Přeceňované volby do Evropského parlamentu a podceňované hrozby pro ČR

0
112

Autor: Kolektiv Agentury EXANPRO

Volby do Evropského parlamentu neznamenají z pohledu ČR nic významného. Důležitý je postoj české vlády, avšak ten je submisivní, a tedy pro situaci v ČR nic nepřinášející, ale naopak odnášející. Čas neúprosně ubíhá a rozhodující rok 2030 se blíží. Evropu čeká nemilé procitnutí, protože pravé hrozby nejsou správně identifikovány, ale naopak jsou záměrně vykonstruovány hrozby umělé.

Čeští politici přicházející hrozby neřeší, protože se mají dobře, a očekávají, že se budou mít stejně dobře, i když se životní úroveň některých spoluobčanů razantně sníží. Jsou také přesvědčeni, že jim jejich politický a podnikatelský blahobyt pomohou uchránit zahraniční mocnosti, které jsou v čele mezinárodních, lépe řečeno nadnárodních organizací, v nichž je ČR podřízeným členem (nadnárodní organizace nejednají z pozice rovnoměrného zastoupení národních států, nýbrž z pozice větších a mocnějších členů).

Česká parlamentní politická scéna je zvláštní panoptikum neboli soubor rozmanitých osob a politických subjektů, které však jen velmi málo zastupují zájmy České republiky a jejích občanů. Pokud někoho nebo něco zastupují, tak se jedná v první řadě o vlastní politické strany a hnutí a dále o vlastní byznys. Politici, kteří jsou v Parlamentu ČR a v české vládě si zvykli na to, že za ně rozhodují nadnárodní organizace v čele s Evropskou unií (EU) a Severoatlantickou aliancí (NATO) a že oni tuto politiku jen implementují na národní úrovni. I když se někteří z nich snaží prostřednictvím médií freneticky vystupovat a vlastním občanům tvrdit, že se některé věci musí v rámci spolupráce s EU změnit a že zase jiné věci pro ČR oni nedopustí, tak se jedná jen o jednu ze dvou tváří těchto politiků, která se mění, jakmile se odpoutají od médií a voličů, aby se úplně směrem k EU a NATO proměnila v tvář submisivní a nekladoucí žádný odpor, který je pro zachování bezpečného a ekonomicky schopného prostředí oprávněný a nezbytný.

Nejvýraznějším příkladem výše popsaných politiků a jejich dvojakého chování je předseda hnutí ANO 2011 a zároveň současný předseda vlády Andrej Babiš, který velmi klamně vystupuje například v oblasti nelegální migrace a dalších bezpečnostních hrozeb (vysvětlení v samostatném dokumentu).

Pozadu nezůstává ani předseda hnutí SPD Tomio Okamura, jenž nikdy nedokázal upřímně a jednoznačně říct, jak to vlastně myslí s EU a NATO. A snaha SPD o zavedení referenda je pouhým úhybným a líbivým manévrem, který pořád nic nevypovídá o tom, zda je SPD pro setrvání, anebo pro vystoupení z EU a NATO (vysvětlení k SPD a referendu v samostatném dokumentu).

Další představitelé parlamentních politických subjektů jako ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09, Piráti a STAN falešně vykládají, že naše členství ve zmíněných organizacích je nutné a pevné ukotvení ČR v západních demokratických strukturách. Už ale nezmiňují, co tyto zdánlivě demokratické struktury včetně našeho českého podílu napáchaly ve světě (blíže o tomto falešném výkladu v samostatném dokumentu).

Zbývá KSČM, jejíž představitelé se přetvařují, co všechno pro své voliče a udržování mezinárodního míru dělají, avšak ve skutečnosti se jen snaží udržet na domnělém politickém výsluní, podle čehož také politicky manévrují (příklad jejich přetvářky v udržování mezinárodního míru směrem k Blízkému východu a Pobaltí v samostatném dokumentu).

Počet poslaneckých míst v Evropském parlamentu (EP) je 751 včetně předsedy EP a počet českých zástupců je jen 21, což jsou pouhá necelá 3 % z celkového počtu poslanců EP. Čeští europoslanci jsou tak vždy ohledně přijímání různých směrnic a nařízení závislí na postoji větších členských zemí. Česká republika je „údajně“ svrchovaná země – alespoň to všichni politici tvrdí. Jenže z pohledu EU nejsme žádnou svrchovanou zemí, která by se mohla sama rozhodovat, ale jen malým volebním obvodem, který se upsal politice mocnějších západních zemí. Pokud jakákoli země vstoupí do spolku jiných zemí a tyto země ji mohou přehlasovat v určité záležitosti a příslušná země se tomu musí podřídit, aniž by to bylo pro ni výhodné, tak ztrácí svoji svrchovanost (suverenitu) a s tím celou řadu možností v organizaci a řízení vlastního státního útvaru.

