NACISTÉ NA POCHODU

0
495

Autor: Victor Grossman

Deset rušných dnů v Německu vyvolalo zesilující hlasité poplašné signály – dosud nejhorší ze všech ve východoněmeckém Sasku, ale i v Berlíně!

V první epizodě, v Sasku, neonacistické hnutí PEGIDA, od roku 2014 často dupající drážďanskými pondělky, vybledlo s nárůstem na první pohled úctyhodnější a úspěšnější, ale stejně rasistické Alternativy pro Německo (AfD), která je teď s 25 procenty v Sasku druhou nejsilnější stranou, s velkou šancí vyhrát v příštím roce saské volby a vytvořit nebo přinejmenším sdílet příští (saskou) vládu. Skutečně nemá daleko k tomu, aby vytlačila SPD z pozice druhé nejsilnější strany v Německu.

16. srpna se tyto dva ultrapravicoví rivalové, PEGIDA a AfD, spojili do protiimigrantského, protimuslimského společenství na dalším protestním shromáždění v hlavním městě Saska, Drážďanech.

Na shromáždění Pedigy o šest týdnů dříve, v době, kdy loď, zachráněná před potopením ve Středozemním moři, zoufale hledala přístav, dav skandoval „Ať se potopí! Ať se potopí!“ Jedna televizní stanice vyslala 16. srpna na shromáždění tým, aby tyto a podobné projevy nafilmoval.

Náhle jeden ošklivě vyhlížející demonstrant ve zvláštní čapce v barvách německé vlajky naběhl před kameru s křikem, že ho filmují bez jeho souhlasu a tudíž poručují zákon. Reportéři mu řekli, že jestli nechce být filmován, ať prostě odejde. Místo toho po výkřiku do kamery zavolal policisty a trval na tom, aby „narušitele zákona“ obvinili. Policie mu vyhověla a doslova je 45 minut zadržovala, aby „zjistila jejich totožnost“ a sepsala vzájemná obvinění. Což jejich filmování účinně zablokovalo, přesně jak měl chlápek v úmyslu.

Událost s hněvivě křičící tváří proběhla celostátními sdělovacími prostředky, s obviněními, jež policie ruku v ruce vypracovala s Pedigou a omezila tak svobodu tisku.

Co následovalo, bylo zvláštní: saský ministerský předseda, pravicový křesťanský demokrat (strana Merkelové), nestranil televiznímu štábu, ale policii – za to, že „náležitě plní svou povinnost“. Pod tlakem slíbil „další vyšetření“ případu.

Potom přišlo vrcholné odhalení – objev, že rozzlobený demonstrant byl zaměstnancem orgánů státní policie – ne ve službě, ale na dovolené. Zdá se, že policie a PEGIDA byly v jakémsi holportu!

Dva dny nato byla řada na Berlínu. Nacisté, staří i noví, si každým rokem připomínají úmrtí Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse v roce 1987, jenž proslul sólovým letem do Skotska 10. května 1941 v neúspěšném pokusu uzavřít mír s Británií, šest týdnů před nacistickým útokem na SSSR. Hess spáchal v roce 1987 sebevraždu ve vězení, kde si po odsouzení čtyřmi (vítěznými) mocnostmi odpykával doživotí v západoberlínské Špandavě, a ačkoli byla věznice před lety zbouraná, aby se nestala svatyní, nacisté se tam přesto scházejí. Vloni je přečíslili antifašisté – 2000 proti 800 a zabránili jim tak v plánovaném pochodu.

Letos se k němu svolali znovu. Ministr spravedlnosti městského státu Berlín, sociální demokrat, s lítostí prohlásil, že nemůže nic dělat, aby jim v něm legálně zabránil. Takže antifašisté opět zorganizovali protest, s církevními, stranickými, odborářskými i dalšími skupinami se sešli na velkém kontra-shromáždění a v zablokování trasy nacistického pochodu. Přišlo jich asi 2 500. Nacistů tam bylo jen pár, shromáždit se nemohli a zdálo se, že je bitva vyhraná; kostelní zvony vítězně zvonily a místní političtí předáci jásali.

