Pokusná policejní laboratoř a božský komplex státních zástupců

0
19

Autor: Jaroslav Saalivar

Jaroslav SalivarPolicie opět zaměstnává média, veřejnost a zejména politiky naplno. A opět to není objektivními hmatatelnými výsledky své práce, což by jistě bylo chvályhodné. Už se opět vládní koalice otřásá v základech. Zdá se, že další pokus o definitivní státní převrat je na spadnutí.

Už opět ti, co nekradli, budou muset zřejmě dokazovat, že nekradli, ti, co kradli, budou více křičet, chyťte zloděje. Už opět nejde o to, kdo co udělal či neudělal, ale kdo co a jak odprezentoval či neodprezentoval. A kdo si s kým o čem povídal v hospodě a jestli to náhodou nezapadá do plánu na odstranění toho či onoho. A čteme-li aktuální zprávu, že žalobci začali vyšetřovat plán na odstranění Šlachty, pak je jistě na místě otázka, není-li náhodou také plán na odstranění policejního prezidenta, ministra vnitra, premiéra, vlády, koalice, prezidenta, atd. Jímá z toho hrůza, ale u nás to tak chodí.

Když před nedávnou dobou ministr spravedlnosti vyjádřil mimořádné znepokojení nad tím, že GIBS vyšetřuje to, co má správně vyšetřovat a krátce nato ministr vnitra vyjádřil podiv nad tím, proč naopak nevyšetřuje něco jiného, co mu ovšem státní zástupci nedali, tak prostě ředitel skončil. Postupoval sice správně, ale zřejmě nerozptýlil nerozptýlitelné znepokojení politiků, kteří prostě měli jiný plán. A co bude nyní, když stejný ministr bez kousku studu tvrdí, že autoři reorganizace stojí proti zbytku světa, jejich postup je nelogický, nezodpovědný a absurdní? A jeho stranický kolega a šéf tvrdí, že buď to někdo dělá naschvál, aby překazil vyšetřování živých, aktuálních kauz, nebo je nekompetentní. Zřejmě nemá na mysli Čapí hnízdo, ale každopádně by bylo férové, do akademického výčtu možných motivací zařadit ještě jednu, také velmi logickou. Možná to také někdo, byť naprosto neodborně a diletantsky, dělá proto, aby se konečně u SKPV vyprodukovalo něco, co má naději uspět i u soudu, tedy aby zmíněné, elitně problematické útvary, už konečně předvedly něco víc, než nekonečné, politicky motivované divadlo.

Olomoučtí státní zástupci už udělali výslechy osob z policejního prezidia ohledně plánu na odstranění Šlachty. Můžeme se těšit, že brzy někdo objeví, že by bylo stejnou optikou velmi rozumné prověřit také plány na odstranění šéfa Vězeňské služby Petra Dohnala, Celní správy Pavla Novotného, policejního prezidenta Martina Červíčka, ředitele GIBS Ivana Bílka a mnohých dalších – a to šlo o ředitele bezpečnostních sborů, nikoli o příslušníky třetí řídící úrovně, kterých takto odchází stovky. Jistě to někomu posloužilo, jistě tím někdo něco sledoval, tak proč to nevyšetřit. A s výjimkou Dohnala, který se nedal a uspěl, všichni odešli dobrovolně, na vlastní žádost a všichni, včetně Šlachty, se můžou do bezpečnostních sborů do 5 let automaticky vrátit. To jim garantuje služební zákon – další důvod, proč toto jejich vlastní rozhodnutí řádně prověřit a vyšetřit, konec konců, všechno ostatní už je v naší zemi úspěšně prověřeno.

Situace je přitom zdánlivě velmi jednoduchá, přehledná a čitelná. Langerem jmenovaný Šlachta, jeho stranickým kolegou Pospíšilem jmenovaný Zeman a druhým stranickým kolegou Blažkem prosazená Bradáčová jsou jedinou zárukou dobré práce policie a státních zastupitelství. Není tedy nic divného na tom, když se dlouholetým přítelem Langera – Babišem jmenovaný ministr Pelikán, nechce smířit s tím, že by Šlachtovi nějaký, možná Pecinovo kamarád, Tuhý, měl ubližovat a rušit to, co šéfovo bývalý kamarád tak těžce před osmi lety u PČR prosadil a vybudoval. To je všem naprosto jasné a tak se o tom v našich nezávislých médiích ani nemluví (nebo snad žádná nezávislá média nejsou?).