Tím se dostáváme k narušování vlastní národní bezpečnosti skrze např. vnucování nelegálních migrantů (to trvá a bude se to opakovat) a evropské směrnice o střelných zbraních. Tím je ale porušován text Smlouvy o Evropské unii, kde se praví, že oblast národní bezpečnosti zůstává výhradní odpovědností každého členského státu. A nelegální migrace a střelné zbraně jsou záležitostí národní bezpečnosti (blíže k tomuto tématu viz produkt 11048 „Česká politická scéna a národní bezpečnost ve vztahu k NATO a EU“, kde jsou uvedeny odkazy na další produkty včetně zaměření na nelegální migraci).

Premiér Babiš ani jiní čeští politici nikdy v tomto smyslu nevystoupili proti EU s námitkou, že je porušována základní smlouva, čímž je zpochybněno fungování celé EU, ale vždy jen vystupovali směrem k vlastním občanům a ujišťovali je, že budou hájit naše české stanovisko. Ale nic nehájili, protože nevznesli zásadní protesty a pravdivé argumenty na správných místech. Naopak se našli politici, kteří tvrdili a stále tvrdí, že EU nepřijímá žádné zákony, ale pouhé směrnice, a že zákony jsou čistě národní věcí. To je samozřejmě klam, neboť například v případě evropské směrnice o zbraních bude nutné změnit český zákon o střelných zbraních a střelivu, a to právě v souladu se zmíněnou směrnicí. Tento příklad jasně prokazuje, že české zákony nejsou čistě národní věcí. Kromě toho tlak na přijímání nelegálních migrantů, vynucená změna zákona o zbraních a další záležitosti mají své skryté pozadí v postupné centralizaci moci nad Evropou. Nelegální migrace má pak skrze eskalaci napětí mezi různými skupinami a vyvolání různých ohnisek v Evropě napomoci realizovat jednotnou kontrolu nad „správními oblastmi“ Evropy.

Voleb do EP se účastní 39 českých politických subjektů, což je další, i když ve srovnání s oněmi 3 % v EP „až“ druhotnou potíží, která tkví v rozmělněnosti české parlamentní i mimoparlamentní politické scény. Celkově bylo k dubnu 2019 v ČR registrováno 235 politických subjektů (91 stran a 143 hnutí). A to není konečné číslo, protože další skupiny občanů uvažují o založení nových stran a hnutí. Trochu to připomíná českou, ale v tomto případě bezútěšnou improvizaci: nevíme kudy kam, a tak zakládáme nové a nové politické subjekty.

V počtu politických stran a hnutí držíme určitý primát ve světě, obzvláště vztáhneme-li jejich počet na počet obyvatel. Tak například Spojené státy americké, Velká Británie a Ruská federace mají ve svých zemích registrováno méně než 100 politických subjektů. V Číně, pokud připočítáme Hongkong, Macao i Tchaj-wan, je celkem registrováno méně než 80 politických subjektů. V Indii je v různých kategoriích registrováno 2 416 politických subjektů, avšak na počet obyvatel i lidnatá Indie zaostává za Českou republikou. V Indii vychází jeden politický subjekt na zhruba 540 000 obyvatel, kdežto v ČR se jeden subjekt vztahuje přibližně na 45 000 občanů.

K novým českým plánovaným stranám patří také ta, kterou chce vytvořit Václav Klaus mladší. Hodně lidí se k tomuto záměru dívá s nadějí, avšak Klaus ml. schopně bojuje jen proti spárům EU a zapomíná na NATO, proti kterému zřejmě nemá větších námitek. Jenže bojovat proti EU a nezahrnout do tohoto boje NATO (případně obráceně bojovat proti NATO a nezahrnout tam EU) je bojem polovičním.

Tím se dostáváme k tomu, že NATO je s EU pevně provázáno. Připomínáme, že 22 zemí (počítáme-li stále Británii) je jak v NATO, tak v EU, čehož využívají především USA ve svém působení na Evropu. A opět připomínáme, že tím přednostně nemyslíme počínání amerického prezidenta Donalda Trumpa, ale především americkou zahraniční politiku, což nejsou dvě úplně stejné věci. Zahraniční politiku USA netvoří primárně prezident země, ale vlivová skupina, přičemž každý prezident je závazným pokračovatelem této politiky s nastavenými mantinely.

