Politická houpačka

0
381
Poznej svého poslance

Autor: Victor Grossman

Zatímco Američané balancovali ve sporech o to, která strana získala ve volbách víc, Němci balancovali na své vlastní houpačce, jež může také mít rozhodující následky.

Nejistě sedí na klesající straně vládnoucí strany Velké koalice – GroKo (Grosse Koalition) v německé žurnalistice. Když 14. října bavorská CSU, jedinečná jednostátová „filiálka“ CDU Angely Merkelové, dosáhla, pokud paměť sahá, nejhoršího výsledku ve státních volbách, vyvolal tento úder vlnu zděšení po celé zemi. Zůstala sice nejsilnější stranou v největší německé spolkové zemi, ale musí se o vládní křesla dělit se stejně konzervativní místní odtrženou stranou. Veškerá námaha jejího vytrácejícího se kápa Horsta Seehofera, který se snažil získat body napadáním a urážením svého spojence, Angely Merkelové, zprava, zoufale selhala. A tak se pokusil – stále coby spolkový ministr vnitra – zachránit šéfa Úřadu na ochranu ústavy, jenž se stával příliš otevřeně profašistickým. Zdá se, že pobaveně se usmívající Seehofer bude brzy následovat svého uchazeče následovat do nedobrovolného důchodu a pyšný mohutný hlas pravicového Bavorska, tak trochu připomínající starý Texas, zeslábl spíše na chraptivé skřehotání.

O dva týdny později přišel další úder. Bohaté Hesensko, se svým střediskem ve Frankfurtu nad Mohanem, bylo po celá desetiletí baštou SPD. Potom ji vytlačili Křesťanští demokraté, často používající stereotypně rasistickou propagandu. Státní volby 28. října byly šokem pro oboje. Z SPD se stala žalostná relikvie s méně než 20 procenty a CDU dosáhla nejhoršího výsledku za 50 let.

Tyto otřesy na úrovni (spolkových) států byly neméně ohromující i federálně. Merkelová, jejíž osobní aura slábla jako duha po dešti, podnikla krok, jaký byl ještě před několika lety nemyslitelný. Vždy byla zároveň kancléřkou a šéfkou CDU, v nezbytné vazbě, jak vždy tvrdila. Ale na sjezdu o měsíc později odstoupí z pozice předáka strany. Zůstane „královnou matkou“ spolkové vlády až do roku 2021, pokud zůstane u moci, ale šance její i strany ostře klesají. CDU-CSU je sice s 27 procenty stále nejsilnější, ale ne o mnoho.

Na místo šéfa strany se tlačí její tři hlavní soupeři – a možná ještě další? Osmatřicetiletý Jens Spahn, teď ministr zdravotnictví, byl vždy předním pravicovým oponentem Merkelové. Navzdory veškerým snahám nebyl nikdy populární, veřejnost ho v průzkumech odmítala.

Šestapadesátiletá Annegret Kamp-Karrenbauerová ze Sárska je generální tajemnicí, v mnoha otázkách nejbližší ke středovým postojům Merkelové. (Není to její jméno, co z ní dělá favoritku pro pisatele titulků – je to jméno jejího manžela, jenž dodal druhou část jejího příjmení. Ji často nazývají AKK.)

Má stejnou šanci jako Friedrich Merz (62). Merkelová ho už v roce 2002 vyhodila ze sedla, když si dělal naděje na post šéfa strany, a on přešel z politiky na podnikání, kde si vedl mnohem lépe. Je předsedou rady německé sekce BlackRock, Inc., globální investiční společnosti, největšího světového správce nemovitostí, se 6,29 bilionu $ v nemovitostech ve 30 zemích. Je nazývána největší světovou stínovou bankou. Její německá sekce čelí obviněním z milionových nebo miliardových daňových úniků. Ale Mertz má podporu mocných ve finančnictví, politice, sdělovacích prostředcích. Je i kritizovaný: „Jestli se prosadí, už nebude třeba lobbystů – on osobně je Pan Lobbysta.“ Je také ve správní radě HSBC, největší evropské banky, jež měla tolik skandálů, že už je ani nespočítá – v Mexiku, Jižní Africe, jižní Asii, USA. Zaplatila pokutu 1,9 mld. $ za skandál s léčivy z roku 2012 (kolem pětitýdenního výnosu svého ročního zisku), ale Obamův generální prokurátor Holder viníky zachránil před vězením.

