Komplot výkonné a soudní moci v českém státě (díl 2/3)

0
3600

Zpravodajský produkt 11073
Specifická analýza
Zdroj: Agentura EXANPRO

Produkt jako druhý díl navazuje na dokument 11072, který obsahuje úvodní objasnění ke spolčení výkonné a soudní moci s přehledem osob, jež se provinily, a se shrnutím bodů, proti nimž se provinily. Předchozí dokument dále v této kauze rozebírá výkonnou moc – konkrétně činnost ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a premiéra Andreje Babiše.

Na řadu přichází moc soudní v podobě Ústavního soudu ČR. V kauze Nikulin není prvořadý výsledek soudního rozhodnutí, ale především způsob a časové a politické okolnosti, které ovlivnily činnost ústavních soudců. I zde budeme hovořit o podezření, protože rozebírané osoby nebyly zatím z ničeho obviněny. Budeme tedy zachovávat právní řád, i když je provinění jmenovaných osob prokazatelné.

PODEZŘELÍ ÚSTAVNÍ SOUDCI

3) Ústavní soudci tříčlenného senátu ÚS ve složení Jan Musil (předseda), Jan Filip a Jaromír Jirsa jsou podezřelí z porušení vlastního usnesení Ústavního soudu 530/18 ze dne 20. února 2018, z porušení zákona č. 182/1993 Sb., z porušení Ústavy ČR (čl. 1 a 82) včetně porušení slibu ústavního soudce (čl. 85) a z manipulace s úřední listinou.

Výše jmenovaným usnesením tříčlenný senát rozhodl o odložení vykonatelnosti ohledně vydání Jevgenije Nikulina k trestnímu stíhání do USA nebo Ruské federace, a to do doby, než stejný tříčlenný senát rozhodne o ústavní stížnosti, kterou podal právě Jevgenij Nikulin jako stěžovatel prostřednictvím svého zástupce advokáta Martina Sadílka.

Náhle se ale v Praze objevil americký politik Paul Ryan (blíže viz produkt 11065), což vyvrcholilo tím, že 30. března 2018 šest minut po půlnoci vzlétá americký letoun z Prahy směr USA a s Nikulinem na palubě. Do této doby Ústavní soud mlčel a platilo tedy usnesení ÚS ze dne 20. února 2018 s odložením zmíněné vykonatelnosti. Avšak po zahájení nočního transportu ruského občana do Spojených států nastalo něco nevídaného. Někdo z Ústavního soudu cítil potřebu vydat okamžité prohlášení na sociální síti Twitter a ještě téže noci v čase 02:59 hod. na účtu Ústavního soudu oznámil následující:

„ÚS odmítl ústavní stížnost Jevgenije Nikulina jako zjevně neopodstatněnou.“

Proč Ústavní soud ve tři hodiny ráno (viz dokument 11067), kdy byl ruský občan Nikulin asi v polovině své cesty do USA, zveřejňuje, že stížnost Nikulina se odmítá? Velmi podezřelé chování! A kdy vlastně tříčlenný senát ÚS přijal a vypracoval ono rozhodnutí o odmítnutí uvedené stížnosti?

Rozhodnutí ÚS o odmítnutí ústavní stížnosti Jevgenije Nikulina bylo zveřejněno ve formě usnesení až 3. dubna 2018, avšak dokument je datován k 27. březnu 2018. Mezi vypracováním dokumentu a jeho zveřejněním je tak patrná podivuhodná časová mezera, jež činí celých sedm dní. Proč takové otálení, když se jednalo o mezinárodní záležitost a ještě k tomu v době, kdy do České republiky překvapivě zavítal předseda Sněmovny reprezentantů Kongresu USA Paul Ryan?

Na tuto otázku existuje po prozkoumání všech detailů včetně chování ústavních soudců jen jediná odpověď: V době, kdy ÚS na síti Twitter oznámil, že se stížnost Nikulina odmítá, nebylo totiž vypracováno ještě žádné rozhodnutí, ale už nastalo spolčení výkonné moci s mocí soudní s cílem vyhovět požadavku USA, a to urychleně v době, kdy do ČR nečekaně přijel americký politik Paul Ryan. Ústavní soudci proto rychle a nezvykle reagovali svým vyjádřením ve tři hodiny ráno a teprve potom se pustili do vypracování usnesení s předem avizovaným rozhodnutím, které neoprávněně antedatovali ke dni 27. března 2018.

Pokud by bylo usnesení ÚS 530/10 ze dne 27. března 2018 skutečně vypracováno v uvedený den, pak by bylo zvláštní, že s ním nebyli seznámeni všichni účastníci řízení tak, jak ukládá zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Advokát Martin Sadílek, jenž zastupoval stěžovatele Jevgenije Nikulina, byl stěžejním účastníkem řízení, avšak informaci o odmítnutí ústavní stížnosti zjistil až z médií 30. března během dne, kdy již byl jeho klient Nikulin vydán a dopraven do USA.

