Proč nastávající ekonomický kolaps nebude způsoben Koronavirem?

0
819

Autor: Matthew Ehret, 28.02.2020

S pondělním 1000 bodovým poklesem akciového trhu byl internet naplněn diskusí o nové havárii na obzoru. Nelze opomenout skutečnost, že takový kolaps řetězové reakce byl na uzdě pouze kvůli masivním injekcím likvidity prostřednictvím jednodenních repo půjček Federálního rezervního systému. Tyto injekce, které začaly v září 2019, se rozrostly na více než 100 miliard dolarů za noc, to vše na podporu největší finanční bubliny v lidské historii s globálními deriváty odhadovanými na 1,2 kvadrilionu dolarů (dvacetinásobek světového HDP!).

Bohužel ekonomická negramotnost je mezi dnešními moderními ekonomy tak všudypřítomná, že skutečné důvody této krize byly finančními experty z CNN zcela nesprávně diagnostikovány, kde Forbes obviňoval volatilitu z důvodu šíření koronaviru!

Koronavirus tuto krizi může spustit, ale rozhodně není skutečnou příčinou nadcházejícího finančního kolapsu.

Je velmi příjemné slyšet upřímnou kritiku selhání systému a dokonce podporu pro obnovení Glass-Steagall oddělení bank, od prezidentských kandidátů, jako je Bernie Sanders, Tulsi Gabbard nebo dokonce chromý Elisabeth Warren. Zjistíme, že v každém případě, tito kandidáti jsou v záznamu podpůrné politiky připravené stejnými oligarchy, kteří, podle všeho opovrhují reformě Green New Deal. Navzdory tomu, co by si mnozí z jejích progresivních zastánců přáli, by taková globální ekologická reforma, pokud by byla přijata, nejen uvalila malthusovské vylidňování národních států na celém světě, ale také by vytvořila nadnárodní autoritu technokratické manažerské elity, jako vymáhačů v „dekarbonizační agendě“.

Vzhledem k nepochopení toho, jak byla tato krize vytvořena, se nyní, jako lék na naše současné nemoci, vážně navrhují takové idiotské návrhy jako jsou „green new deals“, (zelené nové obchody), je nutné uvést trochu historie.

Několik historických údajů.

„Měníčí peněz uprchli ze svých vysokých křesel v chrámu naší civilizace. Můžeme nyní obnovit tento chrám podle starodávných pravidel. Míra navrácení spočívá v tom, do jaké míry uplatňujeme sociální hodnoty vznešeněji než pouhý peněžní zisk.“ – Franklin Delano Roosevelt, jeho první inaugurační projev v roce 1933.

Vzhledem k tomu, že „měniči peněz“ dokázali vytvořit velké bubliny ve dvacátých letech prostřednictvím jejich přístupu k vkladům komerčních bank, Franklin Delano Roosevelt učinil jádrem svého boje proti zneužívání centra Wall Streetu kolem legislativy z roku 1933, systém nazvaný „Glass-Steagall„, pojmenovaný po dvou federálně zvolených ekonomech, kteří vedli reformu s FDR.

Jednalo se o návrh zákona, který zavedl absolutní oddělení produktivního od spekulativního bankovnictví, přičemž prostřednictvím Federální korporace pojištění vkladů (FDIC) zaručoval pouze ta aktiva komerčního bankovnictví spojená s produktivní ekonomikou a zajistil, že veškeré spekulativní ztráty vzniklé z investičního bankovnictví nesl hazardní hráč.

Pozoruhodný úspěch tohoto zákona inspiroval další země po celém světě k vytvoření podobného oddělení bank. Vedle principů kapitálového rozpočtování, veřejných úvěrů, paritního oceňování a závazků k vědeckému a technologickému rozvoji, byla vytvořena dynamika, která vytvořila největší naději pro svět a největší strach u finanční říše, která okupuje město Londýn a Wall Street.

Smrt Johna F. Kennedyho předznamenala nový věk pesimismu a kulturního iracionalismu, z kterého se naše společnost nikdy nezotavila. Zničení dlouhodobé vize, jak je doloženo vesmírným programem, projekty St. Lawrence Seaway a New Deal, vedlo k tomu, že obyvatelstvo mělo tendenci stále více vnímat současný dobrý stav jako jedinou realitu a budoucnost jako mystický výraz součtu současných radostí.

