Oranžový Schwarzenberg

0
7
Černínský palác

Autor: Lubomír Man

Lubomír ManDvě slova a každý ví, o koho kráčí. Ano, o tvůrce naší zahraniční politiky – a pokud by se to někomu zdálo nadnesené – tak tedy aspoň o člověka, který za tu politiku zodpovídá. V době před posledními parlamentními volbami patřil k nejrozhodnějším odpůrcům amerického radaru v Brdech, a jeho zaujetí v této záležitosti přimělo dost lidí dumat nad tím, že není možná zas až tak moc šedá myš, za jakou ho kdysi kdosi označil.

Je dokonce možné, že právě jeho lítostivé hořekování nad naším osudem – kdyby bílá koule nad brdskými lesy skutečně zasvítila – přihrál sociální demokracii oněch pár tisíc hlasů, o které se jí ve volbách roku 2013 podařilo nad svými soupeři vyhrát.

Říkalo se (a možná to říkal jen on sám a nějak se to rozšířilo), že je odborníkem na zahraničně-politické otázky, takže jej jmenovali stínovým ministrem zahraničí strany ČSD – nu a po vítězných volbách vstoupil coby nový a řádně zvolený ministr zahraničních věcí ČR do Černínského paláce. Když ho ten památný první den v úřadě provázeli chodbami obrovité budovy nad Prahou, cítil nade vše hrdost nad tím, že to dokázal a že od dnešního dne je nejvyšším pánem nejen téhle budovy, táhnoucí se od vidím až téměř k nevidím, ale i zástupů lidí, kteří v té budově pracují. A nejen v té budově, ale i ve stovkách českých vyslanectví, generálních a honorárních konzulátů, stálých misí a českých center po celém světě, a tedy diplomatickou sítí, nad kterou slunce nikdy nezapadá. A všichni ti lidé ve spoustě těch úřadů mu teď budou poklonkovat a dělat, co mu jen na očích zahlédnou. Probohaživého, komu se něco takového v životě podaří, bilo mu nejen za spánky, ale pulzovalo mu to celým tělem, ale pak, po několika stovkách ušlých metrů v paláci a stovkách slov, které si se svým doprovodem na své iniciační procházce Černínem vyměnil, se do toho nesmírného jasu začalo vkládat i cosi odlišného. Neznámá tíseň, možná z budoucího i dosud anonymního, jako by se nejdřív jen lehce a opatrně dotkla jeho srdce, ale vzápětí se mu začala v hrudi rozšiřovat. Co to je? vyděsil se ministr, pocítil, že se mu náhle i hůř dýchá, slyšel, jak jeho zvučný hlas začíná nabírat chraptivé tóny, a po celou dobu náhle a nečekaně zjevené nepohody bouřila do ministrova vědomí otázka, co může být její příčinou. A proč mu vytryskla z duše právě v okamžiku jeho nejvyššího triumfu? A proč přiharcovala dokonce i v nejméně žádoucím okamžiku, protože už za chvilku i se svým průvodem skončí prohlídku nevyššího patra a sjedou výtahem do poschodí prvního, kde jej v reprezentační místnosti paláce čeká přiťuknutí skleničkami s jeho novými vysokými spolupracovníky. Propánakrále, co ho to tak náhle a cize tíží?

Blížili se k výtahu a tu ho to udeřilo, jako kdyby ho někdo pleskl otevřenou dlaní do tváře. Ano, už ví, co to je. Uvědomění, že od tohoto okamžiku, chce-li si si tenhle skvostný palác a tisícihlavý úřad, který k němu patří, udržet na co nejdelší dobu, a až v něm skončí nepřipustit možnost jakékoli sestupné dráhy, ale naopak, stoupat z tohoto úřadu ještě výš, musí své dosavadní politické dráze nařídit nekompromisní čelem vzad a pochod obráceným směrem, než šel dosud. Je to těžké, mnohé to překvapí, nejvíc asi ty, kteří jeho stranu i pro její protiamerické sentimenty, jím hlásané, volili, ale – bohužel – není jiné cesty. Svět je s výjimkou Ruska a možná i Číny svět americký, s tím nikdo nehne. A americkým zůstane. A nakonec i to Rusko, v Evropě osamocené, se jednoho dne přestane stavět na zadní, a svět ovládne pax americana, ve kterém se musí najít odpovídající místo i pro něj.

Zkusil svou novou roli hned po příchodu do reprezentační místnosti. Pronesl pár vět na podporu americké politiky i pár vět odsuzujících tradiční ruskou rozpínavost – a nikdo nezaprotestoval, nikdo se nedivil, a to ministra vyhouplo zpět do skvělé nálady. Tíseň , která ho při prohlídce tak tížila, zmizela stejně rychle jak přišla, rozptylovala se po prostoru reprezentačního sálu a ztrácela ve skleněném klinkání plných pohárů i v hlaholivých hlasech mužů a chichotu dam. Svět se vrátil do původní jiskřivé podoby a ministr věděl, že pro něj od tohoto okamžiku není už žádný kotrmelec dost velký.

Potvrzoval to pak ve svém vlastním, dlouhém a dosud neskončeném tažení proti Rusku v průběhu ukrajinské krize, a ve stejném duchu se kutálí do dneška. Když se v září se v rámci visegrádské čtyřky postavil proti povinným kvótám pro přijímání uprchlíků, jak je nařizovala EU, hlasoval sice při konečném hlasování v Bruselu se Slováky a Maďary proti nim (Polsko hlasovalo pro ně) ), ale když byli odpůrci kvót v konečném zúčtováni poraženi a nepoddajní Slováci vyzvali poražené k společné žalobě povinného nesmyslu u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, srazil náš ministr dodatečně paty a nechal bratrské Slovensko s jeho žalobou opuštěné. Anebo když před pár dny při rokování UNESCO v Paříži, zda přijat či nepřijat do organizace narkomafiánský stát Kosovo, vzniklý násílím a hlavně cizím vměšováním na historickém území našich dávných bratrů Srbů, dal české delegaci chladnokrevně pokyn pro přijetí. Kosovu to sice nepomohlo, protože totožně hlasovaly jen nejvazalštější státy USA, což na přijetí nestačilo, ale ministr si i tak zamnul prsty. Měl v kapse další potřebný bod.

Získali jsme tenhle bod hanby společně s ministrem samozřejmě i my všichni jako národ a tedy i každý z nás jednotlivě. Ale buďme na chvíli upřímní.Vadí nám to vůbec ještě? Či už ne? Jako to nevadí ministrovi? A vlastně i celé vládě?

Zdroj: Rukojmí.cz