nedokázalo svůj vztah k České republice posoudit a zvolilo proto odpověď „nevím,“ uvádí zpráva CVVM.

Jak současně ukázal průzkum, hrdost českých občanů na státní příslušnost k České republice postupně mírně klesá. Svou hrdost na české občanství deklarovala v prosinci 2001 i 2005 nadpoloviční většina dotázaných, v roce 2007, 2009 a 2011 necelá polovina. V červnu 2012 a říjnu 2013 to pak byli jen čtyři z deseti oslovených.

Přitom, hrdost na to, že jsou občany České republiky, častěji deklarovali dotázaní starší 60 let, lidé s vyšším stupněm dosaženého vzdělání. Rovněž se z převážné části jednalo o pravicově orientované voliče.

Nehledě na nevelkou hrdost na Českou republiku, pouze třetina Čechů by si s chutí vybrala jinou zemi, než je ČR. „Téměř dvě třetiny českých občanů by si v případě možnosti volby zvolili k životu Českou republiku (z toho 28 % uvedlo, že by si rozhodně vybralo Českou republiku a 37 % spíše). Pětina českých obyvatel ČR starších 15 let by si ČR „spíše“ nevybrala, 7 % by si ji „rozhodně“ nevybralo,“ zjistili sociologové.

Znepokojivé je však to, že by si Česko nevybrali jako zemi, kde by chtěli žít nejen nezaměstnaní a lidé s nízkou životní úrovní. Ale rovněž mladí lidé ve věku 15 až 29 let. Budoucnost českého národa tedy, jak se říká, sedí na kufrech, a pokud bude mít možnost, alespoň část mladých Čechů odjede do zahraničí.

A jak by to bylo v případě vojenského napadení Česka? Čeští politici často opakují mantru o hrozbě ze strany Ruska. Dokonce před volbami vznikla kampaň Nikagda nězabuděm, která měla navodit dojem návratu totality a v sugestivním klipu varovala před invazí „spřátelených vojsk.“

„V případě vojenského ohrožení naší vlasti by se téměř desetina občanů (9 %) podle svých slov rozhodně dobrovolně přihlásila k účasti na její obraně, další téměř čtvrtina (23 %) by se podle svých slov „spíše přihlásila“. Celkově tedy téměř třetina oslovených (32 %) deklarovala svoji ochotu dobrovolně se přihlásit k obraně naší země. Čtvrtina dotázaných (24 %) uvedla, že by se k obraně naší země „spíše nepřihlásila“, další čtvrtina (26 %) by se „rozhodně nepřihlásila“. 18 % oslovených si nebylo jistých, jak by se v dané situaci zachovali,“ stojí ve zprávě CVVM.

Jak průzkum ukazuje, pokud by došlo k druhému Mnichovu, Češi by zřejmě znovu kapitulovali. A to není moc lichotivé hodnocení českého vlastenectví, že?