O tom, proč ČR není EU pranic dlužna

0
279

Autor: Michal Kimák

Michal Kimák Nelze se vyhnout častému horování bruselských patolízalů a modrých europeistických svazáků o tom, že EU toho spousty dlužíme. Člověk jako by se pak měl stydět říct vůbec něco kritického na adresu EU.

Já se nestydím a nikdy stydět nebudu. Stačí si uvědomit pár prostých faktů.

1) Politický směr EU určuje Německo. Hned za ním pak Francie a Británie. Myslím, že to musí být jasné i tomu nejzatvrzelejšímu eurohujerovi. Je to dáno dvěma aspekty. Jednak jejich politickým posílením po Lisabonské smlouvě (09), jednak jejich přirozenou autoritou pramenící z historicko-ekonomického postavení v EU.

Ačkoliv jsme byli ujišťováni, že lisabonská smlouva je triviální záležitost, změnila EU od základů. LS totiž, mimo jiné, snížila hlasovací váhu menších států a naopak ji zvýšila těm větším. Umožnila pak také zrušení jednomyslného hlasování, což těmto státům umožňuje přehlasovat kohokoliv. V praxi to bylo možno vidět nedávno, když jsme byli společně se Slovenskem a Maďarskem přehlasování při rozhodování o povinných kvótách.

Co se týče druhého aspektu, tedy že tyto státy s Německem v čele jsou jakousi „přirozenou autoritou EU“, ten je patrný především neustálým podlézáním evropských politiků elitám, které určují směr EU. Příkladem budiž například požadavek premiéra Sobotky na svého poradce, aby u poradců Merkelové zjistil, co si tato dáma přeje, aby Sobotka říkal.

Co tedy dlužíme za to, že můžeme být v tomto nesvobodnému a nerovném systému? Myslím, že nic. Naopak, tento systém nám dluží naši ztracenou suverenitu a postupně ukrajovanou svobodu.

Jenže tu jsou …

2) Dotace

EU máme prý děkovat a být vděční za peníze, které si od ní vyžebráme. Jinými slovy, „držme huby, jsme za to placeni“. Jenže co jsou vlastně ty Evropské dotace? Jsou to peníze, kterými nás zaplavují státy západní Evropy a zároveň peníze, které postupně všechny v budoucnu vrátíme, neboť se jednou také staneme čistým plátcem.

A jsme opravdu tak závislí na dotacích EU, jak je nám neustále předkládáno?

V období 2004-2014 jsme do EU poslali celkem 387 a dostali 797 miliard. Za deset let jsme tak získali 410 miliard. V průměru to dělá 41 miliard za rok. V roce 2014 to bylo 44,5 mld, přičemž příjmy našeho rozpočtu za rok 2014 měly být pro srovnání 1,118 bilionu.

Je to opravdu tak závratná částka, která by nám měla zacpat pusy?

Někdo by však mohl namítnou, že přeci díky dotacím máme například nové železniční tratě nebo nové městské ulice a chodníky. Stačí však uvést pár příkladů kam dotace putují a zjistíme, že takové věci bychom si mohli klidně dovolit i bez dotací EU:

Putují například do zemědělství, které EU rozvrátila. Putují soukromým firmám, které tak získávají nezaslouženou výhodu nad ostatními. Putují do Škol, které díky dotacím začaly chrlit jednoho neuplatnitelného absolventa humanitních oborů za druhým. Putují neziskovkám, které píší manuály pro ekonomické migranty v nichž se dozví, kde dostanou nejlepší sociální výhody či sepisují studie o důležitosti zavedení kvót pro ženy. Mějme také na paměti, že eurodotace ve veřejném sektoru musí být spolufinancované cca z 20% státem.

Jsme navíc známí tím, jak špatně dotace čerpáme. A čerpáme je špatně zkrátka proto, že nevíme, co s nimi. Vznikají tak nepotřebné a předražené asfaltové polní cesty pro traktory nebo rozhledny pod kopcem. Vnikají farmy typu Bolka Polívky, které se bez dotací neuživí nebo grand hotely v pustinách, kde nic zajímavého není. Příkladů je mnoho, stačí se rozhlédnout.

Také je všeobecně známým faktem, že se evropské dotace záměrně předražují a rozkrádají. Dotace dostávají jen někteří a tak pro většinu lidí nepředstavují žádnou výhodu, ba naopak.

Nejdůležitější je však to, že skutečné náklady, související se členstvím v EU, jsou mnohem vyšší, než dotace z Bruselu. Myslím, že to je alfou omegou celé diskuze o užitečnosti dotací.

3) Konečně se dostáváme k bodu, ke kterému se snažím dobrat. Neptejme se, co jsme dlužni největším plátcům a zároveň tahounům EU, ptejme se, co oni dluží nám. Psal se rok 1938, když nás Británie, Francie a Itálie zaprodali Německu. Psal se rok 1947, když nás alkoholik Churchill označil za součást nesvobodného zpátečnického východu a tím podkopal Benešovu snahu o zapojení do Marshallova plánu a de facto nás odsoudil do područí SSSR.

A co teprve samotné Německo, které nám pokaždé, když zazní kritický hlas vůči EU, připomíná, jak „EU“ máme být vděční a nemáme zrazovat „společnou“ Evropskou myšlenku. To, co nám dluží Německo za 2 SV, je nevyčíslitelné! Celkem z požadovaných reparací jsme obdrželi pouze 0,09%.

Jednoznačně tedy odmítám stále opakovanou lež, že jsme EU něco dlužny nebo výzvy, že ji máme být vděčni. Evropské unii, reprezentovanou především Německem, Francií a Británií, mohou být vděčni leda tak etatisté všech barev, kteří v EU vidí nástroj, jak si podmanit svobodné národy ve jménu další velké ideologie, tentokrát europeismu.

Zdroj: Blog Michal Kimák