Mariánský sloup. Znovu postavit či ne

0
23

Autor: Jiří Malínský

Historik Jiří Malinský komentuje otázku obnovení mariánského sloupu v Praze. Jaké další stržené památky budeme obnovovat?

Otázka obnovy někdejší barokní ozdoby Staroměstského náměstí – mariánského sloupu sochaře Jana Jiřího Bendla, vysvěceného arcibiskupem kardinálem Arnoštem z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti tehdejšího habsburského císaře Ferdinanda III. (1637-1657) a jeho syna Ferdinanda IV. (1633-1654) je v našem veřejném mínění předmětem dlouhodobého sváru. Obnovit či ne? Jedná se více o vynikající umělecké dílo své doby či naopak o symbol protireformace? Jaký význam vlastně mělo pustošivé působení švédské armády na Malé Straně v závěru vysilující třicetileté války? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoznačné. Ale jejich obsah jednoznačný závěr nesporně umožňuje.

Bělohorská katastrofa znamenala zánik pluralitní křesťanské české předbělohorské společnosti. Rudolfinský majestát z roku 1609, opomíjená velká česká listina svobod, prolamující dobovou zásadu „čí je vláda, toho je i náboženství“ tuto skutečnost symbolizuje i dnes dobovým křížným nůžkovým průstřihem pobělohorské protireformační komise. Pražská defenestrace 23. května 1618, domluvená den předtím v prostorách paláce Smiřických na Malostranském náměstí (dnes součásti komplexu budov Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky), zahájila tzv. českou válku, úvodní konflikt pustošivé evropské třicetileté války; ta skončila evangelickou vojenskou fušeřinou, která do dějin právem vešla jako bělohorská katastrofa. 8. listopadu 1620 se na prostranstvích obory Hvězda rozhodlo během necelých dvou hodin o české budoucnosti na příštích takřka 300 let.

Tolerantní předbělohorský český katolicismus, respektující závěry náboženského občanského smíru z let 1483-1485, které byly faktickým prosazením někdejší poděbradské představy království dvojího lidu, nahradil jednosměrný fanatický kurs katolické protireformace, symbolizovaný neblaze proslulými jezuity a neméně pravověrným císařem Ferdinandem II. Evangeličtí přeběhlíci, zejména pověstný Albrecht z Valdštejna, se stali součástí jádra tzv. de Witteho konsorcia, které ovládnutím ražby české mince, jemuž předcházelo stahování hodnotně stříbrné české předbělohorské měny, vyvolalo hospodářskou katastrofu. Její první projevy se prolnuly s vynuceným odchodem pobělohorských exulantů šlechtických, měšťanských i poddanských, s mimořádnými proměnami v majetkové struktuře, utužením poddanské závislosti, s prvními vlnami pálení českých knih a válečnou vřavou, která naše území zasáhla hned několikrát. (Předbělohorská česká část zemí Koruny české byla z 90 % nekatolickou).

Po Valdštejnově pádu v únoru 1634 následovala další, byť relativně méně silná vlna majetkových konfiskací šlechticů kolem někdejšího moravského stavovského důstojníka (tehdy zanikla i terra felix, šťastná země, jak bylo nazýváno Valdštejnovo Frýdlantské knížectví s centrem v Jičíně). A vystupňovala se třicetiletá válka, svým způsobem první světová válka evropského lidstva. Její závěr byl patový: reformace ani protireformace nebyly s to dosáhnout jednoznačného vítězství. Platilo to tím spíš, že začalo selhávat i religiózní hledisko: katolická Francie kardinála de Richelieux byla paradoxně – tak či onak – spojencem protestantské Evropy (podobných nesouzvuků bychom v tomto krvavém konfliktu našli více).

Švédský útok na Prahu roku 1648 zasáhl již do závěrečných jednání ve vestfálských městech Osnabrücku a Münsteru. Poslední naděje českých exulantů, symbolizovaných osobností učitele národů Jana Ámose Komenského, se vázaly na tento možný úspěch švédských osvoboditelů, jak se na počátku XX. století o tomto vpádu vyjádřil osobitý český filozof Ladislav Klíma; v případě jejich vítězství přicházel totiž pro mírová jednání jako rozhodný rok 1618; dnes víme, že se posléze jednalo o osudovém letopočtu 1620.

Mariánský sloup je – nemůže být o tom nejmenších pochyb – symbolem protireformace. Protiferormace, jejíž ideje alespoň navenek sdílela většina tehdejšího pražského měšťanstva. Té protireformace, která evangelíky zbavila týnské katedrály, dolní protestantské konzistoře, která tu působila, sochy Jiřího z Poděbrad, stojící ve výklenku průčelní stěny zhlížející na Staroměstské náměstí. Té protireformace, která v interiéru již zmíněného kostela zhanobila hrob českého husitského arcibiskupa Jana z Rokycan (Rokycana, kolem 1396-1471).

Budeme obnovovat i tyto památky?

Zdroj: Argument