O politické korektnosti

0
14

V poslední době často slýcháme o tom, že se ve veřejných diskuzích o nějakých „citlivějších“ společenských tématech objevuje problém „politické korektnosti“. My jako komunisté stojíme jednoznačně v opozici proti politické korektnosti. Je to dle našeho názoru pokrytecké tabuizování jistých témat, zbytečné trvání na slovíčkaření, které je často vyžadováno na úkor odhalení podstaty problému. Je však třeba říci, že se dnes pod pokličkou boje proti politické korektnosti často objevují vyložené nesmysly, které jsou možná „politicky nekorektně“ řečené, ale zato zcela nepravdivé. Zeptejme se nejprve, kde se politická korektnost vzala a co to je.

Politická korektnost se objevuje v době, kdy je sice formálně uznána svoboda slova (která je v třídně rozdělené společnosti vždy pro nějakou skupinu obyvatel pouze formální), avšak vytváří se jistá nepsaná pravidla, jak a do jaké míry je možné se k čemu vyjadřovat. Je logické, že taková nepsaná pravidla může určit a vyžadovat pouze taková skupina, která má moc a vliv. Jak pravil Marx, společenská třída, jež vládne materiálnímu životu společnosti, vládne i jeho životu duchovnímu. Dnes se tedy požadavek politické korektnosti většinou spojuje s politickými a intelektuálními kruhy liberálních demokratů a různými skupinami (kvazi) humanistů. Samotná politická korektnost se pak většinou týká témat, jako jsou rovnost ras, genderové rozdíly nebo práva různých menšin. Bylo tomu tak ale vždy?

Dobou, kdy se politická korektnost vytváří, sice ne pod tímto názvem, ale jako soubor nepsaných pravidel, co je možné nebo není možné veřejně říci, dodržovaných ze strany mainstreamových institucí, je zejména 19. století. V této době už například bylo možné kritizovat britskou královnu. Ale říci nahlas, že je celá monarchistická instituce jen nákladným přežitkem, to by bylo ošemetné. Nebylo by to korektní. Bylo možné mluvit o sociální nespravedlnosti ve společnosti. Ale říci, že továrníci podle a krutě využívají nemajetného vesnického obyvatelstva, stěhujícího se do měst za obživou, pro účely hromadění svého bohatství, to již by bylo moc. To už by překročilo míru korektnosti. Politická korektnost tedy není doménou nějakého ideologického proudu (neomarxistického, multikulturního nebo jiného). Politická korektnost je prostředkem celé vládnoucí třídy jak tabuizovat nevhodná témata, jak skrze slovíčkaření nálepkovat oponenty jako „radikály“ a „extremisty“. A kdo bude zrovna určovat, co je politicky korektní a čeho se tato korektnost bude týkat, to je otázka toho, jaké je rozložení sil mezi jednotlivými zájmovými skupinami vládnoucí kapitalistické třídy, nakolik je proletariát schopen v ideologickém prostoru narušovat hegemonii buržoazie a jaká propagandistická písnička se zrovna bude vládnoucí třídě hodit.

Konec konců, podíváme-li se například na takové politiky, jakými jsou prezident českého státu Zeman, nebo kandidát na prezidenta v USA Donald Trump, zjistíme, že pro příslušníky a posluhovače vládnoucí třídy je „překročení“ politické korektnosti naprosto bezproblémové. Obyčejný člověk z toho může mít postihy, problémy, nebo může upadnout do izolace. Ale oni tuto svobodu mají. Je to zase proto, že politická korektnost je nástrojem buržoazie jako celku. Ta stanovuje, co je politicky korektní a kdy je možné tuto hranici překročit. Nebezpečné pak je to, že se různé skupiny demagogů z řad politiků, podnikatelů a akademiků ohánějí tím, jak „odvážně“ bojují proti politické korektnosti, jak říkají nahlas to, co se ostatní bojí říci. Ale je to nesmysl. Jim nic nehrozí. Ve skutečnosti říkají jen to, co lidé v tu chvíli chtějí slyšet a co jim samotným přináší nějaký užitek. Politická korektnost pro ně neplatí. Ta platí jen pro nás. Pro „obyčejnou lůzu“, pro utlačovanou třídu bez peněz, postů ve vysoké politice nebo akademických titulů.

Vraťme se ještě jednou do historie. Kdo tedy politickou korektnost prosazoval a čeho se týkala?

