Mír v Afganistánu?

0
374

Autor: Conn M. Hallinan

Zpráva, že Američané nedávno vedli přímé rozhovory s Talibanem, naznačuje, že nejdelší válka v dějinách USA možná dospěla ke zlomu, ačkoli cesta k tomuto míru je dlouhá, kamenitá a sužovaná tolika nakladenými výbušnými zařízeními jako dálnice z Kandaháru do Kábulu.

To, že tahle sedmnáct let trvající válka dospěla ke zlomovému bodu, se zdá jasné. Taliban teď kontroluje větší území než americkou invazí v roce 2001. Počty obětí v afghánských ozbrojených silách jsou po celou dobu vysoké, zatímco nábor rapidně klesá. Navzdory tomu, že Trumpova vláda stavy pozemních a leteckých jednotek o něco navýšila, situace na zemi je horší, než byla v roce 2017. Jestli něco shrnul beznadějnost a bezradnost celého snažení, byla to výzva bývalého ministra zahraničí k Talibanu: „Nedosáhnete vítězství na bitevním poli. My jej dosáhnout nemůžeme, ale vy také ne.“

Samozřejmě, tak jako žádná úspěšná vzpoura ani Taliban neměl nikdy v úmyslu „dosáhnout vítězství na bitevním poli“, jen neztratit, a proto si vynutit patovou situaci, jež by nakonec nepřátele vyčerpala. Poučení z vietnamské války viditelně není součástí běžných vyučovacích osnov ve Foggy Bottom (washingtonská čtvrť, kde sídlí prezidentský úřad a Ministerstvo vnitra USA, a, krom dalších institucí, i nechvalně známý komplex budov Watergate; pozn. překl.).

Proč vše šlo od špatného k ještě horšímu pro okupaci USA/NATO a kábulská vláda má se samotnou válkou ještě méně společného než změna na moři ve strategii Talibanu, změna kursu, již si Washington njechal uniknout nebo ji ignoroval. Podle Ashleyiho Jacksona (britský vojenský historik; pozn. překl.) z Institutu vývoje v zámoří Taliban změnil kurs v roce 2015, kdy přišel s Programem získání srdcí a myslí.

Autorem nové strategie byl Mullah Akhtar Mohammad Mansour, který organizaci převzal po smrti jejího zakladatele Mullaha Omara v roce 2013. Místo vypalování škol je začali osazovat personálem. Místo přepadání vládních vojáků a policistů začali neformálně přerušovat palbu, dokonce se střídat v obsazování kontrolních stanovišť. Založili soudy, jež nejsou poskvrněny korupcí, vybírají daně a poskytují zdravotní služby.

Mansour se také snažil rozšířit Taliban z paštunské základny zahrnutím Tádžiků a Uzbeků. Podle Jackson obě tyto etnické skupiny – obecně sídlící v severním Afghánistánu – byly dosazeny do řídící rady Talibanu, Rahbari Shura.

Hlavní afghánské etnické složky jsou 40 % Paštunové, 27 % Tádžikové, 10 % Hazarové a 10 % Uzbekové.

Není jasné, jak velkou část země Taliban kontroluje. NATO tvrdí, že skupina ovládá pouhých 14 % a kábulská vláda kontroluje 56 % země. Ale jiní analytici uvádějí, že Taliban má pod kontrolou téměř 50 %, a studie BBC shledala, že povstalci jsou aktivní na 70 procentech území.

Jackson říká: „Strategie Talibanu se vzpírá patovým představám o kontrole“ ve všech případech, s městy a středisky provincií pod vládní správou, obklopenými Talibanem. „Po hodině jízdy kterýmkoli směrem z Kábulu se dostanete na území Talibanu.“

Předáci Talibanu řekli Jacksonovi, že seskupení neusiluje o mírovou dohodu vítězstvím na bitevním poli, a zdá se, že v novém správním přístupu se to odráží. Není to o návrhu, že by se seskupení stalo pacifistickým, jak objasňuje letmý pohled na říjnové novinové titulky: „Taliban spáchal atentát na afghánského policejního šéfa.“ „Útoky Talibanu zabily 17 vojáků.“ „V den 17. výročí americké invaze je v Afghánistánu 54 zabitých.“

Taliban není centralizovaná organizace, jíž byl během invaze USA/NATO v roce 2001. USA se zaměřily na vysoké i nižší vůdce Talibanu – Mansoura zabil americký dron v roce 2016 – a politika seskupení se může lišit dle území v závislosti na to, kdo je právě zodpovědná osoba.
V Helmandu na jihu, kde Taliban kontroluje 85 % provincie, seskupení uzavřelo dohodu s místní vládou, že otevře školu a bude chránit personál. Znovu bylo otevřeno nějakých 33 škol.

V mnoha směrech je právě teď dobrá konstelace hvězd, protože většina hlavních hráčů v Afghánistánu i mimo něj má nějaké společné zájmy. Problém je, že Trumpova správa vidí v některých z těchto hráčů konkurenty, pokud ne úplné odpůrce.

