Praotec evropské integrace, ranec civilizační degradace

0
236

Autor: Olga Četverikova

Olga CetverikováZáludné duny migrační vlny.

Čím větší darebáctví, na něž si panstvo brousí chrup, tím méně za ním vyráží s bubnem na vrabce. Pavoučí předivo, skryté za dramaty migrační vlny, je čítankovým příkladem. Další střípky do obludné mozaiky nabízí Olga Četverikova.

Startuje citáty, o nichž má ponětí už málokdo. Jsou z knih Richarda Nicolause hraběte Couddenhove Kalergi (1894-1972), „praotce evropské integrace“. Počínaje tou, co roku 1922 nazval Šlechta (Adel), přes Praktický idealismus (Praktischer Idealismus, 1925) a třísvazkový Boj o Panevropu (Kampf um Paneuropa, 1925-1928) až po Euronárod (Die Europäische Nation, 1953) a Světovou velmoc Evropa (Weltmacht Europa, 1971).

„Evropské hrabě“ přišlo s myšlenkou „evropského národa“ už desítky let před vznikem struktur, překlápěných postupně až do dnešní EU. Chápal jej ovšem jako „duchovní společenství“. „Věc osobní volby“. „Nezávislé na státní příslušnosti“. Okolky nedělal ani kolem cíle: „Existuje jen jeden radikální způsob, jak evropskou otázku hranic řešit spravedlivě a natrvalo. Tou cestou není změna hranic, nýbrž jejich likvidace.“

V „Praktickém idealismu“ už byla řeč i o tom, že v „budoucí evropské civilizaci“ připadne „vedoucí úloha judaismu“, jehož stoupence třeba pasovat na „řídící duchovní rasu Evropy“. Kontinent se tak rozčlení na „dvě evropské rasy“. Z prvé z nich – „lidí kvality“ (rodová šlechta a etnikum, vyznávající judaismus) –  se zformuje „budoucí evropská aristokracie“. I ta ovšem bude mít „jádro jádra“ – Židy (díky „specificky etickému vztahu ke světu“, „převahy jejich rozumu“). Coby „šlechtu mozku“. „Duchovní aristokracii“, povolanou „řídit lidstvo“. Za její „typické  představitele“ mělo hrabě – má-li se uvést aspoň pár příkladů – Ferdinanda Lassalla, Lva Trockého, Alberta Einsteina či Henri Bergsona.

Všem ostatním – tedy “lidem kvantity“ – ráčilo hrabě prorokovat následující tvar: „Člověk vzdálené budoucnosti bude smíšené krve. Rasy a třídy díky překonání prostoru, času a předsudků vymizí. Budoucí evropsko-negroidní rasa, vnějškově podobná populaci starého Egypta, nahradí diverzitu národů diverzitou osobností.“ Evropané se „smísí s jinými rasami a národy“, což jejich „národní specifika zruší“. A místo „stávajících elit“ se moci ujme „evropská duchovní kasta vůdců“.

Migrační vlna je jen jednou ze součástí „projektu, neslučitelného jak se zachováním národních států, tak státních hranic, ba národů samotných“. Stopou „evropského hraběte“ to bral i Kulatý stůl evropských průmyslníků, konaný prvně už roku 1983. Sdružuje šéfy 45 velkých korporací – firem Bayer, Shell, BP, Daimler, Chrysler, Ericsson, Nestlé, Nokia, Petrofina, Renault, Siemens, Solvay, Total či Unilever. Momentálně mu předsedá Leif Johansson, šéf ředitelské rady holdingu Ericsson.

„Kulatý stůl je jednou z klíčových nátlakových skupin, vyvíjejících vliv na vysoce postavené politiky a zajišťujících strategickou alianci velkobyznysu a Evropské komise.“ Jeho „hlavním úkolem je dosáhnout změny způsobu řízení Evropy v zájmu velkého byznysu“. Jeho koncentrace do „výlučného centra rozhodování“.

