O jedné skryté tendenci

0
5

Autor: Jindřich Fajt

Tak jsme vstoupili do nového roku 2014, který pro nás bude rokem supervolebním. V roce minulém, a to v povolebních analýzách, byl mnohokrát zmíněn zcela jistý fakt, že z tradičních politických stran ve volbách posílila pouze KSČM. Pro všechny komunisty a jejich sympatizanty z toho plyne prvořadý úkol: uspět ve všech nadcházejících volbách takovým způsobem, aby se z tohoto faktu stal trvalý trend.

Abychom tímto způsobem uspěli, neměli bychom při soustředění na tento úkol zapomenout na další tři, navzájem související a navzájem se podmiňující skutečnosti:

Poprvé, že výrazně narostl vliv zcela nově vznikajících politických hnutí, majících sice ve svých programech zakotveny tradiční politické i třídní cíle, ale lišících se od klasických politických stran i pokusy či výhonky pokusů dosáhnout těchto cílů zcela novými způsoby, a lišících se také od klasických politických stran i jistou svou organizační nepevností a proměnlivostí, minimálním počtem členů (ale o to více dosahujícím velkého počtu voličů a sympatizantů) i údajnou účelovostí, tzn. údajným použitím jen na jedno volební období, které se ovšem může stát použitím velmi trvalým při podchycení trvalého volebního zájmu, daného alespoň částečným, ale možným efektivním splněním očekávání jejich voličů.

Podruhé, že KSČM i nadále nehodlá volit drtivá většina voličů, volících buď jiné strany nebo hnutí, nebo se nedostavujících k volbám vůbec. Což znamená, že měřeno výsledky posledních voleb, KSČM volilo 8,8% voličů, zatímco 91,2% voličů zůstalo nejen v hluboké nevědomosti a neuvědomělosti, ale volit KSČM je ani v tom marasmu, do jakého se naše společnost dostala, nenapadlo. Docela chápu, že naše vedení nemá zájem zdůrazňovat tento fakt, neboť by mohl demoralizovat a vyznít přímo fatálně, a o to více tedy zdůrazňuje, že vždy záleží především na aktivních voličích a na práci mezi nimi, vedoucí k dlouhodobému vylepšování volebního výsledku KSČM mezi nimi. Dalo by se tomu i uvěřit, pokud by se počty nevolících občanů snižovaly a tito lhostejní voliči byli efektivně získáváni pro KSČM.

Potřetí, že situace je ovšem jiná, tedy že stagnuje nebo dokonce roste počet občanů nevolících, což bývá nejen v rámci KSČM, ale dokonce i některými politology, příliš uvažujícími v bariérách klasické buržoazní demokracie a klasického stranictví (tedy v rámci klasické politologie) vysvětlováno „nepochopitelnou“ nevyzrálostí, zabedněností a hloupostí takových občanů, jdoucích tak proti sobě, popř. (a to už lépe) odkazem na trvající občanskou lhostejnost a znechucení pravicovou politikou, politikou klasických politických stran či obecně politikou vůbec.

Dovoluji si upozornit, že ve všech třech těchto případech, navzájem se ovlivňujících až do té míry, že stále působí nejen proti klasickým politickým stranám, ale i proti KSČM, je tomu trochu jinak, a to opět ze tří důvodů:

Poprvé tím, že prvotní nechuť volit komunisty postupně přetavovaná do nechuti volit jakoukoliv levici, poté jakékoliv klasické politické strany, popř. nejít volit vůbec, vychází ze stejného základu.

Podruhé, že ve všech třech výše zmíněných případech jde o dlouhodobé volební (a tím i dlouhodobé společenské) tendence, rostoucí od voleb k dalším volbám v rámci efektivně a účinně neřešených, a tím pádem stále narůstajících rozporů v naší společnosti.

