Kuba si z USA zaslouží omluvu, ne podnikání

0
41

Autor: Eamonn McCann
Překlad: Vladimír Sedláček

Výzva Baracka Obamy ke Kubě ohledně jejích výsledků kolem lidských práv je řekněme přinejmenším pokrytecký, píše Eamonn McCann (pro Irish Times)

Rád bych věděl, zda prezident Obama během březnové návštěvy Kuby utrousil dobré slovo k Lanským. Rodina chce svůj hotel zpět. Hovoří mluvčí Gary Rapoport: „Hotel byl postaven díky tvrdé práci mého otce. Právem by měl být majetkem naší rodiny.“

Hotel Riviera symbolizoval kouzlo dávno zašlé éry. Jeho kasino bylo mezi nejžhavějšími z havanských horkých míst, seznam jeho hostů byl seznamem dobových celebrit – Marlon Brando, Ava Gardnerová, Marlene Dietrichová, Gary Cooper, Errol Flynn, Buster Keaton a Rocky Marciano, a také politických postav jako Winston Churchill. Hotel provozoval gang. Meyer Lansky byl jeho účetním. Byl ve vzájemně prospěšných vztazích s diktátorem Fulgenciem Batistou, což ale přineslo ztrátu všeho, když Batista na Nový rok 1959 prchal na letiště, když Castrovi partyzáni s jásotem obsazovali město.

Meyer byl sám o sobě prominentní gangster, představený ve filmu Kmotr II jako Hyman Roth, účetní a kurýr Vita Corleoneho. Jeho skutečný, dosud žijící vnuk teď vzpomíná: „Nevinní lidé byli asi zabíjeni tehdy i teď, ale ne jako ve dnešních zločinech. Právě proto je éra mého dědečka tak populární. Byli jako zabijáci-gentlemani a hezky se oblékali.“

Je diskutabilní, zda Meyerova úloha na Kubě byla ničivější než provozovatelů dolů, třtinových plantáží nebo rafinérií – Coca Cola, Exxon, atd. – vážených firem, jež nelidsky zbavovaly Kubánce práv, dokud Castro nezastavil jejich cval, a jejichž kompenzační požadavky jsou teď mezi sedmi tisíci, předloženými vládě USA, aby o nich vyjednávala coby o jednom z prvků „normalizačního“ procesu.

Prvotní příčinou uvalení blokády Kuby byla odplata za zabavení majetku USA. To, co rozhněvalo Washington, nebylo popírání lidských práv, ale (údajných) práv majetkových.

Síla nátlaku na kompenzace by neměla být podceňována. Znárodnění jmění USA bylo v časopisu Meziamerický zákon (Inter-American Law Review) vyhodnoceno jako „největší nekompenzované uchopení amerického majetku zahraniční vládou v dějinách“. Republikánští i demokratičtí zástupci v Kongresu je povařují za problém vyžadující rezoluci předtím, než se předběžná politika uvolňování vyvine do přátelských vztahů. Rodina Lanských nechce 70 milionů $, jež podle svého tvrzení vlastnili, ale něco dostanou.

Historická slepota

To, že svržení aliance Batistova režimu a amerického lupičského kapitalismu někteří stále ještě vidí jako nelegitimní akt, který musí ještě být nyní vložen do zákonů, říká hodně o historické slepotě a naprosté aroganci po sobě jdoucích washingtonských vlád: jaká opovážlivost malé země, dělat dlouhý nos na nepostradatelný národ!

Obama nepřiletěl do Havany s omluvou za to, že USA nejprve nakydaly na Kubu špínu, zorganizovaly invazi ultrapravicových lumpů, podnikly nejméně pět pokusů o zabití Fidela Castra, uvalily blokádu ve snaze zemi vyčerpat až do podřízení a zřídily internační tábor na jejím území, kde jsou mučeni, někdy až k smrti, ti, kteří jsou vnímáni coby nepřátelé USA.

Stručné „je nám to líto“ mohlo být příhodným zahájením. Nebylo. Obama chtěl místo toho zpochybnit stav lidských práv na Kubě. Raúl Castro mu to oplatil jako první, s připomenutím, že lidské právo na zdravotní péči a vzdělání je naplňováno lépe na Kubě než na druhé straně úžiny, na Floridě. Mohl dodat, že na Kubě není žádný vězeň v cele smrti, na rozdíl od houfů, čekajících na smrt v privatizovaných vězeňských celách systému USA. Nebo, na rozdíl od děsivého běhu událostí v USA, Kuba má jeden z nejliberálnějších potratových zákonů a jednu z nejnižších měr kojenecké úmrtnosti na světě.

Mohl dodat, že kdyby Kuba byla státem Středního východu s doszeným správcem a ne ostrovem v Karibiku, mohl by sekat hlavy tolika politickým odpůrcům, kolika by chtěl, bez jediného Obamova hlesnutí o obavách.

Nic z toho nemá představovat Castrovu Kubu coby růžový ráj. V uplynulých létech neposloužila tendence mnohých na levici utopit jakoukoli kritiku poslední země zaslíbené v gejzíru sentimentality – Kuba není v žádném případě prvním příkladem – žádnému pokrokovému účelu. Svázat naděje socialistického pokroku s osudem vzdálené země, bez jakéhokoli poznání idealizované, posloužilo coby utěšující alternativa místo perné snahy udělat revoluci tam, kde právě jste. Prozatím se tu ale dá udělat rozložení politické morálky, a váha morálky je na straně Kuby.
Zatímco čekáme, až se aktualizovaná verze Meyera Lanskyho bude courat do svého nostalgií prodchnutého havanského kasina, ještě jednou: Cuba si! Yanqui no!

Eamonn McCann je spisovatel a společenský aktivista, žijící v severoirském Derry. Článek vyšel ve The Irish Times.