Nenávist i naděje

0
1520

Autor: Victor Grossman

Události v saském Chemnitz opravdu děsily. Pohled na vypatlané, nacistickými emblémy potetované výtržníky, mručící výhrůžky při hřmotném pochodu středem města, pronásledující a mlátící údajné „cizince“, vůči nim ne právě vlídné novináře či jiné nepřátele, vyvolával vzpomínky na loňské události v Charlottesville nebo v Německu ve 30. letech minulého století; hajlování před velkou bronzovou bustou Karla Marxe v Chemnitz přidalo hořkou ironii.

Zvlášť znepokojivé bylo semknuté přítelíčkování na čele demonstrace, mezi předáky protiislámského hnutí PEDIGA, násilnickou tlupou fotbalových chuligánů „Pro-Chemnitz“, všelijakými napůl zakázanými nacistickými seskupeními a „ctihodnou“ Alternativou pro Německo (AfD) s 92 poslanci v Bundestagu, soupeřící o druhé místo v celostátních průzkumech a dychtivě očekávající příští volby.

Znepokojivé bylo i chování policie. Vždycky rychlá s masovým nástupem na levicových shromážděních, tentokrát, navzdory zřetelným signálům, vyslala pouhých 600 příslušníků, aby kontrolovali 6000 nebo ještě víc výtržníků. Při střetu o dva dny později policie celé hodiny blokovala několik set protifašistických demonstrantů v kotli a nenechala vyjít ani asistenty první pomoci, dokud fyzicky nepomohli jednomu ze zraněných.

Jako vždy po takových událostech zazníval od většiny pilířů společnosti hlasitý ztrápený křik. Saský ministerský předseda násilí znovu odsoudil – ale opět jeho význam bagatelizoval. Při pohledu na sílu AfD by při uvažování o koalici s ní po státních volbách v roce 2019 trochu strach pociťovat měl.

Ve vyšších patrech byla tajná dohoda víc než dostatečná. Hans-Georg Maassen, šéf Úřadu na ochranu ústavy (BfV) – něco jako FBI – nejprve popřel nařčení, že se několikrát sešel s Frauke Petryovou, když vedla AfD, aby jí radil, jak získat větší popularitu. Potom byl nucen zahanbeně přiznat „možnost“, že se s ní setkal ale popřel, že by jí dával rady, a řekl, že se se stranami pravidelně schází k diskusím o vyhrožování politikům a jejich stranám, a že to bylo „zaručeno vládou a vedeno v utajení“. Teď, po událostech v Chemnitz, tvrdil, že videa, ukazující násilnické štvanice na cizince byly podvrhy, ale zároveň použil slovo „vražda“ při popisu u bodání, jež spustilo události v Chemnitz – předtím, než byl zahájen nějaký proces (s největší pravděpodobností ne za vraždu, ale za „zabití“). Což zašlo příliš daleko, dokonce i pro Merkelovou.

Německý ministr vnitra Horst Seehofer, teď v zoufalém boji, aby udržel moc pro CSU v bavorských volbách 14. října, mu sekundoval při pochopení jej podpořil v pochopení výtržníků z Chemnitz. Asi pro něj byli „dobří lidé na obou stranách“.

Ale potom, jako sluneční paprsek, přišla skutečně dobrá zpráva! Protifašistická seskupení v rychlé reakci na nástup lůzy zorganizovala v Chemnitz koncert v přírodě, se sedmi rockovými kapelami. Pod heslem „Nás je víc!“, a zatímco ve městě bouřilo v pondělí 27. srpna 6-8 000 fašistů z celého Německa, další pondělí proudil, také z celého Německa, úplně jiný dav, odhadem 50-65 000! Většinou mládež, s radostí nad svým stylem hudby, nesla zřetelné, ostré protifašistické poselství. Zatímco se pravicové sdělovací prostředky ohrnovaly nos nad tím, že jedna z kapel byli ultralevicoví radikálové, dokonce i (spolkový) prezident Frank-Walter Steinmeier dal požehnání této velké podpoře všech, kteří se postavili proti nacistické hrozbě. A byly v Německu načrtnuty hranice.

To bylo 3. září. O den později došlo k další klíčové události, dlouho očekávanému nástupu nového „kolektivního hnutí“ „Aufstehen“ (Povstaňte!). Jeho nejvýznamnějším vedením jsou Sahra Wagenknechtová, spolupředsedkyně frakce Die Linke v Bundestagu, a její manžel Oskar Lafontaine, někdejší přední sociální demokrat v západním Německu a poté spoluzakladatel celoněmecky sjednocené Die Linke.

Na tiskové konferenci Wagenknechtová vysvětlila: „Aufstehen – ani strana, ani aliance stran – je spíše jakýmsi volným sdružením, kam může vstoupit každý. „Nikdo nemusí opustit stranu, do níž patří, jen podepsat, bez povinností, a můžete nám sdělit, co si myslíte (přes Polis, elektronický systém „za otevřenou zpětnou vazbu a účastnickou demokracii“). Konstatovala, že už podepsalo kolem 110 000 lidí. „Cílem hnutí je hlavně povzbudit členy stran nalevo od středu, aby se pouštěli více do akcí, ale také nutit voliče, kteří se odvrátili od klasických stran, aby bojovali za svá práva… Mnoho lidí je unaveno. Čekají od stran víc. Těch, kteří teď bojují za jiný politický kurs, je příliš málo na to, aby něco získali. Proto potřebujeme Vás, abyste se přidali k nám, jestli sdílíte naše cíle!“

Stoupenci Aufstehen zdůrazňují, že SPD upustila od těsné, přímé účasti v bojích dělnického hnutí a za zachování světového míru, zvlášť v posledních dvaceti letech, často coby součást vlády. To ji stálo osm milionů voličů.