Jenže ono se nemluví ani o tom, jaké jsou dnes ty skutečné výsledky práce těch konkrétních útvarů, o kterých je řeč. Co zbývá, pokud se odmažou bombastické, pečlivě a cíleně připravené a mocensko-politicky motivované realizace? Pouze skutečně objektivní výsledky – tedy pravomocné rozsudky – mají být důvodem k reorganizacím, k soudům o tom, co a jak funguje, co je třeba zlepšit. Tak jako tomu bylo i s Langerovo reformou policie.

Tenkrát to byl dlouhodobý veřejný nezpochybnitelný souboj argumentů a dat mj. i na půdě Poslanecké sněmovny a všech jejích příslušných dotčených výborů. Bylo jedno, čí byl Kubice, Zimmel, či kdokoliv jiný, kamarád. O ně vůbec nešlo. Výsledky, či spíše nevýsledky práce konkrétních útvarů byly jediným důvodem ke změnám. Těmi se však dnes nikdo nezabývá, byť jsou přímo tragické. Stejně jako jsou tragické do nekonečna opakované bláboly mnohých rádoby odborníků o tom, jak hrozná škoda vznikla, když byla zrušena nevýkonná virtuální realita s názvem Finanční policie.

Proč jí pět následujících ministrů vnitra opětovně nezřídilo, to už se jaksi nedozvíme. Zato slyšíme stále dokola – jakákoliv spolupráce, řízení, hodnocení, koordinace, kontrola a koncepční činnost celorepublikových policejních útvarů je špatné. Jakékoliv pevně stanovené kompetence a působnost jsou špatné. Vše záleží na konkrétních nedotknutelných jednotlivcích, vše ostatní ( a všichni ostatní) je podružné a nepodstatné.

Dne 27. května 2016 byl publikován v tabletovém týdeníku DOTYK článek NEJSME HRDINOVÉ, ALE ANI PADOUŠI. Jeho obsahem je rozhovor s ředitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky plk. Mgr. Robertem Šlachtou. Rozhovor je součástí tématu, kterému se toto vydání DOTYKu věnuje podrobněji.

Již úvodní titul vydání zní: AFÉRA NAGYGATE TŘI ROKY POTÉ. Zabývá se událostmi započatými dne 13. června 2013, při kterých proběhl masivní zásah proti vysokým úředníkům státní správy, který byl demonstrován na následné tiskové konferenci, kde z úst plk. Šlachty a vrchního státního zástupce v Olomouci JUDr. Ivo Ištvana zazněly informace, které obsahovaly závažná obvinění z korupčního jednání, zneužívání tajných služeb a propojení řízení státu s organizovaným zločinem. Šlo i o stovky milionů a desítky kilogramů zlata, jen dodnes nevíme, jak s tím souvisely. Následně došlo k demisi vlády a překreslení politického schématu České republiky. Po třech letech průběhu trestního řízení jsou výsledky tohoto zásahu přinejmenším sporné.

Plk. Šlachta se v rozhovoru (pořízeném emailem – tedy výjimečně dobře promyšleném) přiznává, že policejnímu útvaru, který již devět let řídí – a potažmo celé Policii České republiky, je úplně jedno, jak dopadne soudní projednávání jeho zásahů. Doslova uvádí: „Soudní projednávání už není věcí policie, takže statisticky je policie nesleduje. Z naší strany by asi ani taková statistika nebyla životaschopná, protože by vzhledem k délce soudních projednávání neměla za konkrétní rok žádnou vypovídací hodnotu.“ Slova, ze kterých běhá mráz po zádech. Již v úvodních hodinách základního kurzu se nově nastupující policisté seznamují s prameny práva. Patří k nim i rozhodnutí soudů. Přesto, že žijeme v zemi, která má zakotvený kontinentální systém pozitivního práva psaného, patří rozsudky, usnesení a nálezy soudů obecných, správních a soudu ústavního k důležitým dokumentům, ze kterých se zpracovatel věci dozvídá, jak konkrétní soudce hodnotil směr a rozsah jeho postupu, obsahovou a věcnou náplň vedeného řízení, hodnocení důkazů jednotlivých i v celém souhrnu, prostě kvalitu (resp. nekvalitu) jeho práce.

Z toho by si pak měl brát ponaučení a svoji práci zlepšovat. Soudní projednávání je konfrontací obžaloby s obhajobou za neúprosného dohledu veřejnosti. Svět, který policejním orgánům chybí. A ředitel ÚOOZ si to nepřipouští, byť závěrem říká, že kde nejsou důkazy, není pachatel a pachatelem je pouze ten, koho za pachatele označí pravomocný rozsudek soudu. Jenže ke zničení života, osudu či kariéry stačí být pouze sprostým podezřelým. To už ovšem Šlachta neříká, a takového Drobila se na to nikdo neptá.