V tomto novém filosofickém prostředí, tak cizím v předchozích epochách, bylo umožněno, aby peníze působily samy o sobě pro krátkodobé zisky, místo aby sloužily investicím do skutečného produktivního bohatství společnosti. S tímto novým posunem paradigmatu do „TEĎ“ byl přijat nový ekonomický model, který nahradil průmyslový ekonomický model, jenž se osvědčil v letech před a po druhé světové válce.

Název tohoto systému byl „postindustriální monetarismus„. To byl systém, který vycházel z rozhodnutí Richarda Nixona po zničení systému Bretton Woods s pevným směnným kurzem a jeho nahrazení slávnou „plovoucí sazbou“ po roce 1971.

Během téhož osudného roku 1971 se konala další zlověstná událost, vytvoření skupiny Rothschild Inter-Alpha pod záštitou Skotské královské banky, která dnes ovládá více než 70% globálního finančního systému.

Uvedený záměr této skupiny byl nalezen v projevu lorda Jacoba Rothschilda v roce 1983:

Dvě obří instituce, celosvětová společnost poskytující finanční služby a mezinárodní komerční banka s celosvětovou obchodní kompetencí, se mohou spojit a vytvořit tak konečný, všemocný mnohohlavý finanční konglomerát.

Tato politika by vyžadovala zničení suverénního systému národních států se zavedením nové feudální struktury světového vládnutí prostřednictvím prastarého schématu kontroly peněžního systému na jedné straně a operování pomoci důvěryhodných bláznů, kteří tím, že umožní svým národům věřit v to, že svět zajišťují hedonistické tržní síly, zpečetí svou zkázu a zkázu svých dětí.

Geopolitické struktury byly po celou dobu cizí ústavním tradicím Spojených států. Byla zavedena hnízda „Rhodes Scholars a Fabiánů“ vyškolených v Oxfordu, kteří přeměnili Ameriku na globálního „němého obra“ prosazujícího neokoloniální program v rámci „anglo-amerického zvláštního vztahu“. Bratři Dullesoví, McGeorge Bundy, Kissinger a Bush, všichni reprezentují jména, která zdokonalovala tento britský plán v průběhu 20. století.

Londýnský „velký třesk“

Velká „liberalizace“ světového obchodu začala sérií vln v 70. letech minulého století a v letech 1980–1982 vylítla na vysokou rychlost pomocí úrokových sazeb předsedy Federálního rezervního systému Paula Volckera, jejiž účinky zničily většinu malých a středních podnikatelů, otevřely spekulativní brány do debaklu „Úspory a půjčky“ a také pomohly kartelizovat nerostné, potravinové a finanční instituce do stále větších monster. Sám Volcker popsal tento proces jako „řízenou dezintegraci americké ekonomiky“ poté co se stal předsedou FEDu v roce 1978. Zvýšení úrokových sazeb na 20–21% nejen uzavřelo životní krev velké části americké ekonomické základny, ale také hodilo třetí svět do většího dluhového otroctví, protože národy musely nyní platit obrovské úroky z amerických půjček.

V roce 1986 londýnské City oznámilo začátek nové éry ekonomického iracionalismu s deregulací „velkého třesku“ Margaret Thatcherové. Tato vlna liberalizace vzala svět bouří, když zametla stranou oddělení komerčního, vkladového a investičního bankovnictví, které bylo poválečným základním kamenem, aby zajistilo, že vůle soukromých financí už nikdy nebude mít větší moc, než suverénní národní stát.

Po několika desetiletích odštěpování struktury regulace, kterou odvážný zásah FDR do historie vybudoval, vytvořil „Velký třesk“ precedens pro podobnou finanční deregulaci v modelu „univerzálního bankovnictví“ i v ostatních částech západního světa.

Derivaty – časovaná bomba je nastavena

V září 1987 dvacetiletý vpád do spekulací vyústil dne 19. října 1987 k 23% kolapsu Dow Jones. Během několika hodin po této havárii bylo svoláno mezinárodní nouzové setkání a bývalý pracovník JP Morgan Alan Greenspan představil „řešení“, které by mělo všude reagovat na budoucí známky hyperinflace a fašismu.