Afghánci jsou vyčerpaní, a jedním z příznaků je, jak snadné bylo pro Taliban a místní správu pracovat spolu. Zatímco Taliban může stále obsazovat strážní stanoviště a malé základny, palebná síla USA způsobuje, že obsazování měst je nedosažitelné. USA zároveň utlumily svou protipovstaleckou strategii a spolu s vládními silami se přesunula tak, aby hájila městské oblasti.

Taliban a kábulská vláda také mají společného nepřítele, Islámský stát (IS), jenž, i když už není významný hráč, narůstá. Růst IS a dalších islamistických povstaleckých seskupení je hlavní obavou pro ostatní země v oblasti, především pro ty, jež mají společné hranice s Afghánistánem: Írán, Rusko, Čínu a Pákistán.

Ale právě tady se věci stávají zrádnými a žádná konstelace hvězd nedokáže dostat všechny tyhle země do souladu.

Pákistán, Čína, Írán a Rusko se už radí o společné strategii k dovedení afghánské války ke konci a k prohloubení oblastní spolupráce v boji s terorismem. Čína se bojí separatistů a islamistických vzbouřenců v západních čínských provinciích. Rusko se bojí, že IS vtrhne do oblasti Kavkazu. Írán bojuje se separatisty na své jižní hranici, a Pákistán válčí s IS i s domácím Talibanem. A žádná z těchto zemí není v klidu s USA na svých hranicích.

Rusko, Čína a Pákistán jsou členy Šanghajské organizace pro spolupráci (Shanghai Cooperation Organization; SCO) a Írán si podal žádost o připojení. SCO radí v otázkách kolem obchodu a energetiky, ale i bezpečnosti. Ačkoli Indie je také členem, její vztah s Afghánistánem je zabarven jejím soupeřením s Pákistánem a Čínou. Dillí má pohraniční problémy s Čínou a vedlo už tři války s Pákistánem o Kašmír, ale má také obavy z terorismu.
Všechny tyto země spolu diskutují o tom, jak ukončit válku a jak se vypořádat s oblastním terorismem.

Cesta k ukončení války může vypadat asi takhle:

Nejprve zastavit palbu v Afghánistánu mezi Talibanem a kábulskou vládou a dosáhnout stažení amerických jednotek. Argument, že když se USA stáhnou, kábulská vláda se zhroutí a moc převezme Taliban, jako se to stalo během občanské války v roce 1998, už doopravdy neplatí. Vše už je úplně jinak než před dvěma desetiletími místně, oblastně i mezinárodně.
Taliban i kábulská vláda vědí, že jeden druhého neporazí, a oblastní hráči chtějí konec války, jež živí ten druh terorismu, jaký jim všem nedá v noci spát.

SCO by souhlasila se zaručením zastavení palby a pod patronátem OSN se zorganizováním mírových rozhovorů. To už částečně probíhá, protože Američané vedou rozhovory s Talibanem, ačkoli Washington se v Kábulu vztekal, že probíhaly tajně. (Podrobnosti ZDE). zpráva v New York Times z 18. října; pozn. překl.) Transparentnost je v těchto vyjednáváních zcela zásadní.

Jedním z podnětů by byla rozsáhlá pomoc a obnovitelský balíček.

Je tu spousta ožehavých otázek. Co s ústavou? Taliban neměl slovo při jejím navrhování a není pravděpodobné, že by ji přijal tak, jak je. Co s právem žen na vzdělání a zaměstnání? Taliban říká, že jej podporuje, ale v oblastech, jež ovládá, tomu tak pokaždé není.

To všechno bude vyžadovat spolupráci Trumpovy vlády, a v tom je ta potíž. Jestli někdo věří knize Boba Woodwarda „Strach“ („Fear“), Trump chce pryč a vojenská mašinérie USA a CIA se snaží omezit ztráty. Jak Woodwardovi řekl jeden z činovníků CIA, Afghánistán není jen hrobem impérií, je i hrobem kariér.

Washington má s Íránem všechno jen ne vyhlášenou válku, je nepřátelský vůči Rusku a Číně a nedávno snížil vojenskou pomoc Pákistánu proto, že je „měkký k terorismu“. Zkrátka politické prostředí je prošpikované minami a nástrahami.

Je ale ve hvězdách, zda každý z hráčů koná ve svém vlastním zájmu, aby skončilo krveprolití a hrůzy téhle války, jež postihla afghánský lid.

Jestli se to ale všechno zhroutí, příští rok bude krutě poznamenaný: nějaký mladý příslušník (či příslušnice) námořní pěchoty šlápne v nějaké zapadlé vesničce na minu nebo padne do léčky v horském průsmyku a dostane se domů v hliníkové rakvi z války, jež začala dřív, než se narodil (či snad narodila).

Originál: Dispatches From The Edge
Překlad: Vladimír Sedláček

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code