Jinými slovy: ÚOOZ a PČR nesleduje finální produkt, kterým je uznání viny konkrétní osoby za konkrétní skutek, který je posouzený jako trestný čin, nezáleží jim na průběhu a výsledku soudního řízení, ve kterém musí soudce podrobně popsat způsob, jakým se vypořádá s důkazy, s pochybnostmi ve prospěch obviněného, s návrhy obhajoby na doplnění dokazování apod. za využití veškerých základních zásad trestního řízení.

Přesto, že většina rozhodnutí soudů nižších stupňů se nemá šanci stát judikátem (závazným pokynem pro veškerá řízení stejného druhu), jsou důležitým pramenem práva, protože v rozhodovací praxi platí zásada předvídatelnosti, tedy mj. pokud v některé věci padlo určité rozhodnutí, lze předvídat, že ve věci stejného druhu padne rozhodnutí podobné.

Ve světě Roberta Šlachty je pro ÚOOZ a PČR důležitý patrně většinou pouze ten okamžik, kdy proběhne spektakulární realizace a nabubřelá tisková konference. Následují masívní úniky informací z vyšetřovacích spisů (jimiž je nejen ÚOOZ pověstný), které jsou umocněny jedním z nejliberálnějších tiskových zákonů v Evropě, až absurdně chránícím zdroj, který takto může šířit i nepravdivé informace. Novináři, závislí na svých majitelích miliardářích, beztrestně zveřejňují citlivé privátní informace, vážně zasahující do osobnostní integrity občanů. V médiích jsou podezřelí odsouzeni a lidsky zničeni, byť trestní řízení ještě zdaleka není u konce. Pokud se případ dostane k soudu a soudce chce soudit spravedlivě, zpravidla se dostane do konfliktu s veřejným míněním, které je již sdělovacími prostředky předpřipraveno na odsuzující rozsudek a pouze vyčkává na „popravu“.

ÚOOZ se tak začíná podobat laboratoři, specializující se na pokusy na lidech, v demokratickém státě nepřípustné. Policejní hazard s ústavními právy občanů (bez ohledu na to, že příslušný vážený soud zkonstatuje pošlapávání ústavy, ale nepožaduje její retroaktivní dodržování), už musí být neúnosný i pro stávající politickou garnituru, byť se jich prozatím žádná z realizací ÚOOZ bezprostředně nedotkla (zatím byl zničen pouze úspěšný a populární hejtman Rozbořil). Je to možná pouze otázka času, neboť četnost a razance realizací ÚOOZ je obyčejně přímo úměrná stupňování kritiky činnosti útvaru a jeho vedení. Šlachta postupně stahuje vedení PČR, ministra vnitra a předsedu vlády, kteří nad ním doposud drželi ochrannou ruku, pod hladinu, na které se promenují populistická a extremistická uskupení či hnutí.

V aktuální době tedy rezonuje médii polemika o slučování ÚOOZ a Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality PČR, který je dalším tzv. „elitním“ útvarem SKPV, taktéž vyzobávajícím mediálně poutavé a veřejností „pozitivně“ vnímané kauzy, které mohou přinést zvýšení popularity, pozornost politiků a více peněz do rozpočtu. Média, která kampaň rozpoutala, patří do skupiny AGROFERT a nepochybně zastupují zájmy zejména svého majitele. Vedení policie a zejména novináři nějak zapomněli na Národní protidrogovou centrálu, která k těmto celorepublikovým „elitám“ také patří. Ostatní útvary SKPV PČR jsou pouze „servisní“, žádné trestné činy nevyšetřují (snad kromě paběrků Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu SKPV a zvláštních týmů Úřadu SKPV) a slučování pod jednu střechu by tak pro ně bylo nepraktické. Patrně zůstanou řízeny náměstkem policejního prezidenta pro SKPV. Pamětníci jistě vzpomenou před 14 lety podobnou polemiku v případě spojování Služby kriminální policie PČR a Úřadu vyšetřování pro ČR do Služby kriminální policie a vyšetřování PČR, která je dnes vnímána jako samozřejmost. K žádné tragédii tehdy nedošlo, média tehdy byla ve „zlých německých kapitalistických rukou“, takže nebyl zájem to nikterak zvláště dramatizovat.

