Letošní „Listopad“ Štěpána Kotrby

0
334
17. listopad

Rozhovor pro ParlamentníListy.cz s publicistou a anapytikem Štěpánem Kotrbou

Štěpán KotrbaOPĚT JE TU 17. LISTOPAD Blíží se dvacáté šesté výročí 17. listopadu 1989, který odstartoval etapu českých dějin kolem Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana. Publicista a analytik Štěpán Kotrba, který patří k nejostřejším kritikům polistopadových časů, se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zamyslel nad tím, jak porevoluční éra změnila Českou republiku a kterým směrem by se země mohla nadále ubírat.

Poslední léta byla bohatá na události, které podle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 1989. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?

Ale ne… „Největší výzva od listopadu 1989“ je sluníčkářský nesmysl. Ukrajina je evropskou, zejména britskou a německou diplomacií a tajnými službami vyvolaná občanská válka, aby se americké, britské a německé kapitálové skupiny měly na kom „nakrmit“ (wrejtí termín ze seriálu Star Gate), protože ekonomika Evropy stagnuje. Byla to upíří strategie a jako takovou ji ukrajinský prezident nemohl schválit. Proto převrat. Bez sametu. Nejlépe se krade tam, kde jsou strach, zmatek a bída. Ukrajina nezačala mejdanem na Majdanu, ale arabským jarem a bombardováním Libye. Pádem plukovníka Kaddáfího, instalováním muslimského bratra Mursího pod pláštíkem „demokratické vůle lidu“. To byl klíč i k událostem v Sýrii, kde se za mohutného kvikotu amerických, britských, německých a bruselských prasat likviduje sekulární režim, který málem nahradili také sunnitští islamisté – kdyby nebylo Ruska a jeho zbraní.

O naší „demokracii“ nám toho tato válečná dekáda řekla dost. Naším náboženstvím jsou peníze. I krvavé. Zejména ty. Uplatňujeme dvojí morálku, poučujeme druhé, aniž demokratické mechanismy uplatňujeme sami. Ale to přece není nic nového… To známe i z posametového Česka. Omlouvali jsme se ústy prezidenta Havla Sudeťákům, jejichž předkové rozpoutali druhou světovou válku, prodali jsme pohraničí za marky, vysmívali jsme se veteránům a plivali i po tom dobrém, co bylo za minulého režimu učiněno. Výsledek? Rozvrácený lehký průmysl i zemědělství, stamiliardové ztráty, zisky českých firem v daňových rájích a peníze, které nesmrdí. To je morálka této „demokracie“.

Utažení opasků těch nejchudších, rozežranost těch nejbohatších

A vy se divíte, že nikdo nehodlá být solidární s nějakými Afghánci, Keňany, Eritrejci či syrskými muslimy? Nedokážeme být solidární ani se svými starými a nemocnými rodiči. Zvolili jsme několikrát po sobě nízké daně a nedívali se na žebrácké důchody svých otců a celoživotní úspory, které žrala a žere inflace. Co zbylo rodičům po 25 letech z jejich úspor? Oči pro pláč a mnohé zkrachovalé banky. 200 korun na den po odečtení nájmu. Volili jsme Julínka a jeho poplatky za pobyt u lékaře a nedívali jsme se na bércové vředy babiček. Proč by nás měla zajímat chudoba cizinců, kteří do sociálního systému nepřinesli nic a táhnou Evropou jako kobylky? Platy učitelů, nabídka práce pro české nekvalifikované pracovníky a sociálně slabé, kvalita sociální péče o české bezdomovce a důchody českých seniorů jsou dlouhodobě investiční ostudou státu, bariérou možnostem porozumění a soucitu strastem válkou zmítaných národům kdesi za horami.

Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?

Pokračování článku