O to jsme zrovna nebojovali

0
163

Autor: Jiří Jírovec

Jiří JírovecJiří Suchý v jedné hře vyvolával potlesk na otevřené scéně, když v rámci jemného lavírování proti tehdejší moci zazněla replika: „Je nebezpečné domnívat se cokoli“. Podobně reagovali návštěvníci na píseň „Až se k nám právo vrátí“ a v ní na přání „děti po svém vychovávat“. To je Spirituál kvintet. Tehdejší moci takové věci vadily, ale stejně prohrávala, protože její, frázemi prošpikovaná řeč nestačila na jazyk básníků. Proto se stalo, že Semafor i Spirituál kvintet přes všechny obtíže přežily normalizaci. Stejně jako Divadlo Járy Cimrmana.

Jiří Tichota vzpomíná, že argumentoval proti blbosti tím, že spirituály odrážejí boj černochů proti rasové diskriminaci. Ten byl reálný i v době, kdy Spirituál kvintet začínal a svým způsobem trvá dodnes. Píseň „Jednou budeme dál“, v originále „We Shall Overcome“ byla hymnou tohoto boje již od počátku minulého století.

Československá situace byla specifická v tom, že naše občany zajímal okolní svět obchodně, ale ne politicky. Vycestovat, vydělat a něco přivézt. Co jim bylo do nějakých černochů nebo války ve Vietnamu? Teď mnozí říkají, jak bojovali a jak trpěli. Pokud jde o umělce, blíž k pravdě bude, že se naučili v předlistopadovém režimu pohybovat. Po roce 1989 s novou mocí splynuli. Bylo přece dobojováno.

Moc, jako filosofická kategorie, se ale nikdy nespokojuje s momentálním stavem, byť vypadá vítězně. Její základní vlastností je utužování se.

Máme svobodu shromažďování, ale musíme se napřed zeptat na úřadě, jestli vezme na vědomí, že se někde sejdeme. Nemůže to vlastně zakázat, leda pod záminkou, že je to které náměstí již obsazené.

Jsou ovšem situace, kdy se „jim“ (tedy moci), občané hromadí tak nějak nekontrolovaně. Třeba jako to dělají fotbaloví fanouškové. Tak se zavede termín shlukování. Nebude dlouho trvat a shluky budou nezákonné.

Máme svobodu slova, jenže jen takovou, která se moci hodí do krámu. Ošetřeny jsou názory na holocaust a předcházející režim. Samozřejmě, že ne úplně. Záleží totiž na politické orientaci mluvčího. To poznala třeba Marie Semelová, když byla (zatím neúspěšně) souzena za vyslovení svého názoru o Miladě Horákové. Naštěstí neřekla, že i v USA popravili ženu. Jmenovala se Rosenbergová. Obvinění bylo podobné a stejně jako v případě Horákové byly neúspěšné žádosti o její omilostnění.

V mediích můžete svobodně prohlásit, že komunisté byli horší než nacisté. Říct to obráceně už není jen tak, protože se mnozí bývalí nacisté přeměnili na „naše milé krajany“. Jednou jim ještě poděkujeme, že nám pomohli v klidu přežít válku proti Sovětskému svazu.

Občan má být trestán, jestliže se nelibě vyjádří o práci veřejného sluhy. Výjimkou je president Zeman, o němž může kdejaká zpěvačka či kavárník říct cokoli. Úřednici za přepážkou ale nesmíte říct, že je „kráva nebeská“ i když zprznila vše, co měla udělat.

Nemá se rovněž kritizovat policii za způsob provádění zákroku. Nejspíš nejen verbálně, ale ani natáčením a zveřejněním videa na sociálních sítích. Taková svoboda je škodlivá, což dokazují nepokoje v USA, které jsou důsledkem zveličování zákroků policie proti čmoudům, či negrům, jak se v Česku zkracuje krkolomný název Afroameričan.

Toto nebezpečí existuje i u nás. Vezměme třeba tuto událost: Při nedávné demonstraci v Praze byla na služebnu v Krakovské ulici předvedena občanka, protože u sebe měla vlajku, jejíž barvy připomínaly tu českou a vzbuzovaly podezření z urážky státního symbolu. Policie pomohla ochránit symbol před znesvěcením.

Jenže: Na sítích se zlovolně objevilo video. Ukázalo, jak se na sedící ženu vrhlo několik svalnatých příslušníků. Použili zákonem povolenou sílu, úměrnou obavě o vlastní život, ale i tak byla celá situace nafouknuta do té míry, že se vedení policie nakonec muselo trapně omlouvat. To je nepřípustné, policie přece musí mít klid pro svou práci!

Občan stojí i před hrozbami, souvisejícími s bojem proti terorismu. Nemůže za to, že se přesně neví, která organizace je či není zrovna považovaná za teroristickou. Něco plácne a pak ho to mrzí. Když se splete, může být obviněn i z finanční či jiné podpory terorismu. Trestný čin „souhlasu“ je znám již od vraždy Heydricha skupinou teroristů.

Zákazy a postihy přibývají, ale současně neexistují modelové formulace, jimiž by se dal vyjádřit nesouhlas s úřadem a nebo vyslovení čehosi nevhodného o teroru. Nesouhlas s válkami nebo s politikou vlády může šikovně žalobce proměnit v podporu terorismu.

Občanům by pomohlo, kdyby byly sestaveny bezpečné výroky, pro pochvaly i kritiku. Musely by ale být formulovány tak, aby bylo vyloučeno jejich spojení s ironií. Při policejním zákroku by bylo vhodnější volat „bravo“ místo „bijte je, bijte je„. Na úřadech by se naopak dalo použít ambivalentní „to jste mi opravdu pěkně pomohli„.

Zdroj: Nová Republika