Nyní je však jiná doba, média jsou v „dobrých českých miliardářských rukou“ a slouží k prosazování zájmů svých majitelů, kteří si je také proto pořídili. Součástí mediální show je tedy vytvoření iluze o nasměrování policejní reorganizace k likvidaci Roberta Šlachty ve funkci ředitele jednoho z dotčených útvarů. Vyvolání polemiky mezi jeho zastánci a odpůrci, s dobře rozehranou mediální masáží (tzv. mafráží) má za cíl dostatečně zastrašit odpovědné osoby (předsedu vlády, ministra vnitra a policejního prezidenta), aby se žádná reorganizace nekonala a už vůbec aby se nikdo neodvážil dotknout jejich chráněnce či jakýmkoliv jiným způsobem usiloval o zvýšení skutečné výkonnosti SKPV. Možná z něj chtějí mít rovnou policejního prezidenta či ministra vnitra, to rozhodně není vyloučeno, to už tady také bylo, tak proč to nezkusit znovu.

Jak se dalo též očekávat, avantgarda obhájců Roberta Šlachty je tvořena především vysoce postavenými žalobci. V této souvislosti si nelze nepřipomenout postoje JUDr. Ivo Ištvána, vrchního státního zástupce z Olomouce a jeho výrok o „odvážných právních konstrukcích“ (tedy výtvory, které jsou později soudními rozhodnutím zpravidla označeny jako nesmyslné), JUDr. Lenky Bradáčové, vrchní státní zástupkyně v Praze a její výroky o „postupu po nevyšlapaných právních cestičkách“ (tedy rozhodnutími, která jsou později označena jako nezákonná) a nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana o nejmenovaném asijském státu, „ve kterém se chlubili stejným počtem stíhaných, obžalovaných a odsouzených případů korupce“. Tyto postoje nejvyššího a vrchních žalobců jsou naprosto v souladu s výše popsanými názory plk. Šlachty a není divu, že souznění je tak silné, že podporu projevují veřejně. To, aby se veřejně kdejaký orgán činný v trestním řízení vyjadřoval o organizačním uspořádání a činnosti orgánu zcela jiného, aby kdejaký ministr soudil práci ministra jiného, to je jistě předzvěst velkého koaličního a vládního třesku. Přesto doufejme, že např. PČR takto nezblbne a místo toho, aby veřejně soudila výkonnost a organizaci státních zástupců či třeba vězeňské služby, bude spíše usilovat o to, aby její koncepce nebyly pouze ničím nevyargumentovanou žádostí o další peníze a další lidi, které stejně nedokáže nabrat. Vzala by tak vítr z plachet nejen svým zjevným vnějším, ale i vnitřním nepřátelům.

Ve stejný den, kdy nejvyšší státní zástupce poslal dopis na podporu samostatnosti ÚOOZ a jejího ředitele předsedovi a některým členům vlády ČR, je zveřejněn včetně podpisu (jehož autenticitu nikdo nezpochybnil) v novinách skupiny AGROFERT. To není pouze únik informací, to je záměrná manipulace veřejným míněním. Ve stejný den, kdy Výbor pro bezpečnost PS PČR projednává takzvanou koncepci rozvoje PČR do roku 2020, sděluje policejní prezident národu koncepční změnu (poměrně velmi logickou), která sice otřese celou vládou, ale v jím schválené a poslancům předložené „koncepci“ o ní není ani slovo. To je pro změnu záměrná ignorace, diletantismus a hloupost. Ostuda pro svého ministra. Nu což.

Jenže situace je ještě vážnější. Nejen politiky, ale i běžného občana by mělo mrazit. Vytváří se zde čtvrtá moc. Vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní zde roste prokurátorsko-policejní velmoc. Nejen Šlachta evidentně přerostl přes hlavu svým šéfům. Nikdo mu patrně nechce házet klacky pod nohy pro normální práci, ale pro zcela nepatřičné vztahy se svými podporovateli ze státního zastupitelství, které práci jeho útvaru, celé policie a konečně i MV, možná nechtěně, zato dramaticky, poškozují. Ptal se někdo policejních odborářů? Najednou jejich názor medializovaný není, jak tomu bylo masivně v minulosti, když se to někomu hodilo. Ptal se někdo desítek tisíc policistů z jiných útvarů a jiných součástí policie (či jejich rodin a kamarádů) jak se jim líbí, když někteří vyvolení do nekonečna opakují nesmysly o jediném funkčním, výkonném, elitním a nezkorumpovaném útvaru, ze kterého nikdy nic neuteče? Zřejmě proto pan redaktor Hynek je u těch bombastických realizací zpravidla dříve, než samotná policie. Zřejmě proto pana redaktora Hynka a jemu podobné každodenní úmorná dřina nejen kriminalistů, ale i pořádkářů, dopraváků a všech ostatních policistů moc nezajímá. Oni politickou mapu země nepřekreslují, s nimi si ani žádní miliardáři kupodivu povídat nechtějí, a až skončí, asi je zaměstnávat nebudou, tak proč by se s nimi vůbec zdržoval. Oni pouze usilují o to, aby u nás bylo bezpečno a to nějak elitní novináře, redaktory a jejich chlebodárce nezajímá. To sledovanost prostě nezvyšuje.