Kreativní finanční nástroje„, bylo orwellovské jméno dané novému finančnímu aktivu popularizovanému společností Greenspan, ale jinak známé jako „deriváty„. V tomto novém riskantním procesu se stále více využívaly nové superpočítačové technologie nikoli jako podpora vyšších praktik budování národů a programů průzkumu vesmíru, jak bylo původním úmyslem NASA, ale spíše se staly nástrojem k tvorbě nových komplexních vzorců, které by mohly přiřadit hodnoty k cenovým rozdílům u cenných papírů a pojistných dluhů, jenž pak mohly být „zajištěny“ na těchto spotových a termínových trzích umožněných zničením systému Bretton Woods v 1971.

Takže zatímco bylo vytvořeno exponenciálně se vytvářející monstrum, které nikdy nemohlo skončit, „důvěra trhu“ se vrátila zpět s novým tokem snadných peněz. Fyzický potenciál pro udržení lidského života se stále zmenšoval.

North American Free Trade Agreement (NAFTA), euro a konec historie

Není náhodou, že v tomto období byla schválena další smrtelná smlouva s názvem „North American Free Trade Agreement“, (Severoamerická dohoda o volném obchodu), – NAFTA.

Na základě této dohody byly zákonem zrušeny ochranné programy, které udržovaly severoamerické továrny v USA a Kanadě, což umožňovalo export životaschopných vysoce kvalifikovaných průmyslových podniků do Mexika, kde byly nízké technické znalosti, nižší technologie a stále nižší platy. S odprodejem svých produktivních aktiv se Severní Amerika začala stále více spoléhat pro svou existenci, na vývoz levných zdrojů a služeb.

Fyzické produktivní silné společnosti se zhroutily, přesto peněžní zisky v prchavém „TEĎ“ stoupaly. V Evropě se to zopakovalo vytvořením Maastrichtské smlouvy v roce 1992 a zřízením eura v roce 1994, zatímco „liberalizační“ proces Perestrojky replikoval tuto agendu v bývalém Sovětském svazu. Některé osobnosti daly této agendě název „Konec historie„, jiné „Nový světový řád„, ale účinek byl stejný.

Univerzální bankovnictví, NAFTA, integrace eura a vytvoření derivátové ekonomiky, za pouhých několik let vyvolaly kartelizaci financí prostřednictvím nově legalizovaných fúzí a akvizic takovou rychlostí, jakou jsme dosud neviděli. Množství finančních institucí, které existovaly na počátku 80. let, bylo do 90. let do velké míry pohlceno opravdovým způsobem „přežití nejschopnějších“ (nejschopnějších všeho).

Bez ohledu na to, jaká úroveň regulace byla v rámci této nové struktury vyzkoušená, stupeň střetu zájmů a soukromá politická moc byly nekontrolovatelny, jak dokumentuje situace ve Spojených státech, zastavením jakéhokoli pokusu vedoucího Komise pro cenné papíry a burzy Brooksley Bor, bojovat s derivátovou rakovinou v raných stádiích.

V roce 1999 politicky kastrovaný Bill Clinton podepsal zákon, který vytvořil tehdejší ministr financí Larry Summers, známý jako „Gramm-Leach-Bliley Act„, což byl poslední hřebík do rakve pro Glass-Steagall – oddělení obchodu a investic v bankovnictví ve Spojených státech.

Nový věk neregulovaného obchodování a vytváření mimoburzovních derivátů způsobilo, že tyto podivné finanční nástroje vzrostly ze 60 bilionů dolarů v roce 2000 na 600 bilionů dolarů do roku 2008.

Šílenství 2000 – 2008

Po odstranění Glass-Steagall mohl být legitimní kapitál, jako jsou penzijní fondy, použit k zahájení cesty k ukončení všech pojištění. Do cenných papírů krytých hypotékou (MBS), což je trh, který byl uměle umořován rekordními minimy úrokových sazeb o 1-2%, byly po dobu více než jednoho roku nality miliardy dolarů, kdy Federální rezervní systém USA usnadnil výpůjčky a výnosy z investice do obscénních MBS.

Nemravnost se zvětšila, když hodnoty domů vyletěly daleko nad skutečné hodnoty, na úroveň sta tisíc dolarů u domů jež se prodávaly za 5-6 krát vyšší cenu než v předchozích letech.