Ještě v 80. letech se „zpracování vrchních pater managementu a tomu odpovídající selekce kádrů“ zaměřovaly jak na „globalisty“, tak „protekcionisty“. Už někdy počátkem následující dekády však „kulatý stůl“ dospěl k „jednomyslnému konsensu“, že cílem jsou zcela „otevřené trhy, hranice a podpora atlantismu“.

Dnešní nosnou prioritou je Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP). Coby – řečeno slovy Davida Camerona – „nejdůležitější dvoustranná obchodní smlouva v dějinách“. Co „korporacím zajistí úplnou nadvládu na ekonomickou i sociální sférou tím, že státní regulaci zredukuje na minimum“. Oč víc se její příprava tutlá, tím déle se vleče. Sahá až k „Transatlantické deklaraci“ z roku 1990. „Transatlantickému byznys-dialogu“ (TABD), založenému pět let nato. Roku 2007 na něj navázala „Transatlantická ekonomická rada“, složená ze šéfů vedoucích západních firem. A roku 2011 „expertní skupina na vysoké úrovni“, jež dva roky nato „doporučila zahájit rozhovory o uzavření smlouvy“.

Transatlantická politická síť“, formulující paragrafované znění, existuje už od roku 1992. Sdružuje evropské poslance, členy amerického Kongresu a představitele klíčových bank a korporací. Financují ji ty největší z nich (Boeing, Ford, IBM, Microsoft, Siemens, BASF, Deutsche Bank, Bertelsmann). O dodávky „šedé kůry“ se dělí Royal Institute for International Relations, Aspen Institut, Council on International Relations, Brookings Institution a další „mozkové tanky“. Zadáním je konstituovat – a to do roku 2020 – nejenom „transatlantický trh“, ale i „evropsko-americký vojensko-politický blok“.

V hujerské píli soupeří i „evropské elity“. Například „francouzsko-německá pracovní skupina“, založená roku 2013 z iniciativy Angely Merkelové a Francoise Hollanda. Jen ta už vygenerovala „32 doporučení ultraliberálního a asociálního ražení“, jak ještě dál „otevřít trhy, ochránit investice a reformovat pracovní trh, aby se zvýšila jeho konkurenceschopnost“. Před tlakem, vyztuženým i demagogií o „ruské hrozbě“, se v červenci sklonil i Evropský parlament. 436 hlasy proti 241 přijal rezoluci na podporu TTIP.

Migrační vlna má k tomu všemu nepoměrně blíž, než se obecně usuzuje. TTIP se sice „většinové podpoře Evropy netěší“, vox populi si však „veřejné posouzení smlouvy, vedoucí k všemoci korporací“ – a „pohřbení hodnot evropského člověka na věčné časy“ – vynutit nedokáže. Z klíčových pramenů toho, že daný „plán na vážnější odpor už zřejmě nenarazí“, je i „hluboká dezintegrace evropské společnosti v důsledku demografické revoluce, probíhající už 20 let“.

„Řada badatelů ji označuje za demografickou katastrofu.“ Evropa totiž „reprodukci své populace zastavila“. K roku „2050 tak, abstrahuje-li se od imigrace, bude na kontinentu místo nynějších 728 miliónů jen 600 miliónů Evropanů“. Což je „úbytek, rovnající se dnešní populaci Německa, Polska, Dánska, Norska, Švédska a Finska dohromady“. „Tak markantní pokles obyvatelstva byl v Evropě k vidění naposled v době morové epidemie v letech 1347-1352.“

Obzvlášť kritická situace je v Německu, jehož počet obyvatel se do roku 2050 hrozí snížit z 82 na 59 miliónů, Lotyšsku, Maďarsku a Portugalsku. „V zemích, kde je úroveň porodnosti relativně vysoká (Velká Británie, Francie, Švédsko), padá v zásadě na konto muslimů.“ „Politická impotence v dané otázce tak EU zbavuje i schopnosti zajistit sociální rovnováhu: ruce na práci budou katastrofálně chybět, což vznáší pochybnosti i nad systémem sociální zabezpečení.“ Vytloukat klín klínem se sice snaží i legislativa, zvyšující věkovou hranici práva na starobní důchod, také však všelijak „revidující“ podmínky invalidních důchodů apod.