S americkou zahraniční politikou jsme se ocitli u soupeření USA s Ruskou federací, kde se stále významnějším kolbištěm stává Evropa. Závažným problémem v tomto soupeření je to, že EU nefunguje jako samostatná a nezávislá organizace, ale podléhá zahraniční politice USA, což ovlivňuje jak bezpečnostní, tak ekonomickou situaci v Evropě. Evropské vlády se snaží trochu vzdorovat v ekonomické oblasti, protože politici napojení na podnikatelskou sféru si chrání svůj byznys a blahobyt, avšak v bezpečnostní oblasti hodně zaostávají. EU by měla sama určovat a udržovat obchodní aktivity jak na západ, tak na východ, a měla by to být ona, která by udržovala také rovnováhu sil mezi Východem a Západem.

Jenomže je to právě EU, která tyto spravedlivé zásady porušuje a následuje výbojnou politiku USA. Jedním z mnoha příkladů je uvalení sankcí na Rusko, kdy nejprve vystoupil tehdejší americký prezident Barack Obama a sdělil, že Spojené státy a EU uvalí sankce na Rusko. Prezident USA tedy rozhodl, co EU udělá a EU konala – okamžitě se k USA připojila. Tím byl ale narušen výklad a uplatňování mezinárodního práva, protože recidiva v porušování mezinárodního práva ze strany Západu nebyla nikdy v posledních 20 letech sankcionována.

Po tomto základním vysvětlení situace v Evropě už zbývá jen doplnit, jaké skutečné hrozby ohrožují Českou republiku a vysvětlit zmínku o roce 2030. Pro zdárné řešení a eliminaci hrozeb je vždy nutné identifikovat, kdo je původcem hrozby a kdo jejím podporovatelem. Hlavních hrozeb je šest a podle pořadí důležitosti jsou následující:

  • Členství v Severoatlantické alianci a Evropské unii související s opakovaným porušováním mezinárodního práva, narušováním národní bezpečnosti členských zemí a eskalací napětí v zájmových geografických prostorech.
  • Soupeření mezi světovými mocnostmi s použitím vojenských sil a prostředků.
  • Nelegální migrace, a to především z oblastí ozbrojených konfliktů.
  • Mezinárodní terorismus a organizovaný zločin (včetně institucionalizované podoby).
  • Kybernetické útoky a nezákonné sledování komunikace politiků a politicky aktivních jedinců v informačních a komunikačních systémech ze strany zahraničních mocností a státních i nestátních subjektů.
  • Politická propaganda ve prospěch zahraničních mocností a dezinformování o skutečném stavu věcí a úmyslech cizích subjektů.

Podrobné objasnění hrozeb je součástí Konceptu Bezpečnostní strategie ČR, kde se jimi konkrétně zabývá Článek 4.

Nebudou-li tyto hrozby úspěšně řešeny, budou postupně kulminovat až do svého vrcholného bodu, který by podle zpravodajského odhadu (intelligence estimate) měly dosáhnout přibližně v roce 2030. Pro ty, kteří jsou v rámci historie České republiky fascinováni osmičkovými lety, můžeme termín posunout na rok 2028. Nejedná se o žádné věštění, ale o reálný vývoj zapříčiněný těžkostmi v prosazování plánu USA pro 21. století. Realizace plánu se v jeho jednotlivých bodech stále více zpožďuje, a to nutí americkou expanzivní frakci k vyvíjení stále většího tlaku v klíčových geografických prostorech.

K těmto prostorům patří i Evropa, která se stává nástupištěm západních sil a prostředků v boji za sesazení stávajícího ruského režimu. Zmíněná frakce nechce připustit postupnou ztrátu své hegemonie, přičemž čas hraje proti ní, protože Rusko v příštích 20 letech ve většině odvětvích předčí Spojené státy. Nejedná se veskrze o životní úroveň – i v Americe je velká chudoba – nýbrž o schopnost země rozvíjet svůj civilní a vojenský průmysl za využití vlastního nerostného bohatství a o schopnost posilování svého postavení ve světě, kam patří udržování a rozšiřování sféry vlivu.

Volby do Evropského parlamentu jsou z pohledu České republiky a v tomto bezpečnostním kontextu malichernou věcí, jelikož nebudou mít na bezpečnost ČR žádný vliv. Zvolení čeští europoslanci sejdou z očí českých občanů a budou téměř „zapomenuti“, i když sem tam promluví v médiích. Jejich angažmá v EP nikdy nedosáhne úrovně a významu národního parlamentu (kromě platu – tam ho i přesáhne).

Zdroj textu a obrázku: Agentura Exanpro

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code