Nebylo to jen o kultu osobnosti

0
10

Rozhovor redaktorky Marie Kudrnovské,  s bývalým předsedou ÚV KSČM, poslancem Miroslavem Grebeníčkem

Opakovaně jste v nedávné minulosti odsoudil tragédie padesátých let minulého století. Použil jste dokonce i termínu justiční vraždy. Jak dnes hodnotíte zmíněná padesátá léta a roli a odpovědnost KSČ v té době?

Žádný odpovědný historik nemůže pominout, že nejen naše společnost, ale celá Evropa procházela v padesátých letech velmi složitým vývojem. To platí i pro světové dějiny.

Proto nehodlám následovat ty, kdo předkládají k věření »pravdy zjevené«, které tak lehce vznikají prý »správným výkladem« a účelovou úpravou minulosti z důvodů emocionálně osobních, existenčních, náboženských, politických nebo ekonomických. Nehodlám také suplovat roli vysněné učitelky někdejšího předsedy českého parlamentu Milana Uhdeho, která »jménem zákona« žákům sděluje, co si mají povinně myslet. Jsem prostě »z jiného těsta«.

Dovolím si proto připomenout odkaz jednoho z nejuznávanějších historiků 20. století, britského akademika Edwarda Carra, který vždy zdůrazňoval, že aktéry dějů minulých nelze soudit podle současných hodnot a norem, ale je třeba vždy důsledně vycházet z hodnot, zásad a souvislostí platících v době, kdy daná rozhodnutí padla a prosazovalo se jejich naplňování.

Idealizovat dějiny není rozhodně moudré. Je ale stejně nemoudré, někdy dokonce až neuvěřitelně hloupé dějiny účelově měnit. Tak to chodí v politice, ale ne v seriózní vědě. Proto kategoricky odmítám nedomyšlené zákony, které mají garantovat převahu politiky nad vědou. To ovšem souvisí s pluralitou názorů, která je zárukou, že nezvítězí otřepaná teze o vítězích, kteří píší dějiny.

Jsem pro seriózní oponenturu těm, kteří neopodstatněně užívají pro období 1948–1989 ideologického termínu totalita. To je totiž účelová nálepka, nikoli analytický termín, který by nám byl při bádání o vývoji naší společnosti po únoru 1948 nějak užitečný.

Proto připomenu to, s čím nedávno vystoupil i americký politolog Fred Eidlin. Ten nejprve mluvil o nejednoznačném vymezení pojmu totalitarismus a zároveň důrazně odmítl označení údajného komunistického Československa jako totalitního státu. Užívání tohoto pojmu připustil maximálně jen na první polovinu padesátých let 20. století.

Ale to se stále pohybujete v povšechné rovině…

Ne tak docela. Dějiny se sluší posuzovat v souvislostech. Proto připomenu radikálního republikánského senátora J. R. McCarthyho, který 12. února 1950 označil americké ministerstvo zahraničních věcí za komunistické hnízdo, kryptokomunisty a tajné vyznavače komunistických ideálů. Jeho vystoupení vyvolalo vlnu protikomunistické hysterie, která postihla mnoho lidí, aniž měli jakékoli spojení s komunisty.

O sedm měsíců později přijal americký Kongres zákon o vnitřní bezpečnosti a kontrole komunismu, podle něhož byla zavedena povinná registrace všech členů komunistické strany. Komunisté nesměli zastávat veřejné úřady a pracovat v podnicích podílejících se na výrobě vojenské techniky. V případě vypuknutí války mohli být internováni ve zvláštních táborech.

Před federálním soudem v New Yorku byli pak 5. dubna 1951 souzeni například manželé Rosenbergovi, kteří byli obviněni ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu. Oba prý projevovali v mládí sympatie ke komunismu. Dne 17. července 1950 byl Julius Rosenberg zatčen FBI a o měsíc později byla zatčena i jeho žena. V atmosféře zjitřené protikomunistickou hysterií a probíhající válkou v Koreji byli manželé Rosenbergovi odsouzeni k trestu smrti.

Podobný trend zaznamenáváme i v případě německé spolkové vlády, která se 16. listopadu 1951 rozhodla požadovat u spolkového ústavního soudu zákaz Komunistické strany Německa. Důvod? Komunisté prý »jednají podle strategie vypracované v NDR«.

Ovšem prvenství v šíření antikomunismu si zaslouží papež Pius XII., který již 13. července 1949 prohlásil za exkomunikované nejen členy, ale i sympatizanty komunistických stran celého světa. Svatá stolice oznámila, že církevní svátosti budou odepřeny každému, kdo obhajuje a šíří komunistické doktríny, protože hlásají světový názor »materialistický, ateistický a jasně protikřesťanský«.

A bylo vůbec tenkrát možné soužití kapitalismu a takzvaného komunismu?

