O Brexitu, nebo-li proč by EU měla jít

0
196

Stanovisko KS Indie (marxistické) k Brexitu

Autor: Subin Dennis, KS Indie (marxistická)

Lidé ve Spojeném království (UK) hlasovali v historickém referendu pro to, aby země opustila Evropskou unii (EU). Většina běžných sdělovacích prostředků nám říkala, že kampaň za odchod Británie byla veskrze akcí extrémní pravice. Je to daleko od pravdy. Ačkoli v kampani nepochybně byly reakcionářské ultrapravicové síly jako Strana nezávislosti UK (UKIP), jež podněcovala xenofobii a rasismus, mělo by být zjevné, že většina ze 17 milionů lidí hlasujících pro „odchod“ nebyli rasisté. Většina z nich hlasovala pro opuštění EU na protest proti vládnoucím stranám, jejichž politika stvořila existenční krizi, jíž dnes dělnická třída čelí. Lidé odmítli nechat se zastrašit kampaní pro setrvání, štědře financovanou velkopodnikáním vedeným finanční oligarchií, jejíž vůdcové obavy dělnické třídy opovržlivě odmítali.

Skutečností je, že tu byla významná složka levice, jež podporovala kampaň pro odchod. V ní byly obsaženy „Lexit – levicová kampaň za odchod“, a „kampaň Labour za odchod“. Levicoví aktivisté, kteří podporovali odchod, vehementně odmítali xenofobií, rasistické argumenty, předložené přívrženci UKIPu, i neoliberální opovržení Evropské unie.

Velké složky levice v Evropě, většinou sociálně demokratické strany, dlouho tvrdily, že jakýkoli odklon od kapitalistické globalizace jen pomůže reakcionářům. Přesto zůstává skutečností, že při absenci světového dělnického hnutí mají boje proti neoliberalismu národní základ. Proto kdyby se síly vedoucí takový odpor dostaly k moci, nejprve bude muset být zavedena alternativní politika na úrovni národa rozchodem s globalizací. Ele Evropská unie je institucí, jež strukturálně i právně jakémukoli členskému státu znemožňuje smysluplný rozchod s neoliberalismem. Podívejme se proč.

Evropská unie je protilidová instituce

(i) Neoliberalismus je v EU zákonem, uloženým ve smlouvách EU. Omezení volného toku kapitálu mezi členskými státy i mezi členskými státy a třetími zeměmi je zakázané. EU je také celní unií, bez omezení na pohyb zboží a služeb uvnitř jejích hranic, a se společnými sazbami, pokud jde o další země. Na rozpočtovou politiku členských států EU jsou tvrdá omezení – v souladu se smlouvami EU nemůže být jejich vládní deficit větší než 3 % HDP, a vládní dluh nepřesáhne 60 % HDP – což omezuje jejich schopnost navyšovat vládní výdaje, například k překonání ekonomických potíží. Horší je to pro země, které mají jako měnu euro, protože nemohou mít ani nezávislou rozpočtovou politiku – nemohou tisknout vlastní měnu ani stanovovat úrokové sazby. Země eurozóny si nemohou zvolit devalvaci své měny ke zlevnění vlastního exportu v situacích, kdy import daleko přesahuje export a těžce tak zraňuje domácí průmysl. To vše znamená, že nerovnosti mezi zeměmi Evropské unie se neustále zvyšují a zatlačují tak ekonomicky slabší země do krize.

(ii) EU byla nemilosrdná v zavádění urputné úspornosti, zvlášť v zemích v krizi jako Řecko. Jen připomenout si, jak zachází s řeckou krizí, nám stačí k pochopení zrůdnosti této instituce. Dohoda, již vloni přijala vláda Syrizy, obsahovala barbarské seškrtání výdajů (což by bylo zdánlivě automatické, kdyby vláda nedokázala naplnit rozpočtové cíle, přinášející přebytek), škrty v penzích a rozsáhlou privatizaci. Dohoda říkala, že vláda musí dostat svolení Trojky (Evropská komise, Evropská centrální banka a MMF) na veškeré legislativní návrhy v příslušných oblastech předtím, než je předloží k veřejným konzultacím nebo Parlamentu. Dokonce musela předložit program podle Evropské komise „za vytvoření výkonnosti a depolitizaci řecké správy“! Jinými slovy, na demokratickém mandátu a vůli řeckého lidu už nezáleží, a Řecko bylo poníženo na kolonii pod okupací Německem vedené EU.

(iii) Pilní pozorovatelé situace v Británii si všimli, že zákony EU téměř znemožňují zavedení dokonce i takové politiky, již prosazuje Jeremy Corbyn, předák Labour Party, jako opětovné znárodnění železnic. Smlouvy EU a verdikty Evropského soudního dvora staví znárodnění klíčových sektorů jv celonárodním měřítku mimo zákon.