A tehdy vyšlo najevo, že jsou na špatném místě! Nacisté evidentně souhlasili s policií, že zapomenou na Špandavu, a přesměrovali svůj pochod do levicově orientované oblasti východního Berlína, s jednou částí známou takzvaně „autonomní“, samostatnou, k akci náchylnou mládeží, jejichž protifašistická činnost často obsahuje lahve a kameny. Policejní . jednotky, část toho dne nastoupených 2 300, teď pochodovala podél asi 700 nacistů z výchozího místa (teď náměstí OSN, za časů NDR Leninovo) po celé trase a chránila je před malými, nakvap se shromažďujícími skupinkami antinacistů, s několika vrhači lahví či kamenů, jedním z oněch „seskupení v černých maskách“, jak až láskyplně zdůrazňují sdělovací prostředky. Některá rozhodnutí k pochodu byla dodržena: žádná bagančata, žádné uniformy, ani zmínka o Rudolfu Hessovi. Místo toho transparent v jejich čele citoval velkými písmeny jeho „Ničeho nelituji!“

Mezitím se hlavní antifašistické seskupení ve Špandavě, stranou v městských západních čtvrtích, snažilo dostat zpátky do města, aby se nacistům náležitě postavilo. Ale policie jim nejprve bránila dorazit na hlavní nádraží, a když mnozí nakonec proklouzli, zabránila jim – a dalším cestujícím – opustit železniční zastávky nejblíže k nacistickému pochodu a dokonce zastavila vlak, jimž by byli dorazili až k závěrečnému nacistickému shromáždění.

Policie se tak celkem vzato mohla chlubit, že udržela klid a pořádek. Nacisté se mohli chvástat, že dosáhli toho, co měli naplánované. Co se týče městské správy, křehké koalice Sociálních demokratů, Zelených a die Linke, ta neměla čím se chlubit; nebyla slyšet vůbec žádná prohlášení.

Klid a pořádek děsivě chyběly o následujícím víkendu v Chemnitz (třetím největším saském městě po Lipsku a Drážďanech). Městský festival byl v sobotu večer náhle ukončený vraždou; pětatřicetiletý mladík zemřel po rvačce na zranění nožem. Byli zatčeni dva mladí imigranti, Syřan a Iráčan. Bulvární plátek Bild rychle rozšířil historku, že byl zabit, když chránil Němku, obtěžovanou cizinci. Celá historka, naprostý výmysl, se šířila po Facebooku a dalších sociálních médiích jako lesní požár; skutečnost, že otec oběti byl Kubánec a pozadí osudné rvačky zůstalo tajemstvím, nebyla důležitá; obětí byl „Němec, zabitý noži mávajícími cizinci, žadateli o azyl“. Pamětní pochod s květinami a svíčkami v neděli večer na místo jeho smrti se rychle změnil na divokou štvanici osmi set fašistických týpků na každého, kdo vypadal jako „cizinec“, na ty, kteří volali po klidu, na všechny novináře, považované za nepřátele, a na žalostně malý policejní kontingent, snažící se oddělit znepřátelené skupiny.

Do pondělního večera fašisté – s příznivci z celého Německa – shromáždili tlupu asi sedmi tisíc výtržníků, kteří v podstatě zabrali a kontrolovali střed města. Policie, i když určitě předem varovaná, kupodivu vyslala jen titěrný kontingent šesti set příslušníků se dvěma vodními děly, což se ukázalo být naprosto neúčinné. Znásobily se divoké útoky z předcházejícího večera proti novinářům a zvlášť proti tisíci až patnácti stům odvážlivců, kteří nesli transparenty s nápisy „Nechceme rasismus ani násilí“ nebo „Chemnitz – město bez nacistů“ a byli jen zčásti chráněni policií. Naštěstí, až na jednoho muže s rozbitým nosem jich bylo jen pár zraněných, což byl ale spíše výsledek nezlomnosti antifašistů než policejní „separace“.

Chemnitz má pestré dějiny. Průmyslové město, specializované na velké obráběcí stroje, bylo před Hitlerovým nástupem k moci silně levicové. Bylo těžce zasaženo válečným bombardováním. V roce 1953, v časech východoněmecké NDR, bylo přejmenované na Karl Marx Stadt, se souhlasem jedné složky obyvatel a tichým nesouhlasem druhé. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 hlasovalo 76 % k navrácení jména Chemnitz. Ale částí jeho dědictví byla i masivní bronzová busta Karla Marxe, vztyčená v roce 1971, vysoká 23 stop a s žulovým podstavcem 43 stop. Možná překvapivě se obyvatelé Chemnitz rozhodli zachovat tento monument, jemuž něžně přezdívají „nischel“, kebule. Stal se hlavní atrakcí města, zobrazenou na suvenýrech, dokonce i na čokoládě. Byly odmítnuty nabídky na odkoupení, ze západního Německa i z USA. Za ním jsou velkými písmeny do kamene vytesána slova Komunistického manifestu „Proletáři všech zemí, spojte se“ v němčině, angličtině, francouzštině a ruštině.