Potřetí, že tímto způsobem jde o trvalý výraz nejen jedné velké polistopadové deziluze a tendence, ale i trvalé historické tendence, a to stále sílícího aktivního i pasivního odporu občanů ke všem klasickým stranám, které v jejich očích zklamaly: poprvé v roce 1938, když nedokázaly zabránit nástupu fašismu a okupaci, podruhé v roce 1948, když nedokázaly zabránit nástupu „komunismu“ (resp. stalinismu s jeho represemi a neostalinismu s nejrůznějšími omezeními občanských aktivit a individuálních svobod), potřetí v roce 1989, když KSČ selhala v tvorbě perspektivního socialismu,

a počtvrté nyní, když všechny politické strany (s citlivě občany vnímanou výjimkou KSČM) zklamaly nejen v realizaci listopadových iluzí, ale na základě jejich zneužití dovedly Československo k rozdělení, vytunelování a rozkradení státního majetku, nezaslouženému obohacení jednotlivců, korupci, zadlužení, nezaměstnanosti a bezdomovectví, rozvratu morálky, trvale neplněným volebním slibům, podobným (navzájem vykrádaným) a neplněným volebním slibům, závislosti těchto stran na kapitálu a finančních příspěvcích od státu a nyní i k nesmyslným darům církvím. A tudíž i odporu ke všem politikům, jimž řadoví členové jejich stran slouží jen jako pěšáci a podporovatelé ve výhodných stranických, parlamentních a vládních funkcích. A odporu ke strnulému stranictví a členství v politických stranách, který po odporu ze strany mládeže, vždy a za každého režimu si tolik zakládající na své nezávislosti, rebelství a odporu k autoritám (a to jakýmkoliv) i okamžitých výhodách a prožitcích nepolitického charakteru, postupně zachvátil i ty dříve narozené, o čemž svědčí jak beznadějně stárnoucí členská základna všech klasických politických stran (nejen KSČM), tak i ostentativní nezájem nejen mládeže o schůze, práci v sekretariátech a vyloženě politické akce.

Přitom nejde jen o historickou tendenci danou negativními zkušenostmi občanů s politickými stranami, ale i o zákonitý jev celé historie spočívající v tom, že feudalismus politické strany v dnešním smyslu nepotřeboval, že tudíž jsou vynuceným produktem kapitalistického výrobního způsobu a zřízení, jakož tímto vynuceným produktem byla i komunistická strana, poprvé ve smyslu obhajoby zájmů pracujících za kapitalismu a provedení socialistické revoluce, podruhé ve smyslu mocenského udržení socialismu i proti vůli občanů, tedy i ve smyslu onoho zákonitě vzrůstajícího odporu občanů jak proti vedoucí úloze KSČ, tak i ke znovu obnoveným stranám buržoazního typu (resp. stranám udržovaným při životě kapitálem proti jejich občanským zájmům)

Zamyslíme-li se nad tím, jsou tyto tendence do jisté míry způsobovány a přiživovány dalšími třemi tendencemi:

Poprvé masivním a stále sílícím přesunem zájmů jednotlivců i skupin k nepolitickým aktivitám jak individuálním (v rámci domácností, zaměstnání a volnočasových aktivit), tak volně skupinovým (v rámci různých iniciativ, akcí těchto iniciativ i probojovávání cílů těchto skupin, iniciativ a hnutí na veřejnosti i vůči státu.

Podruhé drobením tohoto autentického individuálního i skupinového zájmu mezi stále se zvyšující počet organizací, včetně pokračujícího štěpení politických stran a hnutí, který má za následek, že se i naše parlamentní a vládní reprezentace stále štěpí a destabilizuje, čímž se oprávněně a historicky dostává parlamentní demokracie do krize a její krize a krize jejího způsobu vládnutí vydatně přispívá k hospodářské, politické i morální krizi celé společnosti.

Potřetí se zoufalou snahou občanů různého světového a politického názoru (s tím bezprostředně související) neohlížet se zpět, dokonce ani nečerpat poučení z minulosti (která jakoby všemi svými dosavadními směry a koncepty zklamala), tudíž jít pouze vpřed a doslova ze zoufalosti volit cokoliv nově vznikající, mnohdy se lživě jako nové tvářící (čímž je zneužívána ona neznalost historického), ale mnohdy obsahující i skutečné výhonky zcela nového, tudíž dosud opravdu v politickém systému i politické praxi nevyzkoušeného.

Tedy např. hnutí ANO Andreje Babiše, ochotného populisticky přeměnit celou zdevastovanou republiku v jednu prosperující firmu, a to buď korporativního a vůdcovského typu (tak jako vyzvedl z prachu a ponížení Německo Hitler), typu opět centrálně řízeného hospodářství (úspěšného jako za socialismu, ale tentokrát nikoliv na bázi zestátněného vlastnictví výrobních prostředků, ale na bázi řízení soukromých firem) nebo do kapsy vlastní a vlastních firem (Agrofertu, Mafry atd.), a to za situace, kdy některé firmy opravdu fungují lépe než stát a přes svou míru vykořisťování vlastní pracovní síly této síle poskytují prostřednictvím zaměstnání i nízké mzdy větší míru jistoty než stát.