Ústavní soudci tedy pochybili tak jako tak, případně hned dvakrát. Poprvé tím, že popřeli odložení vykonatelnosti vydání Nikulina do zahraničí učiněné v usnesení ze dne 20. února v době, kdy ještě nemohli mít vypracováno usnesení s rozhodnutím o zamítnutí stížnosti. A podruhé tím, že u svého rozhodnutí údajně ze dne 27. března nerespektovali to, že nemohlo být vykonatelné před doručením jeho písemného vyhotovení účastníkům řízení. Přitom ÚS má na svém webu podle zákona č. 182/1993 Sb. toto sdělení:

„Rozhodnutí jsou v databázi zpřístupňována poté, co jsou vyhlášena a rozeslána účastníkům řízení (nálezy), resp. poté, co jsou vykonatelná, tj. doručena účastníkům řízení (usnesení).“

Rozhodnutí senátu ÚS učiněné údajně 27. března bylo provedeno ve formě usnesení, což tedy znamená, že mohlo nabýt charakter výkonu až poté, co ho písemně obdrželi účastníci řízení. To se však nestalo, a i přesto byl Nikulin vydán cizí mocnosti. A ústavní soudci tříčlenného senátu Musil, Filip a Jirsa mlčeli a nic nenamítali. S nimi mlčeli i předseda ÚS Pavel Rychetský, místopředsedkyně ÚS Tomková a místopředseda ÚS Fenyk. Také tohle je důkazem o záměru Ústavního soudu vyhovět zahraniční mocnosti prostřednictvím spolčení se s výkonnou mocí zastoupenou v tomto případě ministrem Pelikánem a premiérem Babišem.

Pokud bychom připustili, že tříčlenný senát ÚS vypracoval usnesení 27. března tak, jak ústavní soudci předstírají, pak musíme pokládat následující otázky:

  • a) Proč bylo usnesení o zamítnutí ústavní stížnosti Nikulina datováno ke dni 27. března, tedy ke dni, kdy v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR řečnil americký politik Paul Ryan, jehož hlavním a později zdůrazněným cílem cesty do Prahy (viz produkt 11065) bylo docílit extradici Nikulina do USA?
  • b) Uvědomovali si ústavní soudci zpolitizování celé kauzy už jenom tím, že spojili den svého rozhodnutí s dnem vystoupení amerického politika v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a jeho ochotnému vyjadřování k případu Nikulina z pohledu USA na tiskové konferenci rovněž ve stejný den?
  • c) Proč ÚS nerozhodl o zamítnutí stížnosti Nikulina až např. měsíc po odjezdu Paula Ryana z ČR?
  • d) Jak je možné, že se nepodařilo během následujících dvou pracovních dnů (28. a 29. března) doručit písemnou formu usnesení ÚS advokátovi Sadílkovi, který zastupoval Nikulina v analyzované kauze?
  • e) Jak je možné, že i přes nedoručení písemného vyhotovení rozhodnutí ÚS účastníkům řízení (právnímu zástupci Nikulina) byl Nikulin vydán do USA, když podle zákona o Ústavním soudu (zákon č. 182/1993 Sb.) nemohla být naplněna vykonatelnost tohoto usnesení?
  • f) Proč ÚS nezasáhl proti konání ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, když toto konání odporovalo zákonu a velmi pravděpodobně i usnesení ÚS 530/18 ze dne 20. února 2018?
  • g) Proč ÚS zveřejnil obsah usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti Jevgenije Nikulina až sedm dní po jeho údajném vypracování?
  • h) Proč ÚS oznámil na sociální síti Twitter odmítnutí stížnosti Nikulina až 30. března a ještě k tomu v 02:59 hod., když usnesení o tomto zamítnutí vypracoval již 27. března?

Ústavní soudci svým pochybným výkonem porušili slib ústavního soudce, podle kterého by se měli rozhodovat nezávisle a nestranně. V této kauze však projevili až příliš viditelnou závislost a podřízenost potřebám cizí mocnosti. Ústavní soudci kupili ve spěchu svá pochybení a ať to vezmeme z jakéhokoli směru, nemohou se ústavní soudci vyvázat z porušení výkonu své funkce.

4) Předseda ÚS Pavel Rychetský, místopředsedkyně ÚS Milada Tomková a místopředseda ÚS Jaroslav Fenyk jsou podezřelí z podpory nebo přímo z aktivního nabádání k porušení usnesení Ústavního soudu 530/18 ze dne 20. února 2018, k porušení zákona č. 182/1993 Sb., k porušení Ústavy ČR (čl. 1 a 82) včetně porušení slibu ústavního soudce (čl. 85) a k manipulaci s úřední listinou.

Všichni tři jmenovaní vedoucí soudci Ústavního soudu nezasáhli proti neoprávněnému záměru výkonné moci a naopak podpořili a zakryli činnost svých podřízených – tříčlenného senátu ÚS. Tím se sami provinili proti bodům vyjmenovaným výše. Pokud by jednali v souladu s právem, museli by vystoupit jak proti aktivitě výkonných politiků, tak proti činnosti svých podřízených.

Nečinnost osob a státních orgánů, jež měly konat a zjednat nápravu je předmětem závěrečného dílu analyzované kauzy.