Mnozí z nich, nespokojení se stagnujícími a horšícími se podmínkami pracujících a obávající se budoucnosti, buď nešli k volbám, nebo podlehli svůdným hlasům AfD, včetně proti-imigračního pokřiku. Jen relativně málo jich přešlo k Die Linke, teď naprosto stagnující v průzkumech na 9-11 procentech. Zvlášť ve východním Německu, kde se, jakmile nabyla na síle, připojila do státních koaličních vlád, a mnozí ji teď vnímají coby „část zavedeného systému“, jednu ze „stejných starých stran“.

Co se týče Zelených, ačkoli momentálně získávají v průzkumech, teď je pohaněl jejich někdejší zakladatel a předák, který se teď přidal k Aufstehen, „zajímající se už ne o boj se strukturální chudobou“, ale o vylepšování si vlastního života členstvím přinášejícím blahobyt a schvalováním vojenského hazardérství vlády. Dokonce zmírnil i svou ekologičnost.
„Politika přerostla lidem přes hlavu“, tvrdila Wagenknechtová. „S posledními událostmi v Chemnitz se jasně ukázalo, že věci nemohou běžet postaru a že naléhavě potřebujeme nové politické zaměření…. Ne všichni, kteří se zúčastnili pravicových demonstrací v Sasku, jsou nacisté… Už mám dost přenechávání ulic (hnutí) PEGIDA a pravičákům… Chci oslabit AfD tím, že budu hovořit o tom, co lidi opravdu dojímá… Nespokojenost tolik vzrostla prvotně ne kvůli otázce uprchlíků, ale proto, že se společnost rozpadá, protože se zhoršují ekonomické podmínky… To znamená otevřít dveře voličům, kteří, aby se zbavili zoufalství, přešli k AfD, ale ne k tvrdým nacistům s jejich hajlováním.“

Tahle otázka je hlavní příčinou sporu v Die Linke. Někteří tvrdí, že Aufstehen zachází příliš daleko v bagatelizování rasistických, protiimigračních, proticizineckých aspektů růstu pravice s jejím vábením zmatených nebo pomýlených voličů. Říkají, že Sahra Wagenknechtová nebo Lafontaine by se měli vydat do Chemnitz. To by samozřejmě šlo aplikovat na nesčetné další předáky, ale v tomto případě to asi zraní víc. Zdůraznila vinu západních národů, jako Němců, v zavinění masové migrace, a nutnost ukončit vykořisťování a prodej zbraní. Ale otázkám a debatám o levicových přístupech vůči imigrantům, uprchlíkům a hranicím se půjde vyhnout jen stěží, jestli a když bude Aufstehen růst.

Toto nové hnutí, i když téměř ve všech otázkách vůči Die Linke, není nasměrované proti žádné straně levého středu, ale chce zvýšit tlak na všechny tři hlavní. Jeho první seznam čtyřiceti nejznámějších stoupenců obsahuje dva nebo tři někdejší prominentní zelené a dva nebo tři Sociální demokraty, včetně syna bývalého kancléře Willyho Brandta, jednoho poslance SPD v Bundestagu a mladou Simone Langeovou, starostku severoněmeckého Flensburgu, která překvapivě dostala třetinu hlasů na sjezdu SPD při vzpouře proti pevně usazené Andree Nahlesové. Jsou na něm i spisovatelé, hudebníci, náboženští předáci a odboroví šéfové na střední úrovni.

Pokud jde o Die Linke, Wagenknechtová zůstává spolupředsedkyní frakce v Bundestagu, a někteří z levého křídla strany Aufstehen plně podporují. Jiní jsou vzteklí a rozhořčení nad novou organizací, jež podle jejich soudu může stranu oslabit nebo rozštěpit. Oba straničtí spolupředsedové, i když určitě skeptičtí, zaujali vcelku postoj vyčkejme a uvidíme. Dietmar Bartsch, s Wagenknechtovou spolupředseda frakce (jeden z těch, kteří nasazovali krk v Chemnitz), opatrně konstatoval: „Kulturní zápas vedou pravičáci. Vážně by měl být brán každý nápad, jenž je odmítá. Aufstehen zřejmě nabízí šanci posílit celou politickou levici a nacházet cestu k odlišným parlamentním většinám.“

To je šance, to je naděje mnoha pokrokově uvažujících Němců, kteří závistivě pokukovali po masovém působení Sandersova či Corbynova hnutí, španělského Podemos a Jean-Luce Mélenchona ve Francii. Velký koncert v Chemnitz a novější shromáždění ukázaly potenciál k dalekosáhlému obratu doleva. Bude-li mít účinek, bude různě napadáno. Jeho hlavní naděje leží ve stupni aktivity a činnosti, jež propaguje, za mír a za lid. Nemůže začít příliš brzy!

Zdroj: , Berlin Bulletin č. 152, 8. září 2018
Překlad: Vladimír Sedláček