Podobnou otázku položili američtí novináři 5. května 1952 Stalinovi. Odpověděl následovně: »Mírové soužití kapitalismu a komunismu je zcela možné, jestliže je oboustranné přání spolupracovat, jestliže je ochota plnit přijaté závazky a zachovává-li se zásada rovnosti a nevměšování do vnitřních záležitostí jiných zemí.«

Jiného názoru byl ovšem premiér britské vlády W. Churchill. Ten na konferenci konzervativní strany 9. října 1954 přednesl projev, v němž se dotkl i styků se Sovětským svazem, a při té příležitosti prohlásil, že »zahraniční politikou konzervativců je prosazování míru pomocí síly«. O něco později (23. listopadu 1954) Churchill přiznal, že ke konci druhé světové války pomýšlel na vyzbrojení německých vojáků proti Sovětskému svazu. Jeho prohlášení vzbudilo obrovský rozruch.

To je hodně pozoruhodné zarámování dané problematiky. Můžete tedy našim čtenářům přiblížit i situaci v tehdejším Československu?

Jistě, vždyť vám stále ještě dlužím odpověď na vaši první otázku.

Ano, po pokusu o únorový převrat, který se pravicovým silám ve vládě nepodařil, se situace i v Československu vyostřila. Mnozí z těch, co byli poraženi, odešli za hranice. Další se smířili s porážkou a konečně část se rozhodla s novou mocí bojovat, a to i za použití zbraní. Násilné činy měly být dokonce jiskrou, která měla zapálit všeobecný odpor.

Některé ilegální protikomunistické organizace měly za sebou nejen vyzbrojování, ale i krádeže všeho druhu a dokonce i vraždy. Státní moc odpovídala tvrdě. Na teror se v mnoha případech reagovalo i terorem. Ten se projevoval nejen ve vyšetřovacích metodách bezpečnostních složek, ale i ve výši uložených trestů.

Mnohé z minulosti známe, ale není na škodu si některé věci bez emocí a zkreslování připomenout. Přiblížíte je?

Tak například 2. července 1951 v Babicích na Třebíčsku byli na schůzi Národního výboru zavražděni tři místní funkcionáři KSČ. V rozsáhlé razii byli dva z pachatelů zastřeleni a další dva zadrženi. Sedmi obžalovaným ze třinácti – z toho dvěma kněžím – byly uloženy tresty smrti, ostatním tresty vězení od 20 let do doživotí. Poslední zpráva Nejvyššího státního zastupitelství v Brně z roku 1997 se jednoznačně přiklání k verzi, že vedoucí teroristické skupiny Ladislav Malý byl nezodpovědný psychopat, jenž se při náboru kompliců vydával za agenta, a vraždy se dopustil v rámci svého nekontrolovatelného jednání.

Často se píše i o takzvaných vykonstruovaných procesech, píše se o lidech bez viny, což logicky musí pobouřit každého slušného člověka. Je však skutečností, že od roku 1990 u nás vyšla řada knih a článků, ve kterých mnozí přiznávají až neuvěřitelnou škálu různých protirežimních aktivit. Jsou mnohem větší, než soudy vůbec tušily. To, co bylo předmětem trestního stíhání v padesátých letech, bylo a je trestné ve všech státech a za všech režimů. Ve kterém státě lze zabít účetního, vzít mu peníze, ve které zemi lze zavraždit policistu, aby vrah nebyl stíhán, ale naopak oslavován?

Historik Karel Kaplan ve své knize Nekrvavá revoluce dokonce potvrzuje, že i agenti západních zemí »vyslaní do Československa měli utvořit a řídit mnoho skupin a provádět či připravovat rozsáhlé protistátní akce včetně ozbrojeného odporu a svržení režimu«. Je rovněž nezpochybnitelné, že západní zpravodajské instituce měly v Československu své spolupracovníky a že své agenty vysílaly nejen s běžnými zpravodajskými úkoly.

Za zamyšlení pak určitě stojí to, zda například existuje přímá trestněprávní odpovědnost Klementa Gottwalda a KSČ za smrt Milady Horákové a jaký je naopak podíl těch 116 tisíc jejích spolustraníků z řad národních socialistů, kteří vstoupili do KSČ po roce 1948 nebo aktivně spolupracovali v obrozené Národní frontě.

Tvrdím ale také, že lež zůstane lží, ať lže kdokoli. Podobně pomluva, křivé svědectví, justiční vražda. Justiční vražda zůstane hanebnou skvrnou, ať jde o Jana Husa, Jeronýma Pražského, manžele Rosenbergovy, Rudolfa Slánského či Miladu Horákovou nebo Heliodora Píku, ať se kryje zájmy církve, zájmy kapitálu nebo zájmy údajného komunismu. A nelze také pomocí politických zákonů a mediální reklamy cenzurovat a mistrovat dějiny.

Navíc – padesátá léta 20. století si zaslouží vícevrstevnou prezentaci.

Co tím máte na mysli?