Když se blíže podíváme na angloamerické země, kde tento pojem vznikl, zjistíme, že ještě před zhruba 70 lety to bylo s politickou korektností docela jinak. Byla mnohem více výsadou konzervativců, různých staromilů a vůbec prosazovatelů (až do omrzení) jakýchsi „tradičních hodnot“ a „tradičních rolí“. A opravdu, když se nad tím zamyslíme, byli by to zrovna angličtí gentlemani 19. století nebo američtí konzervativci první poloviny 20. století, kteří by o všem mluvili na rovinu a bez zábran? Čekali bychom zrovna od takových lidí, že budou o jakémkoliv tématu mluvit otevřeně a bez zábran, bez ohledu na „korektnost“? Přesně naopak. Ať už šlo o práva černochů, rozvody, potraty, legalizaci homosexuality, „volnou lásku“, ženy v zaměstnání nebo segregaci ve školách, trávili tito lidé nepoměrně méně času vykládáním svých argumentů oproti tomu, nakolik se je snažili zamést pod koberec, tvářit se, že neexistují, tabuizovat je, dívat se jinam když na ně někdo poukáže a označováním každého, kdo je byť jen zmíní, za komunistu a rozvraceče dobrých mravů. Na dvoře královny Viktorie to došlo tak daleko, že bylo nevhodné a nekorektní si objednat u stolu i kuřecí prsa, aby se, nedej bože, byť jen nepomyslelo na ženská prsa.

Asexuální, puritánská část americké společnosti na tom nebyla o nic lépe. Největším zlem pro ni byla sexuální revoluce, emancipace žen a konec rasové segregace. Zkrátka 60. léta. To už se dostáváme do doby, kdy v oficiálním ideologickém prostoru buržoazie převládá nad zastaralými a směšně znějícími konzervativními frázemi nová liberální rétorika. A spouští se celá ta otravná báchorka o lidských právech, šťastné a bezchybné multikulturní společnosti a konci dějin, kde se všichni držíme za ruce a hledíme na univerzální humanitu. Mimochodem ti „sluníčkáři“, kteří s tímto propagandistickým blouzněním přišli (respektive byli nejúspěšnější v jeho šíření), byli R. Reagan a M. Thatcherová, dodnes idoly celosvětové pravice a političtí kamarádi V. Havla, dnes zase mnohými zatracovaného jako „sluníčkáře“ a „pseudohumanisty“ (a také Bin Ládina a Pol Pota, ale to asi také patří k tradičním hodnotám nebo lidským právům nebo co si zase „tam nahoře“ určí jako jedinou pravou hodnotu západní civilizace). A s touto rétorikou se šlo do kontrarevolucí z přelomu 80. a 90. let. Nikdo tehdy lidem nesliboval tradiční hodnoty, křesťanskou civilizaci nebo národní hrdost (dobře, tu národní hrdost někde ano, třeba v Jugoslávii – jak to tam dopadlo, je, myslím, známé), slibovali jim lidská práva, humanitu a evropanství. Kdo měl třídní pohled na věc, věděl, jak to dopadne. Kdo ne, diví se dnes, že nerozhodujeme ve vlastní zemi, ale (a to je ještě důležitější) ani na vlastním pracovišti, ve vlastních školách atd. Zkrátka nerozhodujeme o ničem. Ale můžeme si stěžovat, máme přeci svobodu slova. Pokud tedy nepřekročíme hranice politické korektnosti. Je to k naštvání, že? Nemá smysl posuzovat, který druh politické korektnosti je horší, ale jsem zvědavý, jak by dnešní zbožňovatelé „starých dobrých časů před zavedením multikulty propagandy“ žili v době, kdy i to, že si žena obleče kalhoty, je politicky nekorektní (a polonahá selfie na sociálních sítích by v některých státech USA, kde se ještě drží „tradičních hodnot“, byla rovnou na popravu).