(iv) Takzvaný volný pohyb lidí je vhodný (použitelný) pro lidi uvnitř EU. Není to problém pro kapitál, protože kapitál jej vidí jako vhodnou metodu k udržení nízké úrovně mezd. Samozřejmě volný pohyb do EU pro ty, kteří jsou mimo ni, neexistuje. Tok uprchlíků ze Sýrie i odjinud (což je přímý výsledek devastace způsobené Iráku a Sýrii Spojenými státy a jejich spojenci, včetně evropských zemí) Evropská unie různými prostředky omezuje. Proto výraz „Pevnost Evropa“, používaný levicí k označení imigrační politiky EU. Zároveň tlak na klesání mezd v situaci, když došlo na úsporná opatření, tam, kde úsporných opatření využívá ultrapravice k vyvolávání protiimigrantských nálad. Stojí za zaznamenání, že Slovensko přebírá předsednictví Rady EU, a jeho premiérem je někdo, kdo prohlásil, že pro islám není v jeho zemi místo!

(v) EU je sveřepě antidemokratická. Její přístup k Řecku už byl zmíněn. Když Francouzi a Holanďané v referendu v roce 2005 odmítli „Evropskou ústavu“, odmítnutá ustanovení byla zapracována do Lisabonské smlouvy v roce 2009. O této smlouvě referendum ve Francii ani v Nizozemí nebylo. Referendum bylo jen v Irsku, které ji odmítlo. Tehdy EU řekla: „Špatný výsledek. Hlasujte znovu!“ Irové byli donuceni v druhém referendu smlouvu ratifikovat.

Vše výše uvedené znamená, že i kdyby se vláda, která se dostane k moci, zavázala, že ukončí úsporná opatření, nemůže takovou politiku uskutečnit.

Co když některá levicová strana nebo koalice vyhraje v některé zemi EU volby?

Jakákoli levicí vedená vláda by chtěla s úsporností skoncovat. Ale kvůli pravidlům EU, bránícím ve výraznějším zavádění takto zaměřené politiky v zemi, se buď musí změnit celá EU, nebo ona zem musí z EU odejít.

Teď může k první možnosti dojít jen tehdy, bude-li více zemí řízeno stranami, které se k takové změně zavázaly. Ale i když budeme předpokládat, že takové vyhlídky existují, volební řády různých zemí jsou takové, že k se to nemůže stát v nejbližší budoucnosti. Proto by některé levicové strany mohly nejprve v některé zemi ukončit nástup k moci a mohly by se stát průkopníkem nebo „zkušební dávkou“. Ale potom, protože samotná vyhlídka na ukončení úspornosti je klatbou na finanční kapitál, už nástup strany, která je proti úspornosti, k moci vyvolá odliv kapitálu z oné země. Není-li tato země součástí eurozóny, odliv kapitálu by destabilizoval její měnu i ekonomiku, a vládu by to srazilo na kolena. Je-li součástí eurozóny, její výdaje za půjčky by ostře vzrostly, soukromé investice a ekonomický růst by okamžitě klesly a vládu by to (opět) srazilo na kolena. V případě zemí jako Řecko, jež mají vysoký poměr mezi dluhem a HDP, by to vyvolalo nárůst tohoto poměru a zhoršilo dluhový problém. Vláda, neschopná donekonečna porušovat smlouvy EU, které zakazují skoncovat s úsporností, by nedokázala navýšit vládní výdaje.

Proto první věc, již by měla učinit jakákoli levicová vláda, jež se dnes v zemi EU dostane k moci, zvlášť v zemi, která čelí ekonomické krizi, by měla zavést kontrolu nad přítoky i odtoky kapitálu (což nutně vyžaduje i znárodnění bank), má-li v úmyslu zachránit ekonomiku před dalším zhoršováním krize. Jakmile k tomu dojde, logicky následuje odchod z eurozóny a z EU, protože smlouvy EU volný příhraniční pohyb kapitálu zakazují.

Tok kapitálu je nejvýznamnější kárnou zbraní, již dnes používá mezinárodní finanční kapitál k tomu, aby si udržel vládu nad světem, a neoliberální ekonomická politika nemůže skončit bez drastického omezení mobility kapitálu. Jinými slovy, s finančním kapitálem vyjednávat o ukončení neoliberalismu nelze.  To musí být vybojováno masivním bojem, nejtvrdším v současném světě.

Znamená tohle všechno, že Brexit něco z pohledu levice zlepší?

Brexit neznamená, že Británie bude od zítřka socialistická nebo že v zemi skončí úsporná opatření. Jak už bylo zmíněno, bohužel, vítězní předáci kampaně za odchod patří k ultrapravici. Vedení Labour Party podpořilo kampaň za setrvání, což postavení strany i Jeremyho Corbyna oslabuje (všimněte si, že Labour projekt evropské ekonomické integrace do roku 1983 odmítala). Jestli levice v Labour Party i levice celkově v UK oslabí, pro dělnickou třídu v Británii se věci s pokračující úsporností a s hrnoucími se iniciativami jako TTIP zhorší. Na druhé straně kdyby levicové složky v Labour Party vykročily a chopily se snahy naplánovat alternativní program k ukončení neoliberalismu, poslední vývoj by je posílil.

Je nicméně důležité vnímat vývoj v Británii v širším kontextu.

Dopad ekonomické krize je cítit stále

Celosvětová ekonomická krize, jež začala v roce 2008 a stále trvá, je dnes největším samostatným ovladačem společenské a politické změny ve světě.