To vše jsou však velice chabrusová paliativa. Tím víc tíhnou „evropské elity“ k  tutlanému, o to však vážněji pojímanému závěru, že demografickou slepou ulici odvrátí jen masivní imigrace. Například tajný dokument francouzské vlády konstatoval už počátkem století, že jedinou průchodnou alternativou pro Evropu je „import“ 75 miliónů mimoevropských migrantů (a to i za cenu „vážných problémů ´budoucího rasového hybridu´“).

Nehledě na všechny zpozdilé výhrady k „multikulturalismu“ tak evropské vládnoucí kruhy masivní imigraci straní už roky. Na prahu století se v Evropě rok co rok ucházelo o azyl na 400 tisíc lidí (jen podle oficiálních statistik). A „přes různé nelegální kanály další víc než půl milión“. „Dnes činí v Evropě celkový počet ´nelegálů´ 5 – 7 miliónů.“ Nejvíce jich je ve Francii, Německu, Španělsku a Itálii (1-1,5 miliónů v každé z nich při ročním přírůstku kolem 100 tisíc). Příliv imigrace – regulérní i nelegální – znásobilo „arabské jaro“ a vojenské intervence USA a NATO v regionu MENA (Střední východ a severní Afrika).

„Ze 175 miliónů migrantů dnes podle Mezinárodní organizace práce žije 56 miliónů v Evropě a 27,5 miliónu z nich je tu ekonomicky aktivních. V některých zemích, například Lucembursku a Švýcarsku, dosahuje podíl cizinců v celkovém počtu pracovních sil 25 %. Vykonávají v zásadě pracovní místa, neatraktivní pro domácí populaci: špinavou, těžkou práci, nevyžadující kvalifikaci, tu málo i středně kvalifikovanou ve sféře služeb, osobních služeb v privátní sféře a domácnostech a turistickém sektoru.“

Právě nelegální migranti – uvádí rovněž Mezinárodní organizace práce – tvoří až třetinu všech ekonomicky aktivních „gastarbeiterů“. Zaměstnává je hlavně „stínová ekonomika“. Její podíl na HDP – což je cifra Evropské komise – v Evropě osciluje kolem 20 procent (například v Řecku však 20-35 procent, Itálii 27,8 procenta či Španělsku 23,4 procenta). Kolem 15 procent je to ovšem i v Německu, Francii, či Kanadě. Právě krize, vlekoucí se od roku 2008, však váhu „stínové ekonomiky“ dál markantně zvýšila. Pohádkový boom zažívá narkomafie, jejímž vstupním terminálem je hlavně Kosovo a která plní i roli „´neviditelného manažera´ ve vládách evropských zemí“.

Evropa tak už roky prochází „hlubokou etnokulturní ´perestrojkou´, jejímž příslibem je mutace v ´tavící kotel´. Evropany nahrazují jiná etnika, formující svým vzájemným míšením národ ´novodobých nomádů´“.

„Nynější migrační vlna však obdoby nemá, Do Evropy míří dobře organizovaný proud běženců, vyvolaný hlavně událostmi v Sýrii, odkud už do sousedních zemí odešly více 4 milióny lidí.“ Do Evropy už od počátku roku dorazilo přes půl miliónu uprchlíků – a na 156 tisíc jich bylo registrováno jen v srpnu.