Třeba to, že v životě KSČ se určitou dobu odrážela snaha respektovat československé podmínky a vlastní specifika ve své práci. Dokonce ještě i příprava a některé závěry IX. sjezdu KSČ v roce 1949, který přijal známou Generální linii výstavby socialismu v Československu, nesly znaky samostatné politiky. Ovšem na počátku padesátých let, kdy vrcholilo mezinárodní napětí, kulminoval odpor vnitřních sil a nebezpečí nové světové války, došlo k nekritickému přebírání »sovětských zkušeností«.

Je ovšem skutečností, že postupně došlo k viditelnému hospodářskému rozvoji. Jen za období první pětiletky (1949-1953) se zvýšila průmyslová výroba o 93 %, národní důchod vzrostl o 65,3 %. Zvlášť výrazných výsledků se dosáhlo při industrializaci Slovenska a dosud zaostalých oblastí v českých zemích. Velké průmyslové a energetické stavby, nové pracovní příležitosti a úplná zaměstnanost vytvářely ve značné části společnosti určitou důvěru i jistou dávku optimismu.

Důležitého obratu bylo dosaženo také v organizaci sociální péče, kde místo systému dobročinných organizací převzal jejich organizaci a finanční náklady stát. Došlo k vytvoření soustavy národního pojištění, péče o matku a dítě, proběhla rozsáhlá přestavba zdravotnictví a zlepšovalo se i využití volného času a odpočinku pro početné řady občanů. Závažnými přeměnami prošla česká a slovenská vesnice, kde postupně převážilo družstevní rolnictvo. Ale ani realizace socialistických přeměn na vesnici a zajištění zvýšení zemědělské výroby nebylo bezproblémové.

Vedle jednostranných ideologických výkladů pravice se dnes začínají objevovat i snahy historiků o popis »každodenního života« období let 1948 až 1989. Co pozitivního lze v té snaze hledat?

V době, o které mluvíme, zaznamenáváme i politické snahy o vytvoření zcela nového životního stylu. Ke klíčovým rysům patřila snaha o kolektivnost ve všech směrech. Šlo například o aktivity spojené s tvorbou nových životních podmínek, bydlení, stravování, ale i kulturního života, o trávení volného času a výchovu dětí. Ideál kolektivně tráveného volného času naplňovaly především výběrové odborové rekreace. Právě v této souvislosti se mi vybavuje filmová komedie Dovolená s Andělem.

»Nedomnívám se,« napsal v této souvislosti historik Martin Franc, »že by se jednalo výhradně o vynucený prvek. Myslím si, že při odsuzování veškerých projevů kolektivismu mnoho intelektuálů jen dává na odiv svoje individualistické ego a že značná část veřejnosti mnohé jevy spojené s kolektivismem nevnímala a nevnímá zdaleka tak negativně.«

Všudypřítomná byla i adorace dělníků a manuální práce smíchaná s budovatelským nadšením i s moderními civilizačními výdobytky.

V kinech se stále více objevovaly západní filmy, i když spíše než z Hollywoodu pocházely z Itálie a Francie. Počátkem roku 1954 byl dokončen i film režiséra Karla Zemana Cesta do pravěku.

Konec padesátých let se nesl i ve znamení velkého rozšíření sortimentu potravinářského a spotřebního zboží i výrazného zvýšení důrazu na jeho estetické kvality. Možná nejvýraznějším symbolem nového životního stylu a obnovených kontaktů se světem se stala úspěšná československá účast na Světové výstavě v Bruselu v roce 1958.

Tomu ovšem v únoru 1956 předcházel XX. sjezd KSSS. Byl to první sjezd po smrti J. V. Stalina. Generální tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov zde zdůraznil mírové soužití mezi silami kapitalismu a socialismu a akceptoval i různost cest k socialismu s výslovným uvedením čínské a jugoslávské cesty. Řeč byla i o kultu osobnosti a jeho důsledcích.

Nic tedy nebylo ani v padesátých letech věcí jakéhosi automaticky fungujícího společenského mechanismu. Vše bylo těžkým a složitým lidským dílem. Nebyla to jen cesta úspěchů, ale i překonání rozporů, omylů a chyb. Analýza těchto nedostatků vedla v dalším období k jejich nápravě a k nové ofenzivě za prosazování sociálně spravedlivé společnosti.

Zdroj: Halo Noviny

hr

 

Miroslav GrebeníčekDoc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.,
je český komunistický politik, od roku 1990 poslanec Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění a Poslanecké sněmovny, v letech 1993-2005 předseda Komunistické strany Čech a Moravy, v současnosti poslanec PS. Vystudoval Pedagogickou a Filosofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, v roce 1968 byl mezi studenty protestujícími proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy. Po studiích působil jako učitel, od roku 1975 vyučoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně (zaměření na dějiny 19. a 20. století, dějiny dělnického hnutí a ekonomické teorie).