Periody ekonomických krizí za kapitalismu jsou dobami masové nezaměstnanosti, a vzhledem k lidovému hněvu, jenž taková situace vyvolává, dává narůst masovým hnutím, jež polarizují lid doleva i do krajní pravice. Jak lidé hledají odpovědi na prohlubující se problémy živobytí, jimž jsou vystaveni, krajní pravice jim říká, že jejich problémy způsobují jiní, jako imigranti nebo menšiny. Levice jim říká, že jejich problémy jsou způsobeny systémovými problémy, spojenými s kapitalismem, a že se musí sjednotit. Politický střed  – takový jako Pasok v Řecku – spěje ke krachu (pokud se sám znovu nevymyslí), protože na lidmi vznesené otázky nemá odpovědi.

Pro mnoho lidí je snazší pochopit vysvětlení, jaké šíří ultrapravice – konec konců, nevyžaduje používání mysli. Proto se nelze divit, že v období krizí ultrapravice svůj vliv zvyšuje.

Ale když levice někde vyvine odhodlané, organizované úsilí, dosahuje pokroku. To se děje v různých částech Evropy, jak levice rozšiřuje svůj vliv v Řecku, Španělsku, Portugalsku, České republice i jinde, zatímco Rakousko, Arménie Srbsko, Finsko a Maďarsko vidí růst ultralevice. Ta sílí také v USA, Francii a UK. V UK se zdá, že Labour Party pod vedením Jeremyho Corbyna rozvíjí snahu o obrat doleva, a vzestup Bernieho Sanderse zažehl naděje na nové hnutí v USA.

Tudíž lze vidět, že poslední vývoj je z velké části pokračováním následků celosvětové ekonomické krize. Krize přinesla zrod hnutí jako Occupy Wall Street, vyvolala celoevropské masové protesty po rozšíření úsporných opatření a krizi eurozóny a stala se jedním z katalyzátorů povstání v arabských zemích. Vedla ke zpomalení v Číně, jež vedlo ke zhroucení cen komodit, což zase vedlo k výbuchu lidového hněvu proti mnoha vládám v Latinské Americe v posledních měsících. Vzestup Modim vedené BJP v Indii má také přímý vztah k poklesu životní úrovně, jemuž jsou vystaveni obyčejní lidé v důsledku vysoké inflace, zpomalování růstu a nedostatku pracovních příležitostí.

Nejzajímavější budou řetězové reakce, jež může Brexit vyvolat.

V zemích jako Dánsko, Nizozemí, Itálie a dokonce Francie mohou být další referenda. Vážné debaty o budoucnosti EU mohou být zahájeny kdekoli, i v evropských institucích vedených Německem. Ve Skotsku jsou výzvy k dalšímu referendu o nezávislosti na UK a jsou výzvy i k referendu za sjednocení Irska.

Oslabení EU by mohlo být povzbuzením pro jakoukoli levicovou vládu, jež by se dokázala dostat k moci v členském státě v nadcházejících létech, dokonce i pro vlády Syrizy v Řecku, jež se vloni pokorně vzdala diktátu Trojky.

Boj proti xenofobii je neoddělitelný od boje proti neoliberalismu

Jak už bylo zmíněno, xenofobní, rasistická ultrapravice zvedá svou podlou hlavu v mnoha koutech Evropy. Zatímco xenofobie má nezávislou existenci stejně jako jakákoli jiná ideologie, materiální podmínky k tomu, aby získala důležitost a vliv v současné Evropě jsou dané ekonomickými obtížemi, zaviněnými politikou úspornosti. V širším kontextu celosvětové ekonomické krize, s její doprovodnou masovou nezaměstnaností a ustrnulou poptávkou, imigrace vyvíjí nátlak na snížení mezd a na zdroje. To vše je zhoršované politikou úspornosti, jež zasahuje veřejné vzdělání, veřejné zdravotnictví a sociální bydlení. Situace by byla úplně jiná, kdyby ekonomika byla plánovaná nebo alespoň taková, k jaké se vláda zavázala a je jí schopná, s uskutečňováním expanzívní rozpočtové politiky. Imigrace by za takových podmínek byla mnohem menším problémem – ve skutečnosti země s plánovanou ekonomikou může přijmout mnohem víc lidí než ostatní.

Ale EU svým členským státům nedovolí skoncovat s úsporností, a jestli úspornost neskončí, žádná kampaň, byť sebevětší, nepřinese odeznění xenofobie. Kdyby se v členském státě dostala k moci levicí vedená vláda, EU by uskutečňování pokrokového ekonomického programu bránila. Výsledná demoralizace a pokračování úspornosti přispějí k posílení xenofobní pravice. Odstoupení od pokrokového programu odchodu z EU vyústí v to, že věc odchodu z EU získá ultrapravice a dělnická třída půjde za ní.

Boj proti úspornosti a proti EU, tak jak existuje dnes, je proto spolu s rozhodující bitvou v politické a ideologické sféře také základní součástí boje proti xenofobii a rasismu.

Publikováno dne 29. června 2016 na webu KS Indie (Marx)