Takřka nikdo neuvažoval o tom, že tento růst byl abnormální, nezaměnitelná povaha kapitálu, který je základem aktiv s pákovým efektem, se zamkla do nechvalně proslulých „pomocných prvočísel“, (odkazující na úvěrová ujednání pro dlužníky se špatnou úvěrovou historií – pozn.překl.) a další nelegitimní dluhové závazky byly ignorovány přičemž zisky měly nekonečně pokračovat. Každý, kdo zpochybnil tuto logiku, byl pozdějším kněžstvím považován za kacíře.

Ohromující „úspěch“ sekuritizace dluhů na bydlení okamžitě přiměl vlnu státních investičních fondů, aby se proměnily do uplatnění stejného modelu, jaký byl použit v případě cenných papírů zajištěných hypotékou (MBS) a zajištěných dluhových závazků (CDO) na dluhy celých národů. Sekuritizace seskupených balíčků státních dluhů, které pak mohly být nekonečně využívány na neregulovaných světových trzích, se již nepovažovala za akt národní zrady, ale za klíč ke snadným penězům.

Závěr

Toto byl systém, který zemřel v roce 2008. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení nebylo ve skutečnosti nic vyřešeno. Po celou dobu mluvení o „oživení FDR“, za Obamy nebylo spekulování ve skutečnosti regulováno podle Dodd-Frankova zákona ani podle Volkerova pravidla z roku 2010.

Nebyl vytvořen žádný produktivní úvěr, který by umožnil růst reálné ekonomiky v rámci národní mise, jako tomu bylo v případě v letech 1933 – 1938. Banky nebyly rozděleny, zatímco deriváty GREW se 40% novou bublinou soustředěnou v sektoru zadlužení podniků / domácností nyní kolabují.

Nemělo by být žádným překvapením, že uprostřed tohoto zoufalství bylo upevněno kreativní spojenectví na obranu zájmů suverénních národních států a lidstva obecně vedeného vládou Ruska a Číny.

Toto vedení má podobu čínské iniciativy pro hedvábnou stezku, jenž se dnes rozšířila do více než 130 zemí a vypadá stále více jako asijská verze New Deal třicátých let.

Schopnost Číny uvolnit dlouhodobý úvěr pro tisíce mezinárodních dlouhodobých infrastrukturních projektů, byla umožněna skutečností, že to je jediná země na světě, která se nevzdala principu oddělení bank, jenž byl zničen v každém jiném státě. Jen velmi málo západních osobností v průběhu desetiletí se postavilo proti této dekontaminační destrukci. Jednou z významných výjimek, která stojí za zmínku, je postava pozdně amerického ekonoma Lyndona LaRouche (1922–2019), který tomuto procesu nejen odolával více než čtyři desetiletí, ale také bojoval společně s Schillerovým institutem v propagaci nové hedvábné stezky již v roce 1996.

S Brexitem 2018 a zvolením prezidenta Trumpa se nová vlna nacionalistického ducha stala ohněm, v kterém technokrati ztratili schopnost utéci. Myšlenka, že národní státy mají moc nad systémem soukromého bankovnictví, se stále více oživuje a diskuse o reformě nyní mrtvého transatlantického systému je stále více formována nikoli výzvami k „novému světovému řádu“ jak by si přál pan Kissinger, ale spíš pro novou hedvábnou cestu a skutečný nový obchod.

Eurasijské národy jsou již pevně odhodlány jít k tomuto novému systému a pokud chce Západ získat morální kvalifikaci, aby se mohl účastnit této nové epochy, pak prvním krokem musí být návrat ke Glass-Steagall.

Matthew Ehret je šéfredaktorem kanadského Patriot Review, expertem BRI na taktické přednášky a je autorem 3 svazků knižní série „Untold History of Canada“. V roce 2019 spoluzakládal Nadaci Rising Tide Foundation se sídlem v Montrealu a lze ho kontaktovat na matt.ehret@tutamail.com.

Zdroj textu: Veterans Today
Překlad: Administrátor

VLOŽTE ODPOVĚĎ

Vložte Váš komentář
Prosím, vložte zde Vaše jméno

*

code