U zmíněných státních zástupců se podle všech známek projevuje tzv. božský komplex. Vysoká míra sebevědomí, dotovaná bezbřehým přesvědčením o vlastní dokonalosti a neochvějné jistotě, že jsou ti jediní spravedliví a vyvolení nositelé pravdy. Není divu, že kromě plk. Šlachty nechtějí nikoho jiného do party. Jeho přesvědčení o vlastní dokonalosti je taktéž pověstné. Vyplývá i ze zmíněného rozhovoru v týdeníku DOTYK, ale i z mnoha dalších. V praxi to může končit i tak, že se zahájí trestní stíhání i v případech, které evidentně trestnými činy nejsou. V policejním žargonu se říká útvaru nebo lidem, kteří toto dělají „zakázkové krejčovství.“ Kdysi tím byla pověstná Inspekce ministra vnitra. Soudě dle případů, které její nástupkyně Generální inspekce bezpečnostních sborů dotahuje do konce [viz zprávy o činnosti inspekce – pravomocná rozhodnutí v trestních věcech, dostupné např. zde (http://www.gibs.cz/ostatni/zprava_cinnosti_2014.pdf)], už tomu tak naštěstí opravdu není. Možná proto se zmínění žalobci od GIBS odvracejí a důvěřují pouze ÚOOZ. Možná proto byl její stavitel a první ředitel zlikvidován. Možná proto bude zničena i celá generální inspekce. Bude tak dlouho obcházena, až nikomu chybět nebude. Byla nezávislá a měla objektivně výrazně lepší výsledky, než ta elitní policejní superpracoviště.

Z událostí posledních několika dní lze soudit, že Pandořina skříňka, ve které jsou odpovědi na klíčové otázky, co bude nejen s Robertem Šlachtou, ale i s celou Policií, ministrem vnitra či samotnou vládou, je již otevřena. Evidentně to tak někdo chtěl, evidentně to někomu zapadne do dalšího předem připraveného politicko – podnikatelského záměru. O Roberta Šlachtu strach nemějme. Rozhodl se sám, umí se o sebe postarat, čeká ho jistě další skvělá, nejen politická, ale i soukromobezpečnostní kariéra, a kdyby přeci jenom měl ten bezpečnostní sbor tak rád, tak může nejen zůstat, ale také se v klidu vrátit. A zákon mu navíc garantuje, kromě zmíněných 5 let i to, že na nižší služební hodnost jít nemůže. Strach mějme o Policii samotnou. Je vidět, kolik je dnes význačných politiků a rádoby odborníků, kteří bezpečnostní sbor chápou jako soubor solitérů, neřízených a neříditelných individualit, které po té, kdy si najdou správné politické a jiné krytí, můžou všechno. Mohou zvyšovat svoji cenu do nekonečna, mohou měnit nejen své šéfy, ale celé vlády, vynášet soudy nad vším a každým. Je jedno, jestli to myslí špatně či dobře, jestli pouze nezvládají své ambice, či někomu zištně slouží. Nebylo by ovšem jedno, kdyby tento styl, pod pláštíkem Klausem trefně označené velké socialistické protikorupční revoluce, v orgánech činných v trestním řízení (a v jednotlivých ozbrojených bezpečnostních sborech, které jinak, než na principu spolupráce, velení, subordninace a kázně fungovat nemohou, nemají-li se stát místo opory hrozbou společnosti) opravdu zvítězil. Vypadá to, že jsme stylem zatím na cestě do Jižní Ameriky, vzali jsme to po souši a před námi je Ural. Kéž se zase vrátíme do Evropy. Tak držme palce zejména nám všem nezúčastněným, abychom to přežili ve zdraví.

Zdroj článku a foto: Česká justice