Ono pondělí tlupa obklopila Marxovu bustu. Fyzicky ji nezničili, ale filmové záznamy ukazují, jak výtržníci hulákají z piedestalu, s mužem zvedajícím paži k zákonem zakázanému Hitlerovu pozdravu! Hesla, psaná i vykřikovaná, byla podobného zrna. Největší transparent říkal, v místním dialektu: „Chceme být němečtí – a svobodní“. Mnozí vykřikovali „My jsme národ“, heslo použité v roce 1989 davem odpůrců NDR, ale teď namířené proti cizincům, Merkelové, die Linke, tisku, proti každému kromě fašistů.

Jak se to mohlo stát? Ačkoli ke sjednocení (nebo „anexi“) došlo před 28 roky – bude opět slavené 3. října- teď 3. října – mzdy v Sasku jsou téměř o čtvrtinu nižší než celkově v Německu, ačkoli je tu odpracováno víc hodin, než je celoněmecký průměr. Celoněmecká míra nezaměstnanosti je 5,1 %, ale v Chemnitz je 7,3 %, s velkou nadějí beznadějně nejistých, nestálých zaměstnání. Mnozí jsou rozhněvaní – a zklamaní, a jsou tu rozmanitá rasistická a fašistická seskupení, jež se spojila všechna dohromady!

Fašistická Alternativa pro Německo, ačkoli ostatními stranami vždy podceňovaná, se těší překvapivě velkorysému zacházení sdělovacími prostředky, jež, ačkoli je fašisté napadají coby pro-imigrantské, vlastně zdůrazňují všechny trestné činy imigrantů či jiných „ne-Němců“, často celé týdny a měsíce, zatímco o nesčetných útocích na osoby barevné pleti nebo nosící roušku přes hlavu či s jinými „ne-německými“ rysy se sotva zmíní nebo je rychle vyřazují.

CDU Angely Merkelové, navzdory neochotnému odmítání akcí téhle sebranky, téměř pokaždé odsuzuje „levicové i pravicové extrémisty“, ale často zdůrazňuje, že ty levicové, kteří jsou obvykle nejaktivnější a často i jedinou složkou, skutečně bojující s nacistickou hrozbou. V Sasku došlo v posledních letech k mnoha násilným, ale málokdy potrestaným útokům na imigranty a často byla odhalena podezřelá spojení a dohody mezi institucemi konzervativní vlády na mnoha úrovních a fašistickou chátrou, nejznepokojivěji s Úřadem na obranu ústavy (Verfassungsschutz), což je vcelku něco jako FBI. (Přirovnání zachovávám k zachování ducha statě; autor je původem Američan a píše prvotně pro Američany; pozn. překl.) Co se stane, když ve (spolkových) státech jako je Sasko bude AfD sdílet nebo dokonce povede státní vládu? Déjà vu 1932?

Fašisté pochodovali opět ve čtvrtek večer, ale velké protifašistické kontra-shromáždění je plánované do Chemnitz na sobotu 1. září. Další významné protesty jsou plánované do Berlína a Hamburgu v září a říjnu. Nový velký pokus na potlačení tohoto děsivého náporu se očekává od 4. září; Aufstehen – Povstaňte – doufá ne v založení nové strany, ale hnutí, sjednocující Sociální demokraty, Zelené, die Linke či ještě někoho dalšího ve společné snaze získat něco navíc pro pracující: dostupné bydlení a kontrolované nájmy, lepší mzdy a penze, zdanění superboháčů, silnější odbory a mír ve světě. To i další snahy představují naděje pro ty, kteří se postavili na odpor. Jejich úspěch by byl klíčový pro celou Evropu a ve skutečnosti pro celý svět.

Zdroj: Berlin Bulletin č. 151, 31. srpna 2018
Překlad: Vladimír Sedláček

P. S. překladatele: Střety s fašisty v Chemnitz (i jinde) v době, kdy byl přeložený tento článek, trvaly. Zprávy sleduje snad každý, komu záleží na dalším vývoji těchto událostí. V. Grossman určitě okomentuje další události a/nebo jejich důsledky; zatím se snaží (s ním i já co nejrychlejším překladem) informovat o aktuálním vývoji – navíc pravdivě a nezkresleně, na rozdíl od sdělovacích prostředků tzv. hlavního proudu.

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code