Nebo Úsvitu přímé demokracie za situace, kdy všechny klasické politické strany (kromě KSČM) pohrdají občany, kteří si ve svém vzteku vůči nim i v důsledku stále mediálně živeného antikomunismu vůči KSČM (minimálně motivovaného strachem z negativních důsledků návratu komunistů k moci) dosud nedokážou uvědomit, že volit přímo je sice krásná věc, ale bez vlastní účasti na řízení státu (tedy vlastní odpovědnosti ke státu a politice, jíž mají všichni plné zuby a tudíž na ni kašlou), tedy bez účasti na kolektivním spolurozhodování na všech úrovních státní, hospodářské a společenské moci a bez reálné odvolatelnosti zástupců v tomto jakoby zcela novém občanském a zároveň státním samosprávném zřízení, je takováto přímá demokracie velmi snadno zneužitelná těmi, kteří se, kryti tímto bianco mandátem, budou schopni ve svém zájmu i v zájmu svých firem činit cokoliv (jak už to názorně předvedly Věci veřejné).

Čas však kvapí dál (nikoliv vzad) a kdo jednou stál, náhle může stát velmi daleko opodál. Nezařadit proto včas do svého programu vizi a strategii dosažení přímé (údajně Okamurovy) demokracie ve prospěch společného (tedy samosprávného) rozhodování o národním hospodářství (jakoby ve smyslu Babišových snah o oživení hospodářství a zajištění zaměstnanosti), a to s užitím a zapojením všech občanů (tedy nejen volících KSČM, ale i těch, kteří volí nově vznikající hnutí, ale současně i těch nevolících, lhostejno, zda se angažujících v občanských iniciativách nestranického a zdánlivě nepolitického typu nebo naprosto apatických) znamená nejen postupně znehodnotit a promarnit dosavadní úspěšnost politiky KSČM, ale i historickou šanci nenechat se převálcovat jinými politickými silami i naprosto zřejmými vývojovými zákonitostmi.

Nepromarnit tuto historickou šanci, postupně vytvářenou společenskými poměry (mnohdy nezávisle na KSČM nebo mimo sféru její politiky) tedy pro KSČM znamená znovu (ale v nových podmínkách) přejít od „oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“, a tak se nejen pragmaticky jednostranně orientovat na dosud vynikající taktiku (od listopadu 1989 zjevně úspěšnou), ale i na zcela konkrétní vizi a strategii jejího uplatnění, která ovšem v dokumentu Socialismus pro 21. století dosud konkretizována není, a která by měla spočívat v prosazení zcela nového samosprávného společenského zřízení – jednak oproštěného od státoprávních chyb tzv. reálného socialismu, jednak korespondujícího a koncepčně vycházejícího jak z výše popsaných historických tendencí i zkušeností občanů, tak i z onoho prostého a dosud neuskutečněného Leninova poznatku, že „budou-li se opravdu všichni podílet na správě státu, pak už se kapitalismus nemůže udržet“. A pochopitelně, v rámci úspěšnosti cesty tímto směrem, čili v rámci konkretizace a realizace našeho hesla „s lidmi pro lidi“, přestat být spojencem ostatních klasických politických stran, ale stát se spojencem občanských iniciativ budovaných zdola (jak už se děje v rámci SPAS), a zařadit tak do programu KSČM snahu po zrovnoprávnění těchto hnutí a občanských či společenských organizací s politickými stranami, tedy dosažení jejich účasti ve volbách, tak jak to bylo obsaženo už v posledním předlistopadovém návrhu nové ústavy a tehdy snad nejvíce prosazováno Socialistickým svazem mládeže.

Nejstarší členové mohou namítnout, že tím vším není zaručen návrat k vedoucí úloze strany a k zestátnění, ale jistě mi dají za pravdu, že historie se do jisté míry vždy opakuje, a to na Marxově vývojově stoupající a rozšiřující se spirále, tedy vždy později na kvalitativně i kvantitativně vyšší úrovni. A proto „kupředu levá, zpátky ni krok!“ Tudíž tak, aby tomu rozuměli i ti nejmladší, mnohdy znající angličtinu dříve a lépe než vlastní mateřský jazyk: „Forward ever! Backwards never!“