Jak jsme prodali Sovětský svaz a Československo za plastové nákupní tašky

0
1328

Autor: Andre Vltchek, 23. června 2020

Celé měsíce to byl příběh, který jsem chtěl sdílet s mladými čtenáři v Hongkongu. Zdá se, že nyní nastal  vhodný čas, kdy zuří ideologická bitva mezi některými západními supervelmoci a Čínou a v důsledku toho trpí Hongkong a celý svět.

Chci říci, že nic z toho není nového, že západní supervelmoci již destabilizovaly tolik zemí a území, vymývaly mozky desítkám milionů mladých lidí.

Vím to, protože v dávnější minulosti jsem byl jedním z nich. Kdybych nebyl, nebylo by možné pochopit, co se nyní děje v Hongkongu.

Narodil jsem se v Leningradu, krásném městě Sovětského svazu. Nyní se nazývá Petrohrad a zemí je Rusko. Máma je napůl Ruska, napůl Číňanka, umělkyně a architektka. Moje dětství bylo rozděleno mezi Leningrad a Plzeň, průmyslové město známé svým pivem a strojírenstvím, na západním okraji toho, co bývalo Československo. Můj otec  byl jaderný vědec.

Obě města byla stejná. Obě představovaly v komunistickém plánování něco zásadního, systém, který nás západní propagandisté učili nenávidět.

Leningrad je jedno z nejúžasnějších měst na světě s mnoha z největších muzeí, operních a baletních divadel, veřejných prostor. V minulosti to bylo ruské hlavní město.

Plzeň je menší, má jen 180 000 obyvatel. Ale když jsem byl mladý kluk, bylo tam několik vynikajících knihoven, uměleckých kin, divadlo opery, avantgardní divadla, umělecké galerie, zoo, s věcmi, které nenajdete, jak jsem si uvědomil později (když bylo příliš pozdě), ani v mnoha amerických městech s počtem obyvateel 1 milion.

Obě města, jedno velké i jedno malé, měly výbornou veřejnou dopravu, rozlehlé parky a lesy lemující jejích okraj a elegantní kavárny. Plzeň měla bezpočet tenisových kurtů zdarma, fotbalový stadion, dokonce i badmintonové kurty.

Život tam byl dobrý, smysluplný. Bylo to bohaté. Ne bohaté z hlediska peněz, ale bohaté kulturně, intelektuálně a zdravě. Být mladý, zábavný, se znalostmi, volný a snadno přístupný, s kulturou v každém rohu a sportem pro každého. Tempo bylo pomalé, spousta času na přemýšlení, učení, analýzu.

Ale bylo to také období studené války.

Byli jsme mladí, vzpurní a snadno se s námi manipulovalo. Nikdy jsme nebyli spokojeni s tím, co jsme dostali. Vše jsme považovali za samozřejmost. V noci jsme byli přilepeni k našim rozhlasovým přijímačům, poslouchali BBC, Voice of America, Radio Free Europe a další vysílací sstanice, zaměřené na diskreditaci socialismu a všech zemí, které bojovaly proti západnímu imperialismu.

Československé socialistické průmyslové podniky úspěšně stavěly celé továrny, od oceláren po cukrovary, v Asii, na Středním východě a v Africe. Neviděli jsme v tom však žádnou slávu, protože odbytiště západní propagandy takové stavby jednoduše zesměšňovalo.

Naše kina ukazovala mistrovská díla italského, francouzského, sovětského a japonského filmu. Ale my jsme raději chtěli brak z USA.

Nabídka hudby byla skvělá, od živé po reprodukovanou. Téměř veškerá hudba byla snadno dostupná, i když s určitým zpožděním, v místních obchodech nebo dokonce na pódiu. Co se v našich obchodech neprodávalo, byly nihilistické odpadky. Ale přesně to nám bylo řečeno, abychom si přáli. A my jsme si to přáli a zkopírovali jsme to s náboženskou úctou na našich magnetofonech. Pokud nebylo něco k dispozici, západní mediální média křičela, že jde o hrubé porušení svobody projevu.

Věděli a stále vědí, jak manipulovat s mladými mozky.

V určitém okamžiku jsme byli přeměněni na mladé pesimisty, kteří kritizovali všechno v našich zemích, bez srovnávání a bez nejmenší objektivity.

Zní to povědomě?

