KORUPCE

0
8

Ivan David: Korupce: Diagnóza, léčení a prevence

Seminář SPaS, Dům odborových svazů, 1. 3. 2012, 15.00

Podle obecného povědomí i podle českého slovníku cizích slov se pojmem korupce v ČR míní „úplatkářství“. Podle anglického výkladového slovníku je význam slova korupce podstatně širší. Pro výklad procesu korupce je nutno vycházet z definice. Korupcí rozumějme získávání neoprávněného prospěchu nebo působení neoprávněného neprospěchu bez použití přímého násilí, podvodu a přímého zmocnění se věci. Je důležité si uvědomit co všechno představuje prospěch. Ten může být nejen hmotný ve formě peněz nebo hodnotných darů, ale i nehmotný, jako jsou služby a zajištění postavení. Prospěch může být také jen potenciální jako vážný příslib, může být i symbolický subjektivně nebo z hlediska pozorovatele.  Prospěch může být vynucován nebo přijímán jako závazek. Korupce má charakter překročení pravomoci nebo společensky uznávaného oprávnění.  Může jít o překročení závazného předpisu nebo zásahu do sociálních, občanských nebo lidských práv (i nekodifikovaných).

Vysoká úroveň korupce se připisuje diktátorským režimům, ale diktatura naopak může udržovat společenskou rovnováhu s nízkou úrovní korupce silou a mocí. Naproti tomu demokracie která má pouze formální charakter, s chybějící dostatečnou veřejnou i institucionální kontrolou a se „svobodou“ bez odpovědnosti, která má charakter uplatňování práva silnějšího, je vhodným prostředím pro bujení korupce.  Česká republika je takovým případem.

Korupce je všudypřítomná. Vyskytuje se v mezilidských vztazích (mimo veřejný zájem), mezi soukromými společnostmi (například obchodní řetězce a dodavatelé), mezi soukromými společnostmi a jednotlivci (například exekuce, lichva), mezi veřejnou správou a občany (politici, úřady), mezi veřejnoprávními institucemi, ve veřejné správě a společensky zvlášť závažná mezi veřejnou správou a soukromými společnostmi.

Podíl na korupci není u všech občanů stejně pravděpodobný.  Souvisí se sociálním postavením, závislostí, tísní, dostupností uspokojení potřeb, možností uplácet nebo zneužívat pravomoci. Ve vztahu ke korupci existují dva krajní typy poruch osobnosti. Osobnost anankastická se vyznačuje přesným dodržováním pravidel a norem, malou flexibilitou, fantazií, tvořivostí, úzkostí při výskytu nepravidelností a nepořádků. Raději se vzdá možného prospěchu pokud by to narušilo přijatá pravidla. Na druhém pólu je asociální porucha osobnosti, která se vyznačuje snahou uspokojit svoje potřeby bez ohledu na zájmy jiných lidí a společnosti, bez respektu k přijatým normám a bez zábran při vymýšlení strategií k dosažení vlastního prospěchu. Asociální jedinci nejsou jen primitivní recidivisté, ale také pachatelé sofistikované trestné nebo pro společnost zhoubné zákonem nepostižitelné zločinnosti (zločinci s bílými límečky). Společenský pořádek je vynáší na vrchol společenské a politické hierarchie a tím potencuje jejich zhoubné působení.

Míra korupce je obtížně měřitelná, protože ji nelze spolehlivě odhadovat podle počtu případů osob usvědčených z porušení zákona. K mezinárodnímu srovnávání se používá „index vnímání korupce“, který vyjadřuje mínění obyvatel dané země o výskytu korupce.  I tento ukazatel, ačkoli dospívá k přesných číslům, je velmi nespolehlivý, protože závisí na tom, co je za korupci v jednotlivých zemích pokládáno a nakolik je korupce předmětem veřejných debat.

Podle navržené definice je třeba k formám korupce přiřadit neúměrné ceny včetně výše úroku (lichva), dále protekci, nepotismus a diskriminaci. Rovněž charitu tam, kde je jí úmyslně nahrazována systematická sociální práce nebo pomoc na kterou by existovalo rovné právo. Podobnou úlohu má financování pomocí projektů a grantů, které nepokrývají  všechny žadatele nebo potřebné splňující kritéria pro poskytnutí podpory a zejména pokud nejsou fondy rozdělovány podle objektivních kritérií.

 Kategorie korupce v níž je stát kořistí (state capture) je z celospolečenského hlediska nejvíce devastující kategorií korupčního jednání. Dnes už má nadnárodní (nadstátní) charakter a prostřednictvím evropských norem se kořistí stává celá Evropa a také státy v dosahu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. State capture vede ke zneužívání značného podílu veřejných zdrojů k obohacování na úkor společnosti. Ovládnutí legislativního procesu soukromými subjekty  je systematickou formou korupce na níž se podílí nejvyšší exekutiva a zákonodárné sbory. Jde o přijímání norem v rozporu s veřejným zájmem. Jde i o vyvedení důležitých nástrojů státního hospodářství mimo vliv státu (centrální banky, atd.), omezování politické soutěže, zneužívání médií, ovládnutí soudní moci a orgánů státní moci a ovládnutí médií.

Neoliberální zásady vedou přímo k bujení korupce a ekonomickému i morálnímu rozkladu společnosti (minimalizace kontrolní úlohy státu a jeho orgánů, privatizace veřejných služeb a zdrojů strategických surovin, minimalizace norem a posilování přednosti zájmů (bohatého) jednotlivce před veřejným zájmem, popírání existence veřejných zájmů a podpora bezohlednosti, omezování veřejné kontroly, únik nejbohatších ze společenské odpovědnosti, odstraňování sociálních garancí a norem, atd.). Subjekty disponující ekonomickou mocí pak vytváří struktury k zajištění vlastní beztrestnosti („justiční mafie“) a omezování veřejné informovanosti. Z toho důvodu není možné se znatelným úspěchem bojovat proti nejzávažnějším formám korupce v rámci neoliberální společnosti, jakou představuje ČR zejména za vlád pravicových stran. Sanace společenského rozvratu způsobeného korupcí je tedy nemyslitelná bez odstranění  neoliberální praxe a odmítnutí neoliberálního konceptu uspořádání společnosti. Takový zásah by byl účinnou prevencí nejzávažnějších forem korupce a představuje zavedení nástrojů právě likvidovaných neoliberální politikou, zákonodárnou a exekutivní praxí. Jde zejména o posílení úlohy norem, ochrany sociálních a občanských práv (zvláště práva na objektivní informace), veřejné kontroly a dalších forem občanské participace, kompetence a síly orgánů postihujících trestnou činnost, zespolečenštěním veřejných služeb, atd.

Pokusy o zásadnější nápravu stavu prostřednictvím orgánů „činných v trestním řízení“ jsou za současných podmínek odsouzeny k bezvýznamnosti z důvodu oslabení těchto orgánů a omezení jejich kompetence.