Útrapy, před nimiž prchají, decimovaly i milióny jejich předchůdců. Tehdy o nich však mediální „mainstream“ unisono mlčel. Dnes kolem nich unisono rozněcuje emoce – a i tím odvrací pohled od širšího pozadí tak náhlého zvratu. Trefně to vyjádřil syrský spisovatel a publicista Mustafa al-Mikdad: „Teď, kdy teroristická válka proti nám vyčerpala velký díl našich zdrojů, nabývá organizace emigrace naší mládeže velkého rozmachu, což člověka přivádí k úvaze o přípravě nového plánu, namířeného na to, aby byla Sýrie zbavena svého lidského a intelektuálního potenciálu, přičemž před západních veřejným míněním se brnká na strunu ´neúnosných útrap migrantů´. Je docela možné, že budou zavedena i zvláštní pravidla, aplikovaná pouze vůči ´syrským migrantům´. Zdá se, že jde o poslední krok, mající Sýrii zbavit té věkové kategorie, jež je s to porazit terorismus a rekonstruovat zemi; a že tedy jde o pokračování militantní západní politiky, už ale jinými prostředky.“

„Dvojí strategie evropské vládnoucí třídy v ´migrační krizi´“ – pokračuje sama ruská analytička – „se tak začíná zřetelně rýsovat“. Tkví v „koncentraci použitelných ekonomických migrantů do centra Evropy“ a „přesměrování  radikálních elementů, tzv. spících agentů ´Islámského státu´ do východní Evropy“.

Symptomatickým dokladem jsou výroky špiček německého kapitálu, označujících migrační vlnu často přímo za „dar z nebes“. Autorka z nich široce cituje – a obratem nabízí i statistická data, obnažující jejich motivaci: „V roce 2030 bude SRN podle německých analytiků potřebovat naplnit 6 pracovních míst ve sférách typu hotelového byznysu, logistiky, zdravotnictví a péče o lidi ve vysokém věku.“ Deficit „lidských zdrojů“ tuzemské provenience zde v roce 2020 bude činit 1,8 miliónu – a roku 2040 už 3,9 miliónu. „A existují i prognózy, podle nichž bude už roku 2030 německé ekonomice chybět 10 miliónů zaměstnanců.“

„Za této konstelace oněch 10 miliard euro, jež Německo za přijetí běženců hodlá vynaložit v roce 2016 (při rozpočtovém přebytku přes 21 miliard), až tak velkou zátěží není.“ Docela efektivně se daří „zpracovávat“ i německou veřejnost. Ještě v červenci se na podporu politiku „otevřených dveří“ – v průzkumu televize ZDF – vyjádřilo 54 % dotázaných. V srpnu to bylo už 60 %. Podle týdeníku Der Spiegel dnes přijetí ještě víc běženců, než dosud, straní už víc než polovina Němců.

Oč víc se Berlín – i jeho echa v Paříži a některých dalších metropolích – snaží Evropě vnutit režim povinných kvót, tím rychleji vkládají do vlastní legislativy pojistky, aby si z migrační vlny mohly „vybírat“ právě to, co má řešit jejich demografické a ekonomické problémy – a „migrační chaos“ tak přehrát na jiné. Souvislost tohoto libreta – a nenadálých „spuštěných závor“ na německých i některých jiných evropských hranicích – netkví jen v jejich nahodilé synchronii.

Jasně se vyjádřil Jacques Attali, kdysi ikona „levice“ na baterky, teď zase maskot Reprezentační rady židovských institucí ve Francii (Conseil representatif des institutions juives en France, CRIF) a lobbistických klanů podobného ražení. V interview pro belgický Le Soir  prohlásil:

„Od momentu, kdy uznáme, že svobody jsou fundamentální, je prvou z nich svoboda pohybu…Tito lidé změní Evropu v prvou velmoc světa…To, co se kolem migrantů odehrává, povede k vybudování semknutější a mohutnější Evropy…Jejich příjezd je nevídaná šance, protože změní evropskou demografii.“

„Evropské hrabě“ aplauduje. Vestoje. Zpod náhrobní desky. Globální mamon kalkuluje. Zisky, které mu vynese brutální mzdový dumping.

Moderní evropská civilizace kapituluje. Nebo se ještě sešikuje? V zájmu všeho, o čem je demokracie doopravdy?

Zdroj: Střípky ze svěěta