Friedrich Merz coby rytíř v blýskavé zbroji, zachraňující pomalu upadající německou ekonomiku a zároveň posilující její ozbrojené síly; jak děsivá noční můra!

Druhý partner na státní i spolkové úrovni ve Velké koalici, SPD, se potápí tak rychle, že hrozí pádem i celé mé metaforické houpačky. Po dosažení pouhých 20 % v loňských volbách si teď stojí na 14 procentech. A ačkoli členstvo nejstarší německé strany – která ještě neskončila – zoufale volá po změně politiky, pokud ne vedení, vedení v čele s Andreou Nahlesovou (48) jim tvrdohlavě nařizuje, tak jako kapitán v písničce Pete Seegera, aby pokračovali! Ale opustit koalici, jak požadují, by znamenalo nové volby – a nová nebezpečí.

Když vládní strany, CDU, CSU a SPD, tak rychle ztrácejí, kdo je na vzestupu? Větší hrozbou je Alternativa pro Německo (AfD), teď se zástupci ve všech státních legislativách po zisku v Bavorsku a Hesensku. Nebyl sice tak velký, jak AfD doufala a většina lidí se obávala, ale nebyl žádný velký jásot! V celonárodních průzkumech předstihuje Sociální demokraty. I když se někteří z jejích předáků snaží znít civilizovaně a získávat body ve všech až příliš velkorysých sdělovacích prostředcích, jiní prozrazují zas a znovu její fašistickou povahu; vykřikují proti muslimům a imigrantům, ale propagují cíle velkopodnikání jako nižší daně z nemovitosti nebo více zbraní a vojáků. Kdyby lidé jako Merz převzali CDU a slábnoucí ekonomiku, mohli by zformovat koalici s AfD, v děsivé parodii na události z let 1931-33.

Ale hlavními vítězi v posunu voličů v Bavorsku, Hesensku či celonárodně jsou překvapivě Zelení. Čtenáři v USA ani jinde v nich nemuseli vidět téměř radikální skupinu hodně nalevo. Sice tak začali, ale to bylo před několika desetiletími; vládnutí s SPD před sedmi roky je úplně zkrotilo, během let schválili některé z nejhorších protidělnických zákonů a dostali Německo do první války po sjednocení, proti Srbsku. Od roku 2005 ve vládě nebyli, ale moc se u nich za těch 15 let nezměnilo.

Zelení kladou důraz především na ekologii, ale dospěli k rozhodnutí, že to nemusí být v rozporu s velkopodnikáním, jen musí velkopodnikatele přesvědčit, že se dá ekologie skloubit se ziskem. Není nutno se ohlédnout za Koch Brothers, chceme-li toto zpochybnit; emisní podvody automobilek Volkswagen-Daimler-BMW a fúze koncernů Monsanto a Bayer, dvojice z největších světových vybíječů motýlů, salamandrů a zpěvných ptáků (a druhdy společností patřících k největším světovým vrahům lidských bytostí od Osvětimi po vietnamský Danang), by měly podnítit vznesení páru pochybností.

Je pravda, že Zelení jsou pro práva žen a sexuálních menšin a obvykle jsou dobří v otázce imigrantů- alespoň dokud nevedou vlády, jako ve šťastném spojení s Daimlerem ve Stuttgartu a s lesy klučícím energetickým gigantem RWE nedaleko Aachen. Celkem ukázali ochotu spojit se na úrovni jednotlivých (spolkových) států s pravicovou CDU, tak jako v Hesensku, a už se nemohou zobrazovat coby levicoví.

Důvodem náhlého vzestupu jejich popularity je, že se miliony lidí necítí zastoupeny současnou vládou, ale spíše zrazeny Merkelovou i Sociálními demokraty. Pravici potom vedou protesty k AfD. Ostatní se na protest obracejí k zeleným, bez ohledu na to, co to udělá.