Než se dostaneme k závěru této krátké úvahy, řekněme ještě jednu věc. Na začátku článku jsem zmínil, že to, čeho se bude politická korektnost týkat, záleží do velké míry na tom, nakolik je proletariát schopen narušit v ideologickém prostoru hegemonii buržoazie. Dnes toho není utlačovaná třída schopna téměř vůbec. To vede k tomu, že má buržoazie čas se mezi sebou do omrzení hašteřit o tom, která menšina má jaký status, jakým termínem má být označována atd. To dnes vede k tomu, že lidé mají tendenci si politickou korektnost spojovat s tématy, jako jsou kvóty žen v politice, adopce dětí homosexuály a nebo jaký je správný termín pro označení romské/cikánské menšiny. Ale to je jen naprosto okrajové využití politické korektnosti. Ta je především prostředkem k umlčování odpůrců myšlenek vládnoucí třídy. Není tedy nic politicky korektnějšího, než protiklad mezi kapitálem a prací nazvat „sociálními rozdíly“, proces podrobení si slabších státu západoevropským kapitálem „evropskou integrací“, vykořisťování „přirozeným vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem“ nebo třídní boj nazvat „krizí demokracie“. Proti takové politické korektnosti by se mělo bojovat! A všechny pochody gayů, vegetariánů, tradičních rodin, vlastenců, transsexuálních romských veganů nebo bílých manželů, majících komplex z BBC (bylo by opravdu moc nekorektní i na tento článek psát, co je to BBC, ale ti, kterých se to týká, to z kontextu pochopí), můžeme nechat na potom.

Na závěr je třeba říci, že je důležité vyvarovat se nebezpečí zneužití tohoto tématu. Mluvím zejména o fašistech. Ti označují v zásadě vše, co jim není po vůli, za politicky korektní. Musíme prohlásit, že ne vše, co je řečeno „politicky nekorektně“ je taky pravdivé. Zdá se vám označení „Rom“ politicky korektní? Dobrá. Ale označení „cikánská svině“ není politicky nekorektní, je to prostě rasistická urážka. Lepší politicky korektní polopravda, než politicky nekorektní lež. Nenechme si toto téma vzít ze strany různých fašistů, kteří jsou mnohdy ještě zarytějšími propagátory politické korektnosti než kdokoliv jiný (historicky: „životní prostor“, politicky nekorektně: válka a okupace), „konečné řešení“ (pn: genocida), dnes je to „ochrana existence bílé rasy“ (pn: vyhlazení všech ostatních ras a všech odpůrců této politiky z řad bílé rasy).

Komunisté byli vždy největšími bojovníky proti politické korektnosti i buržoazní propagandě vůbec. Zatímco jedni buržoazní křiklouni bojovali za přidání koncovek v ženském rodě do úředních formulářů, komunisté ženy politicky zorganizovali, vybojovali jim mezinárodní den žen a ukázali jim cestu ke skutečné emancipaci. Zatímco druzí buržoazní křiklouni dodávali „národní hrdost“ skrze prapory a pochody, komunisté sjednotili národy v boji prosti fašizmu a pomohli tak zachránit tyto národy před zánikem i s jejich národní hrdostí.

Zdroj: Komsomol.cz

Poznámka administrátora: Myslím, že nejlépe definoval pojem „politická korektnost“, prezident USA Harry Truman v jednom ze čtyř telegramů, které si vzájemně vyměnili s generálem Douglas Mac Arthurem den před podpisem kapitulace Japonska. Obsah těch čtyř telegramů, které následují, je přesnou kopií, ani slovo nebylo přidáno, nebo vymazáno.

(1) Tokyo, Japonsko
08:00, září 1, 1945
Pro: Prezident Harry S. Truman
Od: Generál D MacArthur
Zítra se setkáme s těmi žlutobřichými bastardy a podepíšeme kapitulační dokumenty. Nějaké poslední instrukce?

(2) Washington, D C
13:00, září 1, 1945
Pro: D. MacArthur
Od: H. S. Truman
Gratuluji, dobrá práce, ale musíte zmírnit své zjevné nepřátelství k Japoncům při diskusi s novináři o podmínkách kapitulace, protože některé vaše výrazy nejsou politicky korektní.

(3) Tokyo, Japonsko
16:30, 1. září 1945
Pro: H. S. Truman
Od: D. MacArthur a Ch. Nimitz
Provedu, pane, ale oba, Chester i já, jsme poněkud zmatení, co přesně znamená termín „politicky korektní„?

(4) Washington, D C
21:20, září 1, 1945
Pro: D. MacArthur / Ch. Nimitz
Od: H. S. Truman
Politická korektnost je doktrína, v poslední době oblíbená blouznivcí a nelogickou menšinou. Podporují ji mocná mainstreamová média, která si myslí, že je možné uchopit kus hovna za čistý konec!

Myslím, že k definici prezidenta Trumana není nutné dodat jediné slovo.