Bylo nám řečeno a my to opakovali: Všechno v Sovětském svazu, nebo v Československu je špatné. Všechno na Západě je skvělé. Ano, bylo to jako nějaké fundamentalistické náboženství nebo masové šílenství. Sotva někdo byl imunní. Vlastně jsme byli nakažení, byli jsme nemocní, proměnili nás v idioty.

Využívali jsme veřejná, socialistická zařízení, od knihoven po divadla, dotované kavárny, oslavovali Západ a pomlouvali naše vlastní národy. Takto jsme byli indoktrinováni západními rozhlasovými a televizními stanicemi a publikacemi pašovanými do těchto dvou zemí.

V té době se plastové nákupní tašky ze Západu staly symbolem stavu! Víte, takové ty tašky, které dostanete v některých levných supermarketech, nebo obchodních domech.

Když o tom přemýšlím ve vzdálenosti několika desetiletí, nemůžu tomu uvěřit. Mladí vzdělaní chlapci a dívky, hrdě kráčející po ulicích, vystavující levné plastové nákupní tašky, za které zaplatili značnou částku peněz. Protože přišly z toho velkého Západu. Protože symbolizovaly konzumerismus! Protože nám bylo řečeno, že konzumerismus je dobrý.

Bylo nám řečeno, že bychom si měli přát „svobodu“. Svobodu západního stylu.

Byli jsme instruováni, abychom „bojovali za svobodu“.

V mnoha ohledech jsme byli mnohem svobodnější než Západ. Uvědomil jsem si to, když jsem poprvé přijel do New Yorku a viděl, jak špatné vzdělání mají zdejší děti mého věku, jak mělké je zdejší poznání světa a jaká byla kultura v běžných středoevropských městech.

Chtěli jsme a požadovali značkové džíny. Toužili jsme po písničkách západních hudebních vydavatelství uprostřed našich LP. Nebylo to o podstatě nebo poselství. Byla to forma nad podstatou.

Naše jídlo bylo chutnější, ekologicky vyráběné. Ale my jsme chtěli barevné západní balení. Požadovali jsme chemikálie.

Byli jsme neustále naštvaní, rozrušeni, konfrontační. Znepokojovali jsme naše rodiny.

Byli jsme mladí, ale cítili jsme se staří.

Vydal jsem svou první knihu poezie, pak jsem odešel, zabouchl za sebou dveře a jel do New Yorku.

A brzy poté jsem si uvědomil, že jsem zmatený!

Toto je velmi zjednodušená verze mého příběhu. Prostor v tomto článku je omezený.

Jsem ale rád, že se o ni mohu podělit se svými čtenáři z Hongkongu a samozřejmě se svými mladými čtenáři po celé Číně.

Dvě nádherné země, které byly mým domovem, byly zrazeny, doslova prodány za nic, za pár značkových džín a plastové nákupní tašky.

Západ slavil! Měsíc po rozpadu socialistického systému byly naše země doslova okradeny o všechno. Lidé přišli o domov o práci a internacionalismus byl zrazen. Hrdé socialistické společnosti se privatizovaly a v mnoha případech zlikvidovaly. Divadla a umělecká kina byla přeměněna na levné trhy s použitým oblečením.

V Rusku průměrná délka života klesla na africkou subsaharskou úroveň.

Československo bylo rozděleno na dvě části.

Nyní, po několika desetiletích, jsou Rusko i Česko opět bohaté. Rusko má mnoho prvků socialistického systému s centrálním plánováním.

Chybí mi však moje dvě země, jak tomu bývalo a všechny průzkumy ukazují, že chybí i většině lidí. Také se cítím provinile, ve dne i v noci, za to, že jsem se nechal indoktrinovat a použit k určité zradě.

Když jsem viděl svět, chápu, že to, co se stalo Sovětskému svazu a Československu, se stalo také v mnoha dalších částech světa. A právě teď se západní supervelmoci zaměřují na Čínu pomocí Hongkongu.

Pokaždé když jseem v Číně, nebo v Hongkongu opakuji: Prosím, nenásledujte náš šílený příklad. Braňte svůj národ! Neprodávejte ho metaforicky za nějaké špinavé plastové nákupní tašky. Nedělejte něco, co byste po zbytek svého života litovali!

*****

Andre Vltchek je filozof, romanopisec, filmař a investigativní novinář. Je tvůrcem Vltchekova světa slov a obrázků a spisovatelem. Je autorem 20 knih včetně „Čínské iniciativy v oblasti „Hedvábné stezky“ a „Čína a ekologická civilizace“.

Originál článku: Global Research
Překlad: Administrátor Desítka