Skutečnou alternativou by ve skutečnosti měla být Die Linke. Volby v těchto dvou státech jí přinesly nárůst voličů, ale jen malý, zvlášť v Bavorsku, kde opět nedosáhla na pětiprocentní minimum, potřebné pro členství v zákonodárném sboru.

Problém v západním Německu zůstává v několik desetiletí starých předsudcích vůči kterékoli straně, spjaté s východoněmeckou NDR, formě antikomunismu, oživované téměř každý večer sdělovacími prostředky. Ve východním Německu jsou dvě zvláštní překážky. Miliony lidí měly velké naděje, že sjednocení přinese „vzkvétající prostředí“, jak sliboval Helmut Kohl. Ale pro mnohé jsou květem bodláky a jedovatý břečťan. Když už je vůbec nějaké zaměstnání, je příliš často nejisté, málo placené, na část úvazku a narychlo, navíc obavy z výše penze a z budoucnosti dětí. Někteří se nechají svést k přesvědčení, že údajné „výhody“ pro uprchlíky a imigranty znamenají ztrátu pro ně samotné i pro jejich jednolitou bílou německou kulturu. Až příliš vidí Die Linke ne coby bojovníka za jejich práva a potřeby, ale, často ve státních vládách nebo dychtivou do nich vstoupit, spíše jako další součást zavedené vládnoucí garnitury.

Zdálo by se, že korektní odpovědí na to je tvrdý boj Die Linke proti stávajícím silám, měšťákům, vykořisťovatelům, gigantickým daňovým podvodníkům a ve skutečnosti proti celému systému.

Možný posun tímto směrem zahájila nejvyšší šéfka Die Linke Sahra Wagenknechtová, s kolektivním hnutím Aufstehen (Povstaňte), zaměřeným na získání rozhněvaných nespokojených lidí od ostatních stran nebo nestranických. Ale Die Linke místo doplnění momentálně čelí rozštěpení, částečně založeném na osobnostech, což hrozí rozpadem Die Linke a přenecháním celonárodní scény pravičákům. I já se toho obávám a pochybuji.
Minulý pátek (2. listopadu; pozn. překl.) „Sahra“ přednesla velkolepý projev k tisícovce stoupenců u Brandenburské brány. Úžasně významné datum v německých dějinách. (Událost známá jako Vzpoura v Kielu; pozn. překl.) Před sto lety němečtí námořníci, poté se přidali dělníci v loděnicích a později vojáci, nazdory přesile a zbraním zahájili německou revoluci, jež ukončila vládu císaře a I. světovou válku, ale brzy byla zrazena a poražena. V následujících létech tytéž síly, jaké je porazily, gigantické průmyslové a finanční koncerny, ono 1 procento, postavily Hitlera a jeho nacisty. O 80 let později, 9. listopadu 1938, zahájily násilné vyhlazování židovského obyvatelstva a o pár let později vypochodovaly zabít 27 milionů lidí v Sovětském svazu – plus tragické množství cikánů, Poláků, Jugoslávců, Italů… i Američanů.

V totéž datum, jen o 29 let později, se východní Němci s jásotem hrnuli přes Berlínskou zeď a radovali se ze sjednocení. Jejich jásot se dal plně pochopit. Jen menšina se bála, že nové svobody, mnohem víc zboží a možnost cestovat otevřely také bariéry k návratu stejných podnikatelských zájmů, jež vyhnali po roce 1945. Ty, teď zpět s větší silou než kdy předtím, opět začaly ořezávat lidská práva a hrnout se na východ, budujíce armády, cvičíce parašutisty a odborníky na drony. A, přestože se dívali tak trochu úkosem na jejich hrubost, tak jako v předešlých létech dovolili vraždícím bandám po zuby ozbrojených, Hitlerovým portrétem potetovaných grázlů otevřít cestu novým kolům zabíjení. Tahle houpavá hra může dojít k hodně děsivému konci.

Originál zdroj: Berlin Bulletin č. 155 10. 11. 2018.
Překlad: Vladimír Sedláček

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code